Bojím se ukončit vztah

Anonymní
1.1.20 10:13

Bojím se ukončit vztah.

Ahoj.. píšu jsem, ani nevím proč. Radu, něco.. nebo někoho s kým si o tom anonymně popovídat. Věc se má tak. Žiju již několik let s partnerem a máme dvouletou dceru. Náš vztah byl asi od začátku takový podivný, ale já to asi neviděla, byla jsem zamilovaná. Byla v tom pasivní agrese, závislost na hraní her i sázení, hodně hádek, nepochopení. Jenomže partner je hodně sebekritickej a se všemi problémy má snahu něco dělat. Snaží se, byly jsme spolu i v poradně. Jenomže já sama musím docházet na terapii, mám totiž pocit že jsem do vztahu investovala hrozně moc a odměnou mi bylo hrozně moc ublížení. Asi se v tom pak už šťourám hodně a jsem na každý nakopnutí, včera jsem myslela že budeme nějak spolu? A on seděl a hrál hry na telefonu. A tak je to pořád. Otec je skvělej, malé se věnuje hrozně moc, užije si s ním legraci, mají se rádi. Ale já mám pocit že jsme jako kamarádi, co si občas vrznou :zed:. Žádná vášeň, žádné společné trávení času, málo společných témat, prostě jakoby ten vztah fungoval jen na bázi přátelství s občasnýma výhodama. Rozdíl mezi náma je velikej, já jsem bývala aktivní, ráda něco podnikám, on je gaučák pohodlnej. Byl tam problém z jeho strany i s hygienou. Byly tam z jeho strany hodně vážný problémy, naštěstí ne nevěra. Nejhorší je, že mám pocit že díky našemu vztahu mám asi deprese a úzkosti, jakoby nic nemělo smysl, nic mě netěší, vše mi (celá existence) přijde zbytečná. A já jsem taková, že mám pocit že tohle, tyhle moje emoce mi říkají, abych to ukončila. Už jsme o tom několikrát mluvili a rozchod by proběhl v pořádku, nebránili bysme si v životech, zůstali jako velice dobří přátelé pro naší dceru. Já bych jemu nebránila ve styku, on by mi pomáhal dokud bych se nepostavila s malou na vlastní nohy. Nemám nikoho z rodiny kdo by mi, bohužel, pomohl a tak jsem ráda že bysme se byli schopni domluvit. Ale trápí mě nějaký vnitřní strach, nějaký smutek že bych musela zahodit všechno co jsme si plánovali vybudovat. Všechny plány, celou naší budoucnost. Hodně se to ve mě mlátí, mám ho určitě moc ráda.. jen se bojím že ho už nemiluju a nevím, jak s tím pracovat.
Nezlobte se za výlev, pokud je to nesrozumitelné, moc se omlouvám. Děkuji a přeji všem krásný Nový rok.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
237
1.1.20 10:31

Každý rozchod je těžký. Vždycky budeš myslet na to, co pěkného jste zažili a co jste si plánovali. Důležité je, co se děje mezi vámi teď a to posuzuj. Pokud tě to teď nebaví, tak tě to nebude bavit ani v budoucnu…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5431
1.1.20 10:35
@Anonymní píše:
Ahoj.. píšu jsem, ani nevím proč. Radu, něco.. nebo někoho s kým si o tom anonymně popovídat. Věc se má tak. Žiju již několik let s partnerem a máme dvouletou dceru. Náš vztah byl asi od začátku takový podivný, ale já to asi neviděla, byla jsem zamilovaná. Byla v tom pasivní agrese, závislost na hraní her i sázení, hodně hádek, nepochopení. Jenomže partner je hodně sebekritickej a se všemi problémy má snahu něco dělat. Snaží se, byly jsme spolu i v poradně. Jenomže já sama musím docházet na terapii, mám totiž pocit že jsem do vztahu investovala hrozně moc a odměnou mi bylo hrozně moc ublížení. Asi se v tom pak už šťourám hodně a jsem na každý nakopnutí, včera jsem myslela že budeme nějak spolu? A on seděl a hrál hry na telefonu. A tak je to pořád. Otec je skvělej, malé se věnuje hrozně moc, užije si s ním legraci, mají se rádi. Ale já mám pocit že jsme jako kamarádi, co si občas vrznou :zed:. Žádná vášeň, žádné společné trávení času, málo společných témat, prostě jakoby ten vztah fungoval jen na bázi přátelství s občasnýma výhodama. Rozdíl mezi náma je velikej, já jsem bývala aktivní, ráda něco podnikám, on je gaučák pohodlnej. Byl tam problém z jeho strany i s hygienou. Byly tam z jeho strany hodně vážný problémy, naštěstí ne nevěra. Nejhorší je, že mám pocit že díky našemu vztahu mám asi deprese a úzkosti, jakoby nic nemělo smysl, nic mě netěší, vše mi (celá existence) přijde zbytečná. A já jsem taková, že mám pocit že tohle, tyhle moje emoce mi říkají, abych to ukončila. Už jsme o tom několikrát mluvili a rozchod by proběhl v pořádku, nebránili bysme si v životech, zůstali jako velice dobří přátelé pro naší dceru. Já bych jemu nebránila ve styku, on by mi pomáhal dokud bych se nepostavila s malou na vlastní nohy. Nemám nikoho z rodiny kdo by mi, bohužel, pomohl a tak jsem ráda že bysme se byli schopni domluvit. Ale trápí mě nějaký vnitřní strach, nějaký smutek že bych musela zahodit všechno co jsme si plánovali vybudovat. Všechny plány, celou naší budoucnost. Hodně se to ve mě mlátí, mám ho určitě moc ráda.. jen se bojím že ho už nemiluju a nevím, jak s tím pracovat.
Nezlobte se za výlev, pokud je to nesrozumitelné, moc se omlouvám. Děkuji a přeji všem krásný Nový rok.

Kde se vidíš za pět let?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9540
1.1.20 10:37

To vypadá, že těch negativních věci bylo tolik, že už se prostě přes to nedokážeš přenést, i když on má snahu to řešit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.1.20 10:48

@Uslava to je ono. Já právě nevím. Moc ráda bych se viděla za pět let jako rodina, jezdit na výlety, mít další dítě.. ale asi mám fakt depresi. Protože mi vyhlídka dalších 5 let přijde hrozně.. beznadějná.

@Sany80s asi máš pravdu. Teda určitě. To bylo víceménně každý půl rok něco. Pak klid a byl miliónovej. Teď se snaží.. ale od posledního průšvihu před dvěmi měsíci mám pocit že to psychicky nedávám. Nejhorší je že do mě pořád hustí že je hlavní, aby se dva měli rádi, že nic jinýho není třeba - ale zatím musím pořád jen odpouštět a tolerovat a on nebyl schopnej ani vydržet šestinedělí, protože pak byl hnusnej, nepříjemnej a každou chvilku do mě rýpal že jsem frigida. Když sázel/hrál na počítači, otáčel to že se kvůli mě necítí dost milovanej a proto utíká k tomu. Hodně se přejídá a pak zvrací a když se ho na to ptám, řekne mi že to má ze stresu, kterej má kvůli mě. Ale já asi taky nejsem úžasná, jak jsem vyhořelá tak jsem i protivná a nechci s ním nic extra mít, natož spát s ním. Ale mám pocit že to tak nebylo vždycky.. že jsem bývala jiná, šťastnější, dřív jsem chtěla sex hodně, s ním, nehádala jsem se, jen jsem po sobě nechala šlapat. Třeba si přede mnou začal řezat do břicha??! Ale to je dávno, teď se tak už nechová. Ale mám pocit, že tohle všechno se teď odráží na mých depresích a úzkostech.

  • Citovat
  • Nahlásit
1.1.20 11:02

Rozhodnutí je na tobě. Člověk vždy něco získává a něco ztrácí. Nemůžeš mít vše, tedy být šťastná a zároveň s ním ve vztahu. Ale můžeš být šťastná a bez něj. To je moje zkušenost.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
147
1.1.20 11:05

@Sany80s asi máš pravdu. Teda určitě. To bylo víceménně každý půl rok něco. Pak klid a byl miliónovej. Teď se snaží.. ale od posledního průšvihu před dvěmi měsíci mám pocit že to psychicky nedávám. Nejhorší je že do mě pořád hustí že je hlavní, aby se dva měli rádi, že nic jinýho není třeba - ale zatím musím pořád jen odpouštět a tolerovat a on nebyl schopnej…

No začal bych nějakou psychologickou poradnou. Z depresí a úzkostí Ti může alespoň na čas pomoci nějaká ta chemie. Není to spasitelné, ale přináší to úlevu. A začni plánovat budoucnost, bez něj. Vzpomínkami se žít nedá, vztah Ti víc energie bere než dává. Tvoje baterky jsou vybité. Nedívej se zpět ale dopředu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9540
1.1.20 11:16
@Anonymní píše:Nejhorší je že do mě pořád hustí že je hlavní, aby se dva měli rádi, že nic jinýho není třeba

To je jeden z největších nesmyslů, co existují, ale lidi se tím často řídí.
Ty věci, co píšeš, každýho půl roku něco jako je to řezání do břicha, gambling a podobné šílenosti.
Jako, život nemusí být peříčko, někdy nám přinese i těžké věci, ale on tě svým rozhodnutím, které může ovlivnit, uvádí do takových stresu, že se endivím, že z toho dost možná máš nějaké psychické problémy.
A upřímně, jak píšeš, že naštěstí ne nevěra. To by mi přišlo jako řešitelnější oproti tomu, co zmiňuješ ty.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
24074
1.1.20 11:17

Zamýšlela bych se nad tím, kolik z toho, proč ste si udělali dítě, v tom vztahu ještě je…a pak uvidíš. Někdy prostě spadnou růžové brýle a najednou člověk kouká jak puk. Jinak gambler, závislák a bulimik, co má tendence k sebepoškozování, to je ale super partie. Spíš než rozchod bych doporučila důkladnou psychoterapii. A pokud to nepůjde dál, tak pak ahoj… :?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5431
1.1.20 13:13

Zakladatelko, přijde mi, že oba jste nějak psychicky postiženi a máte dítě. Určitě to není tak vážné, aby se s tím nedalo nic dělat. Protože jemu nic nařídit nemůžeš, dej se dohromady ty a začni dělat něco proto, aby ti bylo lépe a s tím zároveň i vašemu dítku. Za chvíli vyroste a bude z vás dvou na palici. Podle toho, co popisuješ, on ti užírá život a energii.
Tohle ti řekl:
Už jsme o tom několikrát mluvili a rozchod by proběhl v pořádku, nebránili bysme si v životech, zůstali jako velice dobří přátelé pro naší dceru. Já bych jemu nebránila ve styku, on by mi pomáhal dokud bych se nepostavila s malou na vlastní nohy.
Využij toho. Škoda každé chvíle, kdy jste spolu a negativně na sebe působíte. Dej se dohromady a začni jednat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.1.20 14:41

Anonym ll.

Ach jo… Něco podobného mám teď v hlavě já. Furt si říkám, jestli mám zůstat s člověkem jen kvůli dítěti. Ráda ho asi mám, ale nemiluju. Mám hrozný zmatek v hlavě. Nechci ho, nechci s ním žít, vychovávat syna, ale bojím se být bez něho. Zní to divně co? Syn ho má rád, muž nás určitě taky, ale nedává to najevo. Teda asi nějakým způsobem dává, ale já to musím hledat v těch situacích. Moc se neshodnem ve výchově, plno situací bych řešila jinak a v klidu, on radši houkne, plácne. Nechci aby se mě dotýkal, je mi nepříjemná i pusa, přitom chci aby mě láskuplně objal a řekl, jak moc mě má rád a jak je rád, že máme syna ( jsme spolu asi 5-6 let, nevím ani jak dlouho spolu jsme, byli jsme kamarádi, kteří se pak měli rádi) Přítel je vlk samotář, kdybych ho neukecala na vztah, na syna tak asi nic z toho není. Má rád svůj klid, svůj zavedený život… Ale na výlety mě jako přítelkyni bral, teď vše platí kolem bydlení on, když jsem na mateřský i když je hrozný šetřílek. Zase ale šetříme na svoje bydlení, tak je to zase správný… Je toho spousta, co bych tady musela rozepsat. Nechci tu psát páté, přes deváté ☺️.

  • Citovat
  • Nahlásit
19482
1.1.20 15:53

Partner potřebuje hlavně asi psychiatra 8o, léčí se někde? tohle není normální, gambling, sebepoškozování, bulimie…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.1.20 18:58
@Anonymní píše:
Anonym ll.Ach jo… Něco podobného mám teď v hlavě já. Furt si říkám, jestli mám zůstat s člověkem jen kvůli dítěti. Ráda ho asi mám, ale nemiluju. Mám hrozný zmatek v hlavě. Nechci ho, nechci s ním žít, vychovávat syna, ale bojím se být bez něho. Zní to divně co? Syn ho má rád, muž nás určitě taky, ale nedává to najevo. Teda asi nějakým způsobem dává, ale já to musím hledat v těch situacích. Moc se neshodnem ve výchově, plno situací bych řešila jinak a v klidu, on radši houkne, plácne. Nechci aby se mě dotýkal, je mi nepříjemná i pusa, přitom chci aby mě láskuplně objal a řekl, jak moc mě má rád a jak je rád, že máme syna ( jsme spolu asi 5-6 let, nevím ani jak dlouho spolu jsme, byli jsme kamarádi, kteří se pak měli rádi) Přítel je vlk samotář, kdybych ho neukecala na vztah, na syna tak asi nic z toho není. Má rád svůj klid, svůj zavedený život… Ale na výlety mě jako přítelkyni bral, teď vše platí kolem bydlení on, když jsem na mateřský i když je hrozný šetřílek. Zase ale šetříme na svoje bydlení, tak je to zase správný… Je toho spousta, co bych tady musela rozepsat. Nechci tu psát páté, přes deváté ☺️.

To je mi moc líto. Všude je něco ale naprosto ti rozumím. Je těžký snažit se najít kousek světla někde, kde je hrozně zataženo už hrozně dlouho. Co si napsala.. že je ti nepříjemná i pusa ale zároveň bys ráda nějaký znak lásky, to je přesně to, co se blbě pochopí někomu, kdo to nezažil ale já tě chápu naprosto.
Nemám asi radu, sama jsem v situaci, kdy jsem si tu vypsala své trable a nevím si rady. Partner to na mě dneska poznal, mluvili jsme o tom. Asi bych to nenazvala sebepoškozováním ale manipulací, neublížil by si, dělal jen hysterku a drama. Taky bych asi nemluvila o bulimii jako takové, partner má prostě jen chorobný vztah k jídlu celkově. Jí a jí a nedokáže přestat a když už je plný, jde se vyzvracet a pak pokračuje. To už nevyzvrací. Dnes mi řekl, že tím utíká sám od sebe, dělá si pocity slasti někde jinde. A s tím gamblingem to taky není tak dramatický, měl jednu pitomou epizodu ale přišlo se na to, byl s tím u odborníka a i ten sám řekl že to není taková tá známá klasika. On má v sobě hodně bolestí, až příliš a ubližuje tím lidem kolem sebe. Naštěstí ne té malé, jak píšu, otec je fakt milionovej. On je jenom slaboch, to sám dnes přiznal. Mám pocit že k němu nemůžu vzhlížet, za nic ho obdivovat s za nic si ho vážit, když nemá žádné zájmy, nic ho nebaví, jen se utápí ve hrách, chorobnýmu přežrávání a podobným lahůdkám. Je těžký někoho mít rád, nechtít to s ním vzdát, chtít s ním být šťastný.. ale zároveň odejít a mít v životě o břemeno míň.
Anonymko II. moc ti přeju aby se to vyřešilo, abysme našly cesu jak být znovu šťastný. :kytka:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
1.1.20 20:06

Anonym ll.

@Anonymní píše:
To je mi moc líto. Všude je něco ale naprosto ti rozumím. Je těžký snažit se najít kousek světla někde, kde je hrozně zataženo už hrozně dlouho. Co si napsala.. že je ti nepříjemná i pusa ale zároveň bys ráda nějaký znak lásky, to je přesně to, co se blbě pochopí někomu, kdo to nezažil ale já tě chápu naprosto.
Nemám asi radu, sama jsem v situaci, kdy jsem si tu vypsala své trable a nevím si rady. Partner to na mě dneska poznal, mluvili jsme o tom. Asi bych to nenazvala sebepoškozováním ale manipulací, neublížil by si, dělal jen hysterku a drama. Taky bych asi nemluvila o bulimii jako takové, partner má prostě jen chorobný vztah k jídlu celkově. Jí a jí a nedokáže přestat a když už je plný, jde se vyzvracet a pak pokračuje. To už nevyzvrací. Dnes mi řekl, že tím utíká sám od sebe, dělá si pocity slasti někde jinde. A s tím gamblingem to taky není tak dramatický, měl jednu pitomou epizodu ale přišlo se na to, byl s tím u odborníka a i ten sám řekl že to není taková tá známá klasika. On má v sobě hodně bolestí, až příliš a ubližuje tím lidem kolem sebe. Naštěstí ne té malé, jak píšu, otec je fakt milionovej. On je jenom slaboch, to sám dnes přiznal. Mám pocit že k němu nemůžu vzhlížet, za nic ho obdivovat s za nic si ho vážit, když nemá žádné zájmy, nic ho nebaví, jen se utápí ve hrách, chorobnýmu přežrávání a podobným lahůdkám. Je těžký někoho mít rád, nechtít to s ním vzdát, chtít s ním být šťastný.. ale zároveň odejít a mít v životě o břemeno míň.
Anonymko II. moc ti přeju aby se to vyřešilo, abysme našly cesu jak být znovu šťastný. :kytka:

Jj úplně se v tobě a ve tvém vztahu vidím. Taky se ten můj na začátku „řezal“ - pak datum se jednou pořezala já (nepořezala, jen to tak vypadalo a zeptala jsem se ho jak se mu to líbí, když si ubližuje někdo, koho má rád a od té doby to už nedělal ). Já se zase bojím, že když bych odešla, tak to v klidu nebude. Bude dělat naschváli atd. Bojím se být bez syna… Chci vztah udržet. Dycky jsem chtěla mít úplnou rodinu a nevím jak se ke všemu tomu postavit. Díky za téma a taky hodně štěstí :)

  • Citovat
  • Nahlásit
83
2.1.20 11:33

On se chce lecit a dochazet pravidelne k psychologovi? Jestli ne a nechce ze sebou nic delat protoze prece ty za vse muzes, tak holka utikej od nej velmi rychle.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat