Ja jezdila na kole bez helmy a bez autosedacky v aute.
Ale mym detem bych to neudelala

@Vemas píše:
Ja jezdila na kole bez helmy a bez autosedacky v aute.
Ale mym detem bych to neudelala

Jo, to bylo tenkrát naprosto běžné. My třeba měli škodovku stodvacítku a tam vzadu pásy prostě nebyly, takže jsme tam za jízdy klidně i skákali a dělali blbosti Na kolo jsem teda helmu měla, oranžovou - to si pamatuju Ale třeba na kolečkové brusle taky bez helmy - a to kolikrát byly taky ošklivé pády 

Na bandě s tátou jsem taky jezdil.

Hlavně jsem přežil svý pyrotechnický pokusy, to byla fakt klika. Ještě mám jizvy po těle.

Chodili jsme po vesnici a ochutnávali plody různých stromů a keříků Nikdo nevěděl jestli to bylo jedovatý nebo ne, byly to prostě okrasný keříky co rostli lidem před barákem nebo nám u bytovek. no, špatně mi nebylo, takže jedovatý nebyly. Akorát mojí maminku málem vezli do černovic, když jsem se jí s tím pochlubila  

Vyrustala jsem na sidlisti. Za sidlistem byla kotelna a ve volne pristupnem prostoru obrovske hromady uhli. My po nich splhali az nahoru. Dnes si rikam, ze kdyby se to sesunulo, tak by nas to zasypalo A to nemluvim o tom, jak jsme potom vypadali. Ale byla to dobra zabava 

My si se ségrou tu palandu vždy otevřely s klouzaly se po ní jako po skluzavce mám z té doby krásnou fotku s krvavým monoklem a lezly jsme na statku na vyrovnané balíky slámy a seděly tam hodiny teď si uvědomuju že to bylo dost vratké a zatraceně vysoko 

Ve křoví jsme si hrály na „rodinu“. Mamce to nevadilo, ale babička pry mamce nadavala, ze budeme mit klíště. Nic jsme nikdy nemela 

Ve křoví jsme si hrály na „rodinu“. Mamce to nevadilo, ale babička pry mamce nadavala, ze budeme mit klíště. Nic jsme nikdy nemela 

Přežili jsme toho hodně, vyrostli jsme na statku. Traktor jsem jako dítě i řídila a za traktorem na voze tátu na stohu slámy. Lezení po stromech, samostatné procházky kdoví kam, samozřejmě bez mobilu, žádný helmy, autosedačky, chrániče apod.
Nevím, jak ty nervy moji rodiče zvládli, nevím, jak je zvládnu já, ale komodu mám přivrtanou ke zdi.

Jízda bez pásů, ale to bylo běžné..Ráda jsem si stoupala a koukala za jízdy že střešního okna.
Taky jsme u kamarádky na vesnici jezdili na babetě, mohlo nám být tak 10-12 let.

Nejraději vzpomínám na hodně prudký kopec, pod kterým stály betonové přístřešky na propan-butanové lahve a mezi nimi metr prostoru. V té rychlosti se netrefil tak je po nás, přežili jsme všichni
Jinak klasika řádění na zadních sedačkách v autě, řízení zezadu, skákání ve stohu slámy, jednou jsem trefila kapsu plnou shnilé břečka, zapadla jsem do pásu, atd… 

Ježiš toho bylo, třeba jsme v nedalekém kempu skákali do jezu. Z tzv. kozy ( to je taková vystavěná hradba v průtokem na šlajsnu.) tak tam od tud jsme skákali do proudu šlajsny, běžně, kdo uměl plavat bez vesty, kdo plavat neuměl měl vestu Obvykle to do kolen dostalo Pražáky, co tam jezdili na dovolenou nám to přišlo ok a naši tátové, zkušení vodáci v tom neviděli problém Nebo jsme lehli na matračky a jeli jsme kilometr po řece a pak šlapali zpět do kempu. Na motorce nás táta vozil taky, hlavně k řece na koupání. Jako malé jsme taky chodili do nedaleké sámošky nakoupit, to v době, kdy jsme skoro ještě neuměli počítat. Běžně jsem jezdila vlakem do 30 km vzdáleného města, naši mě posadili na vlak a na druhém konci cesty mě vyzvedl děda. Jezdilo tak spoustu dětí. U babičky jsme nosili dědovi oběd do vrátnice jedné fabriky, kde pracoval jako důchodce, cesta vedla přes hlavní tah. Jenže v době před rokem 89, kolem občas projel kamion na hranice a sem tam pár aut. Taky jsme chodili sami na koupaliště u babičky.
Doma jsem zas chodili na třešně k silnici, k hlavní státní silnici. Nikdy potom mi už třešně nechutnali tak jako tenkrát.
Bruslit jsme chodili taky sama, ještě jsem chodila do školky a už jsem chodila se starší ségrou a celou partou na rybník. A dośpělák tam s námi žádný nechodil.

Stavěli jsme si z balíků slámy bunkry a kouřili jsme uvnitř…
Když se v 70. letech dělaly v obci chodníky a kanalizace, tak jsme si chodili hrát na ty betonové roury…
A když se dělalo veřejné osvětlení a kabely se zakopávaly do země, tak za vsí na poli byly takové ohromné „cívky“ od těch kabelů, tak v nich jsme se „točili“ a kutáleli po poli…

Sedávala jsem ve 3. patře na parapetu a vyhřívala se, pak jsme i skákali z prvního patra. Taky jsme měli oblíbenou skálu, docela vysokou, po ktérá jsme lezli až nahoru. Lezli jsme na kopec, pak dírou v plotě až na střechu vodárny, kde jsme sedávali a koukali dolů na město. Koupali jsme se u jezu a lezli do té vzduchové bubliny. Dále jsem lezli po vysokých hradbách zámku, stačil krůček vedle a spadli bysme. Šplhali jsme po stromech, nahoru to šlo dobře, dolů mě několikrát ubrečenou sundávali kolemjdoucí. Vždy o prázdninách jsme všechny děti postavily na sídlišti stanové městěčko, a lítali venku dlouho do noci s baterkama. Až jednou nás zřejmě nějaký opilec strašil a shodil na nás stan, od té doby se stanové městečko nestavilo, báli jsme se.(Bylo nám kolem 10-13 let) To bych dnes rozhodně mým dětem nedovolila. Brrr to jsou vzpomínky A kdybych se více zamyslela, napadlo by mě toho určitě víc.