Jak emocionálně zpracovat těžký porod?

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
11
4.5.22 07:37

Jak emocionálně zpracovat těžký porod?

Ahoj holky, chtěla bych se zeptat, jak jste se vnitřně vyrovnávaly s porodem. Mám svou první dceru a pořád ve mně zůstává určitě poporodní trauma, které nevím jak zpracovat. Zkoušela jsem i psychložku, ale nepomohlo to. Jediné řešení co mi nabídla byly antidepresiva a to nechci… Těhotenství bylo plánované a než k nám malá přirozeně přišla trvalo jí to rok a půl. Nevadilo nám to, nespěchali jsme na to a nechávali tomu volný průběh. Celý průběh těhotenství jsem si uživala, neměla jsem žádné obtíže typu zvracení, až na pár vyjímek žádné komplikace a připadala si úžasně. Jen po prvním screeningu, nás čekali 2 měsíce hrozných nervů, kdy nám vyšlo vysoké riziko (1:4) na Downův syndrom. I když je to hrozné, věděli jsme s přítelem, že když se to potvrdí, nechceme postižené dítě. Skoro rok jsem se starala o nemohoucího člověka a vím, jaké to je. Po odběhu plodové vody a genetických vyšetření se ukázalo, že je dítě zdravé. Jen jsme ještě museli k dětskému kardiologovi kvůli srdíčku, ale i to bylo v pořádku jen se zezačátku vyvíjelo trošku pomaleji. V cca 6 měsíci jsem poté chytla covid, ale ani to nebylo nic katastrofálního. Při vyšetření mi zjistili streptokoka, ale také se to uzavřelo s tím, že prostě dostanu při porodu ATB a je to. Jako snad každá nastávající matka jsem se porodu bála a snažila se psychicky i fyzicky připravit jak nejlépe jsem uměla. Chodila jsem na procházky, jedla lněné semínko a datle, cvičila s aniballem, ladila se na miminko, relaxovala, malovala předporodní omalovánky atd., za což jsem sama sobě vděčná.
Porod nakonec trval od prasknutí  vody do příchodu malé na svět cca 7h 15 min. Bylo to však určité drama, které jsem si představovala zcela jinak. Navíc mi občas připadá, že čím déle po porodu jsem, tím je to horší. V noci se často budím, i když je malá moc hodná a krásně spí, já nemůžu. Mám z toho úzkosti a někdy jsem z toho trochu mimo (jakoby mimo realitu zpět v té situaci), dokonce i při sexu se mi vracejí vzpomínky z porodního sálu. Přestože druhé ditě časem chci, bojím se jak na to vše budu poté reagovat…
Samotný porod začal poměrně dobře. Byli jsme předchozí večer poměrně dlouho vzhůru a já ještě pekla bábovku na snídani. Ráno jsme si přispali a probudila me hrozná rána v břiše. Praskla mi plodová voda. Nejdříve odteklo jen maličko a tak jsem si nebyla jistá zda je to ono. S přítelem jsme se však shodli, že raději pojedem. Šla jsem se ještě osprchovala a při převlékání se spustil menší vodopád :D. Věděla jsem, že domů se už vrátíme ve třech. Pomalu jsme vyrazili do nemocnice. Tam jsme díky „ohleduplnosti“ některých lidí, jenž vidí rodící ženu, strávili značnou dobu ve frontě na příjmu.
Na porodním  mě vyšetřili, řekli, že jsem na 2 cm a že se uvidí. Mohla jsem ještě na pár minut za přítelem a poté sama na pokojíček, kde mi dali ATB kapačku. Přítele tam nepustili. I když vím, že za to přítel nemůže a byl naprosto skvělej během porodu i v celém období po něm. Pořád v sobě cítím určitou křivdu za to, že já se tam svíjela bolestí a on si šel na oběd, projít se a pak si hrál hru na telefonu (na oběd byl poslán personálem s tím, že se má vrátit za 3 h) a já na to tu dobu byla sama. Vím, že to tak je, ale pořád se s tím nedokážu vnitřně srovnat stejně jako s tím, že se prý o mně po celou dobu porodu vůbec nebál, že věřil lékařům a nepřipouštěl si, že by se mohlo něco stát…
Po 3 a půl hodinách šílených porodních bolestí, mě přišla zkontrolovat PA. Řekla mi, že jsem na 10 a mám okamžitě volat přítelovi, aby to vůbec stihnul. Byla jsem z toho překvapená. Čekala jsem, že jsem pořád na začátku a bála se říct o něco na bolest, aby potom bylo ještě co podat. Potom jsem šla na sál, kde jsem konečně mohla být s přítelem. Představovala jsem si, jak si nechám dát bylinou napářku a budu mírnit bolesti na míči, ale na to nebyl čas. Bylo nutné dorotovat hlavičku a tak jsem musela jen ležet a různě měnit polohy. Stejně jsem se v tu dobu na nic jiného necítila. Také jsem dostala na dýchání plyn, který mi společně s masírováním zad od partnera moc pomáhal. Porod šel prý nejdříve zcela ukázkově. Po cca nekonečné hodině jsem byla připravená na 2 dobu porodní. PA slibovala, že už to vše brzy skončí a já to chtěla mít už rychle zasebou. Jenže po nějaké době mého usilivného snažení se malá nemohla dostat na svět a jak byla velká zasekla se. Kotrakce prý slábli, což jsem na bolestech tedy nepocitovala a tak mi dali kapačku na jejich posílení. Navíc maličké přestávalo být srdíčko a tak bylo nutné ji dostat rychle ven. Pak přišla pro mě nejhorší část porodu, kdy bolest kontrakcí byla ve srovnání s tím jako polechtání. Nejdříve mi tedy tlačil na břicho doktor a když to nepomáhalo, tak mi na břicho tlačila sestra a doktor na 3 konrakce malou vytáhl zvonem. Museli ji hned ošetřit a tak mi ji nemohli přiložit ani přítel nemohl přestřihnou pupeční šnůru. Byla lehce přidušená, ale v pořádku. Pak mi ji na chvilku dali a poté ji měl přítel. Mě mezitím probíhala 3 doba porodní, kdy jsem si myslela, že už je vše zamnku a bude už jen dobře, jenže začalo jít o život prozměnu mně. Chvilkama si z toho moc nepamatuji a tak něco vím z vyprávění přítele a od svého doktora, který poté u porodu také byl a zachránil mě. Lékařka, jenž porod vedla na placentu prý spěchala a po cca 5 min za ni prý pořád tahala. Nechtělo se jí odemě odloučit, nakonec však odešla a já začalamasivně krvácet a nešlo to zastavit. Prý jsem ji měla přirostlou k placentě, což se prý nedá dopředu zjistit. Lékaři zkoušeli všechno možné a pořád nic. I přes další léky na podoru stahování dělohy, druhé šití a další snahy se děloha nestahovala apořád to krvácelo. Nevědela jsem jak porod přesně probíhá, myslela jsem si, že je to normální a i přítel říkal, že mu (i když se ptal) neřekli, žese něco děje. Poté ho odvedli s malou ze sálu. Prý mu bokem sestřička, řekla, že mě budou uspávat. Od doktora jsem se potom dozvěděla, že prý na narkozu už nebyl čas, že bych mohla vykrvácet a tak mi dělal revizi při vědomí. Dostala jsem plyn na bolest, ale nebylo to až tak zlé. To naštěstí pomohlo a krvácení se konečně zastavilo. Ztratila jsem třičtvrtě litru krve, což je prý přesně na hraně, kdy už může dojít k šoku. Poté mi pomohli na postel a přítel se spolu s malou vrátili (byla však v postýlce), malou si po 2 h od jejiho narození odvezli na oddělení a já ještě cca hodinu a půl mohla být na sále s přítelem. Mezitím mi kapali kapačky a už to vše bylo konečne zamnou. Pak jsem si musela přelezt na jinou postel a převezli mě na oddělení šestinedělí, kdy mě celou noc chodili kotrolovat, já nesměla vstávat a v obou rukách jsem měla kapačku. Malou mi nosili jen na kojení a já věděla, že v tu dobu bych nebyla schopná se o ni postarat. Nastálo mi ji dali až druhý den odpoledne, kdy mi ji tam sestřička opět přivezla na kojení, nechala ji tam s tím, že se za chvilku vrátí a už nepřišla. Já, vyděšená prvorodička co byla ráda, že se postaví, jsem vůbec netušila co s ní. Jak s ní manipulovat atd. Nechala jsem si tedy sestřičku zavolat a poprosila ji, aby mi to ukázala, že nevím jak ji dát do postýlky atd. Obořila se na mě, že už se o ni musim starat sama, že mi jí furt někdo hlídat nebude, dala ji do postýlky a odešla. Do toho se mi celkem rozbouřili hormony, takže to bylo celkem psycho. Musím přiznat, že pobyt 4 dní na oddělení šestinedělí byl pro mě mnohem horší než porod samotný. Některé sestry z tohoto oddělení i z novorozeneckého byli fajn, jiné byli pěkně protivné. Vlivem hormonů jsem občas byla trochu plačtivá, připadala si jako blázen, protože to nešlo ovládnout a sestry se na mě dívali také tak. Až později jsem pochopila, že je to normální. 2 den mi řekli, že malá zhudla, což je prý normální a 3 den mě doděsili s tím, že zhubla znovu, což normální není a že nás další den asi nebudou moci pustit domů. Celý den jsem z toho byla nervozní a pořad jsem musela chodit malou vážit a kojit. Jak jsem ji musela budit na kojení, pořád brečela a po celém dni usilovného snažení, večer znovu zhubla. Byla jsem na mrtvici. Ráno náštěstí přibrala a pro mě nastal nejšťastnější den v životě. Mohly jsme domů. V té době byly zakázané návštěvi kvuli covidu a tak jsem mohla konečne znovu vidět přítele. Připadalo mi jako bych byla pryč rok. Vím, že se říká o dni porodu, že je tím nejkrásnějším, ale upřímně musím přiznat a dlouho mi trvalo než jsem zjistila, že to tak má vice žen, že nejsem mimozemšťan, jak jsem si připadala, že den porodu opravdu pro mě nebyl tím nádherným, ale je pravda, že nezapomenutelné to bylo. Navíc jsem také necítila tu proslulou mateřskou lásku na první pohled a připadala si strašně. Doma to byl chvilku chaos, ale nevadilo mi to. Hlavně, že jsme byli doma. Kojit mi šlo až do cca 5 den po propuštění, kdy se mi  večer úplně ztratilo mléko. Bylo to hrozné, malá plakala hlady a já jí neměla co dát. Každý mi radil, že mám hodně pít, být v klidu a nevzdávat to, ale jak má člověk být v klidu, když dítě brečí hlady a nic pro něj nemáte. Doktorka mi říkala ať si z toho nic nedělám, že to třeba pujde. Po pár šílených dnech mi řekla, ať si koupím Nutrilon. Nevěděla jsem, že je to volně prodejné, jinak bych to koupila už dřív. Drama tedy bylo zažehnáno, jen asi 2 dny poté, co jsem malou krmila hadičkou Nutrilonem, nám vypli kvůli poruše na den elektriku. Nikdy ji tady nevypinaji až teď. Přítel tedy hned sháněl plynový vařič, abychom malé mohli udělat jídlo, aspoň žejsou dnes tyto možnosti…
Nyní se sice snažím kojit, ale i když mlíko odstříkávám, dá celodenní snažení jen na jednu necelou dávku. Už jsem se s tím trochu smířila, i když si někdy připadám neschopná, malou přikrmuji a je spokojená. Do toho mi během šestinedělí občas přicházeli stavy beznaděje, bezmoci a navíc mi zemřel můj 17ti letý pes. Teď 3 měsíce po porodu je už vše lepší. Malá je skvělá, moc ji miluji a přítel je také úžasný. Je to můj superhrdina, který v noci je v práci, přes den předělává náš dům nebo si přivydělává svou druhou prací/koníčkem a do toho mi je velkou oporou a pomocí. Jen stále nevím, jak mám svůj porod emocionálně zpracovat. Zkoušela jsem i EFT, ale zatím bez větších výsledků. Uvědomila jsem si jen, že občas citím vinu a pocit neschopnosti, za to, že jsem nezvládla přirozeně porodit a kojit, ale nevím, jak s tím pracvat. Jak jste to řešily Vy?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
2304
4.5.22 07:52

Já skončila na císaři a kojila jen 6 týdnů, déle to nešlo. Trauma z porodu jsem zpracovávala v sobě asi 3 měsíce než jsem byla ochotná připustit si jít do toho znovu. Přestala jsem litovat toho, co mohlo být a byla šťastná za to co mám.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1175
4.5.22 07:53

Já tedy neměla tak těžký porod, ale taky se mi vracel třeba půl roku vždy před spaním, přece jen je to obrovský „zážitek“ a nápor emocí. Odeznelo to fakt až třeba po půl roce, do té doby se mi to pořád vracelo, hlavně večer, to jsem prostě byla v myšlenkách zpět na porodním sále.
S kojením neporadím, já bych to odpiskala a dává dal Nutrilon, dítě bude v pohodě, ty časem taky - ženu matkou nedělá kojení, ale péče, láska. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5168
4.5.22 08:00

Vetsina veci, co popisujes, tak se deje fakt hodne maminkam. Treba to nezamilovani na prvni pohled. To ma spousta zen. Problemy s kojenim. Take caste. Vetsinu z tech pocitu delaji hormony. Muj prvni porod treba trval 25 hodin. 13 hodin jsem byla sama bez podpory manzela ve velkych bolestech. Nakonec se zkouselo tlacit otevrena na 8cm. Uplne nakonec padajici ozvy a akutni cisar. Taky problemy s kojenima taky zadna zamilovanost. Jen plactivost. Uzavrelo se to ve me az po druhem porodu, ktery mel prakticky identicky prubeh(zase jsem zkousela rodit prirozene). Myslim, ze hodne jsou na vine i predstavy, co o porodu a materstvi mame. Lepsi brat veci, tak jak prijdou.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1742
4.5.22 08:05

Tak co no, můj muž koukal celou dobu na televizi.  :nevim:

Možná jsi rovnou v nemocnici měla říct, že jsi z toho všeho ve stresu a možná by ti rovnou i pomohli. I když tohle je prostě vždycky o lidech a některé sestry jsou fakt přetažené.

Kdo vymyslel, že porod je krásný zážitek fakt netuším a myslím, že jako nádherný ho vnímá opravdu málo žen.

Osobně bych si těhotenství i porod odpustila, kdyby to šlo. No nejde…

Ber to tak, že to byl ještě poměrně rychlý porod. A obě jste z toho odešly živé.

Co se týká kojení, tak já bojovala půl roku o každou kapku a zpětně si říkám, že jsem byla kráva. Kdybych se na to vykašlala dřív, tak jsem mnohem dřív klidná a vyrovnaná matka. Hlavně si nesmíš připadat blbě, že je dítě na UM. Je to běžnější než se zdá…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2129
4.5.22 08:08

Porod často neprobíhá ideálně a už vůbec ne podle představ. Jsi krátce po porodu a hormony tě velmi ovlivňují, bohužel negativně. Myslím že víš že tvoje myšlenky jsou úplně mimo. Pokud neuvidíš zlepšení do pár týdnů, řeš psychiatra. Taková rozjetá poporodní deprese není sranda. No a moje konkrétní zkušenost je taková, že když vznikly pochybnosti o mých vlastních schopnostech (porod, kojení), pomohlo mi nebabrat se v tom. Nahlas si říct NEVADÍ, HLAVNĚ ŽE JE TO NAKONEC V POŘÁDKU., PŘÍŠTĚ TO BUDE LEPŠÍ. Nevím nakolik jsi tohoto přístupu schopna, ale zkusit to můžeš. Prostě se postav před zrcadlo a řekni HALÓ, UŽ JE TO ZA MNOU - ZVLÁDLA JSEM TO, I KDYŽ TO BYLO JINAK NEŽ JSEM CHTĚLA.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
556
4.5.22 08:15

Já jsem byla po porodu v nemocnici 14 dní, a ráda bych ti řekla, že pomůže hlavně čas. Řekla bych, že nejmíň půl roku trvalo, aby se mi to trauma nevracelo. Teď po roce, je to zase lepší. Ale občas si na to vzpomenu, už to ve mě ale nevyvolává takové emoce, někdy jen naštvaní, že jsem se líp nebranila, že jsem věřila doktorům, že mi lépe nepomohli. Pokud máš takhle ještě malé miminko, jsi ve stresu, zaprahu, a verim, ze nemas ani cas to zpracovat. Chápu tě, a věřím, že až bude miminko větší, začne lozit, chodit, budete si spolu užívat hezky, hrát si, smát se, mazlit se, že budeš cítit zase radost. Časem se to otupi. Vydrž.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1244
4.5.22 08:25

Ja mela odporny porod akutni sekci v plny narkoze. Vsichni tvrdej, jak porod byl nejkrasnejsi den, alw pro me nejhorsi den myho zivota a tech 14 dni po nem taky!!! Prisel si pro me tata, kterej se pred 20 lety obesil… Ani nebudu popisovat, co vsechno se delo… Dceri je 7,5. V noci se budim do dneska, kdyz jsem ve snu tehotna, nemuzu rikat ani nahlas, jaky psi kusy v tom snu vyvadim, abych potratila a nemusela rodit. Vzdycky se vzbudim zpocena a v uplny uzkosti. Tak strasne bych chtela druhy dite… Chodim skoro rok na psychoterapii, jelikoz to u me doslo do takovyho stadia, ze se bojim mit sex s manzelem :roll: Blby je, ze vyplavalo strasne moc veci a snazim se s terapeutem to dat vsechno dohromady, ale jde to taaaak straaaasne pomaaaaluuuuu. Jestli ti muzu poradit, najdi si kvalitni terapii a zacni to resit co nejdriv :mavam:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10612
4.5.22 08:34

Myslím, že sis v hlavě vysnila něco, co pak tvrdě narazilo na realitu. Tadyty ezozáležitosti jako ladění se na miminko při kreslení předporodních omalovánek, já jsem k tomu dost skeptická. Myslím si, že v někom - především u prvorodiček - to může vyvolat nerealistické očekávání, že se stane NĚCO, neví sice co vlastně, ale jsou pak zklamané, když to nedostanou. Podívej, porod je jen způsob, jak dostat dítě živé a zdravé ven. Nic víc, nic míň. To se u tebe povedlo, sice trošku komplikovanější cestou, ale jste tady, obě dvě. Zkus se na to dívat trošku pragmatičtěji, jako tvůj muž. Kojení nelámej přes koleno, je to jen umělý mlíko, nekrmíš ho radioaktivním odpadem, nejsi proto horší matka. Možná ukončení laktace by i prospělo tvému psychickému stavu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4.5.22 08:50

Michelle to napsala dobře…něco sis v hlavě vystavěla, nějakou krásnou představu…všechny ty ezo-kejkle, to je hlavně útok na peněženku. Tak ale zírám na ty „omalovánky“…uff…to musí být vejvar.
Ber to, jako že se to stalo a už je to pryč. Čím víc se v tom budeš pitvat, tím spíš se toho nezbavíš. A k těm AD - já bych je zkusila, na čas, od toho to je, nechápu tohle odmítání, asi máš předsudky, že „prášky na hlavu“…a takové ty storky.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
20770
4.5.22 08:56

Musela jsem to vzit rychloctenim, promin.

Klasicky medicinsky porod a sikana po nem.
Urcite stoji za to to napriste udelat „lepe“ - uz vis, co nechces, tak se muzes smerovat do toho, co chces. Vlastni PA, ktera te provazi uz tehotenstvim a muze vest porod, dobre vybrana porodnice nebo porod doma, porodni plan, laktacni poradkyne na telefonu (tu si porid uz ted, pomuze ti s kojenim) atd atd.
Je treba uz neresit, co bylo a neovlivnis to, a zamerit se na budoucnost, kterou ovlivnit muzes.

A na trauma z porodu se zameruji nektere duly nebo psycholozky, musis najit nekoho, kdo se primo timto zabyva. Googli, hledej u vas ve skupine na fb, ptej se „alternativnejsich“ maminek v okoli, budou urcite vedet, kam te nasmerovat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1158
4.5.22 09:01

Ten prubeh co popisujes neni nic neobvykleho. Ja mam o mesic starsi miminko. Muj pohled zpetne na porod je, ze to bylo tak hrozny a bolestivy, ze jsem to fakt v minute kdy dite bylo venku zapomnela. Pri porodu se mi honily hlavou taky hrozive myslenky, vzhledem k tomu, ze jsem asi byla hodne zfetovana z plynu. Taky nekojim a byla jsem z toho frustrovana, protoze jsem si to mco prala a uprimne to pro mne byla na zacatku bolest, kterou bych srovnala s porodem, protoze tam jsem vedela, ze to skonci, ale rozhodne to cele neprozivam asi tak jako ty (ikdyz jsem sama lehce labilni).

Zamer se na to, ze mas krasne, zdrave dite, podporujiciho partnera a stabilni socialni zazemi - CO JE VIC???

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2415
4.5.22 09:03

Mne se vzpomínky na porod občas při sexu vynoří i teď, rok poté. Ale pro mě to je opravdu nejkrásnější vzpomínka (ne nejkrásnější den) ve chvíli, kdy mi ho dali na břicho. Což se ti bohužel nepodařilo. Měla jsi hrozny porod, asi bych se fakt nebala najít si odbornou pomoc, třeba si nechat předepsat prášky, aby tě to srovnalo. Tři měsíce není nic.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
29744
4.5.22 09:07

Většina z toho je úplně normální prubeh (snad krom toho zvonu a tahání placenty). Všechno jsi měla hodně zkreslené hormony a promiň, byla jsi na vše málo připravená. Chce si to předem zjistit, jak porod probíhá, můžeš absolvovat předporodní kurzy, kde tě naučí i jak pak manipulovat s miminkem. Že se dá koupit nutrilon v každém obchodě ví i malé dítě :nevim: nevím kolik ti je, ale celkově mi přijde že jsi sama ještě dítě, co potřebuje vodit za ručičku. Prostě jsi měla nějaký svůj sen a ten byl od reality daleko, den porodu nebývá nejúžasnějším dnem v životě, když nepočítám to, že se konečně setkas s miminkem, ale předchází tomu spousta strachu, bolesti, nepohodlí a stejně tak i po tom porodu. Asi bych ani nezavrhovali ta AD, kdyby se ti rozjela poporodní deprese, tak to odnese především to miminko.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1350
4.5.22 09:17

Ani jsem to cele nedocetla, kazdopadne mas zdrave dite a pritele, zemi kde relativne muzes vse a nestrili ti za hlavou, nejsi zahalena od hlavy az k pate apod… takze pokud neumis zapomenout na jednu, pro tebe neprijemnou udalost, tak jdi k psychologovi, k jinemu nez si byla, ktery ti sedne :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat