Zuby i nos čistíme násilím. Podle tchyně jsem zlá matka, která své dítě týrá

Nedávno jsme byli u tchánovců a já musela Dádovi vysát nos odsávačkou, protože měl rýmu jako trám. Začal strašně brečet, musela jsem ho držet, byl to boj. „To nemyslíš vážně, mu takhle ubližovat, chudáčkovi,“ oznámila mi jen tak mezi řečí, když jsem celá zpocená čistila odsávačku.

Na dotaz, co by mi poradila, řekla, že už dávno měl umět smrkat. Miluju ty její praktické rady. Smrkání trénujeme, nedá se říct, že to neumí, snaží se, ale nemá tu sílu. A při zadní rýmě to prostě nedokáže vysmrkat.

„Tak zkus konvičku,“ dala mi další cennou radu milá tchyně. Nemělo ani cenu argumentovat tím, že konvička je pro starší děti a že nechci Davídka utopit. Takže jsem se snažila návštěvu co nejvíce zkrátit a zmizet. Ale stejně mi to leží v hlavě.

Možná se na to teď víc zaměřuji. Nejen při odsávání spolu bojujeme. I hloupé čištění zubů je často velká divočina. Davídka baví kartáček kousat, případně si zuby čistit sám. Ale jak vezmu kartáček já, je zle. Začne se bránit, zavírat pusu, utíkat. Nepomůže nic. Už jsem zkoušela čistit zuby drakovi, pouštět pohádky, číst si o čištění zoubků, ale vždycky řve.

To samé probíhá u čípku do zadečku, to je doslova boj na život a na smrt. Když jsem se ptala manžela, jestli malého týrám, koukal na mě, jako bych spadla z višně. „No, řekla mi to tvoje matka,“ dodala jsem uštěpačně. Jenže chlapi tohle neřeší. Oznámil mi, že jeho matka je stará škola, všechno moc řeší a že má vůbec štěstí, že její péči přežil. Což mě teda rozesmálo.