Adoptované miminko, ale žádná láska - zatím

Dej tomu čas, jinak to ani nejde

Mas strach, ze budes lhostejna matka? A vis proc ho mas? Protoze k tomu skrckovi uz vztah mas. Dej tomu cas a urcite bude dobre. Vse si jen musi sednout. Ja ze zacatku taky nebyla odvarena a ted bych ho uzvatlala 

Já tedy s vlastním dítětem tu pravou mateřskou lásku pocítila mnohem déle, než byl porod. Dnes ji miluju, dala bych za ní život. Jsem za ní šťastná, je to parťačka, užíváme si společné výlety, nakupování, cukrárny, mazlení, dovolené, na druhou stranu mě vůbec nebaví mateřské povinnosti, mimino pro mě bylo na palici a i dnes mi vadí řešení úkolů, svačinek, starostí,… Hodně těžko jsem se vyrovnávala s nedostatkem času pro sebe, ale jak dcerka roste, je to lepší a lepší. Nicméně tohle všechno je pro mě tak náročné, že další dítě nechci. Jsem sobecká a líná a vim, že pro „cizí“ dítě bych toho všeho nebyla schopna, určitě ne srdcem. Situaci ti nezávidím, ale řekla bych, že je pořád velká šance, že to ještě přijde.

Ahoj, upřímně musím říct, že mi navázat vztah s vlastním dítětem trvalo dost dlouho, skoro 3 měsíce. A to jsem byla těhotná a na příchod miminka jsem tudíž měla čas se připravit. Místo lásky se konal šok. Ale nakonec i ta láska přišla
A přicházelo to tak nějak postupně, až mě něco párkrát vzalo za srdce a teď bych malého nedala za nic na světě. Nezapomenu na tu chvíli, kdy malému dělali odběry a hodně plakal, a já ani nevím jak jsem ho čapla a začala utěšovat. Poprvé jsem měla tendenci ho bránit. To mu byly dva měsíce.
Takže máš můj obdiv, že zvládneš mít miminko prakticky ze dne na den, a uvidíš, že i Ty si ho zamiluješ 

No malé děti nejsou zábavné a bez hormonální podpory je to složitější.

A kdybys byla psychopatka - tedy mizerná matka, co poškodí dítě - tak bys žádné pochyby neměla. Nejistota o sobě samotné ukazuje na to, že jsi úplně v pořádku a že to je tak, jak varovala psycholožka.

Nijak extra se v tom nerejpej - potřebuješ prostě pokračovat dál a neubližovat sobě - čímž dost snížíš šanci na teoretické ubližování dceři.

Zkus se ozvat nějaké organizaci co dělá doprovázení pěstounských rodin, jestli by vás nevzali taky - byť momentálně jen telefonicky, žejo. Není to kontrola, je to hodně velká pomoc.

Další varianta je zavolat té psycholožce, se kterou si už pracovala - v rámci toho „neubližovat sobě“ se ti dost hodí podpora.

Jestli jsou karanténní opatření k něčemu dobré, tak že se většina pomáhajících profesí naučí pracovat i přes internet a vlastně tím rozšíří dostupnost svých služeb.

REalita je jiná, než původní představy- to není chyba, to je tak jako normální. To co teď potřebuješ je aktivně si vytahovat ty dobrý a pozitivní věci a soustředit se na ně. čím bude dítko starší, tím bude schopné energii do něj vyloženou dávat nějak zpět. Takže prostě potřebuješ vydržet - a teda hodí se ta podpora na čištění oněch očekávání, co ti způsobují že si nešťastná z toho, že to prostě je jinak.

@Anonymní píše:
@terien taky už další dítě nechci, a to i vzhledem k věku. Nedovedu si představit, že bych další mimino řešila ve 44 letech, když už teď to psychicky nedávám …

Hele jedináček je náhodou super