Dítě z rozumu a poporodní deprese

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
13
13.11.21 11:27

Dítě z rozumu a poporodní deprese

Ahoj, vím, že téma zní hrozně, ale dotaz je směřován na ty z vás, které se rozhodly pro dítě bez toho aniž by vám začaly tikat biologické hodiny.
Já jsem nikdy nebyla nějaký maminkovský typ, dítě jsem si úplně nedokázala představit, ale v okolí mi říkali, že na tohle stejně nikdy nebudu připravená, že je to s dětmi lepší a jak by mě to pak mrzelo. Vnitřně jsem vždycky měla nějakou představu o větší rodině, první dítě jsem chtěla kvůli možným zdravotním problémům do 30. Vyšlo to skoro hned, ve 29 se mi plánovaným císařem narodila holčička. Z císaře jsem nadšená nebyla, bonding tím pádem nebyl, žádný vztah k malé jsem si nevytvořila. Naopak jsem pak měla ještě zdravotní komplikace a když jsem se z nich konečně dostala, udeřila na mě poporodní deprese. Z nejhoršího jsem venku, ale pořád mám pocit, že jsem udělala hroznou chybu, že vlastně nevím, co jsem čekala, ale že bych život raději prožila ve dvou, bez té hrozné odpovědnosti a třeba radši někde vypomáhala více lidem, zvířatům apod.. najednou mi nedává smysl mít dítě, nechápu, proč to ti lidi vlastně dělají.. že jsme mohli zůstat s partnerem sami a bylo by to lepší, protože předtím jsem byla spokojená, zkrátka rozumově tam nacházím víc negativ a pudy/hormony tam selhaly.. mateřská láska se nedostavila. Není to tak, že bych malé něco vyčítala, vyčítám to strašně moc sobě, že jsem nebyla připravená a šla do toho, aniž bych si uvědomila, jak strašně nešťastnou mě to může udělat. Je to strašný pocit, mívám dny, kdy se z toho úplně sesypu a pak zase nějakou dobu držím, přes psycholožku jsem to začala řešit, antidepresiva beru jako poslední možnost. Ještě podotýkám, že malá je docela hodné miminko, má své dny, zařvat si umí pořádně, ale není neodložitelná a na výjimky i ten spánek ujde. Tím víc se děsím, jak to budu zvládat do budoucna, když už teď jsem z toho vyčerpaná.. nějak mě děsí představa, že vlastně budu pořád už jen s ní a večer se jen vyčerpaně svalím do postele. Malé jsou teď tři měsíce.
Nevím jestli je to jen poporodní depresí nebo je to prostě opravdu mnou a mou osobností, tak by mě zajímalo, jestli to tak měla některá z vás taky a přešlo ji to - tzn. je s novým životem šťastná, dítě miluje a nelituje. Případně kdy to přešlo a co jste pro to udělaly.
Moc děkuji

P. S. Vím, že téma poporodních depresí je pro některé nepochopitelné, já sama si nedokázala představit jak silné a intenzivní ty pocity mohou být, proto je moje otázka směřovaná jen na ty, které si něčím podobným taky prošly. Nehledám lítost ani odsouzení, opravdu jen ty zkušenosti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
129
13.11.21 11:36

Nebyla jsem v takove situaci, ale nemyslim si, ze tim mit dite konci zivot. Kdyz vam to bude vyhovovat, muzes se brzy vratit do prace, muz se taky muze zapojit, stridat se v hlidani, muzes urcite nekam vyrazit i bez ni, ne? Nebo si to predstavuju moc jednoduse?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3950
13.11.21 11:38

Neboj! Měla jsem to hodně podobné, ty první tři měsíce byly nejhorší, pak už jsem i vydolovala nějakej cit k malé. Opravdu užívat jsem si to ale začala až po roce. Teď bude mít pět let a nelituju, miluju ji neskutečně, nepředstavitelně, ráda s ní podnikám věci a mám dokonce i druhý dítě :mrgreen: Ono to ležací neinteraktivní miminko vzbuzuje city fakt leda na tý pudový úrovni, a když to nenaskočí, tak musí člověk počkat na nějakou interakci, společný zážitky a tak :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5274
13.11.21 11:52

Já tohle měla u starší dcery, která se narodila císařem předčasně a byla měsíc v inkubátoru. Jako bych ji koupila v obchodě. Přešlo to, ale vztah jsme si spolu tvořily hodně dlouho. S druhou už byli všechno úplně přirozené.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2751
13.11.21 12:03

Kojis? Jestli ano, zvazila bych ukonceni, protoze kojeni ma na psychicke rozpolozeni matky velmi vyznamny vliv a muze te shazovat do depresi. Myslim ze nas to tak ma vic. Miminko UM zvladne, ne ze ne, a tobe by mohlo byt o fous lip. Drzim palce a neboj, urcite je mozne si vztah vybudovat casem a ma to tak hodne maminek, jen se tim spise nechlubi. Drz se :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
18809
13.11.21 12:27

Hele je skvělé, že to řešíš.

A neboj, srovná se to a najdeš si v mateřské roli podobu, která vám všem bude vyhovovat - dost tvrdě na tom pracuješ. Sice to nejde snadno, za což holt můžou okolnosti zdravotních komplikací - včetně té deprese, ale ono se to srovná.

přidej se do některé z těchhle skupin, uvidíš že v tom jesi sama a že i takovéhle komplikace mají šťastné konce.

https://www.facebook.com/…vmamy/groups

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1242
13.11.21 12:30

Přijmi ho - rozumem. :srdce: Láska příjde. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1242
13.11.21 12:31
@brisco píše:
Já tohle měla u starší dcery, která se narodila císařem předčasně a byla měsíc v inkubátoru. Jako bych ji koupila v obchodě. Přešlo to, ale vztah jsme si spolu tvořily hodně dlouho. S druhou už byli všechno úplně přirozené.

Při císaři chybí v těle matky dostatek oxytocinu, který se vyplavuje během přirozeného porodu. Píšu to laicky.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.21 12:46

Měla jsem to kompletně stejně. Stejné mentální nastavení před otěhotněním, stejné chytré rady od okolí. Taky plánovaný císař, nulový bonding a nepropojení s miminem, nezafungování hormonální lásky, nespuštění laktace a rozjetí poporodní deprese.
Opravdu velmi ti doporučuju zvážit medikaci. Psychoterapie je důležitá, ale není všespásná. Mně pomohly léky a čas. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem všechny pochybnosti a frustrace nechala za sebou, ale srovnalo se to do té míry, že jsem schopná nějak fungovat. Láska k synova sílila s tím, jak se postupně projevovala jeho individualita, měli jsme víc společných zážitků, projevoval emoce a celkově jsme si na sebe zvykali. Teď je mu 15 měsíců.
Mateřství je boj, pro mě teda ano, ale zároveň se na něm učím spoustu věcí, které jsem neuměla a chyběly mi a tak nějak věřím, že se to jednou zúročí a bude líp ;)

  • Citovat
  • Nahlásit
47
13.11.21 14:19

@Kia20 Zkus se podivat na stranky https://www.usmevmamy.cz/ Jsou zde pribehy zen, ktere si poporodni depresi prosli a nabizeji zde i pomoc, doporuceni psychologa, psychiatra apod. Drzim pesti, at je lepe :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
105
13.11.21 14:34

Myslim, ze prvních par mesicu jsem rikala, ze materstvi je hrozny. Je to jen kolotoc krmeni, prebalovani, prevlekani, uspavani, bliti apod. A tak nejak jako nic vic. Navic deb.ilni hormony. Myslim ze zrovna tak nejak po tom tretim mesici se to zacalo zlepšovat, dite zacina delat pokroky, to mi dela radost. Materska laska naskakovala postupně a je to cim dal vetsi zabava a min vycerpavajici.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.11.21 17:55

Hele já měla taky dítě z rozumu než kvůli biologickym hodinam. Teď mu je 5 a je to super! Hlavně jsem pevně přesvědčena, že druhé dítě ne! Žádnou poporodní depresí jsem bohudík neměla, ale taky byly stavy, kdy jsem si říkala, že teď bylo pět to bych šla z práce domu/na kafe/do fitka/ nakupovat a místo toho budu 2× kojit, koupat, přebalovat a uspávat. Až bude větší, tak je to fakt jiný, ten první rok mě na rovinu nebavil… Manžel je z něho poprdeny a furt nás někam bere, takže teď si to užíváme celá rodina

  • Citovat
  • Nahlásit
102
13.11.21 23:22

No já sice asi neměla přímo poporodní depresi, ale ty začátky byly složité. V porodnici jsme s dcerou musely být 11 dní, byla v inkubátoru a dostávala antibiotika. Měla jsem strach, že péči o ní nezvládnu. Když jsme byly doma, často jsem brečela, protože jsem nevěděla, co potřebuje, ale také to byly tak ty tři měsíce. Pak už to bylo jen lepší, už si rozumíme a nikdy bych svého rozhodnutí mít dítě nelitovala. ;) Teď 13 měsíců a je úžasné sledovat ty pokroky a jak se směje. Pokud to zdravotní stav dovolí, snad budeme mít časem ještě jedno. A to jsem do nějakých 24 let nad dětmi ani nepřemýšlela, nechápala jsem, proč mít děti..nějak to přišlo samo. Ale držím moc palce, ať to spolu zvládnete. :palec:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.11.21 02:14

Zakladatelko, jako bych to psala já.. před těhotenstvím žádný mateřský pud. Biologické hodiny?? Nic, ve 35 letech ani náznak.. Dítě pro mě bylo rozhodnutí čistě z rozumu, jako že už není vhodné dál čekat jestli někdy touhu po dítěti budu cítit. Celé těhotenství jsem si nebyla jistá, jestli je to tak správně. Porod děs, dlouhý a nakonec jsem měla mnohočetná natržení a nástřih. Po 14 dnech hroznou infekci v šití, musela jsem do nemocnice na pár dní (3m po porodu nejsem zahojená). Kojení že začátku šílený boj a bolest.

Takže moje psychické rozpoložení byla katastrofa i díky zážitku z porodu a šílené bolesti po něm. Krom toho jsem se cítila jako by můj život skončil, nemám žádnou pomoc (manžel věčně v práci a babičky žádné). Nemůžu se věnovat ničemu co mi dřív dělalo radost. Teď už si začínám pomalu zvykat a malou mám ráda, starám se jak nejlíp můžu, čtu jí pohádky, ráda jí kupuju věci a když měla první očkování, tak jsem měla slzy v očích když tam plakala bolestí. Ale pořád čekám na tu nekonečnou lásku… A moc doufám, že to snad postupně přijde. Nejsem moc typ, co by si užíval takové ty blbosti s miminky a připadám si že se do toho musím hrozně nutit. :,( jsem ráda, když ji můžu dát manželovi a mám chvíli klid.. cítím se kvůli tomu hrozně, proč to mám tak? Mám konzultace s psycholožkou, ale zatím nic moc posun. Medikaci jsem zatím odmítla.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.11.21 08:47

Dejte si cas

Mela jsem napsany hrozne dlouhy prispevek… smazal se mi pri odeslani.
Tak zkratim.
Porod hruza, spousta problemu a roztrhana, sesivana, zhnisalo mi to, prvni sex 9 mesicu pote s bolestma, vsechno spatne. Kojit jsem odmitala, dalsi utrpeni jsem nechtela. V porodnici nutili a nechteli davat UM. Tak me v porodnici drzela nad vodou myslenka na to, ze zde je balkon a jsme v 5.patre, takze nejake moznosti mam… nikomu jsem se s tim teda nesverila. Vnitrne jsem vinila sebe z toho, ze jsem si nedovedla vydupat a zaplatit cisare, coz jsem interne chtela, ale bylo mi to blby.
Co pomohlo - priznat si to a nechat tem pocitum je prozit. Proste nejsem dokonala vsemilujici obetava matka. Mam narok na tyto pocity, protoze na takovou naloz a zmenu me nikdo nepripravil. Tohle nezpracujete prece za tyden.
Zlom nastal, kdyz mala udrzela hlavicku - v 6 mesicich. Najednou slo delat spoustu veci a uz jsme spolu travily cas jakousi relativne smysluplnou aktivitou. A jo, uz je to laska, ten pocit se zacal budovat az tak od jejiho pul roka.
Ale ta nesvoboda mi neprestala vadit nikdy. Proste jsem uz takova. Mam rada taky sebe a neni na tom nic spatnyho.
Ted uz ve 2 letech s ni udelam ledacos, vcera zoo a nakupy - a ja si to uzila, dcera myslim taky :kytka:
Hodne mi pomohla prace, muset zvednout zadek a jit delat neco, co nekdo oceni. A nemuset se furt starat a byt porad ve strehu. Pak se clovek vic tesi zpatky a pochopi, v cem tkvi ta opevovana materska laska. Ono tezko byt nadseny z neceho, co mas 24/7 a vyzaduje to tve plne nasazeni jak psychicke tak fyzicke.
Takze - pomohl cas a vedomi, ze tohle neni naporad, jednou to skonci a bude neco lepsiho. S velkou pravdepodobnosti to tak muze byt i u tebe :hug:
Medikaci bych se branila jen do nejake miry, ona muze fakt pomoct preklenout to nejhorsi.

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat