Deprese u manžela - jak se chovat

Anonymní
18.4.17 11:39

Deprese u manzela -jak se chovat

Ahoj je tu prosim nekdo kdo ma v rodine cloveka s depresi? Zrejme ji trpi muj manzel, mam na to podezreni jiz delsi dobu a ted se mi to tak nejak potvrdilo (od segry -lekarnice, si nechal poradit jaka antidepresiva mu daji bez predpisu).Nechci to tu rozebirat moc do podrobna, ale potrebuju poradit jak se k takovemu cloveku chovat a jak s nim mluvit? Prosim odpovedi jen od tech co s tim maji zkusenost! U neho je to tak, ze se mnou nemluvi, odpovida podrazdene, ihned urazeny, ma pocit ze dela vse spatne, ze me zklamal, ze je neschopny atd. ( vim neco malo od segry ktere se trochu sveril).Porad jsem si myslela, ze je proste jen protivny, ma toho ted hodne, ale uz vim ze ma problem a nevi sam co s tim. Nevim jestli mam byt teda taky ticho a nemluvit, nebo prave s nim mluvit uplne normalne (i kdyz je to narocne, kdyz on nekomunikuje) Proste dat mu pusu kdyz prijde domu - i kdyz on me kolikrat ani nepozdravi, pritulit se atd.?Dekuji za radu, brzy to zacnu resit i s psychologem, ale ted potrebuji momentalni radu.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
3553
18.4.17 11:44

příčina

Snažil bych se najít příčinu. Pokud se tedy nejedná o samostatné onemocnění. Pokud je nějaká konkrétní příčina, bude totiž spíše soustředit na její možné řešení a nějaké tulení mu jí vůbec vyřešit nemusí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
200
18.4.17 11:51

:/ nejsem si jistá, jestli takhle neřízená medikace je úplně šťastná, ale jestli to byly prášky bez předpisu, aspoň to není ten tvrdý matroš. Každopádně by měl jít za lékařem.

Těžko říct, jak se k němu chovat. Když jsem měla deprese já, uzavírala jsem se do sebe, že si nezasloužím, aby na mě někdo mluvil. A protože jsem byla tak nedosažitelná, tak se mnou fakt nikdo nemluvil, což mi potvrdilo ten stihoman a uzavřela jsem se ještě víc.

Možná by pomohlo na něj nemluvit (ono to člověka v tom stavu neuvěřitelně vysiluje), ale spíš si k němu jen sednout, vrazit mu do ruky hrnek s čajem a chvíli u něj sedět.
Pokud s ním o tom chceš mluvit, pokus se to nějak normalizovat. Bez výčitek (nevěnuješ se mi!), bez emocí. Jestli o tom nebude chtít mluvit, netlač na něj (protože to ho jenom umlčí víc).

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.17 11:56

Nepomůžeš…
Já se teď taky tak trochu plácám v nějakých „blbých náladách“ nad tím, jak sem neschopná blbá @@@, nenávidim se, mám pocit, že bych nejradši nevylezla z postele a tak., tyhle stavy občas mívám už od dětství, kdy mě poznamenala „péče“ mojí matky.
A partner taky neví, co s tím…a popravdě, žádný jeho přístup nebude v pohodě. Když se nebude starat, budu mít pocit, že na mě se*re, když bude, tak že mě lituje, a když se to bude snažit zlehčovat a zlepšovat náladu, tak mi (dle mého názoru) nebude rozumět.
Já bych potřebovala, aby mě chápal, nechal na pokoji a pak mě obejmul :roll: a to všechno v každou chvíli jinak, aniž já sama bych dokázala říct kdy a co :zed: :zed: Takže on se v tom plácá úplně stejně jako ty a těžko radit, co by mu zrovna v danou chvíli pomohlo :(
A tuhle se ze mě snažil páčit, co mám teda za problém, ale co mu mám jako říct??? protože za prvé mám v tom sama zmatek, a za druhý se bojím, že pak už mu definitivně potvrdím, že sem úplnej magor…
anonymně, protože před světem se snažím tvářit v pohodě a fungovat :?

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.17 12:28

@lokasenna zaklafatelka: dekuji, myslim si ze takto to presne vnima on.

  • Citovat
  • Nahlásit
17716
18.4.17 12:28
@Anonymní píše:
Nepomůžeš…
Já se teď taky tak trochu plácám v nějakých „blbých náladách“ nad tím, jak sem neschopná blbá @@@, nenávidim se, mám pocit, že bych nejradši nevylezla z postele a tak., tyhle stavy občas mívám už od dětství, kdy mě poznamenala „péče“ mojí matky.
A partner taky neví, co s tím…a popravdě, žádný jeho přístup nebude v pohodě. Když se nebude starat, budu mít pocit, že na mě se*re, když bude, tak že mě lituje, a když se to bude snažit zlehčovat a zlepšovat náladu, tak mi (dle mého názoru) nebude rozumět.
Já bych potřebovala, aby mě chápal, nechal na pokoji a pak mě obejmul :roll: a to všechno v každou chvíli jinak, aniž já sama bych dokázala říct kdy a co :zed: :zed: Takže on se v tom plácá úplně stejně jako ty a těžko radit, co by mu zrovna v danou chvíli pomohlo :(
A tuhle se ze mě snažil páčit, co mám teda za problém, ale co mu mám jako říct??? protože za prvé mám v tom sama zmatek, a za druhý se bojím, že pak už mu definitivně potvrdím, že sem úplnej magor…
anonymně, protože před světem se snažím tvářit v pohodě a fungovat :?

A proc si nezajdes pro antidepresiva :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
125
18.4.17 12:30

Je mu špatně, dej mu pokoj.. Představ si to, jako zlomenou nohu, bolavý zub.. Budeš sedět někde v koutě, trpět a chtít mít svatý pokoj. A tahle bolest duše je mnohem větší a víc vyčerpává. Uvař mu, pohlaď ho, nezatěžuj rozhodnutíma, starostma, nevyčítej mu to a neřeš to s ním, pokud nebude chtít on. Ale dokud nebude mít léky od psychiatra, lépe se mu s největší pravděpodobností neudělá..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.17 12:49

Těžko radit. Já jsem manželovi otevřeně řekla o problému. Když mi nebylo dobře, řekla jsem mu aby mě nechal být a až se mi uleví, řeknu mu to. Depkyse mi rozjely v přechodu. Asi rok jsem jedla AD a pak vvysadila. Občas mě ta nenálada přepadne, ale vždy požádám o klid.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.17 13:12
@Anonymní píše:
Těžko radit. Já jsem manželovi otevřeně řekla o problému. Když mi nebylo dobře, řekla jsem mu aby mě nechal být a až se mi uleví, řeknu mu to. Depkyse mi rozjely v přechodu. Asi rok jsem jedla AD a pak vvysadila. Občas mě ta nenálada přepadne, ale vždy požádám o klid.

A to je prave ten problem on nerekne nic, kouka do zeme ani se mi nepodiva do oci kdyz se ho ptat. Podle jeho sestry se boji, ze kdyz mi to rekne, tak ze me zklame nebo ho opustim, protoze selhal, ze nezvlada momentalni situaci (stavime dum, chteli jsme se v lete stehovat, nestiha se to atd).Tak jak ja mu muzu pomoct kdyz ja jsem ta posledni ktere by neco rekl :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.17 13:20

@viky23 protože mám pocit, že antidepresiva potřebují lidé, co nejsou schopní fungovat, já jsem a celkem bez větších potíží. Jen mě to pak někdy večer sebere a pobrečim si, nebo když se s partnerem štěknu, tak hned jdu do ublížené polohy a mám pocit, že sem prostě největší blbec a že si tu hádku zasloužím.
Na nízké sebevědomí antidepresiva asi nepomůžou, ne?
Ani u psychiatra nevím, co bych mu jako vykládala :nevim:

  • Citovat
  • Nahlásit
200
18.4.17 14:20
@Anonymní píše:
@viky23 protože mám pocit, že antidepresiva potřebují lidé, co nejsou schopní fungovat, já jsem a celkem bez větších potíží. Jen mě to pak někdy večer sebere a pobrečim si, nebo když se s partnerem štěknu, tak hned jdu do ublížené polohy a mám pocit, že sem prostě největší blbec a že si tu hádku zasloužím.
Na nízké sebevědomí antidepresiva asi nepomůžou, ne?
Ani u psychiatra nevím, co bych mu jako vykládala :nevim:

No, ona antidepresiva pomáhají na tu „hardwarovou“ stránku problému. Na nízké sebevědomí potřebuje člověk terapii.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
200
18.4.17 14:26
@Anonymní píše:
A to je prave ten problem on nerekne nic, kouka do zeme ani se mi nepodiva do oci kdyz se ho ptat. Podle jeho sestry se boji, ze kdyz mi to rekne, tak ze me zklame nebo ho opustim, protoze selhal, ze nezvlada momentalni situaci (stavime dum, chteli jsme se v lete stehovat, nestiha se to atd).Tak jak ja mu muzu pomoct kdyz ja jsem ta posledni ktere by neco rekl :,(

Třeba to zkus podat tak, že chápeš, že jste ve stresové situaci a že se to na něm podepisuje takhle a že to spolu zvládnete. Že to absolutně není něco, za co by se měl stydět a že deprese je zcela něco mimo jeho kontrolu. Pokud to jde, tak některé věci odložte. „Svět se nezboří, jestli se přestěhujeme později, hlavní je, aby ti bylo dobře.“

(Tohle jsem si v té době potřebovala uvědomit já, že to není moje „vina“, ale jenom přirozená reakce na dlouhodobý stres. Že moje neschopnost ráno vstát a umýt si obličej není proto, že jsem najednou prase, ale proto, že projev té nemoci je mimo jiné, jako kdyby se člověk snažil plavat v tvrdnoucím betonu. Že na tom, jestli se vůbec pohnu, nezávisí všechno. Že můžu vypnout.)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.17 22:14
@Anonymní píše:
A to je prave ten problem on nerekne nic, kouka do zeme ani se mi nepodiva do oci kdyz se ho ptat. Podle jeho sestry se boji, ze kdyz mi to rekne, tak ze me zklame nebo ho opustim, protoze selhal, ze nezvlada momentalni situaci (stavime dum, chteli jsme se v lete stehovat, nestiha se to atd).Tak jak ja mu muzu pomoct kdyz ja jsem ta posledni ktere by neco rekl :,(

Neptej se ho přímo. Uvař kafe nebo čaj, sedněte si a mluv ty. ujisti ho, že ho máš ráda, nemá se čeho bát seš tu pro něj, neopustíš ho. Chápeš, že se necítí dobře a chceš mu pomoct. Teprve pak se ho zeptej, co ho trápí. On musí cítit, že při něm stojíš, záleží ti na něm a spolu to zvládnete. Budeš potřebovat pevné nervy. Možná se ti podaří ho dostat k psychiatrovi.Nebo požádej o AD jeho praktického lékaře.
Já mám tu výhodu, že jsem o tom dokázala s manželem mluvit, řekla mu jak se cítím a v tu dobu aby mě nechal být. Funguje to skvěle a ty blbé stavy už nejsou časté.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.17 22:49

Sama s tím jak ty tak ani on nic nezmůže. Bez psychiatra a psychologa se nic nevyřeší, i když bere prášky, ale bez té příčiny, co mu to způsobuje se to asi vyřešit nedá a měl by si o tom povídat s někým. Zkus ho třeba více chválit, aby neměl ten pocit, že je špatný atd. :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit
17716
19.4.17 10:31
@Anonymní píše:
@viky23 protože mám pocit, že antidepresiva potřebují lidé, co nejsou schopní fungovat, já jsem a celkem bez větších potíží. Jen mě to pak někdy večer sebere a pobrečim si, nebo když se s partnerem štěknu, tak hned jdu do ublížené polohy a mám pocit, že sem prostě největší blbec a že si tu hádku zasloužím.
Na nízké sebevědomí antidepresiva asi nepomůžou, ne?
Ani u psychiatra nevím, co bych mu jako vykládala :nevim:

Ja myslim, ze by ti pomohli, ja vrala asi rok a pul a citila jsem se mnohem lip a pak bez problemu vysadila. Taky jsem mivala skarede myslenky vecer az, kdyz dcera usnula, pak jsem nemohla spat a tak. Rekla bych ze i sebevedomi mi to dodalo. Nebala jsem se pak lidem rict, co bych nornalne nerekla. Zacala jsem se proti blbeckum branit. Uz jsem proste nemela strach rict svuj nazor a tak :palec: Zustalo mi to i bez AD. Uz si nenecham srat na hlavu :lol:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama