Chci se vrátit,ale řeším milion věcí

@sirikit píše:
Tohle je úžasně napsané, jakto, že jsem na to nepřišla já?
Ano. Když u nás někdo umře, zvoní umíráček, večer zní z místního rozhlasu (jo! ) requiem a starosta nám všem řekne, kdo umřel a všichni si na toho mrtvyho vzpomenem. (Jezis, víš, kdo umřel? Kolik mu bylo?? A jo, tak to už je věk. Ale beztak je to škoda..)
A když se má někdo narodit, všichni pratelsky sledujou, jak mamine roste pupik a pak na prcka nakukujem do kočárku.
Normálně v dobrým, víme o sobě.
Někdo má raději anonymitu paneláku, ale tohle je to prapůvodní doma. Komunita.
Zakladatelko, neboj. Tes se.

Přesně jak říkáš Jak já už se těším, až se zase po létě všichni sejdeme na hřišti na ukončení prázdnin a já tam hrdě vystavím rostoucí pupík, většina o tom ještě neví V září jde dcerka do školky k učitelce, která před třiceti lety učila i mě Mám ráda, když při procházce vesnicí se zastavím s kamarády, pokecáme, jak komu roste dítě / břicho / barák, s kámoškou na sebe mávneme z auta a když potkám našeho doktora, tak koukne malé na vyrážku, abych v pondělí nemusela letět na kontrolu k němu do ordinace… A tak bych mohla pokračovat Ale některým by z toho asi hráblo, kolikrát zůstanu hledět, když si tady nějaká těhule stěžuje, že se drzá prodavačka dovolila zeptat na pohlaví mimča nebo něco podobného, já bych se naštvala, kdyby nechtěla vědět barvu kočárku a jestli už mám celou výbavičku