Jak moc s vámi manžel komunikuje?

Anonymní
21.6.20 23:54

Jak moc s vámi manžel komunikuje?

Ahoj všem. Asi se potřebuji trochu vypovídat, protože nevím, co dál. Jsme spolu s manželem 2 a půl roku, z toho máme dvouleté dítě. Brali jsme se po poměrně krátké známosti, protože už oba máme nějaký ten věk, po rodině jsme toužili a opravdu jsme si sedli. Jasně, nestihli jsme se takto víc poznat, bohužel. To je asi náš problém. Nelituji toho, protože máme nádherné a skvělé dítě, už jsem ani nedoufala, že se někdy stanu matkou. Ale… Manžel je skvělý chlap, jenže po narození syna se strašně změnil. Dřív byl energický, optimistický, aktivní, usměvavý… Dnes mám pocit, že žiju s poloviční mrtvolou. Syna zbožňuje, ale neustále přiznává, jak moc je z něj unavený, že už je to na něj moc (jsme stejně staří). O druhém dítě nechce ani slyšet, což mě taky mrzí, ale už jsem se s tím smířila, vzhledem k našemu věku.

Nicméně, můj problém: Já se cítím skvěle, mateřství si neskonale užívám a snažím se pracovat i na našem vztahu. Jakýkoli společný čas plánuji já, snažím se manžela motivovat i k lepší práci, sebevzdělávání… Ale on je jakoby v nějakém útlumu. Když přijde z práce jen se nají, sedne si k televizi a kouká na jednu kravinu za druhou. Už spolu skoro ani nespíme. Mám pocit, že už o to ani nestojí. Chodí brzy spát a nemá zájem o intimity, takže já chodím spát později. Často jezdí sám na chatu a nechává mě s miminkem samotnou doma. Pak přijede, unavený, protože tam hodně dělá na zahradě nebo na baráku a vůbec si mě ani malého nevšímá. Skoro s ničím mi nepomůže jen sedí, hraje si na mobilu hry nebo kouká na TV. Kolikrát si říkám, že ho svedu a musíme si přece udělat hezký večer, jenž pak když ho vidím, jak je netečný, jak jen tupě zírá, ignoruje mě, nekomunikuje a vůbec nic nedělá, ani se nevěnuje dítěti, tak nemám už ani chuť. Navíc o sebe přestal úplně dbát, zatímco já se pořád snažím: udržuji se, jsem upravená. Co mě nejvíc bolí je to, že neustále říká, jak je unavený a jak už jsme oba strašně staří. :( Já se cítím fit a dobře, on už se vidí v důchodu nebo dokonce v rakvi… Co mám dělat? Nechci, aby naše dítě vidělo takový vzor otce, navíc mě jeho chování samotnou deptá :(

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

5670
22.6.20 00:07

A kolik mu je, ze uz to takto zabalil a vyprchal z nej veskery zivot?
A ze ani syn ho z toho stereotypu nevytrhne.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.6.20 00:08

Je nám 42.

  • Nahlásit
  • Citovat
22.6.20 00:11

Vdaná zatím nejsem a s přítelem teprve miminko čekáme.. ale pro mě to zní jako kdyby se tvůj chlap utápěl v depresích, nenapadlo tě si s ním třeba jen v klidu sednout a promluvit si s ním, přijít na nějaký řešení, říct mu že tě to trápí jak to celý je a jak mu máš pomoct? Třeba si přijde už od života odepsaný a že přišel o veškerou svobodu narozením vašeho drobečka, má nějakou krizi co chlapy bohužel mívají.. nebo je za tím víc, to musíš dostat z něj. Já ti budu držet jenom palce ať to všechno zvládnete a jste šťastná rodinka :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
290
22.6.20 00:13

Hm. Není nemocný? Má psychicky či fyzicky náročnou práci?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.6.20 00:19
@barbarela136 píše:
Vdaná zatím nejsem a s přítelem teprve miminko čekáme.. ale pro mě to zní jako kdyby se tvůj chlap utápěl v depresích, nenapadlo tě si s ním třeba jen v klidu sednout a promluvit si s ním, přijít na nějaký řešení, říct mu že tě to trápí jak to celý je a jak mu máš pomoct? Třeba si přijde už od života odepsaný a že přišel o veškerou svobodu narozením vašeho drobečka, má nějakou krizi co chlapy bohužel mívají.. nebo je za tím víc, to musíš dostat z něj. Já ti budu držet jenom palce ať to všechno zvládnete a jste šťastná rodinka :kytka:

Díky. Já jsem s ním o tom už několikrát zapředla řeč. Bohužel bez úspěchu. On tvrdí, že se nic neděje, že je v pohodě. Já osobně si myslím, že se cítí nedoceněný a má pocit, že v životě nic moc nedosáhl - často o tom vypovídá, to co říká. Nesnáší svou práci a závidí svým úspěšnějším kamarádům. Problém je v tom, že už nemá chuť na sobě pracovat. On by chtěl všechno tak nějak zadarmo, ale bez toho, aby pro to musel moc udělat. Touží po úspěchu a uznání, jenže se o nic nesnaží. Na gauči u TV toho asi moc nedokáže. Je mi z toho smutno, protože nevím, co s tím. On by nikdy k žádnému psychologovi nešel a řešit to nechce. Já to taky vidím jako nějakou životní krizi středního věku, ale už nevím jak mu pomoct. Problém je i v tom, že není kdy si s ním sednout a popovídat si. On mě totálně ignoruje. Dneska jsem se už naštvala a zeptala se ho, jestli mu s malým doma vadíme, jestli máme jít pryč, protože přijel po dvou dnech a sotva se najedl rozvalil se na pohovku a zíral na TV nebo do mobilu. :zed: Už nevím, co s ním. Ptala jsem se ho, jestli mě ještě miluje a on mě ujišťoval, že ano. Možná mu to takto vyhovuje, nevím :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
5670
22.6.20 00:19

42 neni zadny vek na duchod, ani rakev.
Nemuze mit deprese, krizi stredniho veku? Nerekapituluje svuj zivot? Zdravotni potize nema?
Promluv s nim o tom, treba ho trapi jen neco v praci a nechce Te tim obtezovat.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1778
22.6.20 00:20

Jak psaly holky - nemůže to být skutečně nějeký psychický problém zralý na odborníka? Můj partmer měl téměř totožné ročni období - vyklubala se z toho úzkost, došlo na psychoterapii i nějaké medikamenty a musím říct, že se to vyřešilo a už je x let klídek. Měl náročné období (vážná nemoc v rodině i jeho zdravotní problémy) měnil práci, do toho jsme se stěhovali, já hodně cestovala, takže jsme byli dost odloučení a tak se to nějak sešlo. Od té doby došlo na více krizových situací, ale už se naučil s tím pracovat.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1778
22.6.20 00:21
@Anonymní píše:
Díky. Já jsem s ním o tom už několikrát zapředla řeč. Bohužel bez úspěchu. On tvrdí, že se nic neděje, že je v pohodě. Já osobně si myslím, že se cítí nedoceněný a má pocit, že v životě nic moc nedosáhl - často o tom vypovídá, to co říká. Nesnáší svou práci a závidí svým úspěšnějším kamarádům. Problém je v tom, že už nemá chuť na sobě pracovat. On by chtěl všechno tak nějak zadarmo, ale bez toho, aby pro to musel moc udělat. Touží po úspěchu a uznání, jenže se o nic nesnaží. Na gauči u TV toho asi moc nedokáže. Je mi z toho smutno, protože nevím, co s tím. On by nikdy k žádnému psychologovi nešel a řešit to nechce. Já to taky vidím jako nějakou životní krizi středního věku, ale už nevím jak mu pomoct. Problém je i v tom, že není kdy si s ním sednout a popovídat si. On mě totálně ignoruje. Dneska jsem se už naštvala a zeptala se ho, jestli mu s malým doma vadíme, jestli máme jít pryč, protože přijel po dvou dnech a sotva se najedl rozvalil se na pohovku a zíral na TV nebo do mobilu. :zed: Už nevím, co s ním. Ptala jsem se ho, jestli mě ještě miluje a on mě ujišťoval, že ano. Možná mu to takto vyhovuje, nevím :nevim:

Člověk s depresí o ní obvykle sám neví, neuvědomuje si to. Vidí ty okolní věci, co mu vadí nebo je označuje za problém, přičemž problém je někde jinde.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.6.20 00:22
@Pandemie píše:
Hm. Není nemocný? Má psychicky či fyzicky náročnou práci?

Nemocný není, ale fyzicky náročnou práci má. Jenže to měl i před tím. Navíc dobrovolně otročí na chalupě, která je prý pro něj koníček. Problém je v tom, že když se pak po víkendu vrátí, tak je doslova nepoužitelný. Takže namísto toho, aby se mně nebo aspoň synovi pak věnoval prostě jen leží u TV a „odpočívá“.

  • Nahlásit
  • Citovat
2807
22.6.20 00:31

Tak on se asi moc nezměnil, ale za pár měsíců chození jste se nemohli ani moc poznat. Jestli spolu jste 2 a půl roku, a dítě má dva roky, tak jsi otěhotněla ještě předtím než jste spolu chodili ne? Nějak to nevychází. Jinak zřejmě nějaká krize středního věku, a dvouleté dítě není miminko jak ho nazyvas v příspěvku. Další dítě si radši neporizujte, neboť by to byl chudák. Snad to neodsere už tohle vaše jedno, vzhledem k tomu že se chlap cítí stare, a vyčerpaně. Co teprv v 60ti…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.6.20 00:32
@yocheved píše:
Jak psaly holky - nemůže to být skutečně nějeký psychický problém zralý na odborníka? Můj partmer měl téměř totožné ročni období - vyklubala se z toho úzkost, došlo na psychoterapii i nějaké medikamenty a musím říct, že se to vyřešilo a už je x let klídek. Měl náročné období (vážná nemoc v rodině i jeho zdravotní problémy) měnil práci, do toho jsme se stěhovali, já hodně cestovala, takže jsme byli dost odloučení a tak se to nějak sešlo. Od té doby došlo na více krizových situací, ale už se naučil s tím pracovat.

Já jsem manželovi psychoterapii navrhovala, ale to odmítl a medikamenty brát odmítá :( Právě proto jsem z toho zoufalá. Jeho chování se nelepší a já začínám být zdeptaná také. Co s tím? Nerada bych, aby se to přenášelo na syna. Snažím se mu věnovat jak nejlíp můžu, ale cítím, že obrázek věčně unaveného táty mu časem asi moc prospívat nebude.

  • Nahlásit
  • Citovat
1778
22.6.20 00:38
@Anonymní píše:
Já jsem manželovi psychoterapii navrhovala, ale to odmítl a medikamenty brát odmítá :( Právě proto jsem z toho zoufalá. Jeho chování se nelepší a já začínám být zdeptaná také. Co s tím? Nerada bych, aby se to přenášelo na syna. Snažím se mu věnovat jak nejlíp můžu, ale cítím, že obrázek věčně unaveného táty mu časem asi moc prospívat nebude.

Můj muž též odmítal. Ono když si myslí, že mu nic není, tak je to těžké. Ale po rozmluvě s naší známou-psychiatričkou na to přistoupil se slovy, že je doktor jako každý jiný :nevim:. Krom těchto problémů, je třeba možnost, že ho vlastně moc neznáš, a zas tak zásadně se nezměnil, jen to už teď vidís jinak?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
22.6.20 00:40
@mackA159 píše:
Tak on se asi moc nezměnil, ale za pár měsíců chození jste se nemohli ani moc poznat. Jestli spolu jste 2 a půl roku, a dítě má dva roky, tak jsi otěhotněla ještě předtím než jste spolu chodili ne? Nějak to nevychází. Jinak zřejmě nějaká krize středního věku, a dvouleté dítě není miminko jak ho nazyvas v příspěvku. Další dítě si radši neporizujte, neboť by to byl chudák. Snad to neodsere už tohle vaše jedno, vzhledem k tomu že se chlap cítí stare, a vyčerpaně. Co teprv v 60ti…

Promiň napsala jsem to trochu zmatečně. Dva a půl roku jsme manželé, před tím jsme spolu chodili necelých půl roku, pak jsem otěhotněla. Chtěla jsem napsat, že i když byl syn ještě miminko, nechával mě s ním manžel samotnou, každých 14 dni odjížděl na chatu na celý víkend. Prý se potřeboval odreagovat. Zpočátku mimčo dost špatně snášel psychicky. Malý byl dost uplakaný. Teď je zase unavený z toho, jak je syn akční… Jinak často vtipkuje, že 60 se prý už snad nedožije :zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
2807
22.6.20 00:42
@Anonymní píše:
Já jsem manželovi psychoterapii navrhovala, ale to odmítl a medikamenty brát odmítá :( Právě proto jsem z toho zoufalá. Jeho chování se nelepší a já začínám být zdeptaná také. Co s tím? Nerada bych, aby se to přenášelo na syna. Snažím se mu věnovat jak nejlíp můžu, ale cítím, že obrázek věčně unaveného táty mu časem asi moc prospívat nebude.

To je jeho první dítě? Nejspíš mu narušilo celoživotní pohodlí, na ktery byl doposud zvyklej. Mohlo mu docvaknout že už nejste jen vy dva samy, nebo jen on sám. Že je tady další člen rodiny, o kterého se budete minimálně aspoň finančně starat dalších 18 let. No dost jasně bych mu vysvětlila že jste rodina, a že on je táta, a má malý dítě. Kdyby se nevzpamatoval, odešla bych. Je ti k něčemu chlap co se válí u bedny, nebo žije život na chatě sam? 8o

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama