Domácí násilí a Policie ČR

Anonymní
14.2.21 22:52

Domácí násilí a Policie ČR

Dobrý večer,

rozhodla jsem se založit diskuzi na poměrně citlivé téma.

Jako malé dítě jsem byla cca dva roky (mohlo mi být tak 5-7 let) svědkem domácího násilí. Táta mámu bil opravdu často, většinou i přede mnou. Nejednalo se jen o násilí fyzické, nýbrž i psychické a ekonomické. A musím tedy (ač nerada) přiznat, že psychicky ubližoval i mně, nevhodnými poznámkami a narážkami atd. Matku nikdy vážně nezranil, měla sice nespočet modřin, ale nic víc, takže na lékařská ošetření, která jistě můžou odhalení domácího násilí pomoct, nechodila.

Policie ČR u nás byla tolikrát, že bych to nespočítala na prstech jedné ruky… A proto by mě zajímalo- pište klidně anonymně- jestli se mezi Vámi najde někdo, nebo jestli alespoň znáte někoho, komu PČR v boji s domácím násilím skutečně pomohla.

U nás byl z jejich strany vždy zcela špatný a neprofesionální přístup. Táta nebyl na první pohled žádný násilník, neměl trestnou minulost, měl vysoké vzdělání i postavení… Zkrátka na první pohled působil jako slušný člověk, vzorný otec a manžel.

Když zjistil, že matka zavolala policii, vždy se slušně oblékl, upravil a policii nakukal, že matka se léčí na psychiatrii a že si to celé jen vymyslela. (Ano, je pravda, že se tenkrát skutečně léčila, ale jen s depresemi, které jí beztak způsobil můj otec…) A policajti mu to vždycky sežrali i s naviákem a odjeli… Dokonce jim ani nebylo divné, že v koutě sedí šestileté dítě s hysterickým záchvatem pláče a nejde nijak utišit. (Jako já nevím, ale přijde mi, že ten pláč malého dítěte mohl nasvědčovat tomu, že doma není něco v pořádku…)

Nakonec jsme si to musely vyřešit po svém, PČR nám nijak nepomohla. Vím, že se mamča později dozvěděla, že na to konkrétním oddělení ve čtvrti města, ve kterém jsme tenkrát bydleli, je už spousta stížností od žen, které domácí násilí také prožily. A tak se snažím doufat, že to skutečně byla jen výjimka a jinde podobné situace řeší více profesionálně.

Proto by mě zajímalo, jestli se mezi Vámi nebo Vašimi známými najde někdo, komu policie v boji s domácím násilím pomohla. Chtěla bych věřit tomu, že náš případ byl skutečně jen výjimkou a jinde to funguje lépe. Klidně pište anonymně…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Anonymní
14.2.21 22:57

Já bohužel budu popisovat stejný, negativní přístup jako ty. Otec byl alkoholik a bylo u nás částo velmi těžko. Stejně jako u vás, jednou asi jako 13 léta jsem zavolala policii a prosila je, ať přijedou. Že otec maminku dusi. Přijeli…Otec okamžitě nahodil ksicht vzorného otce, vylíčil jim matku v nejhorších barvách. Matka plakala, já plakala. Matka je prosila ať nás odvezou, že ji zabije. Smáli se a řekli ji, ať si zavolá taxi…bylo to prosím v zapadlé vesnici…snad je teď ten přístup lepší…

  • Citovat
  • Nahlásit
4061
14.2.21 23:00

Tak podle mě policie má právo jej pouze vykázat, pokud je k tomu důvod. Na poškozené potom je, aby podala trestní oznámení a případnou neplechu páchanou na dětech řeší sociálka. To máš jako s magorama co chodí po ulici, dokud někomu něco neudělají, tak nemají jak to řešit. Nemůžou přijet a zavřít ho, pokud k tomu není objektivní důvod.
Ve většině případů k trestnímu oznámení nedojde nebo žena, ať už zmanipulovaná nebo ze strachu, jej nakonec stáhne. I když je to nepříjemné slyšet, tak opravdu to není na policii, ale na té ženě, aby se obrátila na příslušné úřady.
Moje tchyně volala na tchána policii i třeba 10× do měsíce. Přijeli odvezli ho na zachytku a hotovo. Vykázali ho jen jednou a to už ji řekli ať s tím fakt něco dělá, že nemůžou jezdit furt. Tam byl teda alkohol. No dostal rok u soudu na léčení a?? Jsou spolu furt, sama mu dokonce na vycházky z léčebny kupovala pivo, protože on je nemocnej a potřebuje to. Takže bohužel někdy jsou ženy opravdu hloupé.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.2.21 23:09

My jsme si tohle zažívali ještě za minulého režimu. Přesně jak píšeš, otec vysoké postavení, vzdělání atd. bylo tam jak psychické tak fyzické násilí a nikdy neudělali nic. Několikrát máma s námi i utíkala, schovávala se v baráku pod schody a nic. V té době se ještě muselo o rozvod žádat u rozvodové komise. Komise rozvod mámě nepovolila celkem 4× až na 5. pokus, když už tam přišla „naštvaná“ (nevim co jim přesně řekla) ale konečně soudružky usnesly, že teda rozvod ano. Policie nepomohla nikdy.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.2.21 23:15

@Martha03 Děkuji za odpověď!! :)

Chápu, že policie moc pravomocí nemá, ale třeba u nás by i to vykázání z bytu na pár dní dost pomohlo…

Dnes s internetem je vše jednodušší, týrané ženy, které se o své situaci nechtějí nikomu svěřovat, si můžou najít spoustu informací a rad, jak postupovat, právě na internetu. Tenkrát to tak jednoduché nebylo, internet sice už existoval, ale byl teprve v plínkách…

Od policie bych očekávala, že ženě alespoň sdělí, jak může dále postupovat a ne že bude automaticky věřit muži a ženu ani nevyslechne jen kvůli tomu, že se léčí na psychiatrii.

Každopádně díky za reakci!!

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.2.21 23:33

Všem děkuji za odpovědi. Koukám, že rozhodně nejsem jediná, která má s policií špatné zkušenosti…

Zase abych policajtům nekřivdila, je pravda, že když u nás policie byla už po několikáté, máma je na kolenou prosila, aby neodcházeli, že si jen rychle sbalíme věci. Měla strach, že když odejdou, táta jí znovu napadne. Je pravda, že tenkrát tam skutečně počkali a díky nim táta mámě ten den už neublížil a my jsme odešly pryč.

To bylo celé. Říkám si, že mohli matku alespoň poučit o tom, jak situaci dále řešit: že by si měla dojít na lékařskou prohlídku a že př. může podat i trestné oznámení. Nebo alespoň vykázat otce na pár dní z bytu, abychom se mohly v klidu sbalit, v klidu si zařídit pobyt v některém z azylových domů, protože jinou možnost jsme v té době ani neměli…

Takhle to bylo všechno zbytečně narychlo, vzali jsme si jen nejnutnější věci a do bytu jsme se potom museli plížit tajně přes den, když byl otec v práci, abychom si vzali zbytek (především moje hračky, knihy…)

Navíc na pánech policajtech bylo celou dobu dost vidět, že mámě tak úplně nevěří a že jí berou spíše jako blázna. To mě na tom štvalo asi nejvíc a myslím si, že ženy s podobnou zkušeností mají i tak dost nízké sebevědomí a pocit, že jim nikdo nevěří. Nepotřebují jej ještě snižovat.

  • Citovat
  • Nahlásit
63
15.2.21 01:38

Já mam tedy profesní opačnou zkušenost. Kdy PČR postupovala výborně. Opilý hadajicí se par v noci na ulici. Žena utekla do baru kde na muže zavolali PČR. Muž odešel. Ženu ještě podnapilou vyslechli za účasti soudce (aby si to později nerozmyslela). Muže vykázali ze společného obydlí a následně obvinili z domácího násilí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
15.2.21 02:23

Ahoj, já zažila domácí násilí v podobě mého staršího bratra. Každý měsíc jsme se s rodiči klepali strachy, když probral sociálku. Vždy chodil domů nad ránem a strašně řádil. Jednou mámě nalomil ruku, jindy tátovi talířem rozbil hlavu a já chodila občas s móněm. Bylo to v době prvních mobilních telefonů. Za téměř 7000,–jsem si koupila Alcatel a byla šťastná, že můžu konečně zavolat Policii. Přijeli, sebrali ho a druhý den ráno byl zase doma. Zbytek celkem velké rodiny, jejíž část žila i ve stejném městě, nás v tom nechal. Naštěstí byl odsouzený za trestnou činnost a záměrně nenastoupil do vězení. Po jednom z jeho dalších výstupů jsem na něj zavolala Policii a skoro dva roky jsme ho neviděli. S rodiči jsem oběhala úřady a zrušili jsme mu trvalý pobyt. Z vězení psal nenávistné dopisy a vyhrožoval, že podpálí dům rodičů. Než ho pustili, tak jsem se zamilovala, otěhotněla a byla na odchodu za svým partnerem. Stihla jsem se odstěhovat dřív, než ho propustili. Po jeho propuštění se za něj u mojí mámy přimluvila a snad i zaručila, soc. pracovnice. Máma ho vzala spátky a dopisy co mi pak psala, mám dodnes někdy problém číst. Jednou se ožral tak, že usnul a od přímotopu, v jeho pokoji, začalo hořet. On uhořel a vzal sebou půlku domu mých rodičů. Máma zemřela rok na to a táta tam pak pár let ještě živořil. Před několika lety zemřel i on. Máma měla vůči bráchovi výčitky svědomí a celý jeho život ho tím omlouvala. Snad to některým matkám, co tohle budou číst, změní pohled na jejich život. A snad i některé pracovnice soc. úřadu se rozhodnou udělat něco víc, než jen odfajfkovat splněný úkol. Ta výše zmíněná možná nemá klidné spaní. A pokud vás zajímá můj příběh, tak díky Bohu mou původní rodinu nepotřebuju a odpustila jsem jí. A žiju šťastně, doufám, že do smrti. Děkuju za příležitost to sem napsat.

  • Citovat
  • Nahlásit
5130
15.2.21 02:50
@Anonymní píše:
Dobrý večer,

rozhodla jsem se založit diskuzi na poměrně citlivé téma.

Jako malé dítě jsem byla cca dva roky (mohlo mi být tak 5-7 let) svědkem domácího násilí. Táta mámu bil opravdu často, většinou i přede mnou. Nejednalo se jen o násilí fyzické, nýbrž i psychické a ekonomické. A musím tedy (ač nerada) přiznat, že psychicky ubližoval i mně, nevhodnými poznámkami a narážkami atd. Matku nikdy vážně nezranil, měla sice nespočet modřin, ale nic víc, takže na lékařská ošetření, která jistě můžou odhalení domácího násilí pomoct, nechodila.

Policie ČR u nás byla tolikrát, že bych to nespočítala na prstech jedné ruky… A proto by mě zajímalo- pište klidně anonymně- jestli se mezi Vámi najde někdo, nebo jestli alespoň znáte někoho, komu PČR v boji s domácím násilím skutečně pomohla.

U nás byl z jejich strany vždy zcela špatný a neprofesionální přístup. Táta nebyl na první pohled žádný násilník, neměl trestnou minulost, měl vysoké vzdělání i postavení… Zkrátka na první pohled působil jako slušný člověk, vzorný otec a manžel.

Když zjistil, že matka zavolala policii, vždy se slušně oblékl, upravil a policii nakukal, že matka se léčí na psychiatrii a že si to celé jen vymyslela. (Ano, je pravda, že se tenkrát skutečně léčila, ale jen s depresemi, které jí beztak způsobil můj otec…) A policajti mu to vždycky sežrali i s naviákem a odjeli… Dokonce jim ani nebylo divné, že v koutě sedí šestileté dítě s hysterickým záchvatem pláče a nejde nijak utišit. (Jako já nevím, ale přijde mi, že ten pláč malého dítěte mohl nasvědčovat tomu, že doma není něco v pořádku…)

Nakonec jsme si to musely vyřešit po svém, PČR nám nijak nepomohla. Vím, že se mamča později dozvěděla, že na to konkrétním oddělení ve čtvrti města, ve kterém jsme tenkrát bydleli, je už spousta stížností od žen, které domácí násilí také prožily. A tak se snažím doufat, že to skutečně byla jen výjimka a jinde podobné situace řeší více profesionálně.

Proto by mě zajímalo, jestli se mezi Vámi nebo Vašimi známými najde někdo, komu policie v boji s domácím násilím pomohla. Chtěla bych věřit tomu, že náš případ byl skutečně jen výjimkou a jinde to funguje lépe. Klidně pište anonymně…

Vzij se do role toho policajta. Co ma delat kdyz je to tvrzeni proti tvrzeni?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5130
15.2.21 02:50
@Sluncee píše:
Já mam tedy profesní opačnou zkušenost. Kdy PČR postupovala výborně. Opilý hadajicí se par v noci na ulici. Žena utekla do baru kde na muže zavolali PČR. Muž odešel. Ženu ještě podnapilou vyslechli za účasti soudce (aby si to později nerozmyslela). Muže vykázali ze společného obydlí a následně obvinili z domácího násilí.

To je uplne jina situace.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
15.2.21 05:37

Zakladatelko, jde o to, jaké byly dřív možnosti. Dnes už máme institut vykázání. To dříve nebylo. Tvá maminka se jen spoléhala na Policii, co třeba sousedé? Ti nic nehlásili? Oh, jak běžné…přeci se nebudou motat do cizích věcí, že. Měla jít k lékaři…i s modřinou. Bohužel je to tak.

K nám teda Policie nejezdila, ale vím, že jsem několikrát svírala sluchátko a chtěla jí zavolat. Byl nad námi dohled sociálky - ségru táta dost zmlátil, když jí byly tři roky (dostal podmínku). Ale starosta obce k nám chodíval. Nic platné. Dělo se to dál, celé mé dětství. Mám odešla, až když jsme byly dospělé. Pamatuji si na sociálku - rozhlédla se po domě, zeptala se mámy…ta řekla že dobrý. Bála se, že nás vezmou. Tenkrát jí prý dali radu, že se má odstěhovat - toť vše - neměla kam, neměla peníze, žádná organizace nic…

Dnes hodně pomáhá to vykázání, ale mnoho žen o něm neví, nebo zaspí a během vykázání nedělají nic - má složit hlavně k tomu, aby se oběť postavila na nohy a odešla. Osoba může být vykázána až na rok (pokud oběť něco dělá a čeká např. na soudy apod.).

Určitě bych nesrovnávala přístup Policie tehdy a dnes. Dřív se to bralo jako soukromá věc a moc se do toho nezasahovalo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
260
15.2.21 05:54

Problém ...

U nás byl z jejich strany vždy zcela špatný a neprofesionální přístup. Táta nebyl na první pohled žádný násilník, neměl trestnou minulost, měl vysoké vzdělání i postavení… Zkrátka na první pohled působil jako slušný člověk, vzorný otec a manžel.

Problém je v to že fízl, se zásadně stará o sebe a své přátelé. A v tomto případě jak je jeho zvykem se bál,… v případě vysokého postavení…následků. To si občan musí uvědomit, když u nich hledá ochranu a zvážit o koho jde.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
15.2.21 09:55

Hlavní problem je v tom, že za tvého dětství žádný statut domácího násilí neexistoval, tudíž pokud sama žena do toho nešla, nezmohli policajti nic. Podala mamka trestní oznámení za ublížení na zdraví? Pokud ne, žádné pomoci se dočkat nemohla, bohužel. Teď je situace jiná, je institut vykázání, pomocné organizace, ale zase platí, že oběť musí chtít aby ji někdo pomohl.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
15.2.21 10:22

Všem děkuji za příspěvky. Nešlo mi o nic jiného než o to téma trochu prodiskutovat, protože mě opravdu zajímaly zkušenosti ostatních. Jsem ráda, že se diskuze uchytila…

@Kazimíra Olejovka Nechtěla jsem uvádět přesné roky, aby se v tom někdo blízký náhodou nenašel… Pravda je, že to nebylo zase až tak dávno. Až po revoluci, takže si myslím, že přístup policie se od té doby nemohl zase tolik změnit. Pravda- moje chyba, že jsem to neuvedla.
Nad tím, že tenkrát institut vykázání neexistoval, mě ani nenapadlo přemýšlet, jak jsem to asi brala rovnou jako samozřejmost… Každopádně jsem googlením zjistila, že ta možnost v té době už existovala, jen to byla poměrně čerstvá novinka, takže se o ní asi ještě tolik nevědělo…

@Dědek 66 Otec byl sice ve vedoucí pozici, ale zase tolik pravomocí, aby to mohl někomu zavařit neměl. Policajti samozřejmě nemůžou vědět, jaké má kdo konexe, to by se pak ale museli bát každého slušně oblečeného člověka…

@Pavlik Morozov Jasný, do role policajtů jsem se vžít zkoušela a vůbec nic jim nevyčítám. Však to byli také jen lidi, kteří jistě měli svých starostí až nad hlavu. A samozřejmě je pravda, že to bylo tvrzení proti tvrzení. Jen bych možná čekala alespoň trochu více nestranný a profesionální přístup. Ale tak, všichni jsme jen lidé a děláme chyby…

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
15.2.21 10:56
@Anonymní píše:
Hlavní problem je v tom, že za tvého dětství žádný statut domácího násilí neexistoval, tudíž pokud sama žena do toho nešla, nezmohli policajti nic. Podala mamka trestní oznámení za ublížení na zdraví? Pokud ne, žádné pomoci se dočkat nemohla, bohužel. Teď je situace jiná, je institut vykázání, pomocné organizace, ale zase platí, že oběť musí chtít aby ji někdo pomohl.

Trestní oznámení mamka skutečně nepodala. Ona si dokonce dlouhou dobu ani neuvědomovala, že se jednalo o domácí násilí a měla tendence celý problém bagatelizovat, tvrdila, že si za to může sama, že otce provokovala atd. Tak moc ho milovala. Až potom později na ospodu jí utvrdili v tom, že se o domácí násilí skutečně jednalo, hlavně tedy o to psychické, které se s mamkou táhlo téměř od začátku vztahu, fyzické se přidalo až v těch posledních dvou letech. To už ale nemělo cenu trestní oznámení podávat, hlavní bylo, že jsme byly v bezpečí a zbytečně otevírat hojící se rány asi nemělo cenu.

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat