Dá se vydržet s cholerikem?

Anonymní
28.1.21 05:52

Dá se vydržet s cholerikem?

Ahoj holky, omlouvám se že anonymě, ale je to citlivé.

S partnerem jsme spolu asi 10 let, 2 děti 3 a 1r. Vybuchuje, řve, vyhrožuje - pak se zklidní, je zas celkem v pohodě. Vadilo mi to vždycky (nechci ale rozebírat proč jsme spolu teda skončili), ale nějakým způsobem jsem si na to zvykla, že to tak má (hodně dlouho jsem to vnímala jako vrcholně ponižující, že si na mě takhle dovoluje a buď jej vyignorovala /horší/ nebo taky zvýšila hlas, i když mi to vadilo i u mě; jakž takž empatická dokážu být jen pokud to není totálně vyeskalované). Jenže teď s dětmi to má nové grády - včera se vytočil, obě holky brečely, starší už to vnímá víc, tak něco taky křičela a on jí pak vzal a vyhrožoval, že jestli jí bude skákat do řeči, tak už jí v životě nepřečte pohádku. To jsem ho už vyhnala z místnosti ať přijde až se zklidní (což se samozřejmě naštval ještě víc, ale odešel). Nikdy by mě nenapadlo, že u mě doma budou takové scény :(

Samozřejmě nepopírám svůj podíl na situacích, které vedou k jeho naštvání, snažím se jim vyhýbat, ale víte jak to je - 2 malé děti, další povinnosti, oba doma (teď furt, ale jinak by vypěnil o víkendu:), někdy je toho prostě moc - a on nedává výstražné signály, vybuchne. Zkrátka taktika zkusit ho nenaštvat taky nefunguje. Můžu i hledat příčiny v jeho psychice, ale změnu za něj neudělám.

Máte někdo zkušenosti s partnery-choleriky a rady co s tím? Dá se s takovým člověkem vydržet celý život? Mám pocit, že čím jsou děti starší, tím to hůř snášejí. Žijete někdo s cholerikem už dlouho a jak to děti berou?

V jiných ohledech je fajn, nemůžu si stěžovat. Ale po těch letech už nevěřím, že se jeho temeperament může změnit a nevím, jestli tak chci žít - doma řev a dusno (někdy). A jinak se k dětem chová hezky, nechci jim ho brát.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
359
28.1.21 06:13

Zažila jsem u známých. Oba jsou to nesmírně fajn lidé, ale on je cholerik, ona se to snaží zmírňovat, vyhýbá se konfliktům. Mají 2 předškolní děti. Jedno na tátovy výlevy reaguje řevem, vztekem a naprostým zoufalstvím. Druhé přebírá mámin model a snaží se zmírnit situaci, uklidnit ho (je strašný to vidět). Jen jet autem s nimi pro mě byl stres, kterému se raději vyhnu, i když bych měla jít 20 kilometrů pěšky. Muže naštve jiný řidič v autě a už se v tom vezou všichni… A co hůř, už se to dostává do fáze, kdy dětem sem tam od táty nějaká přiletí - úplně nečekaně. Chová se jakoby nic, ale něco ho štve a najednou dítě dostane pohlavek. Jestli vás má rád, mohl by se nechat přemluvit k tomu, aby začal chodit k odborníkovi a učil se zvládat stres. Podle mě je to jediná správná cesta. Pokud ale tenhle problém nevidí a nestojíte mu za to, aby to začal řešit, tak je to blbé. Možná ti budou radit ostatní rozvod, ale já nevím, co je lepší. Protože pak, když třeba budete mít střídavku, tak děti zůstanou tátovi napospas bez tvé ochrany. Ale děti, co v tomto prostředí vyrůstají, to jsou ty, co pak mají žaludeční vředy už jako malé a vybírají si pak v dospělosti násilníky jako budoucí partnery, protože jsou od malinka zvyklé, že je někdo pořád za něco trestá (i když ne třeba fyzicky). Utíkají z rodiny jak nejdřív to jde a skočí kolem krku komukoliv, kdo je z toho dusného prostředí dostane.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
39
28.1.21 06:25

@Masina

Souhlas, taky znám takový případ.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.1.21 06:27

@Masina

No u nás je fyzické násilí naštěstí zatím tabu a věřím že i zůstane. A známí spolu pořád jsou a vypadá to že i zůstanou?

No já si právě říkám, jestli kdybychom byli od sebe, to nezvládal líp. Přijde mi, že děti chtěl, ale nečekal, že to bude takový záhul a stres - jenže to teď bude už asi už pořád nebo ještě dlouho. Kdyby měl děti na víkend a jinak si žil svůj život, asi by nebyl tak ve stresu…

Ale zatím to končit spíš nechci - nejvíc mě ale trápí, co to může zanechat na dětech.

  • Citovat
  • Nahlásit
2432
28.1.21 07:43

Já to znám ze strany dítěte-matka byla cholerička, hlavně právě v situacích, kdy jí něco přerůstalo přes hlavu a ventilovala si tak stres. Nikdy jsme nevěděli, co ji zrovna nasere a kdy vyletí. Na tátovi jí nejvíc vadilo, že reagoval klidně nebo odešel, to mohla vyletět z kůže. A ještě s tím odmítala cokoliv dělat, prý ji máme brát takovou, jaká je :dance: Naši jsou spolu už 45 let a musím říct, že se máma s věkem hodně zklidnila, sice to není moc útěcha, ale třeba to bude u tvého muže taky tak.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1819
28.1.21 08:01

No taky jde o to, jestli on si uvedomuje ty sve vybuchy? Myslim jako, ze se prijde pak omluvit, ze ho to trapi, ze tak rval, ze to nedokaze ovladat? Nebo proste to bere, ze to je on a neresi to? Pokud si to uvedomuje, tak by to mozna chtel zmenit, urcite se na tom da pracovat, jestli je mu to ale jedno, tak kolem nej budete chodit cely zivot po spickach a bude to jak v peliskach… je mozne vysvetlit detem, ze tata je miluje, ze ma takovou zvlastni povahu a kdyz je rozcileny, tak rika veci co tak nemysli? Nebo kdyz se takhle vztekne, tak odejit do jine mistnosti? Pro me by to treba bylo hrozne tezke „vyhybat se konfliktum“ porad tedy byt opatrna, co udelam, co reknu, aby se nahodou neco neodstartovalo, z toho bych se zblaznila…s cholerikem muze zit jen flegmatik

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.1.21 08:06

Můj manžel je taky cholerik, ale podle popisu určitě v daleko menší míře než Tvůj. Vybuchne, začne se rozčilovat, potom se omluví…naštěstí to není tak časté. Jen podotýkám, že o nějakém fyzickém násilí není řeč…jsme spolu 13let. Jinak je miliónový. Beru to tak, že každý má chyby. I já. Ale je pravda, že i tohle „málo“ je pro mě někdy fakt dost. Když bych měla žít vedle Tvého partnera, asi bych to nezvládla.
Radu memám. Nezmění se. Maximálně to trošku zkoriguješ.

  • Citovat
  • Nahlásit
17657
28.1.21 08:14

Pro mě nepřijatelné. Vůbec si nedovedu představit život s někým, kdo je samonasírací… A výbuch bez varování? A že bych si jako musela dávat pozor na hubu a na to, jak se chovám, jak se chovaj děti, aby se nám páníček tak trošku nenasjal?…Znovu říkám, pro mě nepřijatelné.

Příspěvek upraven 28.01.21 v 08:24

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1353
28.1.21 08:15

Otec byl taky těžkej cholerik a fakt jsem kvuli tomu mela hrozny dětství. Rodiče byli schopni ztropit scénu i na dovolené před známými nebo dokonce cizími lidmi. Cele dětství jsem si přála, ať se rozvedou. Nenech to zajít tak daleko :? Jo a babička se kvuli dědovi cholerikovi uchlastala…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.1.21 08:16

Prosím anonym, píšu o rodině.
Vyrostla jsem v rodině, kde se otec choval jako partner zakladatelky. Bylo to peklo, nebylo snad dne, aby nás otec neseřval, obvykle kvůli nesmyslům, třeba za špatně zavřené dveře, nebo že jsem třeba škytala, podle něj naschvál hlasitě. Žili jsme ve dvoupokojovém bytě, 2 dospělí a 2 děti, takže utéct moc nebylo kam. Na matku vyjížděl pravidelně, důvod si vždy našel, stačilo, že jí upadla vařečka, nebo příliš hlasitě myla nádobí.
Já i brácha jsme odešli z domu hned v 18, máma je s tím magorem dodnes, už jsou oba v důchodovém věku. Nikdy bych svoje děti něčemu takovému nevystavila, dodnes z toho mám psychické potíže, se kterými se léčím.
Za mně záleží, jestli je dotyčný jen cholerik, nebo regulerní blázen. S cholerikem, který je ochoten na sobě pracovat se žít dá, s psychoteroristou nikoli.

  • Citovat
  • Nahlásit
930
28.1.21 08:19

Ja ti to popisu z druhe strany, mela jsem otce cholerika… ted jsem dospela a zpetne to muzu zhodnotit. ty situace kdy rval a praskal dverma byly silene, jako dite ten pocit bezmoci, nechapani ( at uz se s mamkou hadal a byl v pravu nebo naopak byla v pravu mamka )… myslim, ze me to poznamenalo a tahne se to s mymi pocity a sebevedomim do dospelosti, kdyz na me nekdo rval tak jsem se klepala ci spis brecela… hlavme kdyz jsem vstoupila do zamestnani, nez jsem se proste otrkala a srovnala a rekla si, ze takhle ne, bylo to tezke. Dnes uz s temi pocity umim pracovat ( ale je mi uz pres 30 :lol: ). S vekem se navic ta cholericka povaha spis zhorsuje. Tatka je skvely, ale myslim, ze kdyby se s mamkou rozvedli, kdyz jsem byla mala, udelali by to nejlepsi pro me( byt tenkrat jsem samozrejme chtela tatinka i maminku a pri slovech rozvod jsem rvala jak zelva)…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
17657
28.1.21 08:25

To je ta další věc, co to asi udělá s dětma, které v tom musí vyrůstat?

Příspěvek upraven 28.01.21 v 08:28

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1353
28.1.21 08:27
@llida píše:
Ja ti to popisu z druhe strany, mela jsem otce cholerika… ted jsem dospela a zpetne to muzu zhodnotit. ty situace kdy rval a praskal dverma byly silene, jako dite ten pocit bezmoci, nechapani ( at uz se s mamkou hadal a byl v pravu nebo naopak byla v pravu mamka )… myslim, ze me to poznamenalo a tahne se to s mymi pocity a sebevedomim do dospelosti, kdyz na me nekdo rval tak jsem se klepala ci spis brecela… hlavme kdyz jsem vstoupila do zamestnani, nez jsem se proste otrkala a srovnala a rekla si, ze takhle ne, bylo to tezke. Dnes uz s temi pocity umim pracovat ( ale je mi uz pres 30 :lol: ). S vekem se navic ta cholericka povaha spis zhorsuje. Tatka je skvely, ale myslim, ze kdyby se s mamkou rozvedli, kdyz jsem byla mala, udelali by to nejlepsi pro me( byt tenkrat jsem samozrejme chtela tatinka i maminku a pri slovech rozvod jsem rvala jak zelva)…

S tím rvanim jsem to měla stejne, když na mě někdo zvysi dneska hlas, tak odcházím. Kdyby na me zařval partner, nedej bože me nazval něčím sprostý, tak hned končím. Taky.me to poznamenalo, ze asi reaguji přehnaně, ale nemůžu si pomoct…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.1.21 08:30

Příspěvek upraven 04.02.21 v 20:43

  • Citovat
  • Nahlásit
359
28.1.21 08:31
@Anonymní píše:
@Masina

No u nás je fyzické násilí naštěstí zatím tabu a věřím že i zůstane. A známí spolu pořád jsou a vypadá to že i zůstanou?

No já si právě říkám, jestli kdybychom byli od sebe, to nezvládal líp. Přijde mi, že děti chtěl, ale nečekal, že to bude takový záhul a stres - jenže to teď bude už asi už pořád nebo ještě dlouho. Kdyby měl děti na víkend a jinak si žil svůj život, asi by nebyl tak ve stresu…

Ale zatím to končit spíš nechci - nejvíc mě ale trápí, co to může zanechat na dětech.

Ano, známí spolu jsou a zůstanou. Pro ně rozvod nepřipadá v úvahu, paní říká, že si ho takového brala a že s tím počítala. Ale upřímně - ty jejich děti mají dětství fakt hrozné. Kdyby na ně byl jen zlý, tak si ho můžou zařadit mezi lidi, které budou nenávidět. Jenže on je to jinak suprový táta. Hraje si s nimi, vymýšlí akce, zábavu, pořád by s nimi něco montoval, mazlí je…a najednou kiks, černo před očima a řve. Ty děti ho milují a jsou dennodenně zrazované, psychicky ničené… Tím, jak ho milují, tak je každý tenhle výstup strašně ničí. Fungování s dětmi je fakt náročné. Zkus s ním promluvit o odborné pomoci a pak, pokud si myslíš, že by byl klidnější, kdyby je neměl tak často, tak to můžete vyzkoušet, pokud bys měla kam s nimi jít. Ale z mé vlastní zkušenosti - můj manžel odjede na týden někam s kamarády, vrátí se plný energie a je to z něj cítit přibližně půl dne, které stráví s námi. A pak vždycky říká, že už je zas tam, kde před odjezdem :-)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat