Co mám dělat, abych vše zvládla?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.05.19 05:25
Co mám dělat, abych vše zvládla?

Dobrý den. Snad poprvé v životě si nevím rady. V práci bude končit moje vedouci, a bohužel i její zástupkyně. Dělají tuto práci třicet let.Nyni chce vedoucí, abych funkci převzala. Ja o to nestojím, protože je to hromada zodpovědně práce, která se nedá zvládnout v jednom člověku. Ačkoliv jsem toto řekla přímo ji, velmi na mě tlači a nemám klid. Navíc dobře ví, že jedno z mých dětí má závažné zdravotní problémy, které se snažím řešit. Tohle vše má dopad na mou rodinu, manžel se mě snaží držet a podporovat, ale já už nemůžu. Zdravotni potíže jsou vleklé, stále se to vrací, nemohu spát, v práci se soustředit, nic. Vzdala jsem se i svého koníčka. Jak říct jasně a důrazně ne? Pokud to nedokážu, nezvládnu nápor situace, to vím. Veškeré mé argumenty, vůči tomu, proč nechci funkci převzít, jsou vždy smeteny že stolu. Děkuji za rady.

Reakce:
Margit. Tomanova
Zasloužilá kecalka 583 příspěvků 10.05.19 05:39

Ahoj, já myslím, že Tě nikdo nemůže donutit vzít to co prostě nechceš… A je špatné, že i přes tvé výslovné NE, Tě do toho stále nutí… Pokud máš ty i tvoje dítě nějaké zdravotní problémy a nemůžeš z toho ani spát, tak bych pak přemýšlela i o změně práce… Potřebuješ pro sebe i svoje dítě klid a ne takový stres. Je super, že máš manžela, který Tě podporuje :srdce: :palec: Neboj, jak píšu, oni Tě prostě nemůžou donutit, abys vzala funkci, kterou nechceš… Být tebou přemýšlím o změně práce, budeš mít větší klid… Asi jsem Ti moc neporadila :roll: Ale přeju Ti, ať všechno dobře dopadne! Práce je pořád jen práce, zdraví máme jen jedno a (tedy alespoň za mě) je rodina, pohoda a klid mnohem důležitější :kytka:

astoret
Ukecaná baba ;) 1637 příspěvků 10.05.19 06:40

Bud asertivni, rekni ji bez vytacek, ze o to povyseni nestojis, jelikoz resis nemocne dite a nemas na to kapacitu a tecka, ze uz se o tom neminis bavit. Vubec bych se tim nezabyvala, at najdou nekoho jineho. Pokud bude tlacit dal, rekla bych ji, ze krom toho bude muset hledat nekoho i na tvuj post, pripadne bych se poohlizela jinde. Nicmene ona odchazi, tak to snad ustojis nez odejde. Ale jako vsude plati, ze si k tobe dovoli tolik, co jim dovolis..

Ou
Kelišová 7366 příspěvků 10.05.19 07:25

„Paní šéfová, já si važí nabídky vážím, ale já opravdu nechci být ve vedoucí pozici. Tam kde jsem jsem spokojená. Je pro mě primární zdraví a zdraví mého dítě, někomu velet není pro mne“

Opakovat pořád do kolečka.

Elephantka
Ukecaná baba ;) 1163 příspěvků 1 inzerát 10.05.19 07:27

Poslala bych je slusne do zadele. Kolikrat mas ricr NE, aby ty zensky pochopily, ze NE??? Neni tvoje povinnost prevzit zodpovednost za nekoho, potazmo dokonce za dve osoby. Drz se :hug:

Jana525
Kelišová 5530 příspěvků 10.05.19 07:50

Musis proste byt asertivni a vse tomu cloveku vysvetlit. Kdo nezazil nemocne dite, tak si to proste nedokaze predstavit.
Rekla bych na rovinu, ze vim, ze kdybych tu pozici vzala, ze se proste zhroutim. Ze je mne to lito, ale ze nemohu.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.05.19 08:08

Chápu, je to těžké. Ale musíš být razantní a říct to jednoznačně a nepřipouštět diskuze ke smlouvání. Také jsem toto řešila, primář chtěl, abych byla jeho zástupcem. Věděla jsem, co ta funkce obnáší a že bych přišla o veškerý volný čas, trávila čas na schůzích, řešila finanční situaci oddělení, stížnosti adt. A to jsem nechtěla, chci být „jen“ doktor. Stačí, že mám povinně spousty přesčasových hodin ze služeb. Nebyla to příjemná situace, bylo mi řečeno, že jsem ho zklamala atd. Ale neustoupila jsem. Jsem ráda. Kdybych to dostala jako podmínku, raději bych odešla.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 10.05.19 14:50

Ano, máte pravdu, já to vím. Jde mi právě o to, že bych práci musela věnovat i svůj volný čas, abych to vůbec stíhala a jde o papírovou práci, která mě vůbec nebaví. Chci delat to, co do dnešního dne. Tam jsem spokojená. Navíc nyní stále jsem myšlenkami u svého syna. S nemoci jsme bojovali už před dvěma lety a vyhráli jsme, nyní se to vrátilo, bohužel v intenzivnější formě a těžko se s tím vyrovnáváme. Nechci přesně uvádět, o co se jedná, to by stejně chápal jen ten, kdo si tím sám prošel. Samozřejmě se to podepisuje na mém stavu, spíš v tom smyslu, že se bojím o život syna a z toho plynou další potíže, jako úzkosti,nespavost.Mam i další trable, ale vše muselo ustoupit do pozadí, syn má přednost. Zoufale se snažím fungovat, ale nevím, jak dlouho to ještě zvládnu. Doma na mě vyvíjí nátlak i druhé dítě, že se starám jen o to nemocné, v práci mi přidávají zodpovědnosti a další práci a k tomu ten nátlak ve stylu, nikdo jiný schopný, kdo by to mohl dělat, tady není. Jedna se o velmi specifickou práci. Nechapu, proč by nemohl proběhnout konkurz a daný člověk by se musel zaučit. Když se braním a jasně říkám, že pomůžu, ale vedoucí funkci skutečně nechci, šéfka pokrčí rameny a utrousi, no tak stejně to budete muset vzít, aspoň na nějakou dobu. Přemýšlela jsem i o odchodu, ale tím bych přišla o své místo a o práci, kterou sice dělám přes dvacet let, ale našla jsem se v ní a nesmírně mě baví. Stejné místo neseženu, v našem kraji s tímto platem a pracovní dobou, kterou potřebují, kvůli synovi. V podstatě jsem v pasti. Nevim jak z toho ven, kdyby byl syn v pořádku, i tak bych o funkci nestála, ale asi bych se dokázala bránit účinněji. Takhle jen nevidím žádné světlo na konci tunelu. Doktoři nevědí jakou zvolit léčbu, aby byla účinná, syn je bezradný a zlomený a já jsem, promiňte mi ta slova, úplně v prd…Připadám si k ničemu. AD brát nechci, to jsem brala při minulé synově léčbě, psycholog je zbytečný, vím, že se z toho musím vyhrabat sama, ale jak? Skutečně jediné pozitivum na celé věci je to, že můj manžel při mě stále stojí a část léčby se synem vzal na sebe, vím, že jiný muž už by dávno utekl. Akorát v té funkci se mnou nesouhlasí, tvrdí, že jsem schopná a měla bych to vzít, ale netuší, co vše to obnáší. To mi taky přijde zvláštní, všichni kolem mi tvrdí, že jsem člověk, který si ví se vším rady a vše zvládnu, ač neví, čím si procházím, tajim to, tak proč se cítím jako absolutně neschopný tvor, co by nejraději zalezl do díry, jen aby už měl klid a nemusel nic řešit?

Uživatel je onlinericcius
Kecalka 324 příspěvků 10.05.19 15:09

Zkus to takhle: NE!

Jana525
Kelišová 5530 příspěvků 10.05.19 15:39
@Anonymní píše:
Ano, máte pravdu, já to vím. Jde mi právě o to, že bych práci musela věnovat i svůj volný čas, abych to vůbec stíhala a jde o papírovou práci, která mě vůbec nebaví. Chci delat to, co do dnešního dne. Tam jsem spokojená. Navíc nyní stále jsem myšlenkami u svého syna. S nemoci jsme bojovali už před dvěma lety a vyhráli jsme, nyní se to vrátilo, bohužel v intenzivnější formě a těžko se s tím vyrovnáváme. Nechci přesně uvádět, o co se jedná, to by stejně chápal jen ten, kdo si tím sám prošel. Samozřejmě se to podepisuje na mém stavu, spíš v tom smyslu, že se bojím o život syna a z toho plynou další potíže, jako úzkosti,nespavost.Mam i další trable, ale vše muselo ustoupit do pozadí, syn má přednost. Zoufale se snažím fungovat, ale nevím, jak dlouho to ještě zvládnu. Doma na mě vyvíjí nátlak i druhé dítě, že se starám jen o to nemocné, v práci mi přidávají zodpovědnosti a další práci a k tomu ten nátlak ve stylu, nikdo jiný schopný, kdo by to mohl dělat, tady není. Jedna se o velmi specifickou práci. Nechapu, proč by nemohl proběhnout konkurz a daný člověk by se musel zaučit. Když se braním a jasně říkám, že pomůžu, ale vedoucí funkci skutečně nechci, šéfka pokrčí rameny a utrousi, no tak stejně to budete muset vzít, aspoň na nějakou dobu. Přemýšlela jsem i o odchodu, ale tím bych přišla o své místo a o práci, kterou sice dělám přes dvacet let, ale našla jsem se v ní a nesmírně mě baví. Stejné místo neseženu, v našem kraji s tímto platem a pracovní dobou, kterou potřebují, kvůli synovi. V podstatě jsem v pasti. Nevim jak z toho ven, kdyby byl syn v pořádku, i tak bych o funkci nestála, ale asi bych se dokázala bránit účinněji. Takhle jen nevidím žádné světlo na konci tunelu. Doktoři nevědí jakou zvolit léčbu, aby byla účinná, syn je bezradný a zlomený a já jsem, promiňte mi ta slova, úplně v prd…Připadám si k ničemu. AD brát nechci, to jsem brala při minulé synově léčbě, psycholog je zbytečný, vím, že se z toho musím vyhrabat sama, ale jak? Skutečně jediné pozitivum na celé věci je to, že můj manžel při mě stále stojí a část léčby se synem vzal na sebe, vím, že jiný muž už by dávno utekl. Akorát v té funkci se mnou nesouhlasí, tvrdí, že jsem schopná a měla bych to vzít, ale netuší, co vše to obnáší. To mi taky přijde zvláštní, všichni kolem mi tvrdí, že jsem člověk, který si ví se vším rady a vše zvládnu, ač neví, čím si procházím, tajim to, tak proč se cítím jako absolutně neschopný tvor, co by nejraději zalezl do díry, jen aby už měl klid a nemusel nic řešit?

Vyse… se na ne, ze to tak s prominutim musim rict! Taky jsem byla roky uplne pitoma a poslouchala, jak ja vsechno zvladnu. Nechala jsem se do spousty veci natlacit. Nastesti se to ve mne zlomilo a ted delam hlavne to, co chci JA. A je to ohromna uleva. Loni touhle dobou jsem prisla k uzasne praci a ani moje dospele deti a ani muj manzel nedokazal pochopit, kdyz jsem rekla ne. Strasne me lamali a dneska jsem tak stastna, ze jsem si to udelala po svem a ukazalo se, ze to naopak bylo moc dobre. Jinak taky mam velmi nemocne dite a vim, co to obnasi. :srdce:

Váš příspěvek
Reklama