Reklama

Dávky antidepresiv ,kdo má zkušenost?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.18 20:05
Dávky antidepresiv ,kdo má zkušenost.

Hezký podvečer všem. Rada bych se zeptala, zda má někdo zkusenost s dávkami AD. O co mi jde konkrétněji. Ctyricet let jsem žila normálně, pak před rokem v létě jsem se po dlouhodobé trvajícím stresu ocitla ve stavu úzkosti, paniky a touhy zmizet ze světa. Byla jsem plačtivá, neschopná čehokoliv a obviňovala jsem se, že jsem neschopná matka a manželka. Nakonec jsem přistoupila na brání AD, Cipralex půlku 10mg tablety nebo 5mg, omlouvám se, nevzpomínam si přesně. Nekde vzadu v hlavě mi něco našeptávalo, že nechci být závislá na AD, že nejsem práce blazen.Stav se upravil, AD jsem vysadila po dohodě s lékařem. Ztratila jsem ale schopnost se z čehokoliv upřímně radovat a bála jsem se být sama.Nyni v dubnu opět stresová situace, trvala cca dva měsíce a jakmile přišlo léto, máme z práce nařízené ctyri týdny dovolene, zůstala jsem doma a opět nevysvětlitelný strach, úzkosti o děti a rodinu(vím, že to máme všichni, ale já v nezdravé míře),precitli­velost na vše, hlavně zvuky od sousedů, které normálně nevnímám a opět známá touha tu nebýt. Nevidim ve svém životě perspektivu. Rozum říká:„Neblazni, máš manžela a skvělého, zdravé děti, máš kde spát, co jíst, máte práci, nic se neděje, klid,“Tělo se vzpírá. Na hrudníku tíha a strach, že děti v srpnu odjedou na prázdniny, manzel na noční a já sama. Říkám si, že nemá cenu se trápit. Bojim se ale začít brát AD, prý po nějaké době přestane stačit dávka, musí se zvyšovat a pak člověk přestává být sám sebou. Poprosila bych ty, co mají osobní zkušenost, jestli by zde nevyjádřili svůj názor, jak to s tím dávkováním antidepresiv, třeba po nějakém čase, je. Omlouvam se za anonym, v práci bych mohla mít problémy, přece jen je tahle problematika jiná. Lide vás nevnímají jako někoho, kdo si lékařskou cestou řeší problém, ale jako blázna. Dekuji za Vás čas a ochotu. Hezky večer.

Stránka:  1 2 Další »

Reklama

Reakce:
 
Emimin7
Echt Kelišová 8090 příspěvků 12.07.18 20:15

To, co jsi slysela, je naprosty blud. Plati to mozna u benzodiazepa­minu(uklidnova­ku), ale ne u AD. Na AD nevznika zavislost a tedy se nezvysuje tolerance. Tim padem se casem nezvysuji davky. Jen na zacatku lekar navysuje, a az usoudi, ze je konkretni davka dostacujici, necha ji a dal nenavysuje. A urcite neprestanes byt sama sebou. A zni to, ze AD potrebujes, takze bych nevahal. Ja beru asi rok a pul a davku mam porad stejnou.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.18 20:32
@Emimin7 píše:
To, co jsi slysela, je naprosty blud. Plati to mozna u benzodiazepa­minu(uklidnova­ku), ale ne u AD. Na AD nevznika zavislost a tedy se nezvysuje tolerance. Tim padem se casem nezvysuji davky. Jen na zacatku lekar navysuje, a az usoudi, ze je konkretni davka dostacujici, necha ji a dal nenavysuje. A urcite neprestanes byt sama sebou. A zni to, ze AD potrebujes, takze bych nevahal. Ja beru asi rok a pul a davku mam porad stejnou.

Ahoj,děkuji moc za uklidnění.To je raději,po domluvě s lékařem,opět nasadíme a budu mít klid.Jen se bojím,aby se to neprozradilo v práci,kterou mám velmi zodpovědnou a mám ji moc ráda.Kdybych cítila,že ji nemůžu odvádět na sto procent,byla bych první,kdo by to uznal a řešil,ale lidi jsou někdy hodně zlí.Navic cítím,že můj muž si zaslouží dobře naladěnou manželku s optimismem jako dříve a naše děti usměvavou mámu.Chci žít jako dříve.

 
Emimin7
Echt Kelišová 8090 příspěvků 12.07.18 20:41

Mozna ten strach z prozrazeni mas z tech uzkosti. Urcite jdi do toho, za tu ulevu to stoji. Ja byl taky hromadka strachu a nestesti a ted se tomu jen smeju.
A vykonove naopak te muze brzdit nelecena porucha. Docela to dokaze zhorsit soustredeni.

 
dagmarkaa
Extra třída :D 14298 příspěvků 12.07.18 20:57
@Anonymní píše:
Hezký podvečer všem. Rada bych se zeptala, zda má někdo zkusenost s dávkami AD. O co mi jde konkrétněji. Ctyricet let jsem žila normálně, pak před rokem v létě jsem se po dlouhodobé trvajícím stresu ocitla ve stavu úzkosti, paniky a touhy zmizet ze světa. Byla jsem plačtivá, neschopná čehokoliv a obviňovala jsem se, že jsem neschopná matka a manželka. Nakonec jsem přistoupila na brání AD, Cipralex půlku 10mg tablety nebo 5mg, omlouvám se, nevzpomínam si přesně. Nekde vzadu v hlavě mi něco našeptávalo, že nechci být závislá na AD, že nejsem práce blazen.Stav se upravil, AD jsem vysadila po dohodě s lékařem. Ztratila jsem ale schopnost se z čehokoliv upřímně radovat a bála jsem se být sama.Nyni v dubnu opět stresová situace, trvala cca dva měsíce a jakmile přišlo léto, máme z práce nařízené ctyri týdny dovolene, zůstala jsem doma a opět nevysvětlitelný strach, úzkosti o děti a rodinu(vím, že to máme všichni, ale já v nezdravé míře),precitli­velost na vše, hlavně zvuky od sousedů, které normálně nevnímám a opět známá touha tu nebýt. Nevidim ve svém životě perspektivu. Rozum říká:„Neblazni, máš manžela a skvělého, zdravé děti, máš kde spát, co jíst, máte práci, nic se neděje, klid,“Tělo se vzpírá. Na hrudníku tíha a strach, že děti v srpnu odjedou na prázdniny, manzel na noční a já sama. Říkám si, že nemá cenu se trápit. Bojim se ale začít brát AD, prý po nějaké době přestane stačit dávka, musí se zvyšovat a pak člověk přestává být sám sebou. Poprosila bych ty, co mají osobní zkušenost, jestli by zde nevyjádřili svůj názor, jak to s tím dávkováním antidepresiv, třeba po nějakém čase, je. Omlouvam se za anonym, v práci bych mohla mít problémy, přece jen je tahle problematika jiná. Lide vás nevnímají jako někoho, kdo si lékařskou cestou řeší problém, ale jako blázna. Dekuji za Vás čas a ochotu. Hezky večer.

Poprvé jsem brala antidepresiva po porodu, kdy se mi poprvé spustila deprese, začínala jsem 100 mg Sertralinu a na noc 25 mg Prothiadenu, po pár dnech zvýšení dávky 150 mg Sertralinu a 50 mg Prothiadenu, cca po dvou týdnech přišla obrovská úleva, ze dne na den, brala jsem je 8 měsíců, snižovala dávky, až jsem byla úplně bez prášků. Cítila jsem se naprosto skvěle, začala jsem si užívat mateřské dovolené…

 
barabrambora
Kecalka 371 příspěvků 12.07.18 21:53

Ahoj. Já jsem brala citalec rok a půl kvůli úzkostem a panickými atakám. Pocity jsem měla jako ty. Až poslední ,,záchvat,, kdy jsem šla vyskočit z balkonu, protože mi to přišlo jako super nápad, mi dodal odvahu jít k lékaři. Dostala jsem citalec. Začínala jsem na půlce, ta mi nesedla, tak čtvrtka. Po 14 dnech jsem najela na půlku a pak na celý a s tím jsem vydržela do konce. Ale musela jsem navštívit psycholožku jinak bych se z toho nevyhrabala doteď. Teď mám rok a půl klid, stihla jsem porodit a sem tam se nějaká úzkost objeví, ale neřeším. Zase odejde. A za blázna mě nikdy nikdo neměl. Dneska má hodně lidí psychické problémy. Stačí se zkusit objednat k psychiatrovi a zjistíš, že mají plno. Není se za co stydět.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.07.18 09:57
@barabrambora píše:
Ahoj. Já jsem brala citalec rok a půl kvůli úzkostem a panickými atakám. Pocity jsem měla jako ty. Až poslední ,,záchvat,, kdy jsem šla vyskočit z balkonu, protože mi to přišlo jako super nápad, mi dodal odvahu jít k lékaři. Dostala jsem citalec. Začínala jsem na půlce, ta mi nesedla, tak čtvrtka. Po 14 dnech jsem najela na půlku a pak na celý a s tím jsem vydržela do konce. Ale musela jsem navštívit psycholožku jinak bych se z toho nevyhrabala doteď. Teď mám rok a půl klid, stihla jsem porodit a sem tam se nějaká úzkost objeví, ale neřeším. Zase odejde. A za blázna mě nikdy nikdo neměl. Dneska má hodně lidí psychické problémy. Stačí se zkusit objednat k psychiatrovi a zjistíš, že mají plno. Není se za co stydět.

Ahoj.Dekuji.Ja mám to štěstí,že mám lékařku ,psychiatricku jako přítelkyni.Nevidame se často,ale když potřebuji,pomůže mi co nejdříve.Uprim­ne,k psycholo­gům mě nikdo nedostane,protože jsme s nimi úzce spolupracovali před mým zhroucením ,jak v nemocnici tak soukromem sektoru,kvůli synovi ,kdy do nas hustili,co máme a nemáme dělat a neuměli se shodnout ani mezi sebou a nejlepší byl ten poslední,který mi volal po večerech a rozvíjel neuvěřitelně teorie,které se ukázaly jako nepravdive.Vyrazne přispěli ke vzniku paniky a úzkosti.I sama psychiatricka vrtěla nevěřícně hlavou,takže už věřím jenom ji,protože potíže se synem,které ostatní řešili dva měsíce a nic,vyřešila jednou větou.A psycholožku mám za sousedku a to je taky kapitola sama pro sebe,věčně slyším její upisteny,nepříjemný hlas.Blbe je,že já jsem tvrdý člověk,který si nerad připouští každou prohru ,natož když teď mám pocit totálního selhání,jak si napsala,ty pocity,že tady nechci být jsou velmi vyrazne.Samozrejme vím,že tohle není řešení,že tím bych selhala totálně blbě.

 
barabrambora
Kecalka 371 příspěvků 13.07.18 11:09

Já jsem asi měla štěstí na psycholožku. A NESELHALA JSI. Tohle se může stát každému. Sejde se pár blbých věcí a je to hned. Zbytečně se trápíš. Prostě to je tak jak to je a sama cítíš, že to nezvládáš a nechceš být v tomhle stavu. Já jsem při braní AD začla konečně zase normálně žít. Kdybych je nebrala, tak už tu možná nejsem. A v tu dobu mi bylo úplně jedno, že mám malé dítě a rodinu. Prostě jsem tu nechtěla být.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.07.18 11:50
@barabrambora píše:
Já jsem asi měla štěstí na psycholožku. A NESELHALA JSI. Tohle se může stát každému. Sejde se pár blbých věcí a je to hned. Zbytečně se trápíš. Prostě to je tak jak to je a sama cítíš, že to nezvládáš a nechceš být v tomhle stavu. Já jsem při braní AD začla konečně zase normálně žít. Kdybych je nebrala, tak už tu možná nejsem. A v tu dobu mi bylo úplně jedno, že mám malé dítě a rodinu. Prostě jsem tu nechtěla být.

Ahoj,přesně a výstižně řečeno.Je vidět,že si zažila totéž.Ja se bála,že až přijde léto a budu muset z práce na dovolenou,že to přijde.Nejdriv jsem si namlouvala,že to dám, v práci se starám o děti,už to dělám dvacet let a stále tu práci mám moc ráda,starší syn je u babičky v jiné vesnici,má tam brigádu na celé prázdniny ,manzel jezdí kamionem a zůstal mi tu mladší syn,který je také stále s kamarády.Mela bych být šťastná,že mám čas pro sebe,ale nejsem.Neni to ani o tom,že bych se neuměla zabavit,ale všechno mi přijde zbytečný.Kdyz nemůžu být nikomu prospěšná a užitečná,tak ten sesup dolů v psychice byl tak rychlý,že to jsem necekala ani já.Jsem ráda,když kdokoliv přijde,že něco potřebuje.A přesně jak říkáš,tohle není k žití,obávám se srpna,i mladší syn odjede k babičce.Sice už budu v práci,ale to nepokryje celý den.Je těžké,když své problémy skrývám,ví o nich je můj muž a ten se mě snaží podporovat.Navic se přidal ten nevysvětlitelný strach,že se něco stane a skřítek vzadu našeptává,tak na co čekáš,zabal to a budeš mít klid.Nikdy jsem nechápala,jak tohle může někdo udělat,teď už chápu,že když ty stavy vygraduji,že člověk nevidí jiné východisko.Nechapu sama sebe,měla bych být spokojená a šťastná,nemáme žádné problémy,tak proč nejsem?

 
barabrambora
Kecalka 371 příspěvků 13.07.18 12:15

Nejsi šťastná, protože ti ,,špatně funguje chemie v mozku,, od toho jsou léky, aby se chemie srovnala a bude líp. Já si pamatuju, že jsem měla strašný strach, že když budu sama se synem, že mu nějak ublížím. Nakonec jsem se na pár dní uklidila i se synem ke tchýni. V té době jsem začala brát citalec. Prvních pár týdnů mi bylo hrozně než léky zabraly. Potom přišla úleva. Dokázala jsem jít se synem ven, nakoupit, do kina a začla jsem se konečně zase smát. Ale jako opravdu od srdce.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.07.18 13:14

Ano,pamatuju si,že nejakou dobu trvalo než AD zabraly,ale pak přišel den,kdy to bylo zase normální a vše bylo v pořádku.Nebojim se,že ublížíme synovi,to nikdy,spíš mam takové škaredé myšlenky,že buď udělám něco sobě nebo jinou nepředloženost.Ja třeba miluju psy,ale teď mi ten od sousedů leze neskutečně na nervy jak pořád štěká.Jasne,je to pes a když mu jdu dat piškot,je hrozně rád a olizuje mi obličej přes plot a tváří se,že mi rozumí.I nas kocour mě vyhledává a trpělivě mi na klíně spouští svůj motorek jak přede. Musím vydržet,známá lékařka se vrátí v pondělí.Jen se fakt bojím,abych pak ty prášky neměla napořád.Ale já prostě potřebuju mít zase schopnost se smát,těšit se na to,co v životě přijde,prostě prožívat pozitivní emoce a nejen ty negativní.Uprim­ne,pomáhá mi moc si o tom psát s někým,kdo zažil a ví.Diky moc.

 
barabrambora
Kecalka 371 příspěvků 13.07.18 13:26

Já jsem musela počkat až mi léky zaberou a teprve pak až mi bylo líp, tak jsem byla schopná vyřešit příčinu. Já jsem věděla z čeho se mi to spustilo a jenom stačilo problém vyřešit a bylo to v pořádku. Po vysazení léků mi bylo jeden den hrozně, že jsem myslela, že budu muset znova začít brát. Stačilo vzít syna do kina a nějak se zabavit a další den už jsem byla ok. Teď se mi to vrací jen v období MS a ovulace jinak jsem v pohodě. Neříkám, že se to nemůže vrátit, ale už ten život neberu tak tragicky a ze všeho se nehroutím.

 
Anonymní 
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.07.18 14:46
@barabrambora píše:
Já jsem musela počkat až mi léky zaberou a teprve pak až mi bylo líp, tak jsem byla schopná vyřešit příčinu. Já jsem věděla z čeho se mi to spustilo a jenom stačilo problém vyřešit a bylo to v pořádku. Po vysazení léků mi bylo jeden den hrozně, že jsem myslela, že budu muset znova začít brát. Stačilo vzít syna do kina a nějak se zabavit a další den už jsem byla ok. Teď se mi to vrací jen v období MS a ovulace jinak jsem v pohodě. Neříkám, že se to nemůže vrátit, ale už ten život neberu tak tragicky a ze všeho se nehroutím.

A to je právě ten problém,že nevím přesně,co mi to spouští,nevypo­zorovala jsem to,nedokážu určit problém.To zhroucení bylo po dlouhotrvajícím stresu,kdy mi psychiatricka
řekla,že jsem to nechala zajít moc daleko,že každý vydrží jen určitou dávku stresu.Byl to stres že zdrav.potizi syna,které vznikly náhle,ze dne na den a celý rok jsme běhali po vyšetřeních a on to moc nedával,hroutil se,bylo mu čím dál hůř a pak vyhrozoval,že když mu lékaři nepomůžou,že si něco udělá..Já se hroutit nemohla,spoléhal na mě,držela jsem ho.Pak se to trochu zlepšilo,ne moc,řekla bych,že syn se pozoruje trochu víc než je potřeba.Byl vždy v pohodě,ale pak mu umřel spolužák,14let a mu asi došlo,že smrtelní jsme všichni bez ohledu na věk.Chlapec byl nemocný,pak byl v pohodě a komplikace že dne na den a byl konec. No a od té doby to jde z kopce.S AD dobrý,až zabraly,ale já se tak bála návyků,ač mi bylo řečeno,že to skutečně není třeba a styděla jsem se,že jsem je jak mi bylo OK vysadila a myslela si ,že už to bude dobrý.No tak není.

 
Bethuska
Zasloužilá kecalka 731 příspěvků 13.07.18 14:56

AD pomůžou odstranit následek a zmírnit obtíže, ale neřeší to příčinu problému. Medikace má být pouze jeden z kroků léčby, ale sama o soě nevede k vyléčení. Měla by nastoupit správná terapie s psychologem. Pokud je vaše psychiatrička i kamarádka, měla by vám tuhle skutečnost sdělit a doporučit nějakého dobrého psychologa. (teda to by měla udělat, i kdybyste nebyly kamarádky :) )

 
barabrambora
Kecalka 371 příspěvků 13.07.18 15:14

@Bethuska o pár příspěvků nahoru píše, že s psychologama má špatné zkušenosti. Jako já kdybych k psycholožce nešla, tak jsem stále tam, kde jsem byla.

Stránka:  1 2 Další »

Reklama

 Váš příspěvek

Reklama

Poslední články

Kdy začít děti učit zacházet s penězi? Začněte pomocí her v předškolním věku

Jedním z nejčastějších sociálních problému, se kterými se dnes potkávají... číst dále >

Váháte, zda a kdy nechat děti očkovat? Udělejte si vlastní názor

Neublížím svému miminku očkováním brzy po narození? Otázku, kdy začít s... číst dále >

Články z Expres.cz

Náhrada za manželku, kterou zbil? Zelenka se schází s mladičkou fotbalistkou!

Působí jako pohodový sympaťák, ve skutečnosti je však bývalý fotbalista... číst dále >

Bučková a Vágner už spolu na ryby nevyrazí. Po třech letech se rozešli

Modelka a náš nejznámější rybář se rozhodli jít od sebe po dvouletém vztahu.... číst dále >

Články z Ona Dnes

V Praze nám můžou závidět, říká Šumavan Marek Ztracený

S partnerkou a synem žije v Železné Rudě. To je místo, kde Marek Ztracený... číst dále >

Máma neví, že mě baví zabíjení, řekla dvanáctiletá dcera ve Výměně manželek

Mia žije s přítelem a dvěma dětmi v Kladně. I když je jí teprve 25 let, o... číst dále >


Reklama