Hrozně se bojím o synovu příčetnost

Anonymní
30.10.20 21:05

Hrozně se bojím o synovu příčetnost

Ahoj vespolek, jdu se sem podělit o hrůzné zážitky, které začaly asi před třemi měsíci. Asi mě budete brát za blázna, asi určitě, ale já už prostě nevím, s kým to probrat.

Moc prosím anonym, velice citlivé téma, když tak smazat.

Mám syna, osm let, vždycky byl veselé a živé dítě. Všechno ho zajímalo, byl zvídavý a velice chytrý. To se změnilo zhruba před čtvrt rokem (spíš čtyřmi měsíci), kdy jsem ho normálně uložila ke spánku, druhý den měla být sobota, moc se těšil. V klidu usnul, já s manželem jsme seděli v obýváku (oba jsme noční sovy, do dvou do rána neusneme), když tu najednou se z dětského pokoje ozval strašlivý křik. Ale ne takový, který dítě vyluzuje, když upadne, bouchne se, prostě ne od bolesti - úplně jiný druh, takové zvířecí vytí, táhlý jekot až do ochraptění.
Běželi jsme jako smyslu zbavení do děcáku, syn poloseděl přikrčený v postýlce, hrozně brečel, měl vytřeštěné oči a tak jakoby podivně zaneřáděnou bradičku. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, byla jsem úplně v prčicích s nervama, ale když jsem přiběhla blíž, zjistila jsem, že se poblinkal. Měl nazvraceno v náruči a jen chrčel. Hned jsme ho začali uklidňovat, hladit, konejšit - ptali jsme se, co se stalo, jestli se mu něco nezdálo, jestli chce Hopíčka (jeho plyšák, kterého už odložil, protože je „veliký pán“), nic nezabíralo. Pořád pobrekával, sípal a ukazoval prstem do rohu místnosti, že tam stojí „vysoký pán s žárovkami v očích“. To huhlal asi deset minut, úplně v posteli ochabnul a nepomohlo ani, když manžel poctivě prošel roh pokojíku centimetr po centimetru a ujistil ho, že tam nikdo není. Nakonec se uklidnil až potom, co jsme mu slíbili, že ho vezmeme k nám do ložnice, přičemž jsem si poté, co jsem ho vyndala z postýlky, všimla, že se i strachy počůral :,(
Celou noc už neusnul a pořád se ptal manžela, jestli ho ochrání před pánem s žárovkami v očích. Manžel samozřejmě ujišťoval, že nikdo takový není, že se mu jen zdál živý sen. Nakonec jsme se domluvili, že se mu vrací období špatných snů (ty mívá), dokonce nás napadlo, jestli to není jen „omluva“, že chce znovu spát s Hopíčkem, i když už ho nechtěl. To jsme ale zavrhli, něco takového nemohl hrát - byl fakt na pokraji zhroucení.
Od té události se pokojíku vyhýbá obloukem, pořád nás přemlouvá, ať ho necháme s ním v ložnici - klidně prý si lehne na zem, jen ať ho nedáváme do pokoje 8o Nevíme, co s tím. Asi měsíc po tomhle incidentu vyletěl s vřeštěním z koupelny, že prý je tu znovu pán s žárovkami, tentokrát prý v zrcadle. Nebyl k utišení a neměl daleko od toho vyhýbat se už všem místnostem v domě - opravdu, nelžu, vchází do nich skrčený strachem, chvějí se mu nohy, nepodívá se sám ani do kufříku s autíčky, to nemluvím o skříni (stojí v pokojíku vedle toho „rohu“), tam musím nahlídnout já, zotvírat všechny zásuvky, křídla, všechno, než se vůbec odváží vejít do místnosti a stejně se třese jak osika. Jsem na zhroucení, manžel taky. Z našeho veselého miláčka, co celý den lítal po domě, je hromádka nervů, nejradši sedí uprostřed haly a kreslí si. Do pokojů (žádných!) nevejde sám, chodíme s ním všude, ale stejně pravidelně vybíhá z některých pokojů s řevem a mokrým rozkrokem a hystericky pláče, že když zavíral skříňku se zubními kartáčky, ze zrcadla na něj koukal pán s žárovkami v očích.
Pro úplnost - obešla jsem s ním snad všechny doktory a je to, jako kdybych mlela do pařezu. První byla naše letitá pediatrička, ta mi s úsměvem řekla, že tyhle „duchařské“ chvíle mívají všechny děti, že to přejde. Jasně, vyčkala bych, až to ustoupí, ale ono se to každým dnem zhoršuje!!! Včera mi z haly přinesl nakreslený obrázek, kde byl on a vedle něj stála nějaká divná postava s rudě zářícíma očima. Proboha, to mému synovi opravdu přeskočilo, nebo se s námi snaží manipulovat?! Já už nevím, čemu věřit, jsem úplně psychicky v koncích. Od této doktorky jsme přešli k jiné, řekla nám to samé - přitom syn nezdravě hubne, kůži má papírově bledou, má tmavé kruhy pod očima z nevyspání. Navíc se mu vrátilo pomočování a také ty podivné pohledy jakoby dozadu za má záda, když s ním mluvím. Je to fakt… děsivé.
Dětský psychiatr řekl, že je hypersenzitivní a reaguje na „různé entity“, ale nepasuje mu do toho, že ze všech jeho osmi let, co v tom domě žijeme, na „ty entity“ nikdy nereagoval, až teď poslední měsíce. Prý se mám připravit na to, že ho možná postihne spánková paralýza. Už fakt nevím, co s tím, ze zoufalství jsem začala pročítat loňské zprávy z místních novin a zhruba před půlrokem se tu srazil náklaďák s motorkou, řidič motorky na místě mrtvý. Myslíte si… ach bože, je mi stydno, jen co tohle píšu… že by mého syna mohl navštěvovat duch toho řidiče?
Omlouvám se za sloh, ale už fakt nevím, jak dál. Takhle se ze syna stane jen vyděšená bytost, co se bojí ve vlastním domě. Nemám kontaktovat nějakého exorcistu?

