Chování 8leté dcery – jak jí mohu pomoci?

Anonymní
9.5.20 19:24

Chování 8leté dcery-jak jí pomoci?

Zdravím,
prosím o názory a rady ohledně chování 8 leté dcery.
1.vůbec neumí prohrávat na prohru/např. u deskovek/ reaguje jako školkové dítě. Nikdy jsme jí úmyslně vyhrávat nenechávali, takže průpravu má :)
2.Uráží se a „nafukuje“ kvůli každé hlouposti doslova se stačí na ní křivě podívat, nebo třeba v legraci říct směrem k ní něco, co jí ne úplně lichotí/nejde samozřejmně o nějaké ošklivé rýpání ani urážení ap./
3.Jakmile se jí něco nepovede např. obrázek najede do módu „neumím vůbec kreslit, jsem nejhorší malíř na světě atp.“Od všech přítomných v tu chvíli očekává, že ji budou přesvědčovat o opaku.
4.Má potřebu všechno dělat dokonale a když se jí to nedaří špatně to nese.
5.Vadí jí přítomnost jiných lidí u nás doma/návštěvy/a to i lidí, které zná celý život, mají se navzájem rádi a je od mala zvyklá být s nimi i sama beze mne. Reaguje tak, že si k nám sedne s nafouklou pusou, nemluví, mračí se a na otázky, co jí je odpovídá, že nic. Nedávno už toho ten den bylo nějak moc a měla přijít na návštěvu kamarádka. Takže jsem dceři před jejím příchodem dost rázně řekla, že nechci před návštěvou vidět žádné kyselé obličeje ap. nebo ať si mě potom nepřeje. Po celou dobu návštěvy pak byla milá a úpně v pohodě. Podotýkám, že to není tak, že by u nás stále někdo byl-to vůbec.
Ve škole má samé 1 vyjímečně nějakou tu 2,kázeňské problémy žádné. Naopak je chválená za sociální zdatnost na lepší úrovni než většina dětí.
Vím, že to takhle asi vypadá, že je především parádně rozmazlená. Já z ní mám ale do značné míry pocit, že je to snaha mít pozornost a jakoby být stále ujišťována o tom, že je milovaná a taky jakoby snaha tu lásku si zasloužit…těžko se to vyjadřuje…
Měla bych napsat proč si myslím, že to tak je…
Dcera se narodila z neplánovaného těhotenství jako třetí dítě po cca 20ti letech manželství. Manžel dost tlačil na přerušení těhotenství, tři měsíce před porodem se přiznal že má milenku a se mnou končí. Celé těhotenství vytvářel doma nepředstavitelné dusno, už to jsem hodně těžce nesla, když vyšla najevo ta milenka/rodinná známá/,byla jsem až do porodu na pokraji zhroucení a po porodu nejinak. Dcera mě defakto zachránila jenom kvůli ní jsem se fakt dokázala úplně nesložit. Rozvedli jsme se, když jí byl rok a půl. Do dneška máme s ex velmi komplikovaný a nedořešený vztah. Před dětmi se k sobě chováme normálně a slušně, ale v pořádku to není a já si myslím, že to dcery chování může mít nějakou příčinu i v tomto. Řešit se s ním rozumně nic nedá, v podstatě mě nenávidí a víceméně se mnou vůbec nekomunikuje. Snažím se hledat nějakou cestu jak to „vyčistit“ bez jeho účasti- nějakou prací sama se sebou a na sobě ale je to těžký :think:
Ještě chci doplnit, že se snažím s dcerou v klidu komunikovat, vysvětlovat, mazlím se s ní, chválím jí. Přiznám se, že nemám tolik času ani síly se jí věnovat, tak jak bych chtěla, ale snažím se a jako „dříví v lese“ neroste to zase ne.
Je to podle Vás jenom „rozmazlenost“ či chyba ve výchově, nebo je za tím chováním něco vážnějšího?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
19621
9.5.20 19:29

No těžko říct, nakolik absence tatínka může mít na tohle vliv. Nicméně, mé děti, když zkusili takovéto „ten obrázek se mi ale vůbec nepovedl, je hnusnej, co?“ tak jsem jim vysvětlovala, že není důležité, jak se to líbí ostatním, ale jak se to líbí jim. Ve hře také. Naštvání po prohře většinou rozptýlím povídáním o tom, jak dítě ta hra bavila, co byl nejzábavnější moment apod. Co se týče toho nafukování a chování před návštěvami, to netuším, co bych dělala, ale nejspíš bych takhle „kyselé“ dítě odvelela do pokojíčku bez nějakého dalšího pitvání situace.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
9.5.20 20:03

Mám téměř osmiletou dceru, která se chová podobně, co se týče nezvladnuti prohry, nafukování, vztekani se k vůli blbosti i na verejnosti. Návštěvy si domů zveme velmi výjimečně, tak to nemohu posoudit.Ma ale ráda svůj klid, prostor, rituály, stereotypy. Ve škole kazenske problémy nemá, sociálně zdatna není, ale s paní učitelkou si rozumí, má výborný prospěch a kamarádky také má, asi tři a všechny je má velmi ráda.

Naše dcera se ale chová „divně“ od mala, nerovnomerny vývoj, v něčem hodně napřed, socialni chování opožděné. Rešíme to od jejích pěti let, navštívili jsme psycholozku, chvíli chodila i na psychoterapie. Bylo zjištěno, že má hraniční Aspergeruv syndrom. U dívek se může projevovat mírně a lze diagnostikovat později.

  • Citovat
  • Nahlásit
Ou
17944
9.5.20 20:41

Není to tak, že tě nenávidí. To děti vůči rodičům neumí a to ani když je týrají.

Jen je holt hodně specifická.

Rozhodně je potřeba nenechat se vyděsit jejími náladami a je potřeba ji jasně držet hranice. Což může být dost náročné.

nejjednodušší by mi přišlo domluvit se s někým na videotrénink interakcí - to dost pomáhá a probrat s ním/ní i jestli je a nebo není potřeba třeba diagnostika u dětského psychologa a nebo chvilka nějaké společní rodinné terapie (ty a ona, klidně bez otce)

http://www.spin-vti.cz/…-vti-trenera

a kup emušáky, docela pěkně to děckám pomáhá porozumět emocím https://www.scio.cz/emusaci/?…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2863
9.5.20 21:57

Hmmm nevim, a nepomohlo by, kdybys ji ukazovala, ze ani tobe se vše vždy nepovede, jak by sis představovala, a ze je to naprosto normální? Ze ani ty zdaleka nejsi bez chyby a taky se ti něco nedaří? Ze se to muže stát každému? Tady totiz vůbec nejde o chvaleni.

Třeba je jen v určitých ohledech perfekcionistka a chce mit běh věci pod kontrolou (soudím trochu podle sebe, já byla podobná ;) ). Ono pak muže byt problém, když klades nároky na dítě, které je na sebe klade od přírody samo, takovému je třeba naopak trochu pomoci brat věci s nadhledem, aby se z neúspěchu nehroutilo a bylo samo se sebou v pohodě, i když se nedaří. Pokud není, tak se pak chová, jak se chová, ale rozmazlenost to není.

A pokud možno do ni nějaký čas vůbec nerypej, než se to srovná, shazuje se dost sama.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
PaníKadrnožková
9.5.20 23:51

Tak ja teda, kdyz muj osmilety synek zacne se scenkama pri hrach, tak budto okamzite odchazim nebo ho paroduju a vysmeju se mu, ze neumi prohravat. Tohle proste nemam rafa, v tomhle veku uz jasne chapou, co je vyhra a prohra a ze se to strida. Sama, kdyz vyhraju, tak to nijak neprozivam, takze neni duvod se vztekat.

Ostatni situace taky- jak jako mracit se na navstevu? 8o neexistuje, nikdo ti nic nedela, takze bud se budes tvarit prijemne nebo mi zmiz z oci po dobu navstevy ;)

Pokud by ale byla plactiva nebo nesebevedoma nebo jinak treba na sebe zla, tak tam bych nunala, tutala a podporovala, jak můžu.

Ale jinak si nemyslim, ze by byla zvlast rozmazlena, zkousej to všichni podle me. Drzim palce :mavam:

  • Citovat
  • Nahlásit
10811
10.5.20 00:24
@Anonymní píše:
Zdravím,
prosím o názory a rady ohledně chování 8 leté dcery.
1.vůbec neumí prohrávat na prohru/např. u deskovek/ reaguje jako školkové dítě. Nikdy jsme jí úmyslně vyhrávat nenechávali, takže průpravu má :)
2.Uráží se a „nafukuje“ kvůli každé hlouposti doslova se stačí na ní křivě podívat, nebo třeba v legraci říct směrem k ní něco, co jí ne úplně lichotí/nejde samozřejmně o nějaké ošklivé rýpání ani urážení ap./
3.Jakmile se jí něco nepovede např. obrázek najede do módu „neumím vůbec kreslit, jsem nejhorší malíř na světě atp.“Od všech přítomných v tu chvíli očekává, že ji budou přesvědčovat o opaku.
4.Má potřebu všechno dělat dokonale a když se jí to nedaří špatně to nese.
5.Vadí jí přítomnost jiných lidí u nás doma/návštěvy/a to i lidí, které zná celý život, mají se navzájem rádi a je od mala zvyklá být s nimi i sama beze mne. Reaguje tak, že si k nám sedne s nafouklou pusou, nemluví, mračí se a na otázky, co jí je odpovídá, že nic. Nedávno už toho ten den bylo nějak moc a měla přijít na návštěvu kamarádka. Takže jsem dceři před jejím příchodem dost rázně řekla, že nechci před návštěvou vidět žádné kyselé obličeje ap. nebo ať si mě potom nepřeje. Po celou dobu návštěvy pak byla milá a úpně v pohodě. Podotýkám, že to není tak, že by u nás stále někdo byl-to vůbec.
Ve škole má samé 1 vyjímečně nějakou tu 2,kázeňské problémy žádné. Naopak je chválená za sociální zdatnost na lepší úrovni než většina dětí.
Vím, že to takhle asi vypadá, že je především parádně rozmazlená. Já z ní mám ale do značné míry pocit, že je to snaha mít pozornost a jakoby být stále ujišťována o tom, že je milovaná a taky jakoby snaha tu lásku si zasloužit…těžko se to vyjadřuje…
Měla bych napsat proč si myslím, že to tak je…
Dcera se narodila z neplánovaného těhotenství jako třetí dítě po cca 20ti letech manželství. Manžel dost tlačil na přerušení těhotenství, tři měsíce před porodem se přiznal že má milenku a se mnou končí. Celé těhotenství vytvářel doma nepředstavitelné dusno, už to jsem hodně těžce nesla, když vyšla najevo ta milenka/rodinná známá/,byla jsem až do porodu na pokraji zhroucení a po porodu nejinak. Dcera mě defakto zachránila jenom kvůli ní jsem se fakt dokázala úplně nesložit. Rozvedli jsme se, když jí byl rok a půl. Do dneška máme s ex velmi komplikovaný a nedořešený vztah. Před dětmi se k sobě chováme normálně a slušně, ale v pořádku to není a já si myslím, že to dcery chování může mít nějakou příčinu i v tomto. Řešit se s ním rozumně nic nedá, v podstatě mě nenávidí a víceméně se mnou vůbec nekomunikuje. Snažím se hledat nějakou cestu jak to „vyčistit“ bez jeho účasti- nějakou prací sama se sebou a na sobě ale je to těžký :think:
Ještě chci doplnit, že se snažím s dcerou v klidu komunikovat, vysvětlovat, mazlím se s ní, chválím jí. Přiznám se, že nemám tolik času ani síly se jí věnovat, tak jak bych chtěla, ale snažím se a jako „dříví v lese“ neroste to zase ne.
Je to podle Vás jenom „rozmazlenost“ či chyba ve výchově, nebo je za tím chováním něco vážnějšího?

Podle me to není vubec rozmazlenost.
Ja bych se s ni snazila pracovat na zdravem sebevedomim a trosku propracovavat ty emoce…
To s tou nastevou..Dcera je introvert?
Kdyz je u vas nasteva, tak tam musi s vami sedet a poslouchat konverzaci dospelych?
Nenudi se?..Nemate nikdy navstevu, kde by byly deti?
Jako normalni by mi to prislo, kdyby byla treba pubertacka, ale ta osmileta musi mit k tomu nejaky duvod..
Je mozne, ze se trapi, verim, ze se snazis, ze jsi milující matka, ono je taky trzky nekdy pochopit tu detskou mysl, ze.
A dcera se s otcem vida? Jaky ma s nim vztah?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat