Ahoj, podobná témata tu sice už jsou, ale žádné nesedí přesně na mojí situaci. Měla jsem docela náročné těhotenství, věčné krvácení, ze zvracení jsem skončila na kapačkách, pozitivní DS (naštěstí falešně), od 30tt udržování a nakonec císař, při kterém jsem se probudila dřív, než jsem měla pamatuji si vlastně celé šití. Když mi ho ten den večer přinesli na kojení, necítila jsem krom rozpaků vůbec nic. ???? Nevěděla jsem, jak ho držet, jak kojit a chování některých sester tomu moc nepomáhalo. Jedna pronesla, že každá správná matka se o své dítě přeci umí postarat…a to se ve mě usídlilo a pořád mě to hlodá. ???? Jsem špatná matka, když jsem ho nedokázala ani porodit a pak se o něj postarat? Napadají mě hrozný věci, třeba jestli tu měl vůbec být, když bych ho bez pomoci doktorů ani nedonosila…a pak si to vyčítám. ???? Šestinedělí bylo až překvapivě v pohodě, rozkojila jsem se a kojím doteď (10m), malý je nošený, spí s námi, od začátku kojený na požádání…dělám, co můžu, ale je to málo. Poslední tři měsíce to ale vůbec nezvládám. Jsem už totálně psychicky vyčerpaná. Jsem špatná matka a někdy mám pocit, že kdybych tu nebyla, tak by bylo o syna postaráno líp. ???? Nechodíme nikam cvičit a plavat, nechodíme moc na procházky, nemáme kamarádky, neumím to s ním, neumím ho zabavit, nemám s ním trpělivost a někdy jsem na něj opravdu zlá (neublížila bych mu, ale občas prostě křičím a vyčítám a brečím a on na mě kouká těma kukadlama a nechápe…jednou jsem ho lehce plácla přes plínu, když mi při přebalování zdrhal a mě to pak hrozně mrzelo ????). Když manžel večer přijde z práce, tak nic nepozná, navařeno a uklizeno je a já si se synem „spokojeně“ hraju. Má náročnou práci a nemůžu mu být na obtíž a možná by mě ani nebral moc vážně. Syn spinká v noci celkem dobře, ale já spát nemůžu, usne třeba v devět a já do dvou koukám do stropu a mám takový divný úzkostný pocity…a ten spánek mi pak samozřejmě druhý den chybí. Ale prostě spát nemůžu, přidaly se mi i problémy se zažíváním. ???? Syn navíc ještě nechodí a nesedí a já si kladu za vinu, že ho to nedokážu naučit. Kvůli mě bude opožděný. ???? Nenávidím se za to, že mu nedokážu dopřát hezké dětství, jako jsme měli my, protože jsem neschopná troska. ???? Myslím, že to syn ze mě cítí, takové to napětí a tím pádem je nervózní a plačtivý. Když je doma taťka, tak je to lepší…mají krásný vztah. Beze mě by možná byli fakt šťastnější. ???? Jinak péči o malého zvládám, není opruzený, špinavý a hladový…ale myslím, že prostě strádá citově. Já pak každý večer půl hodiny brečím ve sprše a vlastně často i přes den, když jsme sami doma. Poraďte mi…co jsem? Jsem magor? Špatná matka? Bude to někdy lepší? Mám to vzdát?
musíte opravdu si za někým zajít, tkaové
pocity normální nejsou - skoro rok po porodu byste měla býr
relativně ok…
Bude dobře, uvidíš, ale musíš pro to
začít okamžitě něco dělat. Držím pěsti a posílám mnoho síly. 
