Bezdětná- toužím po dítěti

Anonymní
včera v 15:55

Bezdětná- toužím po dítěti

Zdravím, diskuzi zakládám anonymně z osobních důvodu. Rada asi není, tak bych se chtěla jen vypsat.

Hned po maturitě byl můj velký sen mít dítě. Když mi bylo 18 narodila se mi sestra, když jsem maturovala měla rok a já z ní byla unešena. Měla jsem tehdy partnera od svých 16,ale všichni mi to vymlouvali s tím, ať si udělám vysokou školu, že při dítěti bych se už těžko vracela. Vysokou školu jsem šla studovat 200 km od domova a můj přítel se stěhoval se mnou kvůli práci. Tehdy jsme spolu bydleli v malé garsonce a společně táhli nájem. Domů za rodiči jsem jezdila jen na víkendy. Celou tu dobu jsem o dítěti strašně snila, ale stále jsem se utěšovala tím, že za chvíli mám dostudováno. Ve 26 jsem dostudovala. Začala jsem pracovat a našli jsme si větší byt. Měli jsme plán našetřit peníze a pořídit si dítě. Ve 28 jsem konečně otěhotněla. Bohužel má radost netrvala dlouho, protože těhotenství hned ze začátku zaniklo. Tehdy jsem byla opravdu hodně zklamaná a řekla jsem si, že chvíli ještě počkám. Rok na to jsem znovu otěhotněla, ale bohužel opět ten samý scénář. Tehdy jsem se uzavřela do sebe, všechny moje kamarádky měly děti, nebo byly těhotné. Radovala jsem se s nimi, ale doma jsem to vždy obrečela. Ještě víc mě drtila moje máma, která se mě stále ptala, kdy bude konečně babička. Do toho naočkovala i ségru a od ní jsem stále poslouchala, že když vyrůstala celou dobu jako jedináček chtěla by aspoň malého synovce nebo neteř. Ale chápu, byla tehdy ještě malá, nevěděla, že mě tím může ranit.Pak přišla další rána. Po 14ti letem vztahu mě přítel opustil. Tehdy jsem se přechodně vrátila k rodičům. Než jsem se přes to přenesla bylo mi 33. Koupila jsem si dům na hypotéku a v tom bodě se můj život zasekl. Je mi 39 dítě stále v nedohlednu a vzhledem k věku mám strach, že už ani nepřijde. Nějaké partnery jsem měla, ale všichni už děti měli větší a další ani náhodou nechtěli, tudíž jsem v těch vztazích nebyla dlouho. Další rána přišla nedávno. Moje mladší sestra je těhotná. Každou návštěvu rodičů nebo sestry doma obrecim, protože hlavní téma je, jaké bude miminko pohlaví, jak se mamka těší a co všechno má sestra už nakoupené. Vždycky mě to i strašně vytáčí, jak sestra stále opakuje, že by chtěla holčičku a pak chlapečka. Přijde mi to strašně „sobecké“ vždyť je přece jedno, jestli bude mít holky, kluky a kdo bude starší. Zázemí mám, finančně jsem na tom dobře, úspory taky mám, ale vím, že kdybych se mohla vrátit v čase nikoho neposlechnu a neupřednostnim studium před dítětem. I kdybych měla jíst suché rohlíky. Ženy v mém věku jsou některé už i babičky, moje nejlepší kamarádka právě každým dnem očekává příchod druhého vnoučete a já jsem sama zasekla na jednom bodě.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
42
včera v 16:01

Omlouvám se, že to napíšu takhle, ale co si najít partnera pouze a sex a prostě otěhotnět? Pokud tak moc toužíš po dítěti, znám pár žen z práce, které to tak udělaly a teď jsou šťastné, že mají dítě…A to byly ženy starší než ty.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
24322
včera v 16:04
@Anonymní píše:
Zdravím, diskuzi zakládám anonymně z osobních důvodu. Rada asi není, tak bych se chtěla jen vypsat.Hned po maturitě byl můj velký sen mít dítě. Když mi bylo 18 narodila se mi sestra, když jsem maturovala měla rok a já z ní byla unešena. Měla jsem tehdy partnera od svých 16,ale všichni mi to vymlouvali s tím, ať si udělám vysokou školu, že při dítěti bych se už těžko vracela. Vysokou školu jsem šla studovat 200 km od domova a můj přítel se stěhoval se mnou kvůli práci. Tehdy jsme spolu bydleli v malé garsonce a společně táhli nájem. Domů za rodiči jsem jezdila jen na víkendy. Celou tu dobu jsem o dítěti strašně snila, ale stále jsem se utěšovala tím, že za chvíli mám dostudováno. Ve 26 jsem dostudovala. Začala jsem pracovat a našli jsme si větší byt. Měli jsme plán našetřit peníze a pořídit si dítě. Ve 28 jsem konečně otěhotněla. Bohužel má radost netrvala dlouho, protože těhotenství hned ze začátku zaniklo. Tehdy jsem byla opravdu hodně zklamaná a řekla jsem si, že chvíli ještě počkám. Rok na to jsem znovu otěhotněla, ale bohužel opět ten samý scénář. Tehdy jsem se uzavřela do sebe, všechny moje kamarádky měly děti, nebo byly těhotné. Radovala jsem se s nimi, ale doma jsem to vždy obrečela. Ještě víc mě drtila moje máma, která se mě stále ptala, kdy bude konečně babička. Do toho naočkovala i ségru a od ní jsem stále poslouchala, že když vyrůstala celou dobu jako jedináček chtěla by aspoň malého synovce nebo neteř. Ale chápu, byla tehdy ještě malá, nevěděla, že mě tím může ranit.Pak přišla další rána. Po 14ti letem vztahu mě přítel opustil. Tehdy jsem se přechodně vrátila k rodičům. Než jsem se přes to přenesla bylo mi 33. Koupila jsem si dům na hypotéku a v tom bodě se můj život zasekl. Je mi 39 dítě stále v nedohlednu a vzhledem k věku mám strach, že už ani nepřijde. Nějaké partnery jsem měla, ale všichni už děti měli větší a další ani náhodou nechtěli, tudíž jsem v těch vztazích nebyla dlouho. Další rána přišla nedávno. Moje mladší sestra je těhotná. Každou návštěvu rodičů nebo sestry doma obrecim, protože hlavní téma je, jaké bude miminko pohlaví, jak se mamka těší a co všechno má sestra už nakoupené. Vždycky mě to i strašně vytáčí, jak sestra stále opakuje, že by chtěla holčičku a pak chlapečka. Přijde mi to strašně „sobecké“ vždyť je přece jedno, jestli bude mít holky, kluky a kdo bude starší. Zázemí mám, finančně jsem na tom dobře, úspory taky mám, ale vím, že kdybych se mohla vrátit v čase nikoho neposlechnu a neupřednostnim studium před dítětem. I kdybych měla jíst suché rohlíky. Ženy v mém věku jsou některé už i babičky, moje nejlepší kamarádka právě každým dnem očekává příchod druhého vnoučete a já jsem sama zasekla na jednom bodě.

Hele chápu, je to těžké, ale v první řadě nesmíš závidět sestře, ona přece nemůže za to, že to tobě nevyšlo, že si tehule plánuje pohlaví a babičky jsou z prvního vnoučete unešené je normální, nic sobeckého na tom není, prostě se těší a od tebe je sobecké na ni takhle kydat. Chápu, závist je silná emoce. Tebe nenapadlo si dítě pořídit sama, když nemáš partnera, jsi zajištěna a je to to jediné po čem toužíš?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
215
včera v 16:05

Známá taky moc toužila po miminku. Do 40 dokonce 2× podstoupila IVF, neúspěšně. Po 40 si pak našla o 10 let mladšího přítele. Teď je jí 44 a každým dnem očekávají drobka.
I v takových situacích může bylo ještě šťastný konec. Samozřejmě s ohledem na to, jestli si po 40 pak troufneš na prcka. Někdo už by nechtěl.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3505
včera v 16:06

V tvém případě bych se nechala někým proste oplodnit a nečekala na partnera. Ten totiž taky už nemusí přijít včas.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
423
včera v 16:08

Co dárce spermatu, pokud to zvládneš i bez partnera? Jsou možnosti, neboj. :kytka: Ale chápu tě, já chtěla dítě ve chvíli, kdy mi rekli, ze je mít nemůžu, tak jsem si říkala, ze jsem je měla mít, když to slo, naštěstí se povedlo, teď se modlím, aby to došlo v pořádku až dokonce 🙏, taky jsem studovala, už bych to asi udělala jinak, ale čas nevratime. Ale kolem mě je teď tolik problému s otehotnenim, tehotenstvim a o věku to vůbec není, držím palce :andel:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6776
včera v 16:09

Myslím, že to chce systémové a radikální řešení Být ve stavu v jakém jsi Ty, asi bych moc nepřemýšlel kdo bude otec, a navštívil bych centrum pro asistovanou reprodukci.Nebo jinak. To nemáš žádné kamarády? Odběr semene je triviální věc, a implementace(vstřik) injekční stříkačkou (bože bez jehly) taky. Nejsem v tomhle zbehly, ale určitě je to schudna cesta.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
34453
včera v 16:13
@Anonymní píše:
Zdravím, diskuzi zakládám anonymně z osobních důvodu. Rada asi není, tak bych se chtěla jen vypsat.Hned po maturitě byl můj velký sen mít dítě. Když mi bylo 18 narodila se mi sestra, když jsem maturovala měla rok a já z ní byla unešena. Měla jsem tehdy partnera od svých 16,ale všichni mi to vymlouvali s tím, ať si udělám vysokou školu, že při dítěti bych se už těžko vracela. Vysokou školu jsem šla studovat 200 km od domova a můj přítel se stěhoval se mnou kvůli práci. Tehdy jsme spolu bydleli v malé garsonce a společně táhli nájem. Domů za rodiči jsem jezdila jen na víkendy. Celou tu dobu jsem o dítěti strašně snila, ale stále jsem se utěšovala tím, že za chvíli mám dostudováno. Ve 26 jsem dostudovala. Začala jsem pracovat a našli jsme si větší byt. Měli jsme plán našetřit peníze a pořídit si dítě. Ve 28 jsem konečně otěhotněla. Bohužel má radost netrvala dlouho, protože těhotenství hned ze začátku zaniklo. Tehdy jsem byla opravdu hodně zklamaná a řekla jsem si, že chvíli ještě počkám. Rok na to jsem znovu otěhotněla, ale bohužel opět ten samý scénář. Tehdy jsem se uzavřela do sebe, všechny moje kamarádky měly děti, nebo byly těhotné. Radovala jsem se s nimi, ale doma jsem to vždy obrečela. Ještě víc mě drtila moje máma, která se mě stále ptala, kdy bude konečně babička. Do toho naočkovala i ségru a od ní jsem stále poslouchala, že když vyrůstala celou dobu jako jedináček chtěla by aspoň malého synovce nebo neteř. Ale chápu, byla tehdy ještě malá, nevěděla, že mě tím může ranit.Pak přišla další rána. Po 14ti letem vztahu mě přítel opustil. Tehdy jsem se přechodně vrátila k rodičům. Než jsem se přes to přenesla bylo mi 33. Koupila jsem si dům na hypotéku a v tom bodě se můj život zasekl. Je mi 39 dítě stále v nedohlednu a vzhledem k věku mám strach, že už ani nepřijde. Nějaké partnery jsem měla, ale všichni už děti měli větší a další ani náhodou nechtěli, tudíž jsem v těch vztazích nebyla dlouho. Další rána přišla nedávno. Moje mladší sestra je těhotná. Každou návštěvu rodičů nebo sestry doma obrecim, protože hlavní téma je, jaké bude miminko pohlaví, jak se mamka těší a co všechno má sestra už nakoupené. Vždycky mě to i strašně vytáčí, jak sestra stále opakuje, že by chtěla holčičku a pak chlapečka. Přijde mi to strašně „sobecké“ vždyť je přece jedno, jestli bude mít holky, kluky a kdo bude starší. Zázemí mám, finančně jsem na tom dobře, úspory taky mám, ale vím, že kdybych se mohla vrátit v čase nikoho neposlechnu a neupřednostnim studium před dítětem. I kdybych měla jíst suché rohlíky. Ženy v mém věku jsou některé už i babičky, moje nejlepší kamarádka právě každým dnem očekává příchod druhého vnoučete a já jsem sama zasekla na jednom bodě.

Na koho svedeš, že nemáš dítě? Prostě ho nemáš a bez chlapa ani mít nebudeš. Nemůžeme mít v životě vše.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
34453
včera v 16:14
@Kikinss píše:
Omlouvám se, že to napíšu takhle, ale co si najít partnera pouze a sex a prostě otěhotnět? Pokud tak moc toužíš po dítěti, znám pár žen z práce, které to tak udělaly a teď jsou šťastné, že mají dítě…A to byly ženy starší než ty.

A jsou šťastné i ty děti?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
24322
včera v 16:15
@Ram16G píše:
Myslím, že to chce systémové a radikální řešení Být ve stavu v jakém jsi Ty, asi bych moc nepřemýšlel kdo bude otec, a navštívil bych centrum pro asistovanou reprodukci.Nebo jinak. To nemáš žádné kamarády? Odběr semene je triviální věc, a implementace injekční stříkačkou (bože bez jehly) taky. Nejsem v tomhle zbehly, ale určitě je to schudna cesta.

Kamarád je blbá volba, bude dítě znát, může si ho pak nárokovat, nebo naopak ženské hrabne a bude po něm chtít alimenty. To chce buď nějakého anonyma co už sperma daroval a nechat se oplodnit uměle a nebo si někoho nabalit jen tak nezávazně a „využít“ ho a o dítěti mu pak neříkat, protože těžko narychlo prověří, jak by se zachoval.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
včera v 16:15

@Kriss Tina nevadí mi, že jsou z vnoučete nadšení. Vadí mi přístup mámy, která mě stále popichuje, že nakonec se sestra mladší o 18 let rozhoupala dřív než já a že čekala, že já budu mít dítě první. Chápu, že si to myslí a že je to logické, ale nahlas to říkat nemusí. Ví, že jsem dítě chtěla a ví i obou těhotenství se špatným koncem, ale přesto si neodpustí narážku. Už tehdy, když jsem jí to po druhém potratu řekla byla její odpověď, že se málo snažíme..Samozřejmě že mě napadlo mít dítě sama, ale bojím se dalšího těhotenství a zároveň bych nechtěla přivést dítě do rodiny, kde nebude znát otce. Sama jsem v té situaci byla. Svého otce neznám, on o mě teda ví, mám ho napsaného v rodném listě, ale nikdy o mě zájem nejevil. Jako dítě jsem to nesla opravdu těžce. Cítila jsem se špatně i když mi učitelka po třídních schůzkách řekla, že tak pěkné modré oči mám určitě po tatínkovi, protože máma má zelené.

  • Citovat
  • Nahlásit
8318
včera v 16:16

Copak Tvoje sestra muze za Tvoje potize? Ne, a ani ta skola za ne nemuze. Prestan se litovat, jinak to nevyresis.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
34453
včera v 16:17
@Ram16G píše:
Myslím, že to chce systémové a radikální řešení Být ve stavu v jakém jsi Ty, asi bych moc nepřemýšlel kdo bude otec, a navštívil bych centrum pro asistovanou reprodukci.Nebo jinak. To nemáš žádné kamarády? Odběr semene je triviální věc, a implementace(vstřik) injekční stříkačkou (bože bez jehly) taky. Nejsem v tomhle zbehly, ale určitě je to schudna cesta.

Ty bys do sebe nalil cizí sperma?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
včera v 16:17
@Kriss Tina píše:
Kamarád je blbá volba, bude dítě znát, může si ho pak nárokovat, nebo naopak ženské hrabne a bude po něm chtít alimenty. To chce buď nějakého anonyma co už sperma daroval a nechat se oplodnit uměle a nebo si někoho nabalit jen tak nezávazně a „využít“ ho a o dítěti mu pak neříkat, protože těžko narychlo prověří, jak by se zachoval.

Jo to znám taky, dítě s milencem, jemu řekla, že po něm nebude nic chtít a pak soud, alimenty a už to jelo.

  • Citovat
  • Nahlásit
34453
včera v 16:17
@Anonymní píše:
@Kriss Tina nevadí mi, že jsou z vnoučete nadšení. Vadí mi přístup mámy, která mě stále popichuje, že nakonec se sestra mladší o 18 let rozhoupala dřív než já a že čekala, že já budu mít dítě první. Chápu, že si to myslí a že je to logické, ale nahlas to říkat nemusí. Ví, že jsem dítě chtěla a ví i obou těhotenství se špatným koncem, ale přesto si neodpustí narážku. Už tehdy, když jsem jí to po druhém potratu řekla byla její odpověď, že se málo snažíme..Samozřejmě že mě napadlo mít dítě sama, ale bojím se dalšího těhotenství a zároveň bych nechtěla přivést dítě do rodiny, kde nebude znát otce. Sama jsem v té situaci byla. Svého otce neznám, on o mě teda ví, mám ho napsaného v rodném listě, ale nikdy o mě zájem nejevil. Jako dítě jsem to nesla opravdu těžce. Cítila jsem se špatně i když mi učitelka po třídních schůzkách řekla, že tak pěkné modré oči mám určitě po tatínkovi, protože máma má zelené.

A ona si myslí, že děti nosí čáp? Jak máš otěhotnět bez chlapa?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat