Co udělat poté, kdy už vyjedu na dítě?

Anonymní
12.1.20 10:13

Co udělat poté, kdy už vyjedu na dítě?

Ahoj, omlouvám se za anonym, jde o citlivé a osobní téma. Asi to bude působit i trochu kontroverzně, přesto má otázka zní, jak se ideálně dále zachovat v situaci, kdy už na dítě prostě vystartuju (tedy zakřičím nebo dokonce dám jednu na zadek)?

Všude jsou články o tom, jak tomu předcházet. Vím, že v ideálním světě by všechny maminky byly bezedné studnice trpělivosti a pochopení. Bohužel u mě to jde dost zhurta, pracuji na tom od narození syna (přes 2 roky), pokroky dělám, vyjíždím stále méně často. Přesto se to prostě občas stane, zvláště když je dlouhodobě vypjatá situace (nemoc, nevyspání, neshoda s manželem atd). Teď jsme v situaci, kdy jsem si zlomila ruku, a samozřejmě je to mazec. Jsou dny, kdy mi nemůže nikdo pomoct, a zkuste jednou rukou přebalovat batole v období vzdoru, když to zrovna není po jeho… :zed:

Proto prosím o minimum komentářů o tom, že se na dítě nikdy nesmí křičet ani vztáhnout ruka. Opravdu se o to snažím, ale než se mi podaří to dopilovat, zajímá mě, jak postupovat, aby případný výbuch napáchal co nejméně škody? Obecně se vetsinou snažím co nejrychleji uklidnit a pak synovi vysvětlit, co se stalo. Třeba mu říct, že máma je unavená, má bolínko, vše je náročné a pak se zlobím, že do mě kope u základních činností. Taky mu říkám, že moje reakce ale nebyla v pořádku, že jsem nechtěla křičet a už vůbec ne mu naplácat. Samozřejmě mu taky říkám, že i když se občas zlobím, pořád ho moc miluju.

Co vy, stává se vám to taky? Jak poté reagujete? Případně máte nějaké tipy na to, jak opravdu nevybuchnout? Já zkouším kde co, někdy něco zabírá, ale sem tam je ten den prostě takový, že desetkrát se musím jooo držet a u jedenácté scény už to neutáhnu…

  • Nahlásit
  • Citovat

Reakce:

6856
12.1.20 10:26

Stává se mi to taky, k dvouletému mám půlroční dceru a někdy je to nářez. A popravdě, nevěřím, že existuje někdo, komu se to v životě nestane. Postupují stejně jako ty, se synem si to vysvětlíme, řeknu, že ho mám ráda a objemu ho. Dokonce jsem si všimla, že poslední dobou, když se vzteká a pak se uklidní, tak chodí za mnou, hladí mě a objímá, jako kdyby se chtěl omluvit. Nedávno jsme četla článek psychologů, že je důležité dětem ukázat, že se i máma rozčilí, protože jim to ukáže, že je to normální a když to rozčilování není zbytečné, tak to pomáhá nastavovat hranice.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14171
12.1.20 10:27

Ja kdyz mi tecou nervy, tak zakricim, i jsem uz placla.

Ja k tomu mam pristup, ze i ja jsem clovek a nervy mam jenom jedny a ze diteti prospeje videt, ze vsechno ma sve hranice. A ze si na maminku taky nemuze dovolit vsechno.

Nemyslim si, ze obcastny vybuch dite traumatizuje. Spis mu bude skodit to, jak se TY BOJIS, ze vychovavas spatne. On totiz z tveho chovani to vahani podvedome citi a znervoznuje to i jeho. Nastavit hranice neni nic spatneho. Nekdo to zvlada i bez kriku a placnuti, nekdo ma slabsi nervy… navic, nektere deti jsou od prirody klidnejsi a hodnejsi, takze nekterym maminkam se lehce vedou reci, jak jejich detatka byly vychovane, klidne a jak stacilo vsechno laskyplne vysvetlit a ony poslouchaly. Jo, tohle funguje na urcite deti dobre, na jine musis sahnout po silnejsich vychovnych zbranich.

A k tve otazce… ja osobne, kdyz zacnu kricet, tak si v ramci toho kriku decko vyslechne i to zduvodneni, proc se krici, takze po aktu uz neni co dovysvetlovavat. Kdyz mi to ujelo vic, nez by se hodilo a ja mam spatne svedomi, tak pockam, az se uklidnim, pak se s dcerkou pomazlim, reknu ji, ze ji mam rada a treba se ji venuju nad ramec toho, co bezne delam, aby videla, ze ji mam rada a vsechno je v poradku. Rozhodne se neomlouvam, protoze nervy jsem neztratila jen tak pro nic za nic a i kdyz treba moje reakce byla trochu prehnana, rozhodne to nebylo z cisteho nebe a dcera tohle musi chapat, ze nemuze lidi dovadet az do stavu, ze se zacne kricet. Ze maminka je taky clovek, taky byvam unavena a nemuze me tyrat spatnym chovanim a neposlouchanim.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
7624
12.1.20 10:30

Myslím, že to děláš výborně. :palec: A nesnaž se docílit toho, že nevybuchneš nikdy, protože nikdo není dokonalý. I o tom je zivot, že dítě vidí, že i maminka někdy reaguje takto, že třeba i něco udělá špatně. Důležité je to dítěti potom vysvětlit, což děláš. Buď na sebe méně přísná :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
236
12.1.20 10:30

Jj, stává se mi to. Je mi to pak zpětně líto, dítěti se omluvím, vysvětlím, proč se to stalo, atd. Takže plus mínus reaguji tak jako ty. Tipy, jak nevybuchnout, bohužel nemám. V jedné knížce jsem četla, že by měl člověk počítat pozpátku např z 1500 do 1450(aby to nebylo tak jednoduché jako zpětné počítání z deseti nebo ze stovky). Jinak si myslím, že je to taky povahou rodiče (můj manžel prakticky nevybuchuje, kdežto mně se to stává celkem často), povahou dítěte (pokušitel x klidné dítě), okolnostmi (jak jsi zmínila: únava, úraz, nedostatek času). Nechci to nijak omlouvat, ale jsme jen lidi a děti nezažijí vždy jen duhu a jednorožce…
Jinak mi tvoje téma teď rezonuje v hlavě, protože jsem teď vybuchla kvůli tomu, že si syn (5 let) nechtěl vzít kapky do nosu, i když je nemocný. A přivedlo mě to k otázce, proč by mělo pětileté dítě v globále poslechnout: 1. kvůli tomu, že mu to řekne rodič 2. protože mu vysvětlím, proč ty kapky potřebuje a on to pochopí a poslechne(je nemocný, díky kapkám se uzdraví a bude moci chodit ven a do školky). 3. protože se bojí trestu, když si ty kapky nevezme.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
9584
12.1.20 10:31

Tvuj syn do tebe kope? 8o 8o 8o To snad ne :cert:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2721
12.1.20 10:36

@warita diky tobe se citim vzdycky lip. :mrgreen:

Ja taky obcas vyjedu a dvoulete dite bylo tezke obdobi. Jak zacne mluvit a vic rozumnet, zlepsi se to. Tomu mymu uz reknu, ze dnes at radsi nic moc nezkousi, pac jsem treba hodne unavena z noci s druhym. A ten prvorozeny fakt potrebuje jasne stanovene hranice, jinak by s nama maval. To ma po mne. :mrgreen: A stalo to dost nervu, ale zlepsilo se to vekem hodne. Jinak uplne miluju matky hodnych a klidnych deti a jejich soudy. :roll: Takove ty svate supermatky, vedle kterych si clovek prijde jak nicka. :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5502
12.1.20 10:55

I matky jsou jen lidi. Když řvu, je k tomu důvod a nehodlám na tom nic měnit. Svět není vždy zalitý druhou a jednorožci. pak se aspoň později děti nesesypou při křivem pohledu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.1.20 11:02
@cecetka píše:
Tvuj syn do tebe kope? 8o 8o 8o To snad ne :cert:

Nekope vyloženě do mě, kope na protest kolem sebe a u toho mě sem tam trefí. Ma období, kdy zkouší kde co, občas i bouchnout mě, tatínka, babičku… V takových chvílích se snažím mu to nevracet, protože přece mu nemůžu říct, že mlátit druhé je škaredé a sama mu jednu hned vlepit, takže furt dokola vysvětluju, velmi důrazně, ukazuju, že pak mám bolínko atd. Zlepšuje se to, ale to kopání kolem sebe bohužel moc ne, není to na denním pořádku, spíš když je podrážděný, unavený… :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.1.20 11:10

@warita určitě je pravda, že by dítě mělo mít hranice, a na některé děti je nutné být důraznější. Já spíš rozlišuji mezi tím, kdy zcela vědomě zvýším hlas a něco vysvětluji velice důrazně, a tím, kdy opravdu jen frustrovaně zakřičím, případně i naplácám. To první taky dále nijak nezdůvodňuji, v druhém případě to cítím tak, že jsem v danou chvíli nezvládla své emoce, a proto mám potřebu to pak vysvětlit. A jasně, vždycky je v tom nějaký spouštěč že strany dítěte. Já mám bohužel po mé mámě tendence si v tu chvíli vybít i to, co s dítětem nesouvisí, což je přesně to, co se snažím úplně odbourat. Vzpomínky z dětství, kdy máma po příchodu z práce místo pozdravu spustila křik na téma, proč není uklizeno a co dělá aktovka v koutě, protože za sebou měla náročný týden a tohle byla poslední kapka a já s bráchou na ráně, nepatří k nejlepším, a nechci aby můj syn měl podobné. :nevim: ale rozhodně taky nejsem pro být na dítě za každou cenu jen jako milius, nikdy ani nezvednout hlas atd, nedovedu si představit, co by pak z dětí rostlo :think:

  • Nahlásit
  • Citovat
3745
12.1.20 11:10

Když děti i přes moje několikáté upozornění překročí únosnou mez, tak rvu, nadávám a i plácám. :cert: Jsem jen člověk, co má jedny nervy a dečka to musí vědět. Já se teda ani neomlouvám. Omluví se spíš ony za to, že neví, kdy stačí. I rodiče jsou jen lidi. Takže klid. Ono z těch zlaticek neubyde, když se maminka občas rozčílí. :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
6520
12.1.20 11:16
@warita píše:
Ja kdyz mi tecou nervy, tak zakricim, i jsem uz placla.

Ja k tomu mam pristup, ze i ja jsem clovek a nervy mam jenom jedny a ze diteti prospeje videt, ze vsechno ma sve hranice. A ze si na maminku taky nemuze dovolit vsechno.

Nemyslim si, ze obcastny vybuch dite traumatizuje. Spis mu bude skodit to, jak se TY BOJIS, ze vychovavas spatne. On totiz z tveho chovani to vahani podvedome citi a znervoznuje to i jeho. Nastavit hranice neni nic spatneho. Nekdo to zvlada i bez kriku a placnuti, nekdo ma slabsi nervy… navic, nektere deti jsou od prirody klidnejsi a hodnejsi, takze nekterym maminkam se lehce vedou reci, jak jejich detatka byly vychovane, klidne a jak stacilo vsechno laskyplne vysvetlit a ony poslouchaly. Jo, tohle funguje na urcite deti dobre, na jine musis sahnout po silnejsich vychovnych zbranich.

A k tve otazce… ja osobne, kdyz zacnu kricet, tak si v ramci toho kriku decko vyslechne i to zduvodneni, proc se krici, takze po aktu uz neni co dovysvetlovavat. Kdyz mi to ujelo vic, nez by se hodilo a ja mam spatne svedomi, tak pockam, az se uklidnim, pak se s dcerkou pomazlim, reknu ji, ze ji mam rada a treba se ji venuju nad ramec toho, co bezne delam, aby videla, ze ji mam rada a vsechno je v poradku. Rozhodne se neomlouvam, protoze nervy jsem neztratila jen tak pro nic za nic a i kdyz treba moje reakce byla trochu prehnana, rozhodne to nebylo z cisteho nebe a dcera tohle musi chapat, ze nemuze lidi dovadet az do stavu, ze se zacne kricet. Ze maminka je taky clovek, taky byvam unavena a nemuze me tyrat spatnym chovanim a neposlouchanim.

Moc hezky napsáno

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10424
12.1.20 11:17

Podle me to delas skvele! Ja se klidne priznam, ze po detech jecim docela casto (ale jsou uz teda vetsi, zadna batolata) a jedna vychovna na zadek obcas taky padne. A jelikoz to neni zadne me „neudrzeni nervu na uzde“ nebo „vybijeni agrese na detech“, jak tu obcas v diskuzich ctu, tak se malokdy omlouvam. Zkratka po tretim napomenuti, at nejecej ve vytahu, jim jednu lupnu a je klid. Nebo kdyz uz deset minut zadam, at se oblekaji, tak holt na ne houknu i s nejakym tim „krucinalem“. Parkrat nastala situace, ze jsem vyjela zbytecne, vlivem unavy napriklad, tak to jsem pak detem vysvetlila, ze proste jsem unavena a v tomhke stavu me nebavi jim sestkrat v klidu rikat, co maji udelat. Vetsinou i ony se pak omluvi a je to v pohode :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1084
12.1.20 17:48

Jsme lidi a nejsme dokonalí, vedete si dobře. V popsané situaci, kdy dítě vidí, že se na něco potřebujete soustředit a začne vás kopat, je podle mě zcela namístě 1. domluvit mu a upozornit ho, ať to nedělá, co má dělat místo toho (prohlížet knížku atd.) a že si budeme hrát, až skončím (a za jak dlouho to bude). 2. Když nepřestane, varovat ho jaká bude reakce 3. Reagovat - a klidně zakřičet nebo plácnout. Za mě bez výčitek, protože to není bez varování a dítě ví, proč taková reakce přišla :nevim: kopat maminku přece nesmí, to je snad bez debaty

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
499
12.1.20 20:26

Pokud mám pocit, že jsem to přehnala (vybuchla zbytečně, vygradovalo to třeba skrz víc věcí, ale dcera to chováním taky podpořila), tak jdu pak za ní a rozeberu to a říkám ji, v čem jsme se mohly obě zachovat lépe, aby to dopadlo jinak. Rozebírá sebe i ji. Pokud jen provokuje a přes upozornění nepřestává, tak se pak nijak neomlouvám, naopak čekám omluvu od ní.
Pokud mám fakt blbej den a chytám na drc, upozorňuji děcka předem.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama