Anorexie, zvládnu to sama? Máte s tím zkušenosti?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.07.19 14:29
Anorexie, zvládnu to sama? Máte s tím zkušenosti?

Krásný den..asi chápete proč anonym.. Už 4 roky, možná déle bojuji s anorexií. První 3 roky žádná hrůza, 168cm/52-55kg..ale spíše šlo o psychiku, nároky na mé tělo, hlídání, diety, hranice bulimie - přejídání a poté zvracení, laxativa ve velkém množství, diruetika. Je mi 28let, mám 7mi letého syna a skvělého manžela. Nyní už rok vážím 44kg. Každý den si říkám, já to dám..zvládnu začít více jíst, přiberu, budu zase sportovat a vrátí se mi veselá nálada a druhý den opět začnu den půlkou toustového chleba na snídani, se šunkou a sýrem, salátem..totéž na oběd, svačinu i večeři. Nedokážu si dovolit přibrat a nevím proč.. Sepsala jsem si + a -. Samozřejmě převažují - té bestie co mám v hlavě, ale ne a ne se posunout dál. Ztratila jsem menses, takže naše vysněná holčička je samozřejmě nereálná a mě ani tohle nedokáže zdravě se naštvat a prostě žít a tu nemoc zdolat. Zvládl jste to někdo sám? Budu moc ráda, za každou zkušenost a radu. Nikdy bych nevěřila, že zrovna mě tohle potká a jak neskutečně těžké to bude překonat. :( Už jsem z toho psychicky šíleně unavená. :zed: Chápu, že někdo z Vás si bude myslet, že jsem hloupá…možná kdybych to nezažila, soudila bych stejně. Děkuji za každou radu, názor..nebo tip jak z toho ven. Už to docela zasahuje do manželství…a zdravě už asi také nevypadám, ikdyž se samozřejmě vidím jako „tlustá“. Krásný den všem, kteří tento příspěvek čtou. :kytka:

Stránka:  1 2 3 Další »
Reakce:
Ravedd
Ukecaná baba ;) 1711 příspěvků 24.07.19 14:31
@Anonymní píše:
Krásný den..asi chápete proč anonym.. Už 4 roky, možná déle bojuji s anorexií. První 3 roky žádná hrůza, 168cm/52-55kg..ale spíše šlo o psychiku, nároky na mé tělo, hlídání, diety, hranice bulimie - přejídání a poté zvracení, laxativa ve velkém množství, diruetika. Je mi 28let, mám 7mi letého syna a skvělého manžela. Nyní už rok vážím 44kg. Každý den si říkám, já to dám..zvládnu začít více jíst, přiberu, budu zase sportovat a vrátí se mi veselá nálada a druhý den opět začnu den půlkou toustového chleba na snídani, se šunkou a sýrem, salátem..totéž na oběd, svačinu i večeři. Nedokážu si dovolit přibrat a nevím proč.. Sepsala jsem si + a -. Samozřejmě převažují - té bestie co mám v hlavě, ale ne a ne se posunout dál. Ztratila jsem menses, takže naše vysněná holčička je samozřejmě nereálná a mě ani tohle nedokáže zdravě se naštvat a prostě žít a tu nemoc zdolat. Zvládl jste to někdo sám? Budu moc ráda, za každou zkušenost a radu. Nikdy bych nevěřila, že zrovna mě tohle potká a jak neskutečně těžké to bude překonat. :( Už jsem z toho psychicky šíleně unavená. :zed: Chápu, že někdo z Vás si bude myslet, že jsem hloupá…možná kdybych to nezažila, soudila bych stejně. Děkuji za každou radu, názor..nebo tip jak z toho ven. Už to docela zasahuje do manželství…a zdravě už asi také nevypadám, ikdyž se samozřejmě vidím jako „tlustá“. Krásný den všem, kteří tento příspěvek čtou. :kytka:

Nezažila jsem to ale určitě vyhledej pomoc :kytka:

Eliška
Extra třída :D 12035 příspěvků 24.07.19 14:32

Proc to chces za kazdou cenu zvladnout sama? Sama uz bojujes dlouho.
Mela jsem pred ocima dva pripady. Jeden se uz 3 roky jen zhorsuje. Ta druha je v rukou lekaru a je na dobre ceste :srdce:

Popokatepetla
Závislačka 3549 příspěvků 24.07.19 14:35

Já myslím, že je strašně dobře, že si problém uvědomuješ. Ale vůbec není ostuda vyhledat lékaře, naopak - proč se tak urputně snažit to zvládnout sama? Držím palce

Mar__tanka1983
Generální žvanilka 21571 příspěvků 24.07.19 14:38

Řekla bych, že první a nejdůležitější krok si udělala už tím, že nad tím uvažuješ, víš, že je to špatně, a i když ještě nejsi připravená s tím pohnout, tak jsi na dobrý cestě tím, že sama sebe nebalamutíš tím, že jsi naprosto v pohodě.

Co na to tvůj manžel, myslíš, že by nepomohlo se mu svěřit? Ve dvou se to lépe táhne ;) Né že by s tebou žral po kilech větrníky, ale prostě psychická podpora…
Jinak co poradit nevím, co třeba začít pomalinku? Ke každýmu jídlu si třeba dát lžíci nebo dvě toho, co připravuješ synovi? Ono budeš mít i stažený žaludek a když ze dne na den začneš cpát břicho, tak ti bude akorát zle a spadneš tam zpátky. Takže prostě malými krůčky až k cíli? :hug:

mondul
Povídálka 34 příspěvků 24.07.19 14:46

Ano, zkušenosti mám bohužel dlouholeté a sama to opravdu nedáš. Klidně do SZ, psát to zde nechci.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.07.19 14:55

Já trpěla několik let anorexií, později se to přehouplo do bulimie a ani teď z toho nejsem úplně venku, i když už to pro mě není tak nezvladatelné a dostala jsem se na normální váhu. U mně ale změna přišla, protože jsem se rozhodla, že chci mít dítě a začala se opravdu vážně bát toho, že si způsobím nějaké nevratné poškození. I teď ale občas relapsuju a vrátím se sem tam ke zvracení, když si i v dolním pásmu normální váhy přijdu skoro obézní a nechci ani vyjít z domu.
Byla jsem předtím několikrát v centru Anabell, ale upřímně mi to moc nepomohlo. Ze začátku jsou důležité jakékoliv pokroky, dostat se ze zajetého vlaku - třeba vyhodit váhu (to jsem nezvládla, ale třeba odnést alespoň na špatně dostupné místo), mít třeba společné večeře s partnerem, jíst jiné věci než vždycky. Taky jsem si začala namlouvat, že jelikož chci dítě, je prostě potřeba přibrat a zbavit se nezdravých návyků a potom si zase můžu klidně vesele hubnout. Ono v těhotenství taky člověk přibere že.
Je to prostě psychická porucha a je třeba samu sebe ošálit a dělat té nemoci naschvály. Změna prostředí, třeba dovolená, může být dobrým časem pro nastartování k nedodržování zaběhlých návyků. A nebo samozřejmě léčebna. I když mi Anabell moc nepomohlo, zajít by sis tam každopádně mohla - informují tě o možnostěch, dají kontakty atd.

Modesta
Závislačka 2641 příspěvků 24.07.19 14:59

Nezvládneš. Potřebuješ sama motivaci - to by mohl být syn. Prognóza délky života bulimiček a anorektiček není moc dobrá. Ale to asi víš.

Potřebuješ pomoc rodiny. Někoho, kdo tě podrží - partner, kamarádka, rodiče…

A potřebuješ dobrého psychiatra. Někoho, kdo ti pomůže zbavit se bordelu, který máš v hlavě a kdo ti mozek lehce přeprogramuje. Aby jsi zvládla ustát ten tlak mozku, který ti našeptává: nežer, jsi jak bedna kytu.

Na to, abys to zvládla sama, musíš mít obrovskou dávku pevné vůle a tu moc lidí nemá. Tak je ok využít pomoc ostatních.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.07.19 15:21

Sama ne. Prosím vyhledej pomoc. Já bojovala s anorexii, skončila jsem v psych. Léčebné. Bylo to těžké. Doma jsem se prehoupla do bulimie, s tou bojují už 17 let. Paradox je, že mám 100 kg. Je to šílený kolotoč, když mám horší období, nejsem schopna několik dní fungovat. Jsem taky vyčerpaná. Já nejsem schopna jít k lékaři. Jsem srab. Ty to udělej, dokud ještě můžeš…

Murka
Ukecaná baba ;) 1979 příspěvků 24.07.19 15:28

Nezvládneš. Pročti si web www.anabell.cz a případně je kontaktuj. Pomohou ti nebo nasměrují k pomoci blíže tvému bydlišti, ber to jako první krok. Budeš potřebovat podporu okolí a rodiny a silnou vůli se změnit. A začni hned, ne zítra, v pondělí nebo až… Hned. Držím palce :kytka:

Pidulka1991
Závislačka 3990 příspěvků 24.07.19 15:29

Znam dvě ženský co s tím bojovaly. Jedná byla v podstatě ještě dítě, ale na posledni chvíli si nechala pomoc, byla na psychiatrii dávali ji do kupy. Dneska je to už víc jak 10 let a jak sama říká, nikdy nebudu tlustá, ale tak daleko to zajít nenechám. Vždy byla pro ni stopka, když prestavala menstuovat a věděla, že musí přibrat. Druhá dopadla podstatně hůř.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.07.19 15:44

Kdyby jsi to byla schopná zvládnout sama, tak by se tak již stalo. Jsou věci, které člověk neovlivní. Třeba to, když můj přítel začal krvácet do mozku a málem zemřel. Nebo moje kamarádka, která dostala rakovinu prsu. Vy máte nemoc v hlavě a tím, že nevyhledáte pomoc si vědomě ničíte život. A neničíte ho jen sobě, ale i svému partnerovi a svému dítěti. Život je sakra krátkej a vy nevyužíváte potenciál šťastného bytí. Trápíte se, ale život takový být nemá a nemusí. Ráno si k pořádné snídani sedněte k pc a objednejte se na psychoterapii a na psychiatrii, nebo kontaktujte linku, kde Vám poradí, kam se obrátit. Já bych šla určitě cestou psychoterapie a možná i hypnózy, protože znám člověka, který s ní umí i malé „zázraky“. Držím palce.

mishama
Stálice 58 příspěvků 24.07.19 16:05

Děkuji za veškeré reakce, manžel o tom ví, snaží se mi pomáhat, on má k jídlu zdravý vztah. Do Anabell jsem jezdila, nepomáhalo mi to a navrhovali mi hospitalizaci, což nechci, už skrz syna. Pořád si říkám, že to nějak musí jít, sama jsem toho tolik překonala a tohle je snad nejtěžší co jsem zažila… Hlavně mám někdy chuť rezignovat a smířit se s tím, že s tím budu žít nadále. :(

Evulina
Neúnavná pisatelka 17773 příspěvků 24.07.19 16:16
@Anonymní píše:
Krásný den..asi chápete proč anonym.. Už 4 roky, možná déle bojuji s anorexií. První 3 roky žádná hrůza, 168cm/52-55kg..ale spíše šlo o psychiku, nároky na mé tělo, hlídání, diety, hranice bulimie - přejídání a poté zvracení, laxativa ve velkém množství, diruetika. Je mi 28let, mám 7mi letého syna a skvělého manžela. Nyní už rok vážím 44kg. Každý den si říkám, já to dám..zvládnu začít více jíst, přiberu, budu zase sportovat a vrátí se mi veselá nálada a druhý den opět začnu den půlkou toustového chleba na snídani, se šunkou a sýrem, salátem..totéž na oběd, svačinu i večeři. Nedokážu si dovolit přibrat a nevím proč.. Sepsala jsem si + a -. Samozřejmě převažují - té bestie co mám v hlavě, ale ne a ne se posunout dál. Ztratila jsem menses, takže naše vysněná holčička je samozřejmě nereálná a mě ani tohle nedokáže zdravě se naštvat a prostě žít a tu nemoc zdolat. Zvládl jste to někdo sám? Budu moc ráda, za každou zkušenost a radu. Nikdy bych nevěřila, že zrovna mě tohle potká a jak neskutečně těžké to bude překonat. :( Už jsem z toho psychicky šíleně unavená. :zed: Chápu, že někdo z Vás si bude myslet, že jsem hloupá…možná kdybych to nezažila, soudila bych stejně. Děkuji za každou radu, názor..nebo tip jak z toho ven. Už to docela zasahuje do manželství…a zdravě už asi také nevypadám, ikdyž se samozřejmě vidím jako „tlustá“. Krásný den všem, kteří tento příspěvek čtou. :kytka:

Měla jsem anorexii od 11 do 14 let. Přehodilo se mi to v hlavě až ve chvíli, kdy mi začly houfně padat vlasy a objevovat se v hlavě lysiny. Já měla anorexii proto, že jsem toužila být dokonalá. Chováním, prospěchem ve škole, vizáží. No a najednou šok - přestože se tak snažím, tak najednou dokonalá nejsem - mám lysiny na hlavě!!! Bylo to pro mě najednou, co se krásy týče, ještě horší, než mít pár kilo zase navíc.
Takže ale u tebe zatím asi neporadím. Asi bude nutné se pořádně vyděsit toho, co ti zdravotně hrozí ať už anorexií, nebo bulimií. Já pak měla od 17 do 23 let zas bulimii, zvracela jsem až 6× denně. Tam mě zase vyléčilo, že jsem si přečetla, že z toho může být rakovina jícnu. Je fakt, že jsem měla krk a jícen už pořádně rozleptaný, soustavně jsem chrndala dávivý suchý kašel. Z bulimie jsem se zas dostala tak, že jsem si zakázala jít zvracet. I když se šíleně nacpu, prostě zvracení je out a zákaz. Takhle jsem se z toho postupně vyhrabala.
Je důležité si uvědomit některé liché praktiky pomoci od okolí, které se snaží vštípit nemocné, že „jsou důležitější věci než krása“ a „krása vychází zevnitř“ a podobně. Ne, musíme si dát ruku na srdce a přiznat si, že pro bulimičky a anorektičky (a i bývalé), je krása a vždy bude důležitá. Ta fyzická. Psychická taky, o tom žádná, ale prostě to nikdy nebude tvor, kterému je jedno, jak vypadá, hlavně, že se bezva chová. A s tímhle je potřeba se pak do budoucna popasovat tím stylem, že je potřeba najít způsob, jak zůstat nejen štíhlá a pěkná, ale hlavně i zdravá. Čili ano, krása ano, ale jedině a pouze zdravým způsobem.

ANOREXIE A BULIMIE JE NEMOC. A NEMOCNÝ ČLOVĚK NIKDY NEVYPADÁ DOOPRAVDY KRÁSNÝ, ŽÁDOUCÍ A PLNÝ ENERGIE. VŽDY TU NEMOCNOST ZE SEBE VYZAŘUJE A NA KRÁSE MU UBÍRÁ. A NEBÝT KRÁSNÁ, TO JE TO POSLEDNÍ, CO ANOREKTIČKA NEBO BULIMIČKA CHCE.

Zakladatelko, zkus se nad tím zamyslet..První nákop ke zlepšení u mě vždy byly reálné vážné zdrav. problémy anebo obava z nich.

Příspěvek upraven 24.07.19 v 16:23

Veveří
Ukecaná baba ;) 2366 příspěvků 24.07.19 16:16

Manželovi a synovi právě nejvíc pomůžete tím, že se necháte hospitalizovat. Takto je léčba nejúčinnější. Manžel se synem to doma zvládnou, nebude to přece na rok vkuse. Kdybyste si komplikovaně zlomila páteř (nedej bože), také byste musela s tím být dlouho v nemocnici, léčit se, rehabilitovat. A vaše rodina by to musela zvládnout a zvládla by to. Anorexie je také nemoc. Odměnou vám bude delší život, šťastná a třeba i větší rodina. Uvědomte si, že bojujete o vlastní přežití. Doslova. Držím palce, odvahu :hug:

Stránka:  1 2 3 Další »
Váš příspěvek
Reklama