Zdravím Nedávno jsem četla o kauze
padajících komod, které zabíjejí děti a pak jsme s manželem doma
vzpomínali, jak to bylo za našeho dětství. Některé praktiky našich
rodičů nás pobavily a vyděsily zároveň, až jsme si říkali, že jsme
vlastně měli fakt štěstí, že se nikomu nic nestalo. Ty největší perly
jsou asi tyhle:
- Doma jsme měli hračky schované v úložném prostoru v posteli, byla to stará těžká poctivá postel s tlustou těžkou matrací. Aby držela otevřená a mohli jsme si od tam tahat hračky, podepřel ji taťka jen dřeveným prknem a upozornil nás, ať do něho nestrkáme. Stačilo aby někdo z nás v zápalu hry o laťku zavadil a už jsme mohli být rozpůlení.
- Do lesa se jezdilo na doma vyrobeném traktorku ve stylu, že děti do lesa jely na prázdné vlečce. Po cestě zpět byla vlečka plná dřeva, takže děcka prostě děda posadil na plechový hladký blatník, kde seděly třeba tři a držely se zuby nehty, aby nespadly pokaždé když traktorek najel do výmolu.
- Jako malí jsme milovali taťkovu motorku, takže nás na ní brával na projížďky do lesa - ovšem tím stylem že si nás posadil před sebe a poručil držte se. Samozřejmě jel opatrně, ale stačilo blbě najet na větev nebo prudce zabrzdit a pochybuju, že by nás udržel.
- Ve školní družině se nám hrozně líbila barevná voda z vodovek,
spolužák ji ochutnal a tvrdil, že chutná ovocně. Takže jsme vesele celá
třída popíjeli vodu z vodovek a zkoušeli jak která barva chutná
- Kamarád zase onehdy vzpomínal jak vždycky jako prcek dřepěl na parapetu v otevřeném okně a mával dolů na tatínka když šel z práce (bydleli v bytovce ve 4. patře).
Mám teď tříměsíční dcerku a vůbec si neumím představit, že by se
ocitla v některé z těchto situací - a říkám si jestli si to tenkrát ty
rodiče opravdu nepřipouštěli nebo co
Máte taky nějaké takové vzpomínky?