Často mi rupnou nervy, křičím na své dítě

Anonymní
28.2.20 13:00

Často mi rupnou nervy, křičím na své dítě..

Ahoj maminky. Toto téma sem raději dávám anonymně, přeci jen je mi to dost nepříjené, svěřovat se s nemilými věcmi. Problém je ten, že jsem zkrátka od přírody spíše cholerické povahy, držím se, ale když už to přesáhne mez, v klidu se neudržím. Posledních několik měsíců prožíváme s dcerkou (2 roky) náročnější období. Nikdy moc nezlobila, ale ted vyloženě dělá naschvály, člověk jí hodinu musí do všeho přemlouvat a mnohdy se to neobejde bez zvýšení hlasu, nebo dokonce křiku. Na zadek dostala jen párkrát a to byl opravdu důvod. Jsem s ní většinu dne sama, manžel se sice vrací z práce relativně brzy, ale často ještě pracuje kolem baráku, dělá věci v garáži apod..Je s dcerkou dle mého názoru opravdu málo a obecně v domácnosti toho také moc neudělá, sama nedávám pomalu ten základní úklid. Tak 1 den v týdnu je s ní více, ale jinak jí často předá na hlídání tchyni, která bydlí kousek od nás, protože POTŘEBUJE pracovat. To je právě kámen úrazu. Nejsme šťastná rodina, naše manželství spěje k rozvodu, jsme s mužem velice rozdílní a je řada věcí, které se objevily až po narození holčičky. Jinak je to dobrý člověk, ale každý chceme prostě žít jinak, jsme jiné povahy, jiné zájmy, vím, že k sobě nepatříme a hledám cesty ven. Myslím, že se do mého chování k dcerce promítá i má frustrace z tohoto nefunkčního manželství a nevím, co s tím dělat. Manžel už mě několikrát nazval magorem, když viděl, jak se rozčiluji a možná se mu ani nedivím, nevím. Kolikrát když jsme se hádali, byla jsem vyloženě sprostá a také ho nazvala hnusnými výrazy. On ale neví, co to je být každý den se zlobivým dítkem „sama“, má vše tak trochu na háku a pak dělá rozumného a klidného. Jinak s dcerkou se mnohdy snažím, jednat v klidu, vysvětlovat, ale ne vždy to zabírá, poslední dobou vůbec. To mi pak bouchnou saze a musím si jít zařvat třeba do vedlejší místnosti, kolikrát i zakřičím na ní, po chvilce se k ní vrátím, pochovám jí a vysvětlím, že jsem to tak nemyslela. Nechci aby ze mě začala mít nedejbože strach kvůli těm mým náladám. Ráda bych se jen optala, zda je také někdo takový, kdo prostě nemá tolik trpělivosti ve výchově a neví, jak se sebou pracovat, zklidnit se v danné situaci apod. Už jsem uvažovala i o nějaké terapii na zvládání vzteku. Ač své dítě miluji nade vše, jsou dny kdy pochybuji, že jsem normální a dokonce, zda jsem vůbec měla mít dítě. Mám pár dobrých kamarádek mamin, které možná také nejsou dokonalé, ale přijde mi, že mají o 100% více trpělivosti nežli já a že dokáží s děmi jednat vlídně a ne jako pedanti. Děkuji za názor. :(

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

23000
28.2.20 13:10
@Anonymní píše:
Ahoj maminky. Toto téma sem raději dávám anonymně, přeci jen je mi to dost nepříjené, svěřovat se s nemilými věcmi. Problém je ten, že jsem zkrátka od přírody spíše cholerické povahy, držím se, ale když už to přesáhne mez, v klidu se neudržím. Posledních několik měsíců prožíváme s dcerkou (2 roky) náročnější období. Nikdy moc nezlobila, ale ted vyloženě dělá naschvály, člověk jí hodinu musí do všeho přemlouvat a mnohdy se to neobejde bez zvýšení hlasu, nebo dokonce křiku. Na zadek dostala jen párkrát a to byl opravdu důvod. Jsem s ní většinu dne sama, manžel se sice vrací z práce relativně brzy, ale často ještě pracuje kolem baráku, dělá věci v garáži apod..Je s dcerkou dle mého názoru opravdu málo a obecně v domácnosti toho také moc neudělá, sama nedávám pomalu ten základní úklid. Tak 1 den v týdnu je s ní více, ale jinak jí často předá na hlídání tchyni, která bydlí kousek od nás, protože POTŘEBUJE pracovat. To je právě kámen úrazu. Nejsme šťastná rodina, naše manželství spěje k rozvodu, jsme s mužem velice rozdílní a je řada věcí, které se objevily až po narození holčičky. Jinak je to dobrý člověk, ale každý chceme prostě žít jinak, jsme jiné povahy, jiné zájmy, vím, že k sobě nepatříme a hledám cesty ven. Myslím, že se do mého chování k dcerce promítá i má frustrace z tohoto nefunkčního manželství a nevím, co s tím dělat. Manžel už mě několikrát nazval magorem, když viděl, jak se rozčiluji a možná se mu ani nedivím, nevím. Kolikrát když jsme se hádali, byla jsem vyloženě sprostá a také ho nazvala hnusnými výrazy. On ale neví, co to je být každý den se zlobivým dítkem „sama“, má vše tak trochu na háku a pak dělá rozumného a klidného. Jinak s dcerkou se mnohdy snažím, jednat v klidu, vysvětlovat, ale ne vždy to zabírá, poslední dobou vůbec. To mi pak bouchnou saze a musím si jít zařvat třeba do vedlejší místnosti, kolikrát i zakřičím na ní, po chvilce se k ní vrátím, pochovám jí a vysvětlím, že jsem to tak nemyslela. Nechci aby ze mě začala mít nedejbože strach kvůli těm mým náladám. Ráda bych se jen optala, zda je také někdo takový, kdo prostě nemá tolik trpělivosti ve výchově a neví, jak se sebou pracovat, zklidnit se v danné situaci apod. Už jsem uvažovala i o nějaké terapii na zvládání vzteku. Ač své dítě miluji nade vše, jsou dny kdy pochybuji, že jsem normální a dokonce, zda jsem vůbec měla mít dítě. Mám pár dobrých kamarádek mamin, které možná také nejsou dokonalé, ale přijde mi, že mají o 100% více trpělivosti nežli já a že dokáží s děmi jednat vlídně a ne jako pedanti. Děkuji za názor. :(

Potřebuješ oraz. Jakmile bude chlap doma a nebude třeba hned po práci, vypadni ven. Aspoň na hodinu. Zacvičit si, s kamarádkou na kafe. Nebo si jdi lehnout. Ať si dceru víc užije a zjistí, že péče o batole a o domácnost je nenáročná činnost. Nikdo není 100 % a občas toho má plné zuby každý, ale nepřizná se. Když budeš odpočatá, nebudeš tolik nervní. Na dítě nebudeš vyjíždět a sama se budeš cítit líp. S rozvodem počkej, dítě půjde do školky, budeš na sebe mít víc času. Nebo se ten čas aspoň rozdělí na menší úseky a nebudeš mít tolik času se vším tak zaobírat. Psycholog by ti možná pomohl v tom, že by tě vyslechl, naučil nějaké relaxační techniky. A byl by to zas plus čas pro tebe, aby sis vydechla.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
955
28.2.20 13:14

Co zdlouhavě vysvětluješ dvouletému dítěti? Mám doma taky jedno a druhé starší. Probíhá to zhruba takhle: Nedělej xy, jedna věta vysvětlení (Nejez to, za chvilku máme oběd/nešahat, pálí/ vem si boty, jdeme ven). Dítě a) poslechne, za b) se rozeřve, neb na dané věci trvám (snažím se nechtít po dětech voloviny). Tak vezmu do náruče, zopakuju, že xy fakt nejde a rovnou odvádím pozornost někam jinam… Problem solved.

Jako netvrdím, že se běžně s dětmi taky nevytočím, jasně že jo. Ale pevně věřím, že dětem nijak neublíží, když pochopí, že i matka má jen jedny nervy… Každopádně když se naštvu, scéna obvykle eskaluje. Už proto se snažím do toho stádia nedospět moc často. Ale stává se to víc, když jsem unavená, nemocná, mám starosti, cítím se přetíženě… A jsme u tvého manželství. To bude, jak sama říkáš, kámen úrazu… Co takhle poradna? Dřív než se zní stane rozvodová?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10191
28.2.20 13:14

Me pomohlo, ze jsem sla do prace. Tam jsem se vzdy zklidnila. Jinak vydrz par let, cim bude dite starsi, tim bude snazsi komunikace :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
7392
28.2.20 14:01
@elibro píše:
Co zdlouhavě vysvětluješ dvouletému dítěti? Mám doma taky jedno a druhé starší. Probíhá to zhruba takhle: Nedělej xy, jedna věta vysvětlení (Nejez to, za chvilku máme oběd/nešahat, pálí/ vem si boty, jdeme ven). Dítě a) poslechne, za b) se rozeřve, neb na dané věci trvám (snažím se nechtít po dětech voloviny). Tak vezmu do náruče, zopakuju, že xy fakt nejde a rovnou odvádím pozornost někam jinam… Problem solved.Jako netvrdím, že se běžně s dětmi taky nevytočím, jasně že jo. Ale pevně věřím, že dětem nijak neublíží, když pochopí, že i matka má jen jedny nervy… Každopádně když se naštvu, scéna obvykle eskaluje. Už proto se snažím do toho stádia nedospět moc často. Ale stává se to víc, když jsem unavená, nemocná, mám starosti, cítím se přetíženě… A jsme u tvého manželství. To bude, jak sama říkáš, kámen úrazu… Co takhle poradna? Dřív než se zní stane rozvodová?

Presne tak. Malemu diteti nema smysl neco sahodlouze vysvetlovat a hodinu ho k necemu premlouvat. Ono to dlouhe vysvetlovani stejne nedokaze vnimat. Rekni to kratce, strucne. To, ze to dite neprijme, neznamena, ze tomu nerozumi, ale ze poslechnout nechce, coz je normalni. Postupuju stejne jako @elibro, na pripadny vztek nereaguju, ono to to dite pak rychleji prejde. Kdyz neni divak, neni divadlo.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3417
28.2.20 14:08

Takynjsme strašně výbušná. Nejvíc pomáhá chodit pryč bez dítěte. Ve 2 letech už to nebude problém (Já mám teď mimino závislý na prsu, takže těžce zavidim). Domluv s mužem jeden večer v týdnu, který je tvůj. Jinak v akutní situaci mi pomáhá zastavit se, uklidnit se a pak teprve začít mluvit. Tu prvotní energii vybít jinak (praštit do polštáře, sobe do stehna, zvolat nejake naucene slovo…) a az potom, po vyprchani tech negativnich emoci tomu diteti teprve zacit neco rikat.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
28.2.20 19:09

Moje máti měla nestabilní a výbušnou povahu a vybíjela si na mě veškeré své životní frustrace.

Nicméně bylo to mnohem horší, než to co popisuješ ty a HLAVNĚ si nikdy nepřiznala, že problém by mohl být i někdy v ní a taky nikdy svoje problémy (nešťastné manželství atd) neměla sílu řešit. V to mi přijde že máš obří výhodu a náskok, aby sis vztah s dcerou nezkazila. Opravdu, přiznat si, že máš problém a že si na dceři občas něco vybiješ (namísto abys sama sebe přesvědčovala, že ona je ta špatná a zlobivá a nezbývá ti, než ní řvát a mlátit jí) je ten nejdůležitější předpoklad k tomu, abyste byli ok.

Terapie, třeba i skupinová by byla super, ale můžeš si na netu i vygooglit spoustu rad pro zklidnění dechu, grounding, odvádění pozornosti, které ti pomůžou. Nebo si pořídit nějakou knížku na téma vlastních emocí - my jako kultura jsme hodně zaměření na „shaming“ a ne moc na vlastní emoce a jejich ZDRAVÉ zvládání, už jen dovolit si luxus vnímání vlastních emocí namísto střídání provinilého pocitu/hněvu/frustrace nad vlastním hněvem a tak furt dokola, ti strašně pomůže.

Opravdu držím palce, aby se ti podařilo být spokojenější.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
28.2.20 19:34
@Russet píše:
Potřebuješ oraz. Jakmile bude chlap doma a nebude třeba hned po práci, vypadni ven. Aspoň na hodinu. Zacvičit si, s kamarádkou na kafe. Nebo si jdi lehnout. Ať si dceru víc užije a zjistí, že péče o batole a o domácnost je nenáročná činnost. Nikdo není 100 % a občas toho má plné zuby každý, ale nepřizná se. Když budeš odpočatá, nebudeš tolik nervní. Na dítě nebudeš vyjíždět a sama se budeš cítit líp. S rozvodem počkej, dítě půjde do školky, budeš na sebe mít víc času. Nebo se ten čas aspoň rozdělí na menší úseky a nebudeš mít tolik času se vším tak zaobírat. Psycholog by ti možná pomohl v tom, že by tě vyslechl, naučil nějaké relaxační techniky. A byl by to zas plus čas pro tebe, aby sis vydechla.

Tak obecně vzato ten odpočinek mám. Kromě tchyně a manžela mám možnost hlídání u svých rodičů. CHodím pravidelně cvičit a když mi dítko doma usne, také si najdu čas vyloženě na odpočinek, knížku atd..V tom si myslím, že není problém. Asi je ale pravda, že bych v tom volném čase měla zkrátka zcela vypnout, neřešit nějaký úklid, vaření a jít si také lehnout. Na vše prostě není čas ani energie. Spíš tak bádám, zda je největším problémem má cholerická povaha, nebo nefunkční manželství. Toho terapeuta ale rozhodně nezavrhuji, myslím si, že je to krok, jak alespoň začít trochu pracovat sama se sebou.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
28.2.20 19:37
@Ziuatanejo píše:
Moje máti měla nestabilní a výbušnou povahu a vybíjela si na mě veškeré své životní frustrace.

Nicméně bylo to mnohem horší, než to co popisuješ ty a HLAVNĚ si nikdy nepřiznala, že problém by mohl být i někdy v ní a taky nikdy svoje problémy (nešťastné manželství atd) neměla sílu řešit. V to mi přijde že máš obří výhodu a náskok, aby sis vztah s dcerou nezkazila. Opravdu, přiznat si, že máš problém a že si na dceři občas něco vybiješ (namísto abys sama sebe přesvědčovala, že ona je ta špatná a zlobivá a nezbývá ti, než ní řvát a mlátit jí) je ten nejdůležitější předpoklad k tomu, abyste byli ok.

Terapie, třeba i skupinová by byla super, ale můžeš si na netu i vygooglit spoustu rad pro zklidnění dechu, grounding, odvádění pozornosti, které ti pomůžou. Nebo si pořídit nějakou knížku na téma vlastních emocí - my jako kultura jsme hodně zaměření na „shaming“ a ne moc na vlastní emoce a jejich ZDRAVÉ zvládání, už jen dovolit si luxus vnímání vlastních emocí namísto střídání provinilého pocitu/hněvu/frustrace nad vlastním hněvem a tak furt dokola, ti strašně pomůže.

Opravdu držím palce, aby se ti podařilo být spokojenější.

Děkuji za radu. Ano, moc dobře si uvědomuji, že problém může býti na mé straně. Rozhodně nedávám vinu svému dítěti, je mi líto, když se zbytečně vztekám a jsem výbušná. Tu terapii vážně zvážím, je to dobrá věc. A nějakou konkrétní literaturu byste mi nedoporučila, myslím tedy konkrétní název a autora?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
28.2.20 19:39
@chaela píše:
Takynjsme strašně výbušná. Nejvíc pomáhá chodit pryč bez dítěte. Ve 2 letech už to nebude problém (Já mám teď mimino závislý na prsu, takže těžce zavidim). Domluv s mužem jeden večer v týdnu, který je tvůj. Jinak v akutní situaci mi pomáhá zastavit se, uklidnit se a pak teprve začít mluvit. Tu prvotní energii vybít jinak (praštit do polštáře, sobe do stehna, zvolat nejake naucene slovo…) a az potom, po vyprchani tech negativnich emoci tomu diteti teprve zacit neco rikat.

Dobrý nápad, to praštění se do stehna..Rozhodně lepší, nežli rozbíjet talíře… :roll:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
28.2.20 19:46
@elibro píše:
Co zdlouhavě vysvětluješ dvouletému dítěti? Mám doma taky jedno a druhé starší. Probíhá to zhruba takhle: Nedělej xy, jedna věta vysvětlení (Nejez to, za chvilku máme oběd/nešahat, pálí/ vem si boty, jdeme ven). Dítě a) poslechne, za b) se rozeřve, neb na dané věci trvám (snažím se nechtít po dětech voloviny). Tak vezmu do náruče, zopakuju, že xy fakt nejde a rovnou odvádím pozornost někam jinam… Problem solved.Jako netvrdím, že se běžně s dětmi taky nevytočím, jasně že jo. Ale pevně věřím, že dětem nijak neublíží, když pochopí, že i matka má jen jedny nervy… Každopádně když se naštvu, scéna obvykle eskaluje. Už proto se snažím do toho stádia nedospět moc často. Ale stává se to víc, když jsem unavená, nemocná, mám starosti, cítím se přetíženě… A jsme u tvého manželství. To bude, jak sama říkáš, kámen úrazu… Co takhle poradna? Dřív než se zní stane rozvodová?

Ano, ale do té poradny bychom museli jít dva a manžel, přestože sám dobře ví, že máme problémy, příliš nevnímá, že by se měl na řešení nějak zapojovat. Je to takový ten typ, který, když dojde k hádce, dělá druhý den, jako by se nic nestalo. Když chci o něčem hovořit ať už v klidu, či s emocemi, uzavře se do sebe a nemluví. Vždy takový byl, ale postupem času se z něj stal zkrátka ignorant. Ono zpětně si uvědomuji, že jsem sice byla vždy cholerik, ale naším společným životem to začalo eskalovat. Jak jsem psala, jsme rozdílní a já to vždy přehlížela. Už proto si nemyslím, že jsem jediná, kdo je na vině.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
28.2.20 21:44

@Schíza008

To bude možná trochu problém protože já čtu za a výhradně anglicky, za b jsem hodně liberálně zaměřená feministka, za c čtu hlavně věci zaměřené na lidi kteří si nesou trauma a toxické vzorce z dětství od vlastních rodičů a za d jsem hodně analyticky zaměřená a zajímají mě hodně data a studie. Nejsem si jistá, jestli by vám tedy moje selekce vyhovovala.

Ale ona ta mechanika bude stejná - přijmout vlastní emoce, pochopit vlastní motivace, frustrace a naučené vzorce, přijmout svůj problémů jako věc, se kterou se potýká spousta lidí a je úplně normální (a ne žádný konec světa) a nakonec nějaká cvičení pro konkrétní problémy nebo situace.

Zkuste si možná přečíst knihu „emocionální inteligence 2.0“ od Daniela Goldmana (je i v češtině, stojí okolo 350 Kč). Popisuje obecně jak nás ovlivňují emoce jak vychovávat dítě tak, aby emočně nestrádalo, je tam spousta výzkumu (většina problémů jako třeba výbušnost je opravdu běžná a dají se k ní najít informace podložené výzkumy, člověku pak svojí situaci víc rozumí a „selský rozum“ v tomto opravdu často selhává, takže je vždy fajn se poučit na základě toho jak to JE, ne jak si kolektivně představujeme, že by to mělo být), jsou tam i čtivé příběhy např učitelů, rodičů atd.

Jinak fakt doporučuju použít google, najít si knihy ke svému problému a přečíst si recenze k vyhledaným knihám na databázi knih (anglicky Goodreads, Amazon reviews jsou asi nejlepší na recenze), on totiž každému sedne fakt úplně jiný styl.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
955
28.2.20 22:40
@Schíza008
@Schíza008 píše:
Ano, ale do té poradny bychom museli jít dva a manžel, přestože sám dobře ví, že máme problémy, příliš nevnímá, že by se měl na řešení nějak zapojovat. Je to takový ten typ, který, když dojde k hádce, dělá druhý den, jako by se nic nestalo. Když chci o něčem hovořit ať už v klidu, či s emocemi, uzavře se do sebe a nemluví. Vždy takový byl, ale postupem času se z něj stal zkrátka ignorant. Ono zpětně si uvědomuji, že jsem sice byla vždy cholerik, ale naším společným životem to začalo eskalovat. Jak jsem psala, jsme rozdílní a já to vždy přehlížela. Už proto si nemyslím, že jsem jediná, kdo je na vině.

Ano, tak jsem to taky myslela, že půjdete spolu. Ale tedy i vlastní individuál může být užitečný, když už nelze jít do párové terapie - ono když pozmění své postoje a přístupy jeden, druhý obvykle musí zareagovat… Nebo budeš mít podporu v rozvodu či podporu v setrvání, pro co se rozhodneš.

Jinak teda mi přijde, že je absolutně normální, že jsou lidé v páru rozdílní. A to co do zájmů, postojů, zacházení s emocemi, stylem konfliktů… To tak prostě je. Sama mám muže, který se hádat odmítá a to tak, že se při sebemenším náznaku výtky urazí a odmítá komunikovat. Na zabití. No, nějakou dobu mě to štvalo, pak jsem prostě vyvinula jiný způsob sdělování věcí, které mi vadí. Tak je konflikt u nás hodně řízená věc :D. Ale nějak to funguje a to je podstatný, neb i já mám hodného muže a že má mouchy? To já taky. Moje pointa? Asi jsi fakt udělala chybu, že jsi přehlížela, v čem jste odlišní. Ale to má vždycky dvě řešení - buď rozbiješ rodinu a budeš doufat, že jinde je tráva zelenější (a ona možná i fakt je). Anebo se s tím naučíš pracovat v prospěch vás obou a mít ho ráda i v jeho jinakosti. Poněvadž „Jinak je to dobrý člověk“ a ti úplně nerostou na stromech. Jen chci říct, že „každý jsme jiný“ není samo o sobě poukázka k rozvodu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
28.2.20 22:55
@Anonymní píše:
Ahoj maminky. Toto téma sem raději dávám anonymně, přeci jen je mi to dost nepříjené, svěřovat se s nemilými věcmi. Problém je ten, že jsem zkrátka od přírody spíše cholerické povahy, držím se, ale když už to přesáhne mez, v klidu se neudržím. Posledních několik měsíců prožíváme s dcerkou (2 roky) náročnější období. Nikdy moc nezlobila, ale ted vyloženě dělá naschvály, člověk jí hodinu musí do všeho přemlouvat a mnohdy se to neobejde bez zvýšení hlasu, nebo dokonce křiku. Na zadek dostala jen párkrát a to byl opravdu důvod. Jsem s ní většinu dne sama, manžel se sice vrací z práce relativně brzy, ale často ještě pracuje kolem baráku, dělá věci v garáži apod..Je s dcerkou dle mého názoru opravdu málo a obecně v domácnosti toho také moc neudělá, sama nedávám pomalu ten základní úklid. Tak 1 den v týdnu je s ní více, ale jinak jí často předá na hlídání tchyni, která bydlí kousek od nás, protože POTŘEBUJE pracovat. To je právě kámen úrazu. Nejsme šťastná rodina, naše manželství spěje k rozvodu, jsme s mužem velice rozdílní a je řada věcí, které se objevily až po narození holčičky. Jinak je to dobrý člověk, ale každý chceme prostě žít jinak, jsme jiné povahy, jiné zájmy, vím, že k sobě nepatříme a hledám cesty ven. Myslím, že se do mého chování k dcerce promítá i má frustrace z tohoto nefunkčního manželství a nevím, co s tím dělat. Manžel už mě několikrát nazval magorem, když viděl, jak se rozčiluji a možná se mu ani nedivím, nevím. Kolikrát když jsme se hádali, byla jsem vyloženě sprostá a také ho nazvala hnusnými výrazy. On ale neví, co to je být každý den se zlobivým dítkem „sama“, má vše tak trochu na háku a pak dělá rozumného a klidného. Jinak s dcerkou se mnohdy snažím, jednat v klidu, vysvětlovat, ale ne vždy to zabírá, poslední dobou vůbec. To mi pak bouchnou saze a musím si jít zařvat třeba do vedlejší místnosti, kolikrát i zakřičím na ní, po chvilce se k ní vrátím, pochovám jí a vysvětlím, že jsem to tak nemyslela. Nechci aby ze mě začala mít nedejbože strach kvůli těm mým náladám. Ráda bych se jen optala, zda je také někdo takový, kdo prostě nemá tolik trpělivosti ve výchově a neví, jak se sebou pracovat, zklidnit se v danné situaci apod. Už jsem uvažovala i o nějaké terapii na zvládání vzteku. Ač své dítě miluji nade vše, jsou dny kdy pochybuji, že jsem normální a dokonce, zda jsem vůbec měla mít dítě. Mám pár dobrých kamarádek mamin, které možná také nejsou dokonalé, ale přijde mi, že mají o 100% více trpělivosti nežli já a že dokáží s děmi jednat vlídně a ne jako pedanti. Děkuji za názor. :(

Krásný večer, jako bych se v tom hodně viděla. Chtěla bych poradit, co zabralo mě. Nejdříve mě všichni posílali k psychiatrovi, že mi pomůže a napíše nějaké antidepresiva, po kterých se mi udělá lépe. Ale chtěla jsem nejdrive zkusit přírodní cestu, zacala jsem užívat silnejsi magnesii s B6 + pit 100% stavu z granatoveho jabka a červené řepy(doplnění železa) a místo kafe pít pořádné čaje. Musím říci, že se opravdu cítím lépe a hodně věcí řeším s klidem. + jsem pozměnila stravu. Je to lepší. :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama