Dýchání, psychika, těhotenství, potrat...

Anonymní
20.3.20 23:26

Dýchání, psychika, těhotenství, potrat...

Omlouvám se za anonymitu…
Bude to trochu delší ale musím vypsat vše pro plochopení…
Měla jsem špatné dětství. Milující matku, která bohužel skončila závislá na lécích a alkoholu, dá se to naprosto srovnat s Ivetou Bartošovou. Strašně moc mi její život připomněl mamky život, která mi mimochodem v roce 2018 ve věku 48 let zemřela na embolii plic… Byla jsem s ní rozhadaná a pak mi přišla jen SMS od sestry _máma je mrtvá_ seděla na balkoně 3 dny mrtvá s nezapálenou cigaretou v ruce, kterou mám do dnes schovanou, protože to byla poslední věc kterou držela…
Teď dál… Ještě než zemřela, zařídila jsem ji léčebnu a všechno kolem. Pomohla jsem ji jak jsem jen mohla i když jsem jí zároveň nenáviděla za to jak moc mi různé zážitky zničili dětství ale to tady rozepisovat nebudu…
Ještě před tímhle vším, před léčebnou před mamky smrtí jsem 6 let bydlela se svým přítelem a žila spokojený život i s naším synem kterému je dnes 7 let. Po nějaké době jsem se psychicky zhroutila, (myslím že to bylo tím, že jsem byla stále v kontaktu s mamkou) denně mi volala a nebylo ji rozumnět mluvila z cesty byla pod práškama a opilá chtěla jsem se zabít už jsem tohle psychické týrání nezvládala…
Bohužel jsem na to doplatila a psychicky jsem se zhroutila chtěla jsem se zabít už to nešlo unést… Nebyla jsem schopná mluvit bez toho abych brečela, třásla jsem se pichalo mě na hrudi a nemohla jsem dýchat… Přišlo mi že mám krátký dech že mi jde se nadechnout jen do půlky a dal mě to nepustí, takže jsem se doslova denodenně dusila, bylo to šílený… Den po tom co jsem se jednoho krásného dne chtěla zabít jsem se sebrala a jela na psychiatrii… Nebyla jsem schopná říct co mi je ani pozdravit když sestra otevřela dveře do ordinace a ptala se co mi je, já se jen rozbrečela… Nacpali do mě hromadu léků a já byla pod silnýma práškama tak že jsem nemohla ani dojít na záchod bez toho abych nenabourala do zdi… Bylo to hrozný… Tak jsem si sehnala psychiatra a ten mi prášky změnil… Po 3 dnech jsem byla jiný člověk… Tak strašně šťastná a uvolněná a v pohodě… Bylo to krásný…
Tak jsem spokojeně žila pár let a teď jsme s přítelem začali plánovat druhé dítě… Tak jsem šla za doktorem ohledně antidepresiv jestli je můžu brát i kdybych otěhotněla a bohužel jedny musel vysadit. Dobrý tak týden super, měla jsem radost že se konečně zbavuju prášků a že už budu konečně v pohodě… Do toho jsem otěhotněla takže jsem byla strašně šťastná ale?? Najednou se mi vrátil problém s dýcháním… Trochu mě to znepokojilo tak jsem šla k doktorovi a zmínila jsem se o tom a ten mě uklidnil že se to stát může ale že to je jen výjimečně… Jenže… Po pár dnech znovu… A tentokrát to zůstalo už je to týden a den co den se to zhoršuje… Mluvila jsem o tom s doktorem ale ten mi řekl že se nesmím stresovat jelikož jsem těhotná a že mi nechce psát prášky kvůli miminku, tak jsem řekla že to nějak vydržím a den na to, jsem se ráno vzbudila a krvacela jsem… Okamžitě jsem se sebrala a jela do nemocnice, jelikož doktorka tam teď není. Bohužel jsem se dozvěděla že jsem potratila… Najednou se mi zhroutil svět… Nemůžu absolutně dýchat, píchá mě na hrudi a už mám od toho jak lapam po dechu i skříplou lopatku… Je to šílený, chce se mi brečet, jak jsem zoufalá z toho jak nemůžu, nejde to popsat ale je to šílený pořád se zhluboka nadechuju a už jsem z toho unavená a motá se mi hlava… Mám chuť skočit z okna jen aby se mi ulevilo jak je to šílený… Mám strach že teď je sen o miminku pryč že budu zase na práškách ktere v těhotenství brát nemůžu… A jen abych se neudusila je sen o miminku pryč…
Prosím jestli si někdo udělal ten čas a dočetl to do konce… Co si o tom myslíte?? Co teď?? Proč se to stalo?? Můžu mít vůbec miminko když jsem takhle psychicky narušenej člověk?? Budu vděčná za jakoukoliv radu a opravdu klobouk dolů kdo si to celé přečetl… Děkuju moc

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

918
20.3.20 23:33

Samozřejmě, že můžeš mít miminko. Spousta žen potratí v počátku těhotenství, moc mě to mrzí, ale věřím, že se to povede znovu…víš, ze začátku je to vždy bud a nebo, moc to neovlivnís.

Možna by to chtělo ten problém najít a řešit jinak než praskama, obávám se, že s takovou se toho nikdy nezbavíš…

Já moc nevím, co poradit, moc jsem nepochopila jak Ti maminka ublizila, nebo co přesně se dělo, zda máš tento psychicky problém kvůli ní.

Každopádně ti moc přeji ať všechno zvládneš :srdce:

Edit: přečteno ještě jednou. Myslím, že nejdřív se musíš sama v sobě srovnat se smrtí maminky a s tím co mezi Vámi bylo. Odpustit sobě i ji.

Příspěvek upraven 20.03.20 v 23:35

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
798
20.3.20 23:34

Jestli jsi o miminko přišla, tak to tak mělo být, kdo ví co teď bude s breberou za dveřmi. Horší by bylo ukončení kvůli nějaké vadě. Určitě se teď snaž dát do kupy, ať žijete jako spokojená rodina a vyrovnáte se se ztrátou. Zeptám se, chodíš k psychologovi nebo na nějakou terapii? Mě to strašně moc pomohlo. A ještě vím, že existují stránky i telefonní linka pro ženy které přišly o miminko, tam tě určitě vyslechnou a poradí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
21.3.20 00:06

Dítě mít samozřejmě můžeš. Ovšem - je to jen rada - nejdřív zapracuj na tom, aby jsi byla fakt ÚPLNĚ stabilizovaná, protože těhotenství je neskutečný mazec na psychiku a šestinedělí taky a tím že porodíš dítě ze kterého pak nebudeš schopná mít radost, protože budeš sesypaná, tím si nepomůžeš. Já fakt myslím, že nespěchat a dostat se opravdu do co nejvíc stabilizovaného stavu a až pak to zkusit znovu, netlač na sebe a nespěchej, zlomená noha taky potřebuje čas než se zahojí a tím že půjdeš ještě se sádrou běhat to taky neurychlíš. Dítě každopádně klidně mít můžeš, jen na to nespěchej, nic to nezlepší.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
640
21.3.20 00:50

Upřímně jsem osobně pro to, aby nejdřív proběhlo psychické uzdravení, tj. pro těhotenství a mateřství (ale i otcovství) bez psycho medikace… Vím, že se mi to říká, když s tím nemám vlastní zkušenost a chápu, že to máte těžké… Ale už jsem četla tolik příběhů, kdy psychicky narušený rodič zničil život svému dítěti, že to prostě apriori nerada vidím - a nelíbí se mi u těchto případů ani adopce. Nehledě na ty vady, které plodům může působit závislost matky na antidepresivech. Zároveň ale nepopírám, že jsou i lidé, kteří poznamenání života vedle depresivního jedince nevidí negativně, a naučili se s tou vnitřní bolestí, kterou jim to působí (protože to bolí, vidět svého blízkého nešťastného), žít a svým způsobem dovedou být o to vyrovnanější, takže asi skutečně záleží na daném případu. Jen to prostě vidím jako risk a přitěžující okolnost.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
6882
21.3.20 06:15

Nejdřív se dej psychicky do kupy a pak plánuj těhotenství.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
224
21.3.20 07:06

Přečetla jsem, ale nevím jestli umím poradit. Bohužel se takové věci stávají, a stávají se i horší věci. Myslím že je potřeba to všechno probrat s psychologem a zapracovat na své psychice aby jsi byla vyrovnaná a připravená na těhotenství. Určitě to zvládneš, přeji ti hodně sil :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
24983
21.3.20 07:21

Nedělej si dítě, dokud nejsi psychicky v pořádku. Jistě jsi schopná miminko donosit. Ale musíš ho pak dovést do dospělosti. Nechtěj, aby tě syn viděl podobně rozloženou, jako tě může teď vidět tvůj syn. Na toho bys měla myslet především. Moje máma umřela ve 49 kvůli pití a fakt bych si nenechala nic, co měla u sebe, než umřela. Přijde mi to až morbidní, promiň.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
16523
21.3.20 08:15

No nevím, ale podle mě není další dítě dobrý nápad. Je spousta žen, co ho kvůli zdravotnímu stavu nemůžou mít a tebe bych zařadila mezi ně. Pokud se nedáš sama do pořádku, o dítěti ani neuvažuj.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1
19.4.20 19:49

Ahoj, fyzicky dítě mít určitě můžeš, ale dokud nebudeš psychicky v pořádku, tak to nebude dobré ani pro Tebe, ani pro mimčo. Nejdřív se musíš dát dokupy sama, prášky pomůžou, ale léčí jenom důsledek a ne příčinu. Jakmile je vysadíš a problém v Tobě nebude vyřešený, ty stavy se zase vrátí. To, co popisuješ vypadá na panickou poruchu nebo něco podobného. S tím člověk sám dost těžko bojuje. Je možné, že nějakou dobu budeš muset brát prášky, ty se pak dají postupně vysadit nebo mít jenom udržovací hladinu. Věřím, že jsou takové, které se mohou v nízké hladině brát i v těhotenství. Ale důležité je zajít si za psychologem nebo psychoterapeutem, abyste se dostali k jádru problému a abys měla v sobě vyřešeno. Taky Tě naučí ty stavy lépe ovládat, ten pocit, že nemůžeš dýchat je způsobený tím, že v nervozitě začne člověk dýchat zrychleně a mělce, tím pádem se nadechuje jenom do horní části plic a zbytek zůstává neokysličený a tělo pak vysílá mozku signály, že nemá dost vzduchu. Tím se cítíš ještě hůř, začneš se bát, brečet atd., dostaneš se do takového soukolí, ze kterého nejde moc vystoupit. Držím moc palce!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2943
19.4.20 20:02
@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonymitu…
Bude to trochu delší ale musím vypsat vše pro plochopení…
Měla jsem špatné dětství. Milující matku, která bohužel skončila závislá na lécích a alkoholu, dá se to naprosto srovnat s Ivetou Bartošovou. Strašně moc mi její život připomněl mamky život, která mi mimochodem v roce 2018 ve věku 48 let zemřela na embolii plic… Byla jsem s ní rozhadaná a pak mi přišla jen SMS od sestry _máma je mrtvá_ seděla na balkoně 3 dny mrtvá s nezapálenou cigaretou v ruce, kterou mám do dnes schovanou, protože to byla poslední věc kterou držela…
Teď dál… Ještě než zemřela, zařídila jsem ji léčebnu a všechno kolem. Pomohla jsem ji jak jsem jen mohla i když jsem jí zároveň nenáviděla za to jak moc mi různé zážitky zničili dětství ale to tady rozepisovat nebudu…
Ještě před tímhle vším, před léčebnou před mamky smrtí jsem 6 let bydlela se svým přítelem a žila spokojený život i s naším synem kterému je dnes 7 let. Po nějaké době jsem se psychicky zhroutila, (myslím že to bylo tím, že jsem byla stále v kontaktu s mamkou) denně mi volala a nebylo ji rozumnět mluvila z cesty byla pod práškama a opilá chtěla jsem se zabít už jsem tohle psychické týrání nezvládala…
Bohužel jsem na to doplatila a psychicky jsem se zhroutila chtěla jsem se zabít už to nešlo unést… Nebyla jsem schopná mluvit bez toho abych brečela, třásla jsem se pichalo mě na hrudi a nemohla jsem dýchat… Přišlo mi že mám krátký dech že mi jde se nadechnout jen do půlky a dal mě to nepustí, takže jsem se doslova denodenně dusila, bylo to šílený… Den po tom co jsem se jednoho krásného dne chtěla zabít jsem se sebrala a jela na psychiatrii… Nebyla jsem schopná říct co mi je ani pozdravit když sestra otevřela dveře do ordinace a ptala se co mi je, já se jen rozbrečela… Nacpali do mě hromadu léků a já byla pod silnýma práškama tak že jsem nemohla ani dojít na záchod bez toho abych nenabourala do zdi… Bylo to hrozný… Tak jsem si sehnala psychiatra a ten mi prášky změnil… Po 3 dnech jsem byla jiný člověk… Tak strašně šťastná a uvolněná a v pohodě… Bylo to krásný…
Tak jsem spokojeně žila pár let a teď jsme s přítelem začali plánovat druhé dítě… Tak jsem šla za doktorem ohledně antidepresiv jestli je můžu brát i kdybych otěhotněla a bohužel jedny musel vysadit. Dobrý tak týden super, měla jsem radost že se konečně zbavuju prášků a že už budu konečně v pohodě… Do toho jsem otěhotněla takže jsem byla strašně šťastná ale?? Najednou se mi vrátil problém s dýcháním… Trochu mě to znepokojilo tak jsem šla k doktorovi a zmínila jsem se o tom a ten mě uklidnil že se to stát může ale že to je jen výjimečně… Jenže… Po pár dnech znovu… A tentokrát to zůstalo už je to týden a den co den se to zhoršuje… Mluvila jsem o tom s doktorem ale ten mi řekl že se nesmím stresovat jelikož jsem těhotná a že mi nechce psát prášky kvůli miminku, tak jsem řekla že to nějak vydržím a den na to, jsem se ráno vzbudila a krvacela jsem… Okamžitě jsem se sebrala a jela do nemocnice, jelikož doktorka tam teď není. Bohužel jsem se dozvěděla že jsem potratila… Najednou se mi zhroutil svět… Nemůžu absolutně dýchat, píchá mě na hrudi a už mám od toho jak lapam po dechu i skříplou lopatku… Je to šílený, chce se mi brečet, jak jsem zoufalá z toho jak nemůžu, nejde to popsat ale je to šílený pořád se zhluboka nadechuju a už jsem z toho unavená a motá se mi hlava… Mám chuť skočit z okna jen aby se mi ulevilo jak je to šílený… Mám strach že teď je sen o miminku pryč že budu zase na práškách ktere v těhotenství brát nemůžu… A jen abych se neudusila je sen o miminku pryč…
Prosím jestli si někdo udělal ten čas a dočetl to do konce… Co si o tom myslíte?? Co teď?? Proč se to stalo?? Můžu mít vůbec miminko když jsem takhle psychicky narušenej člověk?? Budu vděčná za jakoukoliv radu a opravdu klobouk dolů kdo si to celé přečetl… Děkuju moc

jsi zřejmě velmi citlivý člověk. To co se ti stalo se změnit nedá, ale ty můžeš zapracovat na sobě. Řešíš vše s lékařem, což není špatně, ale zkus se zaměřit hlavně sama na sebe. Žádná pilulka tě neudělá šťastnou, takovou moc máš jen ty sama.. Držím ti pěsti!!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama