Co ovlivňuje osobnost dítěte?

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
1.11.21 12:33

Co ovlivňuje osobnost dítěte?

Prosím o anonym, jde o citlivé téma.

Ptám se proto, že bych si potřebovala o této problematice více pohovořit. S vícero lidmi.
Jsme v hrozně náročném procesu o osvojení, jdeme do finále. Jsem celkem připravená i z kurzů, přesto však prosím i o Vaše znalosti. Zkušenosti, ať jde o biologicky vlastní či nevlastní potomky.

Ovlivňuje povahu dítěte spíše genetická predispozice, nebo vliv prostředí?
Obvykle inteligentní rodiče, mají inteligentní děti. Je to geny, nebo zase podnětným prostředím?
Pokud si osvojím dítě od miminka, které má špatné dispozice. Mladá matka, ale drogy, alkohol, kriminální činnost. Lehké FAS Je šance, že k tomu bude inklinovat?
Jaké konkrétní následky má deprivace po porodu a v kojeneckém věku?
Pokud si osvojím plus mínus 19 měsíční batolátko, které zná jen státní instituce, dostanu ho z toho?
Bude v pořádku?
S čím se bude potýkat?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
65306
1.11.21 12:37

Tohle ti nikdo předem neřekne.. otázkou totiž je, co vše si to mrne zažilo, jak se k němu chovali v těch institucích atd.. je strašně moc věcí, co dítě ovlivní :think: dohnat se dá spouta věci a spousta se taky projeví třeba za 10, 15 let

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.11.21 12:50

Já nejsem odborník, ale dost se o to zajímám taky, nejspíš z podobných důvodů. Mám kolem sebe několik případů adopce, kde už jsou ti adoptovaní dospělí a zároveň je znám od dětství, takže je to dobrý vzorek na pozorování. Myslím, že je to prostě kombinace všeho. Zároveň i když se podíváš na biologické rodiny, znám dost případů, kde je třeba jeden z rodičů alkoholik, psychicky nemocný, nedělá nebo je nějak jinak problematický, a rozhodně není pravidlem, že to to dítě zdědí. A to ani když vyrůstá v závadném prostředí. Já mám sama z jedné strany alkoholismus a z druhé psychickou nemoc, vyrůstala jsem v dost nic moc prostředí, a nepoznamenalo mě to vůbec, žiju normálně v manželství, všechno v pořádku, vystudovala jsem, mám fajn práci a tak, s něčím jsem trochu bojovala, ale teď je můj život až na absenci dítěte opravdu dobrý.

První jsem poznala bráchu mé kamarádky už když jsme byli malí, vzali si ho z děcáku v 7 letech. Byl zezačátku poznamenaný pořádně, ustrašený, bylo vidět že takové to vzdělání je velmi zanedbané. Nebyla to tenkrát žádná studovaná rodina, ani myslím že nějakou moc průpravu co s ním neměli, nechodili ani k žádným specialistům, a dopadlo to dobře. Vyučil se, na nějaké studování to tedy nebylo. Ale je to dneska fajn chlap, řemeslník, má rodinu a adoptivní rodinu má moc rád, normálně se stýkají, svojí segru miluje, i mě má pořád rád jako její kámošku.

Pak v rodině adopce miminka. Naprosto perfektně to dopadlo, kluk teď studuje vysokou, žádný problém nikde nikdy nenastal.

Pak u známých adopce syna matky novým manželem, který sám vyrůstal v děcáku, tam teda nic moc. Ten adoptivní otec má nějaké pokřivené vnímání vztahů z toho děcáku, adoptivního syna podle mě nemiluje a bere ho jako konkurenci, částečně má sklony ho využívat.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
1.11.21 12:58

Odpovím ti tak jak jsem tvou otázku pochopila. A co k tomu vím.
Předpokládám, že povahou dítěte myslíš charakter. Tak charakter vrozený není! Ten se utváří interakcí s okolím.
Inteligence je do jisté míry vrozená, ale dá se s ní pracovat a rozvíjet jí.
Pokud se dítě narodilo dítě se závislostí, protože byla závislá matka, tak ano, může to klouzat k zavislostem toho typu v budoucnosti, ale už to spíš nebudou automaty, ale drogy, ty automaty potom jako možný prostředek, jak si na drogu vydělat. Rovněž může hrozit poškození mozku a kognitivních funkcí. Ale tohle vše by se mělo vědět a bylo by vám sděleno. Vždy existuje nějaký výchozí stav.
19 měsíční batole může být citově oploštělé, ale tady už je to o vnitřním nastavení každého z nás. Vlastní iniciativou ho z toho můžete dostat. A pokud by dítě bylo nastavením introvert, tak extroverta z něj neuděláte. A funguje to i opačně.

  • Citovat
  • Nahlásit
36997
1.11.21 13:00

Nejspíš počítat s nejhorším a doufat v nejlepší. Prostředí a výchova člověka určitě ovlivní.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.11.21 13:11

Z naší zkušenosti: geny nepřebiješ. Prostě, pokud to dítě nepodědí po rodičích inteligenci, můžeš ho vzdělávat a vychovávat v rámci těch limitů, které má. Ale přes limit se nedostaneš. Stejné to je s čímkoliv jiným - když podědí citovou plochost, citlivého člověka z něj neuděláš. Když bude cholerik, úplný kliďas z něj nikdy nebude. Ale v rámci těch limitů, co to dítě v sobě má, existuje obrovský prostor, který se dá tvarovat. Tak třeba příklad u nás v rodině: dostalo se k nám dítě, které pocházelo z prostředí, kde prababička, babička a matka se o svoje děti nikdy nestaraly. Otcové byli neznámí. Děti vyrůstaly v hrozných podmínkách, končily v lepším případě v dětských domovech. V dospělosti byly na ulici, nestudoval nikdo, plodily další nešťastné děti. Holčička, která se k nám dostala, od začátku tíhla k problematickému stylu života (znala svoji matku), naráželi jsme na omezené IQ, na citovou plochost. Ale poskytli jsme jí všechno, co šlo. A měli jsme ji (a stále máme) moc rádi. V pubertě se vzbouřila a vydala se přesně tou cestou, co její matka, babička… Člověk by mlátil hlavou do zdi, ale vyplatilo se počkat. Pak otěhotněla, narodilo se dítě a ona ho miluje. Narodilo se další. A stará se i o něj. Dokonce žije dohromady i s otcem dětí. Nežije tak, že bychom mohli být spokojení. Nechce pracovat, nedostudovala školu, podvádí, lže, finančně je zcela negramotná…ale o děti se stará jak nejlépe umí. Partnerství s otcem svých dětí si váží a na vztahu pracuje, nechce o něj přijít. Zůstala s námi v kontaktu, záleží jí na tom, abychom uznali, že si našla svoje místo na světě. A já si říkám, že se nám povedlo přerušit tu jejich rodinnou tradici v odkládání dětí a využívání chlapů. Ne úplně, ale dost znatelně. Její děti u ní doma zažívají spoustu lásky a třeba až vyrostou, zvládnou v lecčems napodobit svého tátu. A tak: jestli si chcete dítě adoptovat, neupínejte se k žádným cílům. Dejte mu všechno, co půjde. A pokud půjde posléze jiným směrem, dávejte, co bude ochotné přijmout a co pro vás bude ještě v pořádku. Respektujte, že jeho cesta může být hodně odlišná od té vaší. Je to osvobozující. Jeden ze sousedů nám kdysi řekl, že celá ta letitá práce byla k ničemu. Ale houby. Užili jsme si s ní celé krásné dětství. A její děti mají rodinu. To není málo.

  • Citovat
  • Nahlásit
17148
1.11.21 13:29

Já myslím, že dítě, jaké popisuješ, bude mít svoje limity a že někdy bude hrozně těžké to přijmout - ale když to dokážete, tak bude dobré. Dítě z kojeňáku bude určitě nedomazlený jako blázen a aspoň trochu ten deficit doplnit bude jistě náročný (plus nepochybně budeš poslouchat rady, ať ho nerozmazlíš, že se musí otrkávat, to posloucháme všichni). Inteligence je zčasti vrozená, ale dá se rozvíjet. Nicméně opět, bude potřeba přijmout, jaké dítě je. Možná jste dva vysokoškoláci a máte pocit, že je to jen o píli, ale dítě může mít svoji hranici, přes kterou se prostě nedostane ani přes veškerou snahu a nemělo by mít pocit, že třeba zklamalo. Jinak u svýho vlastního dítěte pozoruju, že když se chová příšerně, ale já se v tom vidím (to má po mně!), tak to snáším líp, než když dělá něco, co sama neznám. To budete mít určitě těžší.

A ještě jedna poznámka (doufám, že se nikoho nedotknu) - mám týraného psa z útulku. Než jsem si ho vzala, hodně jsem načetla, měla jsem i nějaké zkušenosti, ale stejně mě překvapilo, jak je to s ním někdy těžké a jak někdy ty „zaručené“ rady prostě nefungují. Ale hlavně - já v něm spoustu věcí viděla dopředu, podsouvala jsem je. Když se zachoval nějak nestandardně, hned jsem si řekla: „Jasně, to je ten útulek, na to si musím dávat pozor.“, i když to třeba byla jen psí puberta. Prostě jsem tak nějak čekala, že ta blbá minulost vyleze. No, je to jen pes, je mu to fuk, ale hádám, že u dítěte bych to měla stejně a to by na to určitě reagovalo.

Držím vám palce, ať vám to klapne :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1024
1.11.21 13:36

Inteligence je vrozena, neda se naucit.

Co muzes zmenit je jakysik pristup k vyzvam - tj. kdyz mu neco nepujde na 1. dobrou, tak aby to hned nevzdavalo a snazilo se zabojovat.

Charakter je taky geneticky podmineny, ale jde na nem vedome pracovat. Je to tezka drina, ale dite se uci i napodobou, za vzorce vezme to, co uvidi u vas doma. Klasicke “monkey see, monkey do.”

Drzim palce :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
18791
1.11.21 13:41

Osobnost dítěte v náhradní rodině ovlivňuje především trauma v oblasti attachementu, tedy v rámci připoutání k lidem a vztahům.

A to jak se náhradním rodičům daří zacházet s tím, že dítě prostě nemůže naplňovat jejich představy, ale že primárně potřebují být náhradní rodiče pro to dítě a jemu umožnit fungovat podle jeho možností.

Vedle toho jsou geny spíš podružné.

Když půjdete do procesu náhradního rodičovství, tak s doprovázející organizací se kterou si sednete za zády. Bez toho je to fakt těžké.

Jinak teda případná poškození užíváním návykových látek nejsou genetika, že.

jinako osobnost dítěte ovlivňuje genetika, prenatální vývoj, výchova, to co se mu děje během života a společnost. Nedá se určit co víc a co méně. A vždy to jde nějak dobalancovávat.

Pokud máš jasnou představu o otm, jaké musí být tvoje dítě, co musí zvládat a že by mělo mít stejné dětství, jako si měla ty, tak náhradní rodičovství nebude úplně cesta pro tebe. Tedy dokud se těch pevných představ nevzdáš a nebudeš se soustředit na váš konkrétní vztah a na aktuální možnosti a reálný potenciál. Pak může být náhradní rodičovství skvělé. Byť pořád těžké. Ale to je i biologické rodičovství.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6
1.11.21 13:47

Učili jsme se na VŠ ve Vývojové psychologii, že je to přibližně 50 na 50. 50%geny, 50% výchova. A to bych i tak tipla, dle osobností svých vlastních dvou dětí. Některý věci tam jsou prostě daný a musíš se naučit je přijmout i u vlastního dítěte, každopádně na všem se dá určitě pracovat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.11.21 13:53

@Ba-stet
Ano, to podsouvání je potvora, mě takhle bylo podsouváno, že budu po otci, ani ne tak moc že by mi to máma pořád říkala, ale myslela si to. Přesně jak jsi dala příklad s tím psem, když jsem udělala něco blbého, místo aby mávla rukou že jdu do puberty nebo jsem prostě něco úplně nezvládla, hned bádala, že je to určitě povahový rys po něm a je potřeba se na to soustředit a pořádně to ze mě dostat. Bylo to hrozně protivné, byla jsem celkově neproblémová, vnímala jsem to jako obrovskou křivdu a vlastně mě to dotlačilo k tomu, se nakonec tak určitou dobu chovat, protože přece jsem tak strašná, jsem po otci, čeká se to ode mě. Přitom teď když jsem dospělá, tak nevím, přijde mi, že nejsem ani po jedno z rodičů, připadám si, jako bych snad ani jejich nebyla. Naopak s tchýní jsem si sedla tak, že nás často měli za matku s dcerou, byli jsme si i vizuálně hodně podobné a prostě úplně stejně životně nastavené. Takže tomu by se asi člověk měl zkusit vyhnout a snažit se dítě brát takové, jaké je, nevztahovat to pořád k tomu, z jaké je rodiny. Ale já vzhledem k té vlastní rodině genetiku teda nepřeceňuju. Limity v inteligenci může mít dítě i v biologické rodině, a nenaděláš nic, nemusí se to zdědit. Nebo se může něco pokazit ve vývoji, také to není vzácné. Znám dost zklamaných a frustrovaných rodičů vysokoškoláků nutících děti do něčeho, na co naprosto nemají a jsou z toho všichni jen na nervy. Nebo naopak, na mě celá široká rodina koukala jak na magora, že chci studovat, do té doby byla sem tam nějaká maturita, ale spíš ne, nikdo neví kde se to ve mě vzalo. Ale ty vnější vlivy jsou určitě mnohem větší, pokud dítě několik let žije v té vadné rodině. Pokud to nemá kde okoukat, je to samozřejmě výchozí pozic o moc lepší.

  • Citovat
  • Nahlásit
2410
1.11.21 13:54

Ja si myslim ze je to tak pul na pul…a s tou inteligenci to ma clovek asi od rodicu, kazdy ma nejake hranice… Ale verim ze pokud da clovek diteti lasku, a povede dite s laskou tim spravnym smerem aby z neho byl cestny, slusny clovek tak se to nakonec povede :) pises o batoleti, to je jeste male detatko

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.11.21 13:56
@Ou píše:
Pokud máš jasnou představu o otm, jaké musí být tvoje dítě, co musí zvládat a že by mělo mít stejné dětství, jako si měla ty, tak náhradní rodičovství nebude úplně cesta pro tebe. Tedy dokud se těch pevných představ nevzdáš a nebudeš se soustředit na váš konkrétní vztah a na aktuální možnosti a reálný potenciál. Pak může být náhradní rodičovství skvělé. Byť pořád těžké. Ale to je i biologické rodičovství.

Tak tohle přesně podle mě platí i v biologickém rodičovství. Děti se do škatulek očekávání rodičů nasoukat nedají. Jak se o to někdo snaží, je to vždycky průšvih.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
1.11.21 13:59

Jsem moc ráda za vaše reakce.
Chci se pořádně připravit. Vím, že tady není prostor na žádné chyby.
Jsem připravená děťátko přijmout takové jaké je. Ale, kdy to budu vědět? Kdy se projeví ta povaha, charakter? Nerada bych zvolila přístup, který bude chybný a nechtěně způsobí další trauma.
V ideálním případě rozvíjet jeho potenciál na maximum.
Narážím na doporučení odborníků, sociálních pracovnic vs. mého vnímání.
Na příklad. Děťátko musí mít svojí postýlku, svůj prostor. Nastavený řád, režim dne pro krmeni, spánek, aktivity.
A já to cítím tak, že bych nejradši měla děťátko v posteli. Být mu fyzicky hodně blízko. Domazlit ho. A to je silně proti doporučení. Dopustím se tím ohrožení dítěte. (SIDS, zalehnutí, špatné návyky)

  • Citovat
  • Nahlásit
17148
1.11.21 14:04
@Anonymní píše:
@Ba-stet
Ano, to podsouvání je potvora, mě takhle bylo podsouváno, že budu po otci, ani ne tak moc že by mi to máma pořád říkala, ale myslela si to. Přesně jak jsi dala příklad s tím psem, když jsem udělala něco blbého, místo aby mávla rukou že jdu do puberty nebo jsem prostě něco úplně nezvládla, hned bádala, že je to určitě povahový rys po něm a je potřeba se na to soustředit a pořádně to ze mě dostat. Bylo to hrozně protivné, byla jsem celkově neproblémová, vnímala jsem to jako obrovskou křivdu a vlastně mě to dotlačilo k tomu, se nakonec tak určitou dobu chovat, protože přece jsem tak strašná, jsem po otci, čeká se to ode mě. Přitom teď když jsem dospělá, tak nevím, přijde mi, že nejsem ani po jedno z rodičů, připadám si, jako bych snad ani jejich nebyla. Naopak s tchýní jsem si sedla tak, že nás často měli za matku s dcerou, byli jsme si i vizuálně hodně podobné a prostě úplně stejně životně nastavené. Takže tomu by se asi člověk měl zkusit vyhnout a snažit se dítě brát takové, jaké je, nevztahovat to pořád k tomu, z jaké je rodiny. Ale já vzhledem k té vlastní rodině genetiku teda nepřeceňuju. Limity v inteligenci může mít dítě i v biologické rodině, a nenaděláš nic, nemusí se to zdědit. Nebo se může něco pokazit ve vývoji, také to není vzácné. Znám dost zklamaných a frustrovaných rodičů vysokoškoláků nutících děti do něčeho, na co naprosto nemají a jsou z toho všichni jen na nervy. Nebo naopak, na mě celá široká rodina koukala jak na magora, že chci studovat, do té doby byla sem tam nějaká maturita, ale spíš ne, nikdo neví kde se to ve mě vzalo. Ale ty vnější vlivy jsou určitě mnohem větší, pokud dítě několik let žije v té vadné rodině. Pokud to nemá kde okoukat, je to samozřejmě výchozí pozic o moc lepší.

Jsem ráda, že se Tě příklad se psem nedotkl :) Přesně tak jsem to myslela, člověk to ani nemusí říkat (nebo ne často) a dítě vycítí, že není „podle gusta“ a zraní ho to. A s tou inteligencí souhlasím, znám oba případy, chytří rodiče a „hloupější“ dítě (ve skutečnosti ani ne hloupější, jen prostě s jinými ambicemi), i rodiče sotva vyučení (ale také ne vysloveně hloupí), které obě děti přerostly…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat