Autismus a totalni rozpad rodiny
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
@Anonymní píše:
Nase dite ma 1,5 roku a ma silne podezreni na PAS, uz se to resi s doktory.
Diagnozu jeste nemame ale jsem o ni skoro presvedcena. O co mi ale jde, je ze jsem totalne propadla skoro sebeposkozujicim myslenkam. Lezim v posteli a nechci vstavat, tydny chodim v pyzamu, zridka chodim ven. Driv jsem se denne malovala, cvicila, ted kdyz umyju oblicej mydlem tak jsem rada. S miminkem uz asi 3 tydny nic neucim (slovicka/hry), stejne mi vsechno prijde marne.
Manzel se z toho taky slozil a zacal brat antidepresiva, to bych radsi taky ale nemuzu kvuli kojeni.
Mate to taky a je to konec sveta nebo jsou i jine pribehy?
Měla jsem to podobně, když jsme se propracovávali k diagnoze starší dcery. Máš nárok na tyhle emoce. Jen bych noc neplašila s konkrétní diagnozou. U nás z toho nakonec vyšla VD s ADHD.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Také mám za sebou horší období. U syna bylo do 2,5 roku podezření,
že bude těžký autista. Já o tom byla naprosto přesvědčená, protože
nemluvil, nekomunikoval, nesdílel, neměl oční kontakt… U nás z toho je
VD, kterou má už prý vykompenzovanou. Osobně si myslím, že bude mít ADHD,
ale to zatím nikdo neřešil.
Já z toho byla špatná, prostě konec světa. Mě z toho dostal manžel,
který mi řekl, že potřebuje víc péče a lásky a ať na něm vidím to, co
umí. A někde jsem četla krásnou věc, že bychom se s prvkem měli denně
něčemu smát, tak když bylo nejhůř, tak jsem ho polechtala a jeho smích je
pro mě dodnes balzám na nervy.
Určitě vyhledej pomoc. Takto se zničíte všichni. Máte malé batolatko,
ještě se to může změnit. Na konečné závěry je brzy.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Muj synovec taky dlouho nemluvil, téměř do 4 let neřekl nic. V jeho
4 letech jsem byla přesvědčená, že je autista, veškeré chování tomu
nasvědčovalo. Teď v 7 letech má problém v sociální oblasti a
v jídle, jinak inteligenčně ani moc nezaostává. Takže hlavu vzhůru,
někdy to vypadá hůř než to je 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Ja to tak tedy nemám. Naopak, když jsme začali zjišťovat, že naše dítě má nejspis nějaký problém, tak jsem měla potřebu se mu o to víc věnovat. Asi jsem podvědomě chtěla všechny ty problémy eliminovat tím, že ho to prostě naučím. No trvalo mi, než jsem zjistila, že takhle to fakt nefunguje. Takže pak jsem měla období jako ty, že jsem neměla sebemenší motivaci ho cokoliv učit, protože odezva nula. No a teď jsem nějak mezi tím. Na jednu stranu se fakt snažím vytriskat z něj co nejvíc. Na durhou stranu, někdy, kdyz vidim, jak moje úsilí nemá žádný nebo jen velmi malý efekt, nemám chuť a ním dělat vůbec nic. Pokud by to nepřišlo, promluvila bych s odborníkem. Je to vcelku běžná fáze, ale neměla by trvat věčně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Pokud jsi ma tom takhle, AD se nebran, deti te potrebuji v dobrem stavu.
Vetsina AD se pri kojeni muze, porad se s lekarem.
Muk syn zacal mit projevy az po 2. roce, diagnozu stanovili az v 6 letech.
Ted je mu nact a projevy jsou relativne mirne.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Není pravda, že při kojení nemůžeš AD! To mne řekla obvodní dr. taky, ale psychiatri s tím mají víc zkušeností a léky jako např. Zoloft, Asentra, Sertralin se brat můžou. 1,5rocni dítě už asi nekojis co 3h, ale jen třeba ráno a večer, příp. v noci, a když si je vezmeš po ranním kojení, do mlika nejde prakticky nic. Lepší než se trápit, já když je začala brát, holce nebyl ani rok ještě…
Držím palce, ať se PAS nepotvrdi, musí to pro vás být těžký, ta nejistota, ale určitě dělá i nějaké aspoň malé pokroky…do 3 let si myslím, že vám to nikdo s jistotou neřekne, rozmluvit se ještě taky může…A zkus nějaká centra pro autisticke děti, kde vám taky pomůžou, poradí, i když teď je asi všechno složitější a když už, tak online.
Ale lepší než na to být sami, brat AD není v téhle situaci žádná ostuda, a tobě by pomohl možná i psycholog, abys to ze sebe dostala, vypovídala se, ulevila si…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Midaku To je právě to peklo. Že se člověk snaží dítě rozvíjet a výsledky bídné. Přitom běžnému dítěti stačí málo a rozvíjí se krásně. Za pochodu se učí, lehce, jen tak mimochodem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Midaku píše:
Ja to tak tedy nemám. Naopak, když jsme začali zjišťovat, že naše dítě má nejspis nějaký problém, tak jsem měla potřebu se mu o to víc věnovat. Asi jsem podvědomě chtěla všechny ty problémy eliminovat tím, že ho to prostě naučím. No trvalo mi, než jsem zjistila, že takhle to fakt nefunguje. Takže pak jsem měla období jako ty, že jsem neměla sebemenší motivaci ho cokoliv učit, protože odezva nula. No a teď jsem nějak mezi tím. Na jednu stranu se fakt snažím vytriskat z něj co nejvíc. Na durhou stranu, někdy, kdyz vidim, jak moje úsilí nemá žádný nebo jen velmi malý efekt, nemám chuť a ním dělat vůbec nic. Pokud by to nepřišlo, promluvila bych s odborníkem. Je to vcelku běžná fáze, ale neměla by trvat věčně.
Jo jo. Nejvíc mě rozseka, když kluk začne dělat něco, co jsem mu řekla
jednou nebo vůbec. Aktuálně je to „udělej červika“,plazi se po podlaze
pochopitelně pes, kočka no way ani na obrázku
a můžu štěkat i ze spaní 
dnes kluka manžel učil, jak si hrát
s dopravním kobercem, že tam jsou přece nakreslený silnice a auto jezdí po
silnici a všechny ostatní děti to přece umí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Bubla Bůčková píše:
Jo jo. Nejvíc mě rozseka, když kluk začne dělat něco, co jsem mu řekla jednou nebo vůbec. Aktuálně je to „udělej červika“,plazi se po podlaze
ahoj, a jak jste na tom? Měli jste jít někam k psychologovi? nebo se mi to s něčím plete?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@brisco @Bubla Bůčková přesně, člověk s nemůže snažit, jak chce… ale ať si jen nestěžuju, i ten náš mimoň se už naučil strašnou spoustu věcí. Jen mě to stalo spoustu úsilí. Někdy nadšeně pokracuju a dovedu se radovat z každé maličkosti. Jindy rezignovaně sedím a koukám. Myslím, že to je běžný. Ale je důležitý, aby ty dobrý chvíle převažovaly. Nicméně pokud to Zakaldatelka řeší čerstvě, má na takove pocity nárok. Jen by fakt nemely trvat moc dlouho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@mamina2017 píše:
ahoj, a jak jste na tom? Měli jste jít někam k psychologovi? nebo se mi to s něčím plete?
Ahoj, byli jsme. V Thomayerce u klinické. Zdál se jí v pořádku a na
věci, co mě trápí (rituály, stereotypní hra)teda řekla, že to divný
chování je 
tak je maličký, sotva 2.5,
uvidíme kam se posuneme, další kontrola v září.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Midaku píše:
@brisco @Bubla Bůčková přesně, člověk s nemůže snažit, jak chce… ale ať si jen nestěžuju, i ten náš mimoň se už naučil strašnou spoustu věcí. Jen mě to stalo spoustu úsilí. Někdy nadšeně pokracuju a dovedu se radovat z každé maličkosti. Jindy rezignovaně sedím a koukám. Myslím, že to je běžný. Ale je důležitý, aby ty dobrý chvíle převažovaly. Nicméně pokud to Zakaldatelka řeší čerstvě, má na takove pocity nárok. Jen by fakt nemely trvat moc dlouho.
Přesně tak. Já se snažím využít věci, který ho baví. Takže chce přerovnavat autíčka? U každého ukážu, že má kola. Chce rovnat pastelky? Fajn, říkám barvy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Midaku Tak ta moje už se taky vypracovala, však už má deset let 😎, ale byla to dřina. S tou mladší fakt nesrovnatelný poměr mezi vloženou energií a výsledkem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Vztahy v rodine a pravni reseni
- Vztah v křesťanské rodině
- Sklovina mléčných zubů se rozpadá
- Covid v rodině a nástup do ZŠ
- Hádka v rodině. Kdo má pečovat?
- Revmatoidní artritida život sní a rodina děti .
- Když není s kým založit rodinu
- Zaměstnání a méně času na rodinu
Nase dite ma 1,5 roku a ma silne podezreni na PAS, uz se to resi s doktory.
Diagnozu jeste nemame ale jsem o ni skoro presvedcena. O co mi ale jde, je ze jsem totalne propadla skoro sebeposkozujicim myslenkam. Lezim v posteli a nechci vstavat, tydny chodim v pyzamu, zridka chodim ven. Driv jsem se denne malovala, cvicila, ted kdyz umyju oblicej mydlem tak jsem rada. S miminkem uz asi 3 tydny nic neucim (slovicka/hry), stejne mi vsechno prijde marne.
Manzel se z toho taky slozil a zacal brat antidepresiva, to bych radsi taky ale nemuzu kvuli kojeni.
Mate to taky a je to konec sveta nebo jsou i jine pribehy?