Díky moc.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
3379
30.10.20 21:17

A to jako má být halloweenska povídka na dobrou noc nebo jak?? :roll:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.10.20 21:22

Zakladatelko :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: jsou povětšinou dva typy lidé, jedni ti řeknou že jsi blázen a nic takového neexistuje, druzí ti řeknou, že existuje a pochopí tebe, potažmo tvého syna. Já tě chápu a rozumím ti :hug:
Absolutně nevěřím tomu, že by si něco obdobného syn dokázal vymyslet, možná opakuji možná lehce přikresluje realitu nyní, ale určitě ne v tu noc, co se to stalo poprvé. To co píšeš je šílené a syn se musí cítit naprosto hrozně.
Co ten psychiatr? Domluvili jste se na tom, „jak budete pokračovat?“, absolutně ti nedokážu poradit, ale určitě je na místě najít odborníka, bohužel obávám se, že najít opravdu vhodného odborníka bude umění.
Nikdy jsem se nepídila nějak detailně po těchto entitách, možná souvislost s nehodou bude, ale spíše bych se zeptala na místo kde jste postavili dům? To jste postavili vy sami? Nebo zdědili? Co bylo na místě předtím?
Pro začátek úplná drobnost, kterou můžeš udělat, zařiď faráře a nech vysvětit celý dům.

Jinak přiznám sama vlastní zkušenost a prosím o anonym z pochopitelných důvodů. Sama jsem ve věku 21let!!! zažila obdobnou situaci, „přišel mě někdo v noci navštívit“ dodnes nevím kdo, „osoba“ přišla zezadu a položila mi ruku na rameno. Pomatuji si že jsem hodně vykřikla a mohu ti říct, že i v tom věku jsem půlroku měla problémy se spánkem, strašně jsem se zadýchávala a byla jsem schopná se v noci sebrat a jezdit autem po městě, abych v tom bytě nebyla. Nepoznávala jsem se. Pomohlo mi se odstěhovat…ne z tohoto důvodu, stěhovala jsem se za partnerem…pomohla mi hodně meditace a partner. Ten má k tomuto úplně odlišný přístup, několikrát ho v minulosti navštívila jeho babička se kterou měl prima vztah a ten naopak to bere pozitivně

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
30.10.20 21:22

Zakladatelka

@Gerberka
Ne, měla to být vážně míněná otázka zoufalé matky, co se domnívala, že na tomto portále najde pochopení. Omlouvám se za svou naivitu. Mé kamarádky měly pravdu, když říkaly, ať sem nepíšu, protože se tu najdou i takovéhle k. ávy, jako jste vy.

Příspěvek upraven 30.10.20 v 21:23

  • Citovat
  • Nahlásit
4506
30.10.20 21:23

Poradila bych se s farářem. Pokud je to tedy pravda. Pro vašeho syna to musí být hrozné.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8278
30.10.20 21:23

Osm let a v postýlce? částečně se chová dle popisu jako dvouleťák, tak nevím..
pokud je to pravda, samozřejmě držím palce, ať to brzy přejde.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3917
30.10.20 21:23
@Anonymní píše:
Ahoj vespolek, jdu se sem podělit o hrůzné zážitky, které začaly asi před třemi měsíci. Asi mě budete brát za blázna, asi určitě, ale já už prostě nevím, s kým to probrat.

Moc prosím anonym, velice citlivé téma, když tak smazat.

Mám syna, osm let, vždycky byl veselé a živé dítě. Všechno ho zajímalo, byl zvídavý a velice chytrý. To se změnilo zhruba před čtvrt rokem (spíš čtyřmi měsíci), kdy jsem ho normálně uložila ke spánku, druhý den měla být sobota, moc se těšil. V klidu usnul, já s manželem jsme seděli v obýváku (oba jsme noční sovy, do dvou do rána neusneme), když tu najednou se z dětského pokoje ozval strašlivý křik. Ale ne takový, který dítě vyluzuje, když upadne, bouchne se, prostě ne od bolesti - úplně jiný druh, takové zvířecí vytí, táhlý jekot až do ochraptění.
Běželi jsme jako smyslu zbavení do děcáku, syn poloseděl přikrčený v postýlce, hrozně brečel, měl vytřeštěné oči a tak jakoby podivně zaneřáděnou bradičku. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, byla jsem úplně v prčicích s nervama, ale když jsem přiběhla blíž, zjistila jsem, že se poblinkal. Měl nazvraceno v náruči a jen chrčel. Hned jsme ho začali uklidňovat, hladit, konejšit - ptali jsme se, co se stalo, jestli se mu něco nezdálo, jestli chce Hopíčka (jeho plyšák, kterého už odložil, protože je „veliký pán“), nic nezabíralo. Pořád pobrekával, sípal a ukazoval prstem do rohu místnosti, že tam stojí „vysoký pán s žárovkami v očích“. To huhlal asi deset minut, úplně v posteli ochabnul a nepomohlo ani, když manžel poctivě prošel roh pokojíku centimetr po centimetru a ujistil ho, že tam nikdo není. Nakonec se uklidnil až potom, co jsme mu slíbili, že ho vezmeme k nám do ložnice, přičemž jsem si poté, co jsem ho vyndala z postýlky, všimla, že se i strachy počůral :,(
Celou noc už neusnul a pořád se ptal manžela, jestli ho ochrání před pánem s žárovkami v očích. Manžel samozřejmě ujišťoval, že nikdo takový není, že se mu jen zdál živý sen. Nakonec jsme se domluvili, že se mu vrací období špatných snů (ty mívá), dokonce nás napadlo, jestli to není jen „omluva“, že chce znovu spát s Hopíčkem, i když už ho nechtěl. To jsme ale zavrhli, něco takového nemohl hrát - byl fakt na pokraji zhroucení.
Od té události se pokojíku vyhýbá obloukem, pořád nás přemlouvá, ať ho necháme s ním v ložnici - klidně prý si lehne na zem, jen ať ho nedáváme do pokoje 8o Nevíme, co s tím. Asi měsíc po tomhle incidentu vyletěl s vřeštěním z koupelny, že prý je tu znovu pán s žárovkami, tentokrát prý v zrcadle. Nebyl k utišení a neměl daleko od toho vyhýbat se už všem místnostem v domě - opravdu, nelžu, vchází do nich skrčený strachem, chvějí se mu nohy, nepodívá se sám ani do kufříku s autíčky, to nemluvím o skříni (stojí v pokojíku vedle toho „rohu“), tam musím nahlídnout já, zotvírat všechny zásuvky, křídla, všechno, než se vůbec odváží vejít do místnosti a stejně se třese jak osika. Jsem na zhroucení, manžel taky. Z našeho veselého miláčka, co celý den lítal po domě, je hromádka nervů, nejradši sedí uprostřed haly a kreslí si. Do pokojů (žádných!) nevejde sám, chodíme s ním všude, ale stejně pravidelně vybíhá z některých pokojů s řevem a mokrým rozkrokem a hystericky pláče, že když zavíral skříňku se zubními kartáčky, ze zrcadla na něj koukal pán s žárovkami v očích.
Pro úplnost - obešla jsem s ním snad všechny doktory a je to, jako kdybych mlela do pařezu. První byla naše letitá pediatrička, ta mi s úsměvem řekla, že tyhle „duchařské“ chvíle mívají všechny děti, že to přejde. Jasně, vyčkala bych, až to ustoupí, ale ono se to každým dnem zhoršuje!!! Včera mi z haly přinesl nakreslený obrázek, kde byl on a vedle něj stála nějaká divná postava s rudě zářícíma očima. Proboha, to mému synovi opravdu přeskočilo, nebo se s námi snaží manipulovat?! Já už nevím, čemu věřit, jsem úplně psychicky v koncích. Od této doktorky jsme přešli k jiné, řekla nám to samé - přitom syn nezdravě hubne, kůži má papírově bledou, má tmavé kruhy pod očima z nevyspání. Navíc se mu vrátilo pomočování a také ty podivné pohledy jakoby dozadu za má záda, když s ním mluvím. Je to fakt… děsivé.
Dětský psychiatr řekl, že je hypersenzitivní a reaguje na „různé entity“, ale nepasuje mu do toho, že ze všech jeho osmi let, co v tom domě žijeme, na „ty entity“ nikdy nereagoval, až teď poslední měsíce. Prý se mám připravit na to, že ho možná postihne spánková paralýza. Už fakt nevím, co s tím, ze zoufalství jsem začala pročítat loňské zprávy z místních novin a zhruba před půlrokem se tu srazil náklaďák s motorkou, řidič motorky na místě mrtvý. Myslíte si… ach bože, je mi stydno, jen co tohle píšu… že by mého syna mohl navštěvovat duch toho řidiče?
Omlouvám se za sloh, ale už fakt nevím, jak dál. Takhle se ze syna stane jen vyděšená bytost, co se bojí ve vlastním domě. Nemám kontaktovat nějakého exorcistu?

Díky moc.

Fiha..typovala bych to na nejakou zrakovou halucinaci..schizofrenici maji sluchove..poslala bych te na psychiatrii, nebo neurologii, aby to nebyl priznak nejake jine choroby, ale jestli si tam uz byla tak nevim..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
30.10.20 21:24
@Anonymní píše:
Ahoj vespolek, jdu se sem podělit o hrůzné zážitky, které začaly asi před třemi měsíci. Asi mě budete brát za blázna, asi určitě, ale já už prostě nevím, s kým to probrat.

Moc prosím anonym, velice citlivé téma, když tak smazat.

Mám syna, osm let, vždycky byl veselé a živé dítě. Všechno ho zajímalo, byl zvídavý a velice chytrý. To se změnilo zhruba před čtvrt rokem (spíš čtyřmi měsíci), kdy jsem ho normálně uložila ke spánku, druhý den měla být sobota, moc se těšil. V klidu usnul, já s manželem jsme seděli v obýváku (oba jsme noční sovy, do dvou do rána neusneme), když tu najednou se z dětského pokoje ozval strašlivý křik. Ale ne takový, který dítě vyluzuje, když upadne, bouchne se, prostě ne od bolesti - úplně jiný druh, takové zvířecí vytí, táhlý jekot až do ochraptění.
Běželi jsme jako smyslu zbavení do děcáku, syn poloseděl přikrčený v postýlce, hrozně brečel, měl vytřeštěné oči a tak jakoby podivně zaneřáděnou bradičku. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, byla jsem úplně v prčicích s nervama, ale když jsem přiběhla blíž, zjistila jsem, že se poblinkal. Měl nazvraceno v náruči a jen chrčel. Hned jsme ho začali uklidňovat, hladit, konejšit - ptali jsme se, co se stalo, jestli se mu něco nezdálo, jestli chce Hopíčka (jeho plyšák, kterého už odložil, protože je „veliký pán“), nic nezabíralo. Pořád pobrekával, sípal a ukazoval prstem do rohu místnosti, že tam stojí „vysoký pán s žárovkami v očích“. To huhlal asi deset minut, úplně v posteli ochabnul a nepomohlo ani, když manžel poctivě prošel roh pokojíku centimetr po centimetru a ujistil ho, že tam nikdo není. Nakonec se uklidnil až potom, co jsme mu slíbili, že ho vezmeme k nám do ložnice, přičemž jsem si poté, co jsem ho vyndala z postýlky, všimla, že se i strachy počůral :,(
Celou noc už neusnul a pořád se ptal manžela, jestli ho ochrání před pánem s žárovkami v očích. Manžel samozřejmě ujišťoval, že nikdo takový není, že se mu jen zdál živý sen. Nakonec jsme se domluvili, že se mu vrací období špatných snů (ty mívá), dokonce nás napadlo, jestli to není jen „omluva“, že chce znovu spát s Hopíčkem, i když už ho nechtěl. To jsme ale zavrhli, něco takového nemohl hrát - byl fakt na pokraji zhroucení.
Od té události se pokojíku vyhýbá obloukem, pořád nás přemlouvá, ať ho necháme s ním v ložnici - klidně prý si lehne na zem, jen ať ho nedáváme do pokoje 8o Nevíme, co s tím. Asi měsíc po tomhle incidentu vyletěl s vřeštěním z koupelny, že prý je tu znovu pán s žárovkami, tentokrát prý v zrcadle. Nebyl k utišení a neměl daleko od toho vyhýbat se už všem místnostem v domě - opravdu, nelžu, vchází do nich skrčený strachem, chvějí se mu nohy, nepodívá se sám ani do kufříku s autíčky, to nemluvím o skříni (stojí v pokojíku vedle toho „rohu“), tam musím nahlídnout já, zotvírat všechny zásuvky, křídla, všechno, než se vůbec odváží vejít do místnosti a stejně se třese jak osika. Jsem na zhroucení, manžel taky. Z našeho veselého miláčka, co celý den lítal po domě, je hromádka nervů, nejradši sedí uprostřed haly a kreslí si. Do pokojů (žádných!) nevejde sám, chodíme s ním všude, ale stejně pravidelně vybíhá z některých pokojů s řevem a mokrým rozkrokem a hystericky pláče, že když zavíral skříňku se zubními kartáčky, ze zrcadla na něj koukal pán s žárovkami v očích.
Pro úplnost - obešla jsem s ním snad všechny doktory a je to, jako kdybych mlela do pařezu. První byla naše letitá pediatrička, ta mi s úsměvem řekla, že tyhle „duchařské“ chvíle mívají všechny děti, že to přejde. Jasně, vyčkala bych, až to ustoupí, ale ono se to každým dnem zhoršuje!!! Včera mi z haly přinesl nakreslený obrázek, kde byl on a vedle něj stála nějaká divná postava s rudě zářícíma očima. Proboha, to mému synovi opravdu přeskočilo, nebo se s námi snaží manipulovat?! Já už nevím, čemu věřit, jsem úplně psychicky v koncích. Od této doktorky jsme přešli k jiné, řekla nám to samé - přitom syn nezdravě hubne, kůži má papírově bledou, má tmavé kruhy pod očima z nevyspání. Navíc se mu vrátilo pomočování a také ty podivné pohledy jakoby dozadu za má záda, když s ním mluvím. Je to fakt… děsivé.
Dětský psychiatr řekl, že je hypersenzitivní a reaguje na „různé entity“, ale nepasuje mu do toho, že ze všech jeho osmi let, co v tom domě žijeme, na „ty entity“ nikdy nereagoval, až teď poslední měsíce. Prý se mám připravit na to, že ho možná postihne spánková paralýza. Už fakt nevím, co s tím, ze zoufalství jsem začala pročítat loňské zprávy z místních novin a zhruba před půlrokem se tu srazil náklaďák s motorkou, řidič motorky na místě mrtvý. Myslíte si… ach bože, je mi stydno, jen co tohle píšu… že by mého syna mohl navštěvovat duch toho řidiče?
Omlouvám se za sloh, ale už fakt nevím, jak dál. Takhle se ze syna stane jen vyděšená bytost, co se bojí ve vlastním domě. Nemám kontaktovat nějakého exorcistu?

Díky moc.

Dobry vecer. Zajdete za nejakym fararem, at vam vysveti dum. Nejsem verici, ale duchove umi zneprijemnit zivot. Hodne stesti a synovi verte

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4506
30.10.20 21:25

Buď pomůže vysvětit dům, nebo bych se odstěhovala.

Stává se mu to i na jiných místech? U prarodičů?

Nejhorší je, že může být příčetný a opravdu ho někdo navštěvovat. Nebrala bych to na lehkou váhu. A to mám VŠ technického směru, jen abych uvedla, že nejsem žádný šaman nebo tak :-)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.10.20 21:25

Zakladatelka

@lilith1
Děkuju moc za radu, to určitě zkusím. Ale ty zrakové halucinace, pokud by to byly, musejí být teda strašlivě veliké, když se při nich i počůrává strachy :nevim:

Ale i tak, zkusím ještě toho neurologa, to mě nenapadlo. DÍky moc.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
30.10.20 21:26

Zakladatelko ještě doplním, pomozte synovi, sama píšeš, že vidíš, že je nervama úplně v háji. Nestyď se, jít si pro radu, nevím odkud jste, ale v případě, že byste byste byli ze západních čech, možná bych ti dokázala dát kontakt na jednu paní, co jde tímto směrem, ale nedokážu ti říct, jestli ještě bere nové klienty, popř. vůbec pracuje. Dostala jsem na ní kontakt před cca 4mi lety…

Anonym z 21:22

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
30.10.20 21:28

Zakladatelka

@Limi123
Ano, to vysvěcení mám určitě v plánu. Děkuji moc. Jinak u prarodičů, ve škole, venku, se mu to nestává. Jen doma, a to až poslední dobou. Ale fakt brutálně moc.

@nezna_margarita píše:
Dobry vecer. Zajdete za nejakym fararem, at vam vysveti dum. Nejsem verici, ale duchove umi zneprijemnit zivot. Hodne stesti a synovi verte

Věřím, ani nevíte, jak moc mu věřím. A jak moc bych si přála sejmout všechno to břemeno a vzít ho na sebe. Ale nejde to, musí si tím procházet sám, chudáček. A já jen jako zoufalec přihlížet.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
30.10.20 21:29
@Anonymní píše:
Ahoj vespolek, jdu se sem podělit o hrůzné zážitky, které začaly asi před třemi měsíci. Asi mě budete brát za blázna, asi určitě, ale já už prostě nevím, s kým to probrat.

Moc prosím anonym, velice citlivé téma, když tak smazat.

Mám syna, osm let, vždycky byl veselé a živé dítě. Všechno ho zajímalo, byl zvídavý a velice chytrý. To se změnilo zhruba před čtvrt rokem (spíš čtyřmi měsíci), kdy jsem ho normálně uložila ke spánku, druhý den měla být sobota, moc se těšil. V klidu usnul, já s manželem jsme seděli v obýváku (oba jsme noční sovy, do dvou do rána neusneme), když tu najednou se z dětského pokoje ozval strašlivý křik. Ale ne takový, který dítě vyluzuje, když upadne, bouchne se, prostě ne od bolesti - úplně jiný druh, takové zvířecí vytí, táhlý jekot až do ochraptění.
Běželi jsme jako smyslu zbavení do děcáku, syn poloseděl přikrčený v postýlce, hrozně brečel, měl vytřeštěné oči a tak jakoby podivně zaneřáděnou bradičku. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, byla jsem úplně v prčicích s nervama, ale když jsem přiběhla blíž, zjistila jsem, že se poblinkal. Měl nazvraceno v náruči a jen chrčel. Hned jsme ho začali uklidňovat, hladit, konejšit - ptali jsme se, co se stalo, jestli se mu něco nezdálo, jestli chce Hopíčka (jeho plyšák, kterého už odložil, protože je „veliký pán“), nic nezabíralo. Pořád pobrekával, sípal a ukazoval prstem do rohu místnosti, že tam stojí „vysoký pán s žárovkami v očích“. To huhlal asi deset minut, úplně v posteli ochabnul a nepomohlo ani, když manžel poctivě prošel roh pokojíku centimetr po centimetru a ujistil ho, že tam nikdo není. Nakonec se uklidnil až potom, co jsme mu slíbili, že ho vezmeme k nám do ložnice, přičemž jsem si poté, co jsem ho vyndala z postýlky, všimla, že se i strachy počůral :,(
Celou noc už neusnul a pořád se ptal manžela, jestli ho ochrání před pánem s žárovkami v očích. Manžel samozřejmě ujišťoval, že nikdo takový není, že se mu jen zdál živý sen. Nakonec jsme se domluvili, že se mu vrací období špatných snů (ty mívá), dokonce nás napadlo, jestli to není jen „omluva“, že chce znovu spát s Hopíčkem, i když už ho nechtěl. To jsme ale zavrhli, něco takového nemohl hrát - byl fakt na pokraji zhroucení.
Od té události se pokojíku vyhýbá obloukem, pořád nás přemlouvá, ať ho necháme s ním v ložnici - klidně prý si lehne na zem, jen ať ho nedáváme do pokoje 8o Nevíme, co s tím. Asi měsíc po tomhle incidentu vyletěl s vřeštěním z koupelny, že prý je tu znovu pán s žárovkami, tentokrát prý v zrcadle. Nebyl k utišení a neměl daleko od toho vyhýbat se už všem místnostem v domě - opravdu, nelžu, vchází do nich skrčený strachem, chvějí se mu nohy, nepodívá se sám ani do kufříku s autíčky, to nemluvím o skříni (stojí v pokojíku vedle toho „rohu“), tam musím nahlídnout já, zotvírat všechny zásuvky, křídla, všechno, než se vůbec odváží vejít do místnosti a stejně se třese jak osika. Jsem na zhroucení, manžel taky. Z našeho veselého miláčka, co celý den lítal po domě, je hromádka nervů, nejradši sedí uprostřed haly a kreslí si. Do pokojů (žádných!) nevejde sám, chodíme s ním všude, ale stejně pravidelně vybíhá z některých pokojů s řevem a mokrým rozkrokem a hystericky pláče, že když zavíral skříňku se zubními kartáčky, ze zrcadla na něj koukal pán s žárovkami v očích.
Pro úplnost - obešla jsem s ním snad všechny doktory a je to, jako kdybych mlela do pařezu. První byla naše letitá pediatrička, ta mi s úsměvem řekla, že tyhle „duchařské“ chvíle mívají všechny děti, že to přejde. Jasně, vyčkala bych, až to ustoupí, ale ono se to každým dnem zhoršuje!!! Včera mi z haly přinesl nakreslený obrázek, kde byl on a vedle něj stála nějaká divná postava s rudě zářícíma očima. Proboha, to mému synovi opravdu přeskočilo, nebo se s námi snaží manipulovat?! Já už nevím, čemu věřit, jsem úplně psychicky v koncích. Od této doktorky jsme přešli k jiné, řekla nám to samé - přitom syn nezdravě hubne, kůži má papírově bledou, má tmavé kruhy pod očima z nevyspání. Navíc se mu vrátilo pomočování a také ty podivné pohledy jakoby dozadu za má záda, když s ním mluvím. Je to fakt… děsivé.
Dětský psychiatr řekl, že je hypersenzitivní a reaguje na „různé entity“, ale nepasuje mu do toho, že ze všech jeho osmi let, co v tom domě žijeme, na „ty entity“ nikdy nereagoval, až teď poslední měsíce. Prý se mám připravit na to, že ho možná postihne spánková paralýza. Už fakt nevím, co s tím, ze zoufalství jsem začala pročítat loňské zprávy z místních novin a zhruba před půlrokem se tu srazil náklaďák s motorkou, řidič motorky na místě mrtvý. Myslíte si… ach bože, je mi stydno, jen co tohle píšu… že by mého syna mohl navštěvovat duch toho řidiče?
Omlouvám se za sloh, ale už fakt nevím, jak dál. Takhle se ze syna stane jen vyděšená bytost, co se bojí ve vlastním domě. Nemám kontaktovat nějakého exorcistu?

Díky moc.

Klid, vsude jsou pipky, verim Ti..od te doby co moje dcera jeste pred diagnozou s penou u pusy vysavala ze me demony..nic hruznejsiho jsem do te doby nevidela ani nezazila..schizofrenie.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
30.10.20 21:30

Zakladatelka

@pazitka
Já tomu říkám postýlka, protože v tom spí moje dítě. Jinak je to normální postel.

  • Citovat
  • Nahlásit
405
30.10.20 21:31

Zkuste nasypat hrbozr. sůl do každého rohu v místnosti. Případně křišťál. Rozhodně bych synovi věřila. Myslím na Vás, aby se to rychle vyřešilo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama