Dětská mozková obrna a vztah

Anonymní
24.4.20 15:01

Dětská mozková obrna a vztah

Dobrý den,

přicházím sem s velice citlivým tématem a tak se omlouvám za anonymitu. Narodila jsem se s dětskou mozkovou obrnou. Je to ta lehčí forma. Mám problémy s hybností dolních končetin. Konkrétně - hlavně problémy s třísly - dělá mi potíže třeba i turecký sed. Chodím toporně, ze strany na stranu. Chůze je lehce kolébavá. Odmalička jsem prodělala tři operace. Již zmíněná třísla a pak šlachy. Pravidelně rehabilituji, snažím se jak to jen jde.

Bývala jsem tichá a hodně plachá ale na vysoké škole se to změnilo. Poznala jsem několik báječných lidí a najednou se ve mě probudilo to malé třeštidlo, které o sobě zapomnělo dávat vědět. Bohužel, díky DMO mám jisté bloky. Do toho patří i seznamování. Je mi 22 let a dosud jsem neměla vztah. Poslední půl rok si rozumím s kolegou s práce, kde jsem na brigádě. Už si ani nevzpomínám, jak začalo to naše vysedávání s hrnkem kávy v prázdné kanceláři jen co odbije čtvrtá. Je o tři roky starší a minulý týden za mnou přišel s kytkou, jestli bych s ním nechtěla chodit. Takové gesto jsem nečekala.

Mám ho vážně ráda a líbí se mi. Jenže nevím, jak s ním mám o tom všem mluvit. Myslím, že pro mě bude velkou překážkou i samotný sex. Ono to je všechno se vším. Od nízkého sebevědomí, přes nedůvěru k lidem. Nelíbím se sama sobě. Pronásledují mě dotěrné myšlenky, jako třeba: vždyť se na sebe podívej, od pasu dolů jsi samá jizva… Mám strach, abych ho neodehnala. Už jsem to takhle asi dvakrát v minulosti pokazila. Raději uteču, než abych vkročila do toho neznámého a nepoznaného. Ale utíkání bylo dost… Chtěla bych poprosit o rady. Jak s člověkem o takových věcech mluvit? Nemáte náhodou vy samy zkušenosti s DMO a s poruchou hybnosti?

Moc všem děkuji a omlouvám se za sloh.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Ou
17944
24.4.20 15:30

Určitě souhlas s tím, že zajdete na rande. A uvidíš, jestli budeš chtít pokračovat. Jakmile ti něco bude nepříjemné, můžeš přestat kdykoliv budeš chtít.

Co by chtělo v mezičase trošku ošetřit je právě tvoje nedostatečné sebevědomí a sebepřijetí. Se zdravotnm handicapem je to pochopitelně těžší, ale jde to. A to „třeštidlo“ je přesně ta část tvé osobnosti, které se chceš držet a které chceš dát svobodu po tak dlouhé době, co bylo zadupané strachy někde vespod.

Ano - riskovat blízkost s někým znamená možnost být zraněná na duši. Ale bez toho prostě budeš sama a vyděšená. V součtu je risk, pěkné chvíle a případně následná bolest z konce lepší, než obavay, stagnace a osamělost.

Na tvém místě bych zvážila chvíli vstoupit do psychoterapie - ne proto že bys byla blázen, ale protože kromě nohou se hodí rehabilitovat i vztah k sobě samé, který je tou nemocí taky narušený. Případně kdyby k tomu někde byla aji i seberozvojová terapeutické skupina, tak to by bylo úplně super. Ale ty se bohužel dělají jen málo kde.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
17944
24.4.20 15:35

Jinak s obrnou žije třeba komička Maysoon Zayid - vyhledej si ji na youtube - třeba její TEDtalk je přeložený do češiny - zapni titulky.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
949
24.4.20 15:42

Ahoj, můj nejlepší kámoš se kterým se kamarádíme od školky do dnes má DM0. Známe se již skoro 27 let a je to super chlap. Nikdy neměl nouzi o holky i když hůře chodil, myslím, že to je jen ve tvé hlavě, pokud ti dotyčný týpek nadbíhá asi mu to nevadí. Myslím, že není potřeba to nějak pitvat, ze začátku určitě ne. Jak píšu můj kámoš to nikdy neřešil a tím to neřešil ani nikdo jiný, vždycky byl takový kápo naší party ať už té venku nebo té školní, ale tak nějak přirozeně. A nikdo se nad tím nikdy nepozastavil. Prostě to šmajdání k němu patří. Byly věci co třeba nemohl dělat, nikdy se nenaučil bruslit, no tak s námi hrál hokej na ledě v botech nebo v létě si vzal místo bruslí kolo. Třeba na jízdě na kole mě strčí do kapsy, stejně tak mu nedělá problém ujít ohromné túry i když občas spadne, hned vyskočí a jde dál. V dospělosti už teda skoro nepadá, já už ho neviděl spadnout dlouho, ale v dětství byl na zemi co chvíli a měl z toho srandu. Neměl rád, když ho někdo litoval, jenže on to vlastně nikdo, kdo ho poznal blíže nedělal, protože nebylo proč, byl to normální fajn kluk, dnes již dospělý chlap a za svoje jizvy na nohách, má je ze zadu od kolene až dolů se taky nestydí. Je to ten týpek, co chodí od března do listopadu v kraťasech. Co se týče jeho vztahů s holkama, zájem o něj byl a velký, jen to až na pár výjimek nebylo opětováno z jeho strany. Důvod se ukázal až později, někdy po maturitě, je gay a dnes již několik let žije se zdravým partnerem sportovcem a jejich neteře a synovci mají ty nejlepší strejdy i moje děti je oba milují a do dnes se velmi často scházíme. Takže se ničeho neboj, není čeho. Musíš si to akorát srovnat v hlavě.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4541
24.4.20 15:54

Já mám problémy, které tedy zatím nikdo neví, z čeho jsou, ale ve hře byla právě i obrna, prý typické příznaky, ale na MRI nic.. každopádně mám manžela, 3 děti, sportuju, co to jde.. nevidím v tom problém. Manžel taky ne. Jen mě při zhorsenich žene k lékařům a na důchod mi plánuje do domu výtah :D na turach se holt prizpusobi memu tempu, na kole neujedu moc, na schodech mě pridrzi, sex jsme taky evidentně zvládli. Je To o něco náročnější, ale ne nereálné. Rozhodně se kvůli tomu neuzirej, nezahazuj příležitost, hlavu vzhůru a užij si rande. Uvidíš, jak se to bude vyvíjet. Pokud je to normální, slušnej a inteligentní člověk, tak mu taková maličkost jako jizvy a neobvyklá chůze fakt vadit nebude.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
24.4.20 16:13

Napíši ti pohled z druhé strany. Když jsem se stala osobní asistentkou velmi postiženého dítěte, mimo jiné je na půl těla těžce spastický, tak jsem měla obavy, jak ho „budu brát“… jestli tam nebude z mé strany pocit jako lítost, nebo odstup. A musím říct, že nic z toho nenastalo! Je to skvělý parťák, beru ho „normálně“, absolutně nevnímám rozsah jeho postižení a limity a za celou dobu mne nenapadlo se na něj dívat jako na „jiného/postiženého“. Že je jiný mi dojde, když to řekne on, že „děti říkali, že je postižák“. Pak si uvědomím, jak mocnou sílu má „nálepka“… bohužel. Chci tím říct, že kamarád tě vidí naprosto jinýma očima, než ty vnímáš sama sebe. Věci co řešíš ty, on bude vnímat krajově a kor, když se zakouká! Budeš pro něj ta nejkrásnější a nejúžasnější i s jizvami. Začla jsi skvěle!!! Dle toho co píšeš, tak jsi ušla kus cesty a začínáš se mít ráda, jaká jsi… tak jen tak dál! A na rande každopádně běž :lol:

  • Citovat
  • Nahlásit
151
24.4.20 16:47

Ahoj, mám taky DMO a mám už spoustu let vztah… :) Jestli chceš, můžeme pokecat..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2859
24.4.20 17:09
@Anonymní píše:
Dobrý den,

přicházím sem s velice citlivým tématem a tak se omlouvám za anonymitu. Narodila jsem se s dětskou mozkovou obrnou. Je to ta lehčí forma. Mám problémy s hybností dolních končetin. Konkrétně - hlavně problémy s třísly - dělá mi potíže třeba i turecký sed. Chodím toporně, ze strany na stranu. Chůze je lehce kolébavá. Odmalička jsem prodělala tři operace. Již zmíněná třísla a pak šlachy. Pravidelně rehabilituji, snažím se jak to jen jde.

Bývala jsem tichá a hodně plachá ale na vysoké škole se to změnilo. Poznala jsem několik báječných lidí a najednou se ve mě probudilo to malé třeštidlo, které o sobě zapomnělo dávat vědět. Bohužel, díky DMO mám jisté bloky. Do toho patří i seznamování. Je mi 22 let a dosud jsem neměla vztah. Poslední půl rok si rozumím s kolegou s práce, kde jsem na brigádě. Už si ani nevzpomínám, jak začalo to naše vysedávání s hrnkem kávy v prázdné kanceláři jen co odbije čtvrtá. Je o tři roky starší a minulý týden za mnou přišel s kytkou, jestli bych s ním nechtěla chodit. Takové gesto jsem nečekala.

Mám ho vážně ráda a líbí se mi. Jenže nevím, jak s ním mám o tom všem mluvit. Myslím, že pro mě bude velkou překážkou i samotný sex. Ono to je všechno se vším. Od nízkého sebevědomí, přes nedůvěru k lidem. Nelíbím se sama sobě. Pronásledují mě dotěrné myšlenky, jako třeba: vždyť se na sebe podívej, od pasu dolů jsi samá jizva… Mám strach, abych ho neodehnala. Už jsem to takhle asi dvakrát v minulosti pokazila. Raději uteču, než abych vkročila do toho neznámého a nepoznaného. Ale utíkání bylo dost… Chtěla bych poprosit o rady. Jak s člověkem o takových věcech mluvit? Nemáte náhodou vy samy zkušenosti s DMO a s poruchou hybnosti?

Moc všem děkuji a omlouvám se za sloh.

Jdi do toho a neboj se :kytka: že máš DMO si už patrně všiml podle chuze a jestli není úplně tupej, tak si něco vyhledal na netu. Naopak, jdi tomu vstříc a na rande vyražte.
Chápu tvé obavy, můj kamarád má také sestru s DMO a asi s dost podobnou diagnózou jako ty. Začali si v práci taky s kolegou a před rokem se jim narodilo dítě po třech letech vztahu. Vše zvládá, on ji moc pomáhá.
Podle toho jak píšeš budeš fajn holka, ale trošku si věř a užívej si zájem chlapa 😘

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2049
24.4.20 18:17

Manžel má DMO. Když jsme spolu začali chodit, řekl mi to asi na třetí schůzce, což jsem byla ráda, protože to vysvětlovalo různé sice drobné, ale ne úplně neviditelné podivnosti a nesikovnosti, tak jsem byla ráda, že vím, o co jde. Jinak by mě to nenapadlo, ono to na něm zas tak moc vidět není, a vrtalo mi hlavou, co s ním je.

Sex byl zpočátku velký problém, přesně z těch psychických důvodů, o kterých píšeš, ale máme tři děti, takže jsme to nakonec vyladili :lol:

Souhlasím s @Ou, že psychoterapie by nebyla od věci. Jeho jsem nikdy „nedokopala“ a je to škoda, pomohlo by to jemu i našemu vztahu.

Jo, jak o tom mluvit: on tehdy prostě řekl, že měl jako malé dítě dětskou mozkovou obrnu a že proto je takový ne příliš zručný. Já jsem řekla Aha. To bylo všechno. O moc víc jsme o tom nemluvili, ale myslím, že to byla škoda, kdyby mi řekl, jak se cítí, čeho se obává, třeba průběžně během následujících týdnů bychom se k tomu vraceli, byly by ty začátky mnohem jednodušší. On o tom mluvit nechtěl a působilo to mnoho nedorozumění :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
409
24.4.20 23:41

Jdi do toho, držím palce. Nepropásni svoji šanci.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
25.4.20 19:00
@Ou píše:
Určitě souhlas s tím, že zajdete na rande. A uvidíš, jestli budeš chtít pokračovat. Jakmile ti něco bude nepříjemné, můžeš přestat kdykoliv budeš chtít.

Co by chtělo v mezičase trošku ošetřit je právě tvoje nedostatečné sebevědomí a sebepřijetí. Se zdravotnm handicapem je to pochopitelně těžší, ale jde to. A to „třeštidlo“ je přesně ta část tvé osobnosti, které se chceš držet a které chceš dát svobodu po tak dlouhé době, co bylo zadupané strachy někde vespod.

Ano - riskovat blízkost s někým znamená možnost být zraněná na duši. Ale bez toho prostě budeš sama a vyděšená. V součtu je risk, pěkné chvíle a případně následná bolest z konce lepší, než obavay, stagnace a osamělost.

Na tvém místě bych zvážila chvíli vstoupit do psychoterapie - ne proto že bys byla blázen, ale protože kromě nohou se hodí rehabilitovat i vztah k sobě samé, který je tou nemocí taky narušený. Případně kdyby k tomu někde byla aji i seberozvojová terapeutické skupina, tak to by bylo úplně super. Ale ty se bohužel dělají jen málo kde.

Děkuji moc za odpověď. O psychoterapii jsem si něco málo přečetla a vypadá to jako super alternativa, jak si pomoct. V hlavě se mi hromadí spousta pocitů a myšlenek - nerada bych je všechny zametala pod koberec. Je opravdu potřeba s někým si otevřeně popovídat a najít si k sobě cestu. Se sebevědomím mám potíže dlouhodobě a i s tím je třeba něco provést. Dohledala jsem si na youtube komičku Maysoon Zayid. Musím říct že je skvělá. Umí se zasmát sama sobě, v očích má rozverného ďáblíka. :) Na rande určitě zajdeme. Máš naprostou pravdu s tím, že je třeba riskovat… to k tomu prostě patří. Díky!

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.4.20 19:01
@Janaalena píše:
Jdi do toho, držím palce. Nepropásni svoji šanci.

Moc děkuji, vážím si toho :) Půjdu do toho.
Zakladatelka

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.4.20 19:11
@Tomáš916 píše:
Ahoj, můj nejlepší kámoš se kterým se kamarádíme od školky do dnes má DM0. Známe se již skoro 27 let a je to super chlap. Nikdy neměl nouzi o holky i když hůře chodil, myslím, že to je jen ve tvé hlavě, pokud ti dotyčný týpek nadbíhá asi mu to nevadí. Myslím, že není potřeba to nějak pitvat, ze začátku určitě ne. Jak píšu můj kámoš to nikdy neřešil a tím to neřešil ani nikdo jiný, vždycky byl takový kápo naší party ať už té venku nebo té školní, ale tak nějak přirozeně. A nikdo se nad tím nikdy nepozastavil. Prostě to šmajdání k němu patří. Byly věci co třeba nemohl dělat, nikdy se nenaučil bruslit, no tak s námi hrál hokej na ledě v botech nebo v létě si vzal místo bruslí kolo. Třeba na jízdě na kole mě strčí do kapsy, stejně tak mu nedělá problém ujít ohromné túry i když občas spadne, hned vyskočí a jde dál. V dospělosti už teda skoro nepadá, já už ho neviděl spadnout dlouho, ale v dětství byl na zemi co chvíli a měl z toho srandu. Neměl rád, když ho někdo litoval, jenže on to vlastně nikdo, kdo ho poznal blíže nedělal, protože nebylo proč, byl to normální fajn kluk, dnes již dospělý chlap a za svoje jizvy na nohách, má je ze zadu od kolene až dolů se taky nestydí. Je to ten týpek, co chodí od března do listopadu v kraťasech. Co se týče jeho vztahů s holkama, zájem o něj byl a velký, jen to až na pár výjimek nebylo opětováno z jeho strany. Důvod se ukázal až později, někdy po maturitě, je gay a dnes již několik let žije se zdravým partnerem sportovcem a jejich neteře a synovci mají ty nejlepší strejdy i moje děti je oba milují a do dnes se velmi často scházíme. Takže se ničeho neboj, není čeho. Musíš si to akorát srovnat v hlavě.

V té hlavě je opravdu třeba si to srovnat. Ty dotěrné myšlenky dokáží nadělat víc škody než užitku. To ohledně šmajdání, že k tomu danému člověku prostě patří - tohle přesně mi řekla moje nejlepší kamarádka, kterou znám patnáct let. V tomhle ohledu musím ještě dospět. Je třeba se nad to trošku povznést a žít. Tvůj kamarád bude určitě strašně super kluk se správným pohledem na věc. :) Děkuji moc.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
25.4.20 19:46
@chaela píše:
Já mám problémy, které tedy zatím nikdo neví, z čeho jsou, ale ve hře byla právě i obrna, prý typické příznaky, ale na MRI nic.. každopádně mám manžela, 3 děti, sportuju, co to jde.. nevidím v tom problém. Manžel taky ne. Jen mě při zhorsenich žene k lékařům a na důchod mi plánuje do domu výtah :D na turach se holt prizpusobi memu tempu, na kole neujedu moc, na schodech mě pridrzi, sex jsme taky evidentně zvládli. Je To o něco náročnější, ale ne nereálné. Rozhodně se kvůli tomu neuzirej, nezahazuj příležitost, hlavu vzhůru a užij si rande. Uvidíš, jak se to bude vyvíjet. Pokud je to normální, slušnej a inteligentní člověk, tak mu taková maličkost jako jizvy a neobvyklá chůze fakt vadit nebude.

Výtah do domu! Ha. O takovém komfortu k důchodovému věku taky popřemýšlím. :P Z toho co píšeš (doufám, že nevadí tykání), vypadá, že to máme podobné. Túry mi nevadí, pokud se jde pomalu, s kolem je to horší - ale zvládám. A na schodech mám vždy pomocnou ruku :) Budu se snažit srovnat si to v hlavě a ke všemu přicházet pozitivněji. Moc děkuji za reakci.

  • Citovat
  • Nahlásit
171
25.4.20 19:53

Zdravím. Chci tě povzbudit a říct, že vůbec nemusíš mít strach. Sama mám vztah s hendikepovaným a mnohem víc, než jsi ty. Je ochrnutý na 4/5 těla. Ze začátku jsem měla obavy, ale city jsou silnější, než předsudky. Všechno je o toleranci a pokud si sedíte, je to mnohem důležitější, než dokonalost těla. Ano, intimita je trochu odlišná, než když jsem měla vztah se zdravým, ale v něčem je to i lepší. Těžko se to popisuje a těžko chápe zdravým lidem a i já sama jsem si sebe v téhle roli neuměla představit. Moc mi pomohlo, když jsem si povyprávěla s lidmi, kteří sami žijí s hendikepovaným. Doufám, že pohled z druhého břehu ti pomůže a povzbudí. Moc ti fandím :palec: :palec: :palec:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat