Adoptované miminko, ale žádná láska - zatím
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Ze své zkušenosti i z povídání s kamarádkami můžu říct, že u prvniho dítěte to trvalo dlouho, rozhodně víc než 2 měsíce. U druhého to bylo téměř hned.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Nemám zkušenost s adoptovaným miminkem, ale i u vlastního (a
prvního!) to nějakou dobu trvalo, 6 týdnů minimálně.
Ty navíc nemáš ten hormonální koktejl, nekojíš, prostě ti „jen tak“
strčili mimino, to musí být hrozně moc náročné (samozřejmě je nějaká
příprava, ale realita je jinde).
Nechala bych to plynout, minimálně do doby, než bude malé třeba
rok…
Plus potom je tu i hodně příspěvků na téma „mimina mě moc nebaví,
těším se, až budou větší“…
Přece kdybys byla lhostejná matka, tak tohle neřešíš 
, netrap se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Mas strach, ze budes lhostejna matka? A vis proc ho mas? Protoze k tomu
skrckovi uz vztah mas. Dej tomu cas a urcite bude dobre. Vse si jen musi
sednout. Ja ze zacatku taky nebyla odvarena a ted bych ho uzvatlala 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Byla jsem rozcarovana i jako biomatka. Opravdu jsem laskou ke svemu synovi
nezahorela hned, ale nekolik tydnu to trvalo. Uz nevim, jak dlouho, ale docela
dlouho. Jak ja byla spokojena, kdyz si ho nekdo z pribuznych „pujcil“ 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Já tedy s vlastním dítětem tu pravou mateřskou lásku pocítila mnohem déle, než byl porod. Dnes ji miluju, dala bych za ní život. Jsem za ní šťastná, je to parťačka, užíváme si společné výlety, nakupování, cukrárny, mazlení, dovolené, na druhou stranu mě vůbec nebaví mateřské povinnosti, mimino pro mě bylo na palici a i dnes mi vadí řešení úkolů, svačinek, starostí,… Hodně těžko jsem se vyrovnávala s nedostatkem času pro sebe, ale jak dcerka roste, je to lepší a lepší. Nicméně tohle všechno je pro mě tak náročné, že další dítě nechci. Jsem sobecká a líná a vim, že pro „cizí“ dítě bych toho všeho nebyla schopna, určitě ne srdcem. Situaci ti nezávidím, ale řekla bych, že je pořád velká šance, že to ještě přijde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Já mám tak šílený výčitky svědomí, někdy když vzteky řve, tak jdu, a na pět minut se zavřu vedle v místnosti, protože jsem z té situace vzteklá taky a pak na ní třeba houknu, tak se radši uklidim.
V životě bych tohle manželovi, ani kamarádce neřekla, jak se stydím,
navíc když vidím, jak si ti dva spolu rozumí a já mám okamžiky, kdy
prostě lituju (a není to opravdu jen jednou do týdne). Chvíli trvalo, než
jsem vůbec zjistila co a jak s batoletem, ale teď už máme zajetý nějaký
režim a vždycky mě neskutečně rozhodí, když si to ona udělá jak
chce 
Navíc teď rostou asi i zuby, tak je prostě občas na tečku a já když procházím kolem zrcadla, tak se tam ani nedívám, bych se musela uškrtit za ty pocity…
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Ahoj, upřímně musím říct, že mi navázat vztah s vlastním dítětem
trvalo dost dlouho, skoro 3 měsíce. A to jsem byla těhotná a na příchod
miminka jsem tudíž měla čas se připravit. Místo lásky se konal šok. Ale
nakonec i ta láska přišla 
A přicházelo to tak nějak postupně, až mě něco párkrát vzalo za srdce
a teď bych malého nedala za nic na světě. Nezapomenu na tu chvíli, kdy
malému dělali odběry a hodně plakal, a já ani nevím jak jsem ho čapla a
začala utěšovat. Poprvé jsem měla tendenci ho bránit. To mu byly dva
měsíce.
Takže máš můj obdiv, že zvládneš mít miminko prakticky ze dne na den, a
uvidíš, že i Ty si ho zamiluješ
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@terien taky už další
dítě nechci, a to i vzhledem k věku. Nedovedu si představit, že bych
další mimino řešila ve 44 letech, když už teď to psychicky nedávám
… 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
No malé děti nejsou zábavné a bez hormonální podpory je to složitější.
A kdybys byla psychopatka - tedy mizerná matka, co poškodí dítě - tak bys žádné pochyby neměla. Nejistota o sobě samotné ukazuje na to, že jsi úplně v pořádku a že to je tak, jak varovala psycholožka.
Nijak extra se v tom nerejpej - potřebuješ prostě pokračovat dál a neubližovat sobě - čímž dost snížíš šanci na teoretické ubližování dceři.
Zkus se ozvat nějaké organizaci co dělá doprovázení pěstounských rodin, jestli by vás nevzali taky - byť momentálně jen telefonicky, žejo. Není to kontrola, je to hodně velká pomoc.
Další varianta je zavolat té psycholožce, se kterou si už pracovala - v rámci toho „neubližovat sobě“ se ti dost hodí podpora.
Jestli jsou karanténní opatření k něčemu dobré, tak že se většina pomáhajících profesí naučí pracovat i přes internet a vlastně tím rozšíří dostupnost svých služeb.
REalita je jiná, než původní představy- to není chyba, to je tak jako normální. To co teď potřebuješ je aktivně si vytahovat ty dobrý a pozitivní věci a soustředit se na ně. čím bude dítko starší, tím bude schopné energii do něj vyloženou dávat nějak zpět. Takže prostě potřebuješ vydržet - a teda hodí se ta podpora na čištění oněch očekávání, co ti způsobují že si nešťastná z toho, že to prostě je jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Dej tomu čas. Přeci jen ten start máte jiný. Mě jednou kamarádka řekla, že kdyby měla mít další dítě, tak už aspoň 3 letý. Tehdy jsem se divila. Poté co jsem byla s dětma doma na mateřské, tak jsem s ní začala souhlasit. Taky mě to žvatlání apod. až tak nebralo. Jako někdy jo, ale smysl života fakt ne. Po těch 3 letech se už vytáhly lepší hry a hračky a je to o něčem jiném. Vyloženě si hraní s dětmi užíváme teď, kdy je už zajímá spousta věcí, hledáme v encyklopediích, hrajeme deskové hry (lepší než obrázkové člověče). Ono se to časem určitě zlepší, malá bude líp reagovat a i to dělání zábavy bude jiný level.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@terien taky už další dítě nechci, a to i vzhledem k věku. Nedovedu si představit, že bych další mimino řešila ve 44 letech, když už teď to psychicky nedávám …
Hele jedináček je náhodou super 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Já mám tak šílený výčitky svědomí, někdy když vzteky řve, tak jdu, a na pět minut se zavřu vedle v místnosti, protože jsem z té situace vzteklá taky a pak na ní třeba houknu, tak se radši uklidim.V životě bych tohle manželovi, ani kamarádce neřekla, jak se stydím, navíc když vidím, jak si ti dva spolu rozumí a já mám okamžiky, kdy prostě lituju (a není to opravdu jen jednou do týdne). Chvíli trvalo, než jsem vůbec zjistila co a jak s batoletem, ale teď už máme zajetý nějaký režim a vždycky mě neskutečně rozhodí, když si to ona udělá jak chce
Navíc teď rostou asi i zuby, tak je prostě občas na tečku a já když procházím kolem zrcadla, tak se tam ani nedívám, bych se musela uškrtit za ty pocity…
Tak z tohodle výčitky neměj vůbec, to je úplně normální
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ja teda s adopci zkusenost nemam, ale chtela bych napsat, ze u prvniho
ditka se nejaka velka laska taky hned nekonala, trvalo to, nez jsme se to spolu
vsechno naucili a zvykli si na sebe, taky jsem z toho byla nestastna, ze
vsechny maminky jsou z tech deti hotovy a ja nic moc. No a ted u druhyho kluka
je to laska jako tram hned od zacatku. Proste je treba si asi na vsechno
zvyknout, naucit se to spolu a pak prijde i ta laska 
Kamaradka mi jednou vypravela o jeji kamaradce, ktera adoptovala holcicku,
desne se na ni tesila a kdyz ji meli doma, tak to bylo docela peklo, neumela to
s ni, ta mala porad brecela a proste tam ten vztah nebyl a ta moje kamaradka
tam za ni jezdila ji pomahat. Po case se zacali mit navzajem radi a uz tu
kamaradku nepotrebovali a trvalo to rozhodne dyl nez dva mesice. No a nedavno mi
ta kamaradka rikala, ze adoptovali dalsi
Preji hodne stesti a trpelivosti, stoprocentne se to brzy zlepsi 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Snažení o miminko po zamlklém těhotenství
- Je ještě šance najít lásku?
- Pravidelná menstruace, ale žádná ovulace
- Láska ženy k ženě?
- Zelená stolice u miminka na UM
- Jak poznám zánět produsek u dvouměsíční ho miminka
- Prosím spinkej, s láskou o dětském spánku, batole
- Miminko- celou noc hrozný neklid
Vzhledem k tématu prosím o zachování anonymity a zároveň prosím po vyjádření především maminky, které s osvojením či PP mají zkušenosti, popř. někoho takového v okolí mají.
Z důvodu chybějící dělohy jsme se s manželem rozhodli pro adopci, já tedy vždy chtěla chlapečka, manžel holčičku, ale kvůli šancím jsme pohlaví v žádosti nechali otevřené. Za rok se na nás usmálo štěstí a vybrali nás pro 7 měsíční holčičku. Já tedy byla trochu zklamaná, manžel nadšený. Začalo překlápění vazby a nyní máme malou již 2. měsíc doma a já se potýkám s obrovským problémem. Manžel pomáhá jak může, malá je i celkem hodná, nechá mě spát v noci 6 hodin v kuse (kdo tohle má?), ale mě to prostě nebaví. Nebaví mě žvatlání, hrozím se přebalování, atd. Žádná velká láska se nekoná, trvalo mi dlouhou, než jsem diskusi vůbec založila i s ohledem na nedávnou diskusi, která tu byla a s tím jak se některé maminky do uživatelky opřely, když napsala, že ji nebaví hry s dítětem.
Nás sice psycholožka upozorňovala, že se okamžitá jiskra koná málokdy a že navázání vztahu k dítěti trvá, ale manžel navázal vztah hned, zatímco mě to zatím nepotkalo. 2 měsíce u nás už se mi zdá dost dlouho, nebo to může trvat ještě déle? Co ty z vás, které rodily, měly jste vztah k mimiku hned nebo to také u některých trvalo (a jak dlouho )? Mám hrozný strach, že budu lhostejná matka, že vztah nikdy nenavážu nebo se třeba strachuju zbytečně a ono to třeba za půl roku přijde. Já nevím … nevím si s tím rady
