Co mi vadí na mém partnerovi

Anonymní
22.12.18 21:37

Co mi vadí na mém partnerovi

Zdravím,

příspěvek vkládám raději anonymně, je toho trošku víc, a nevím, kdo ze známých sem chodím. Relativně dlouho sbírám odvahu se sem jít svěřit, protože už vážně nevím, jak některé věci řešit s partnerem. Snažila jsem se s ním mluvit o tom, co mě trápí, jenomže to nepomáhá. Navíc a především se v poslední době nedokážu přenést přes dvě věci, o kterých dokážu přemýšlet hodiny a hodiny, a v podstatě 90% mých myšlenek se týká kolem věcí v mém vztahu s mým současným partnerem. Někdy mám pocit, že mám doma děcko, kterému pořád asi nedochází, co po něm vlastně chci.

Takže to rozepíšu nějak popořadě.

  1. Jednou jsme se bavili o tom, jak to vlastně on vidí s tím že bychom spolu mohli mít někdy dítě. Abych to uvedla na pravou míru, partner má už svoje dvě děti z předchozího vztahu, je rozvedený. Jedná se mi o to, že po mě de facto vyjel, když jsem mu řekla, že nepůjdu na potrat, kdybych otěhotněla. Tak mi řekl, kolik Vás mám ještě živit? Prostě je to věc, nad kterou dost často přemýšlím. Celkově z toho mám spíš pocit, jakože hledal spíš náhradní maminku pro jeho děti z minulého vztahu. Navíc jeho děti jsou vůči mě pěkní rozmazlenci. Syn je sprostý a drzý, a já nevidím důvod, proč bych se měla o takové děcko starat. On svoje rodiče má, a nevšimla jsem si, že by byl nějak postižený. Jen mě hrozně moc mrzí, jak to partner řekl. De facto mi to vyznělo, jakože moc nepočítá s tím, že by v budoucnu chtěl ještě jedno dítě. To si jako vážně někteří rozvedení muži opravdu myslí, že nová bezdětná partnerka nebude chtít mít s ním ještě děti? V tomhle ohledu mě docela zklamal, a já doteď pořádně nevím, jak s tím naložit.
  1. Vzhledem k tomu, že má děti, mi jednoho krásného dne oznámil, že jeho děti budou vždy na prvním místě, a že já můžu být na druhém čestném místě. A podle toho se i tak chová. Jeho úžasná dcerka je taková, že do školy vzala nůž na dopisy a vyhrožovala tam spolužákovi. Doma čas od času zhysterčí. Minule, když tady ječela na bráchu, ať jí vrátí nějaký její kelímek, tak dokonce vyhrožovala mě, že mi dá facku. Pak jsme s partnerovým synem volali jejich mámě, že tady dělá kino, a ona že se všichni spikli proti jí. Jak může 11 letý dítě vyhrožovat skoro 30 leté ženě, že ji dá facku? Partnerovi jsem o tom řekla, bohužel nic s tím neudělal. Za rok, co jsme spolu, nebyl schopný vysvětlit svým dětem, že já jsem jeho partnerka, tak aby mne plně respektovaly. Třikrát jsem partnera prosila, aby mi dal „do ruky nějaký nástroj“, jak bych sama zvládla jeho děti ukočírovat, když on nebude doma. Třikrát jsem ho prosila a nic. Jenomže v téhle situaci se nemohu nijak bránit. Nemohu jim dát facku, nic. Děcka by si mohli stěžovat u matky a já bych nerada měla problém se sociálkou, že biju děti, který nejsou moje. Když u toho nebude nikdo čtbrtý, oni dva by se postavili proti mě… A co já zmůžu? Nic.

Teď nedávno zase malej začal používat taktiku, tati, ona si mě všímá, když na něho a nebo o něm mluvím. To mě asi štve nejvíc. Že ten malej si vynucuje takhle pozornost otce. Tváří se, jako by byl něco víc než já. Prej ona si mě všímá. Nájem platím, bydlím tu ve svém, a mám poslouchat ještě takový řeči od takovýho malýho smraďocha.

Ale abych jen nehanila, tak musím říct, že partner doma relativně vzato funguje. Děti má ve střídavé péči on, tak jsem si vydupala, že se ON bude starat o své děti. Zpočátku se to na mě snažil hodit, teď už ani necekne. Já chodím do práce jako partner. Už říkám, že chodím do práce, a že nehodlám mít doma další šichtu, abych uklízela, prala, žehlila. Když mám prádlo na sušáku, tak ho sundám podle toho, jak se momentálně cítím. Někdy, když přijdu druhý den ráno po šichtě domů. Jindy to tam visí tři, čtyři dny, a nikomu to prostě nevadí. Ne, partner se prostě nemůže zvednout, a jít to prádlo sundat. On leží na gauči u televize a sleduje seriály. Ale zase na druhou stranu, když je jeho týden, tak vypere, sice jednou za týden, ale Můj chlap normálně vypere prádlo. Já kolem jeho dětí nemusím hnout ani prstem…

Dneska mě ale zamrzelo, že zase rejpal do mýho vzdělání. Je u nás partnerův tatínek, a ptal se partnerova synka, jesli už má vybraný uč'nák. Tak nějak jsme se bavili, a že by měl lepší jít na učňák s maturitou. No akdyž jsem já řekla, že ne všichni z toho učňáku uspějou, a budou dělat to, na co studovali, tak se partner do mě opřel. Já mám bakaláře z ekonomky. A on řekl, že né každej, co má ekonomku, dělá v oboru a uspějou… Zatraceně, přitom dělám v bankovnictví a baví mě to! Jo a partnerův tatínek se mě zastal, prej proč si tohle nechám líbit? No já nevím, asi jsem pitomá? Nevím. Ale zvláštní je, že partnerův tatínek se mě zastal před mým partnerem. Zřejmě alespoň někdo taky poznal, že tady není asi něco tak úplně v pořádku, jak by mělo být.

A ještě poslední věc. Když jdeme spát, tak si musím večer vyloženě vyprošovat pět minut tulení. Někdy se mu nechce, tak se otočí, a řekne, že až zítra. Anebo když mu jdu občas do cesty, že se k němu chci přitulit, tak on mi řekne, ty mě blokuješ? Podle mě tohle není v pořádku.

Já už prostě nevím. Možná začínající ponorková nemoc? Nevím.
Co si myslíte vy? Co byste dělali vy? Předem děkuju za odpovědi

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

14653
22.12.18 21:42
@Anonymní píše:
Zdravím,

příspěvek vkládám raději anonymně, je toho trošku víc, a nevím, kdo ze známých sem chodím. Relativně dlouho sbírám odvahu se sem jít svěřit, protože už vážně nevím, jak některé věci řešit s partnerem. Snažila jsem se s ním mluvit o tom, co mě trápí, jenomže to nepomáhá. Navíc a především se v poslední době nedokážu přenést přes dvě věci, o kterých dokážu přemýšlet hodiny a hodiny, a v podstatě 90% mých myšlenek se týká kolem věcí v mém vztahu s mým současným partnerem. Někdy mám pocit, že mám doma děcko, kterému pořád asi nedochází, co po něm vlastně chci.

Takže to rozepíšu nějak popořadě.

  1. Jednou jsme se bavili o tom, jak to vlastně on vidí s tím že bychom spolu mohli mít někdy dítě. Abych to uvedla na pravou míru, partner má už svoje dvě děti z předchozího vztahu, je rozvedený. Jedná se mi o to, že po mě de facto vyjel, když jsem mu řekla, že nepůjdu na potrat, kdybych otěhotněla. Tak mi řekl, kolik Vás mám ještě živit? Prostě je to věc, nad kterou dost často přemýšlím. Celkově z toho mám spíš pocit, jakože hledal spíš náhradní maminku pro jeho děti z minulého vztahu. Navíc jeho děti jsou vůči mě pěkní rozmazlenci. Syn je sprostý a drzý, a já nevidím důvod, proč bych se měla o takové děcko starat. On svoje rodiče má, a nevšimla jsem si, že by byl nějak postižený. Jen mě hrozně moc mrzí, jak to partner řekl. De facto mi to vyznělo, jakože moc nepočítá s tím, že by v budoucnu chtěl ještě jedno dítě. To si jako vážně někteří rozvedení muži opravdu myslí, že nová bezdětná partnerka nebude chtít mít s ním ještě děti? V tomhle ohledu mě docela zklamal, a já doteď pořádně nevím, jak s tím naložit.
  1. Vzhledem k tomu, že má děti, mi jednoho krásného dne oznámil, že jeho děti budou vždy na prvním místě, a že já můžu být na druhém čestném místě. A podle toho se i tak chová. Jeho úžasná dcerka je taková, že do školy vzala nůž na dopisy a vyhrožovala tam spolužákovi. Doma čas od času zhysterčí. Minule, když tady ječela na bráchu, ať jí vrátí nějaký její kelímek, tak dokonce vyhrožovala mě, že mi dá facku. Pak jsme s partnerovým synem volali jejich mámě, že tady dělá kino, a ona že se všichni spikli proti jí. Jak může 11 letý dítě vyhrožovat skoro 30 leté ženě, že ji dá facku? Partnerovi jsem o tom řekla, bohužel nic s tím neudělal. Za rok, co jsme spolu, nebyl schopný vysvětlit svým dětem, že já jsem jeho partnerka, tak aby mne plně respektovaly. Třikrát jsem partnera prosila, aby mi dal „do ruky nějaký nástroj“, jak bych sama zvládla jeho děti ukočírovat, když on nebude doma. Třikrát jsem ho prosila a nic. Jenomže v téhle situaci se nemohu nijak bránit. Nemohu jim dát facku, nic. Děcka by si mohli stěžovat u matky a já bych nerada měla problém se sociálkou, že biju děti, který nejsou moje. Když u toho nebude nikdo čtbrtý, oni dva by se postavili proti mě… A co já zmůžu? Nic.

Teď nedávno zase malej začal používat taktiku, tati, ona si mě všímá, když na něho a nebo o něm mluvím. To mě asi štve nejvíc. Že ten malej si vynucuje takhle pozornost otce. Tváří se, jako by byl něco víc než já. Prej ona si mě všímá. Nájem platím, bydlím tu ve svém, a mám poslouchat ještě takový řeči od takovýho malýho smraďocha.

Ale abych jen nehanila, tak musím říct, že partner doma relativně vzato funguje. Děti má ve střídavé péči on, tak jsem si vydupala, že se ON bude starat o své děti. Zpočátku se to na mě snažil hodit, teď už ani necekne. Já chodím do práce jako partner. Už říkám, že chodím do práce, a že nehodlám mít doma další šichtu, abych uklízela, prala, žehlila. Když mám prádlo na sušáku, tak ho sundám podle toho, jak se momentálně cítím. Někdy, když přijdu druhý den ráno po šichtě domů. Jindy to tam visí tři, čtyři dny, a nikomu to prostě nevadí. Ne, partner se prostě nemůže zvednout, a jít to prádlo sundat. On leží na gauči u televize a sleduje seriály. Ale zase na druhou stranu, když je jeho týden, tak vypere, sice jednou za týden, ale Můj chlap normálně vypere prádlo. Já kolem jeho dětí nemusím hnout ani prstem…

Dneska mě ale zamrzelo, že zase rejpal do mýho vzdělání. Je u nás partnerův tatínek, a ptal se partnerova synka, jesli už má vybraný uč'nák. Tak nějak jsme se bavili, a že by měl lepší jít na učňák s maturitou. No akdyž jsem já řekla, že ne všichni z toho učňáku uspějou, a budou dělat to, na co studovali, tak se partner do mě opřel. Já mám bakaláře z ekonomky. A on řekl, že né každej, co má ekonomku, dělá v oboru a uspějou… Zatraceně, přitom dělám v bankovnictví a baví mě to! Jo a partnerův tatínek se mě zastal, prej proč si tohle nechám líbit? No já nevím, asi jsem pitomá? Nevím. Ale zvláštní je, že partnerův tatínek se mě zastal před mým partnerem. Zřejmě alespoň někdo taky poznal, že tady není asi něco tak úplně v pořádku, jak by mělo být.

A ještě poslední věc. Když jdeme spát, tak si musím večer vyloženě vyprošovat pět minut tulení. Někdy se mu nechce, tak se otočí, a řekne, že až zítra. Anebo když mu jdu občas do cesty, že se k němu chci přitulit, tak on mi řekne, ty mě blokuješ? Podle mě tohle není v pořádku.

Já už prostě nevím. Možná začínající ponorková nemoc? Nevím.
Co si myslíte vy? Co byste dělali vy? Předem děkuju za odpovědi

Stačilo mi přečíst si začátek. Poslala bych ho velmi rychle do oběhu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
12593
22.12.18 21:43

Nikdy bych si nezačala s chlapem, co má děti, protože bych se nechtěla o ně zaprvé starat, za druhé bych nesnesla mít exku v zádech a nechtěla bych prostě řešit problémy, které nemusím. S tím tvým bych nebyla ani kdyby byl bezdětný, stačí mi, co píšeš o tom, když se chceš přitulit. A o tom, že nehodlá živit vaše společné dítě, je škoda mluvit. Navíc ty bys do téhle domácnosti chtěla přivést dítě?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2135
22.12.18 21:44

S takovým chlapem bych nebyla, zvlášť pokud bych chtěla dítě, o které on už evidentně nestojí. Najdi si jiného.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3313
22.12.18 21:45

Pokud chceš děti, tak úplně nechápu, proč se rozvnou nerozejdete. Je jasné, že on děti nechce, tak nač to protahovat? Maximálně si ho nech na sex, než najdeš někoho nového. :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14653
22.12.18 21:45

A já bych nikdy nesnesla být až ta druhá.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
12593
22.12.18 21:46

@nostress Tak to je asi blbě řečeno, protože já vidím rozdíl mezi láskou k manželovi a k dětem. Ale tenhle to myslel asi jinak než já.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
23344
22.12.18 21:47
@Anonymní píše:
Zdravím,

příspěvek vkládám raději anonymně, je toho trošku víc, a nevím, kdo ze známých sem chodím. Relativně dlouho sbírám odvahu se sem jít svěřit, protože už vážně nevím, jak některé věci řešit s partnerem. Snažila jsem se s ním mluvit o tom, co mě trápí, jenomže to nepomáhá. Navíc a především se v poslední době nedokážu přenést přes dvě věci, o kterých dokážu přemýšlet hodiny a hodiny, a v podstatě 90% mých myšlenek se týká kolem věcí v mém vztahu s mým současným partnerem. Někdy mám pocit, že mám doma děcko, kterému pořád asi nedochází, co po něm vlastně chci.

Takže to rozepíšu nějak popořadě.

  1. Jednou jsme se bavili o tom, jak to vlastně on vidí s tím že bychom spolu mohli mít někdy dítě. Abych to uvedla na pravou míru, partner má už svoje dvě děti z předchozího vztahu, je rozvedený. Jedná se mi o to, že po mě de facto vyjel, když jsem mu řekla, že nepůjdu na potrat, kdybych otěhotněla. Tak mi řekl, kolik Vás mám ještě živit? Prostě je to věc, nad kterou dost často přemýšlím. Celkově z toho mám spíš pocit, jakože hledal spíš náhradní maminku pro jeho děti z minulého vztahu. Navíc jeho děti jsou vůči mě pěkní rozmazlenci. Syn je sprostý a drzý, a já nevidím důvod, proč bych se měla o takové děcko starat. On svoje rodiče má, a nevšimla jsem si, že by byl nějak postižený. Jen mě hrozně moc mrzí, jak to partner řekl. De facto mi to vyznělo, jakože moc nepočítá s tím, že by v budoucnu chtěl ještě jedno dítě. To si jako vážně někteří rozvedení muži opravdu myslí, že nová bezdětná partnerka nebude chtít mít s ním ještě děti? V tomhle ohledu mě docela zklamal, a já doteď pořádně nevím, jak s tím naložit.
  1. Vzhledem k tomu, že má děti, mi jednoho krásného dne oznámil, že jeho děti budou vždy na prvním místě, a že já můžu být na druhém čestném místě. A podle toho se i tak chová. Jeho úžasná dcerka je taková, že do školy vzala nůž na dopisy a vyhrožovala tam spolužákovi. Doma čas od času zhysterčí. Minule, když tady ječela na bráchu, ať jí vrátí nějaký její kelímek, tak dokonce vyhrožovala mě, že mi dá facku. Pak jsme s partnerovým synem volali jejich mámě, že tady dělá kino, a ona že se všichni spikli proti jí. Jak může 11 letý dítě vyhrožovat skoro 30 leté ženě, že ji dá facku? Partnerovi jsem o tom řekla, bohužel nic s tím neudělal. Za rok, co jsme spolu, nebyl schopný vysvětlit svým dětem, že já jsem jeho partnerka, tak aby mne plně respektovaly. Třikrát jsem partnera prosila, aby mi dal „do ruky nějaký nástroj“, jak bych sama zvládla jeho děti ukočírovat, když on nebude doma. Třikrát jsem ho prosila a nic. Jenomže v téhle situaci se nemohu nijak bránit. Nemohu jim dát facku, nic. Děcka by si mohli stěžovat u matky a já bych nerada měla problém se sociálkou, že biju děti, který nejsou moje. Když u toho nebude nikdo čtbrtý, oni dva by se postavili proti mě… A co já zmůžu? Nic.

Teď nedávno zase malej začal používat taktiku, tati, ona si mě všímá, když na něho a nebo o něm mluvím. To mě asi štve nejvíc. Že ten malej si vynucuje takhle pozornost otce. Tváří se, jako by byl něco víc než já. Prej ona si mě všímá. Nájem platím, bydlím tu ve svém, a mám poslouchat ještě takový řeči od takovýho malýho smraďocha.

Ale abych jen nehanila, tak musím říct, že partner doma relativně vzato funguje. Děti má ve střídavé péči on, tak jsem si vydupala, že se ON bude starat o své děti. Zpočátku se to na mě snažil hodit, teď už ani necekne. Já chodím do práce jako partner. Už říkám, že chodím do práce, a že nehodlám mít doma další šichtu, abych uklízela, prala, žehlila. Když mám prádlo na sušáku, tak ho sundám podle toho, jak se momentálně cítím. Někdy, když přijdu druhý den ráno po šichtě domů. Jindy to tam visí tři, čtyři dny, a nikomu to prostě nevadí. Ne, partner se prostě nemůže zvednout, a jít to prádlo sundat. On leží na gauči u televize a sleduje seriály. Ale zase na druhou stranu, když je jeho týden, tak vypere, sice jednou za týden, ale Můj chlap normálně vypere prádlo. Já kolem jeho dětí nemusím hnout ani prstem…

Dneska mě ale zamrzelo, že zase rejpal do mýho vzdělání. Je u nás partnerův tatínek, a ptal se partnerova synka, jesli už má vybraný uč'nák. Tak nějak jsme se bavili, a že by měl lepší jít na učňák s maturitou. No akdyž jsem já řekla, že ne všichni z toho učňáku uspějou, a budou dělat to, na co studovali, tak se partner do mě opřel. Já mám bakaláře z ekonomky. A on řekl, že né každej, co má ekonomku, dělá v oboru a uspějou… Zatraceně, přitom dělám v bankovnictví a baví mě to! Jo a partnerův tatínek se mě zastal, prej proč si tohle nechám líbit? No já nevím, asi jsem pitomá? Nevím. Ale zvláštní je, že partnerův tatínek se mě zastal před mým partnerem. Zřejmě alespoň někdo taky poznal, že tady není asi něco tak úplně v pořádku, jak by mělo být.

A ještě poslední věc. Když jdeme spát, tak si musím večer vyloženě vyprošovat pět minut tulení. Někdy se mu nechce, tak se otočí, a řekne, že až zítra. Anebo když mu jdu občas do cesty, že se k němu chci přitulit, tak on mi řekne, ty mě blokuješ? Podle mě tohle není v pořádku.

Já už prostě nevím. Možná začínající ponorková nemoc? Nevím.
Co si myslíte vy? Co byste dělali vy? Předem děkuju za odpovědi

Najdi si bezdětného a nebudeš mít takové problémy. Sice ti po čase může na novém chlapovi něco vadit, ale to, co popisuješ, bych teda prožívat nechtěla.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3044
22.12.18 21:47

Upřímně. Dle popisu jeho děti nemůžeš vystát, pak nechápu proč jsi s ním šla do vztahu. To co píšeš se týká jen jeho dětí. Seber se a najdi si bezdetneho… Chceš dítě, tedy pokud jednou budeš matkou a s otcem svých dětí se rozjedeš tak ti zase bude vadit, že na prvním místě u něj nejsou jeho děti, ale jeho nová partnerka. Chce to trosku sebereflexe. Jinak, že se po roce vztahu s tebou nechce tulit, no asi tě tak moc nežere… My se tulime po 14ti letech a říkat si o to nemusím…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
554
22.12.18 21:48

Teda, upřímně si myslim, ze nesnasis jeho deti a lezou ti krkem. A partner to na tobe vidi, proto obcas vecer nema chut na „tuleni“ :mrgreen: , pokud se vyjadrujes takto i pred nim… jinak mas chlapa s detma, coz jsi asi vedela, kdyz jsi s nim zacinala. Tak bud to nejak pujde, nebo ne. Ja za sebe muzu rict,ze bych v chlapa s detma nechtela ani za nic.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
12084
22.12.18 21:48

1. zaměstnej se něčím, co ti bude připadat smysluplný - přestaneš pak řešit kraviny a plýtvat na ně svou mentální kapacitu.

2. ten chlap si tě neváží a děti s tebou nechce. Nejsi pro něj ženská na celý život, jsi jen momentální výplň prázdného místa v posteli a kuchyni. A hlavně ho svou urputností přestáváš bavit, jen to nechce řešit.

Není nad tím třeba trávit měsíce času přemítání, když budeš mít odvahu být sama k sobě upřímná. A pak se můžeš začít věnovat něčemu užitečnému. Navrhuju začít s nějakým sebepřijetím a sebeúctou, aby sis toho dalšího zase nenašla a pečlivě nevychovala k tomu, aby si na tobě hojil ego.

3. děti fakt nemůžou za to, že ty si nevážíš sama sebe a umožníš ostatním, aby se k tobě podle toho chovali.

Příspěvek upraven 22.12.18 v 21:50

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
133
22.12.18 21:50
@nostress píše:
A já bych nikdy nesnesla být až ta druhá.

Zakladatelka…
Právě to mě nahlodává ze všeho nejvíc. Nějak nevím, jak se zachovat… Prostě je mi to proti srsti…

Příspěvek upraven 22.12.18 v 21:50

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3713
22.12.18 21:50

Máte každý úplně jiné představy o životě. Z mého pohledu tohle nikdy fungovat nebude, hledej někoho jiného. Edit. Ponorka po roce? Po roce vztahu se máte zamilovaně vznášet.

Příspěvek upraven 22.12.18 v 21:53

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1351
22.12.18 21:50

Ahoj. Jak dlouho jste spolu? Já teda nevím, ale z toho co píšeš nemám pocit, že by tě partner nějak moc miloval a co hůř, vážil si tě. A ty děti? Pokud je ti 30 je asi jasné, že děti chtít budeš plánovat, pokud on nechce už (což tak vypadá), může to být zásadní problém. Já bych asi v takovém vztahu nezůstala… Můj muž po mě po skoro 9 letech dělá první poslední, pomáhá, je pracovitý, podporuje mě, nikdy by mě neshazoval, tulit se chce, stále chce kontakt, několikrát denně si dáme pusu nebo se jen tak obejmeme, jsme na sebe milí. Nevím člověče, ale ani z tebe nemám pocit, že tě ten vztah uspokojuje, jestli není lepší hledat jinde dokud je čas… :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3138
22.12.18 21:52

A proč jsi s ním? Samozřejmě, že jeho děti budou pro něj vždy na prvním místě. To je snad normální, jsou to jeho děti jednou pro vždy. Pokud nemáš na to tohle přijmout, měla bys jít o dům dále. Stejně tak je normální, že se děti nefackují a děti, co nejsou tvoje, už tím tuplem ne. I děti vycítí, že partnerka otce je nemá ráda, a chovají se pak podle toho. Neříkám, že tvůj partner se chová ukázkově, ale docela ho chápu; kdyby mi někdo imrvére dával najevo, jak nemá rád moje děti, byla bych taky zpruzená.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama