Jak motivovat sestru k životu ?

Anonymní
3.12.19 13:24

Jak motivovat sestru k životu ?

Krásný den,

jdu se podělit o náš rodinný příběh a zkusit, jestli mi tu někdo neporadí či nemá podobnou zkušenost v rodině.

Mám o 10 let starší sestru. Mně je 30. Když jsem byla ještě malá, byla to skvělá sestra, všude mě brala s sebou, za kamarádkama, na brusle, někdy i dokonce na rande se svými protějšky. Občas mě vyzvedla z dětského taneční, když mamka nemohla. Postupem času začala docela lenivět, ale nebylo to nic až tak extrémního, dala se na ledasco přemluvit, jít ven, na svařák a tak podobně.

Před dvěma roky sestra prodělala rakovinu vaječníku. Sebrali ji celou dělohu, ale protože sestra už děti má, dokonce i vnouče, tak jí to až tak netrápilo. Vypadalo to, že se s tím až na pár zdravotních patálií vyrovnala celkem dobře. Chemoterapii taky zvládla celkem na jedničku, občas sice zvracela, ale zvládla ještě procházky s přítelem a četla hodně knihy. Ještě musím podotknout, že měla metastáze ve střevech a museli jí ho kus vzít a dát na nějakou dobu stomii, s tím, že sestra bude po chemu chodit na rehabky a po rehabce znovu na operaci, kde jí té stomie zbaví.

Nevím, co se najednou stalo. Každý se holt s problémy vypořádá jinak. Sestra už byla zdravá, ale rehabilitace odkládala, vůbec se nestarala, kdy má jít na další kontrolu, nic jí nezajímalo. Když byla u nás na návštěvě, tak si pokaždé musela volat záchranku, protože jí vzniknul nějaký zdravotní problém, ale v nemocnici dle lékařů vše ok. Najednou se u ní rozvinuly deprese a šla dobrovolně do psychiatrické léčebny, kde prý se měla pokusit podřezat si žíly. Pak ji pustili, vůbec o nic se nezajímala, jenom pořád ležela, zatažené závěsy, žádný pohyb, k jídlu si kupovala jen polotovary. Její přítel je až na Slovensku, má tam práci, rekonstruuje domek, takže se sem moc často nedostane a když se dostane, tak ho sestra tak akorát sprdne, že nepříjel autem, proč není ještě opravené…prostě nechce se jí chodit, přitom by klidně mohla.

Před půl rokem se pokusila o sebevraždu znova, spolykala prášky, dostala se zase do psychiatrické léčebny, kde dle zdravotního personálu vůbec nedocházela na program, který byl na dané dny v plánu, nezajímala se, kdy má jít na kontroly na onkologii nic, jen pořád fňukala, kde jí co bolí a volala si záchranky. Když dostala propustku, šla domů a jen tam ležela. U nás na návštěvě si dnes opět volala záchranku, která ji pomalu už nechtěla vzít, sprdli jí, že s těmi problémy měla jít k doktorovi ráno.

Domlouvá jí máma, táta, bratr, přítel, aby si našla nějakou zábavu, aby začla chodit ven, neležela celý den v posteli. aby se zajímala o ty rehabilitace a byla z té stomie už venku. Na všechno odpovídá jen ano ne, nevymámíme z ní kloudný rozhovor. Já a přítel jsme dnes úplně zbytečně nevyspaní. Už nevíme, jak jí máme pomoc, jsme naprosto bezradní, když ani psychiatrická léčba nezabírá…Nezajímají ji děti ani vnuk, ze kterého by se ted mohla radovat.

Máte nějaký tip vy? Třeba tu na něco společně příjdeme nebo máte podobnou zkušenost v rodině.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

3002
3.12.19 13:45

Jestli má zdravotní problémy, dennodenně bolesti a deprese, nebude lehké se z toho vymanit. Ne vždycky má člověk naloženo tolik, kolik zvládne. Vy víte, co má sestra dělat. Lécit se. Psychoterapie, léky, denne pohyb. Mela by mít psa, aby se dostala aspon 2× denne ven. Muj kamarád s depresemi ho má a fakt to pomáhá. Bez psychoterapie a psa by to prý nedal. Dala bych jí k Vánocům knihu Zdravá streva a DVD film Nedotknutelní. Psa, pokud nemá a velké obejmutí s tím, že ji máš ráda takovou, jaká je a že věříš, že si bude života ještě užívat.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3.12.19 13:46

Ahoj zakladatelko,
mrzí mě, že máte takové trápení a starost, ale někdy se to stává.
Popravdě si myslím, že nějaké domluvy nepomůžou, ty mohou sestru akorát utvrzovat v jejím postoji.
Bylo by fajn, kdyby se mohl sestře někdo soustavně věnovat a spíš než že by tlačil na nějakou rychlou změnu, tak jí průběžně po malých krůčkách motivoval k aktivitám. Příklad - že ji navštívíš, přivezeš věci na pečení a prostě jí oznámíš, že jde s tebou péct cukroví. Ani slovo o jejím stavu, ani náznakem možnost, že se nezúčastní. Nebo když nechce chodit, tak bys prostě přijela, naložila jí do auta a vyvezla, ať kouká z okýnka. Podruhé nebo potřetí můžeš někde zastavit a oznámit jí, že teď vylezete na tamhleten kopec, protože odtamtud bude vyhlídka apod. Škoda, že tu sestra není registrovaná. Dal bych s ní řeč.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
265
3.12.19 13:51

Chudák, prošla si vážně těžkými věcmi.
Jako ségra bych jí byla oporou a pomohla jí najít odbornou pomoc, protože tohle člověk asi nezvládne úplně sám a ani rodina nestačí. Bohužel… :andel:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.12.19 14:02
@sediza píše:
Jestli má zdravotní problémy, dennodenně bolesti a deprese, nebude lehké se z toho vymanit. Ne vždycky má člověk naloženo tolik, kolik zvládne. Vy víte, co má sestra dělat. Lécit se. Psychoterapie, léky, denne pohyb. Mela by mít psa, aby se dostala aspon 2× denne ven. Muj kamarád s depresemi ho má a fakt to pomáhá. Bez psychoterapie a psa by to prý nedal. Dala bych jí k Vánocům knihu Zdravá streva a DVD film Nedotknutelní. Psa, pokud nemá a velké obejmutí s tím, že ji máš ráda takovou, jaká je a že věříš, že si bude života ještě užívat.

Děkuji moc za tip. Ty dárky určitě zkusím. Ale ať jí ukazuju jakékoli příklady z reálného života, tak jen kýve hlavou, odpoví ano ne a tím to hasne. Psa kdysi měla. Dopadlo to tak, že se o něj nestarala a přivezla ho nám na domek, že se u nás na zahradě bude mít líp. Když přijede k nám, tak s ním většinou ani nejde ven. Zkoušela jsem ty typy ve stylu, co tu píše Přemek Oráč…pojď venku je hezky, půjdeme se psem…po chvilce přemlouvání jsem to musela vzdát a jít sama. Občas se zadaří, ale po deseti minutách se ptá, kdy půjdeme domů. Zkoušela jsem to vždy s velkou trpělivostí nebo ji předvést před hotovou věc, že se musí něco udělat, málokdy to funguje, tu já jsem vždycky měla, zkoušela jsem na ni deskovky…nic..pojď upečeme si cukroví…nic…včera se mamce podařilo, aby oškrábala mrkev…Dneska po té noční akci jsem to ale už nevydržela, ale úplně v klidu ji začala mluvit do duše…Vím, asi to nebyl úplně dobrý nápad, ale už jsem nevěděla, co…

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
3.12.19 14:07
@Premek_Orac píše:
Ahoj zakladatelko,
mrzí mě, že máte takové trápení a starost, ale někdy se to stává.
Popravdě si myslím, že nějaké domluvy nepomůžou, ty mohou sestru akorát utvrzovat v jejím postoji.
Bylo by fajn, kdyby se mohl sestře někdo soustavně věnovat a spíš než že by tlačil na nějakou rychlou změnu, tak jí průběžně po malých krůčkách motivoval k aktivitám. Příklad - že ji navštívíš, přivezeš věci na pečení a prostě jí oznámíš, že jde s tebou péct cukroví. Ani slovo o jejím stavu, ani náznakem možnost, že se nezúčastní. Nebo když nechce chodit, tak bys prostě přijela, naložila jí do auta a vyvezla, ať kouká z okýnka. Podruhé nebo potřetí můžeš někde zastavit a oznámit jí, že teď vylezete na tamhleten kopec, protože odtamtud bude vyhlídka apod. Škoda, že tu sestra není registrovaná. Dal bych s ní řeč.

Zkoušela jsem přesně, to co popisuješ…v období, kdy jsem nechtěla,,domlouvat¨..zkoušel to i její přítel…Odvezl ji k lesu, že si udělají procházku, ale sestra odmítla jít z auta ven, se psem nejde a když jo, tak se po deseti minutách ptá, kdy půjdem domů. Pečení taky neprošlo…Když přijedeme my, tak se ptá, kdy nám jede bus domů, že chce spát…Takže jsem z téhle fáze přešla právě teprve do fáze domlouvání, ale vím, že ani to není dobře. Zkusím to teda ještě jinak, zkrátka nějakou aktivitu, ze které se nemůže vyvléct a ještě ji nějak rozkomunikovat. Když jen nekývá hlavou, neřekne ano nebo ne, tak jsem šťastná i za jednu souvislou větu.

  • Nahlásit
  • Citovat
Ou
10308
3.12.19 14:07

Jako domlouvat depresivnímu člověku, že se má snažit je podobné jako motivovat člověka se zlomenou nohou, že má jít běhat. Natož když je tam přežití rakoviny a riziko, že se to kdykoliv vrátí.

Není líná a neschopná, je těžce nemocná. Projděte s příbuznými alepson tenhle článek a trošku upravt způsob, jak se snažíte pomáhat.

https://blog.rachelbicova.cz/…u-s-depresi/ - lepší by ovšem byla tahle kniha

https://www.kosmas.cz/…dat-depresi/

Potřebuje vaši podporu, ne nucení do aktivit, vhodnou medikaci a až bude trošku srovnaná, tak psychoterapii. Měla by mít nárok na lázeňskou péči po onkologické léčbě, tak to by mohlo pomoci - hlasuju najít lázně kde mají i indikace právě pro psychické problémy - oboje indikace (onko i deprese) umí zvládat třeba v Priessnitzu v Jeseníku.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3002
3.12.19 14:08
@Anonymní píše:
Děkuji moc za tip. Ty dárky určitě zkusím. Ale ať jí ukazuju jakékoli příklady z reálného života, tak jen kýve hlavou, odpoví ano ne a tím to hasne. Psa kdysi měla. Dopadlo to tak, že se o něj nestarala a přivezla ho nám na domek, že se u nás na zahradě bude mít líp. Když přijede k nám, tak s ním většinou ani nejde ven. Zkoušela jsem ty typy ve stylu, co tu píše Přemek Oráč…pojď venku je hezky, půjdeme se psem…po chvilce přemlouvání jsem to musela vzdát a jít sama. Občas se zadaří, ale po deseti minutách se ptá, kdy půjdeme domů. Zkoušela jsem to vždy s velkou trpělivostí nebo ji předvést před hotovou věc, že se musí něco udělat, málokdy to funguje, tu já jsem vždycky měla, zkoušela jsem na ni deskovky…nic..pojď upečeme si cukroví…nic…včera se mamce podařilo, aby oškrábala mrkev…Dneska po té noční akci jsem to ale už nevydržela, ale úplně v klidu ji začala mluvit do duše…Vím, asi to nebyl úplně dobrý nápad, ale už jsem nevěděla, co…

A bere antidepresiva? Chodí na psychoterapii? Co hospitalizace?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.12.19 14:17
@HrozTaj píše:
Chudák, prošla si vážně těžkými věcmi.
Jako ségra bych jí byla oporou a pomohla jí najít odbornou pomoc, protože tohle člověk asi nezvládne úplně sám a ani rodina nestačí. Bohužel… :andel:

To jsme právě udělali. Léčí se na psychiatrii a dostává propustky domů a aby mohla k nám, ale většinou ani k nám nechce, zaleze domů a spí. Léky na deprese prý nezabírají, čemuž věřím, protože se mi zdá čím dál horší, zpomalená, třese se, nemluví… Už se léčí nejméně 3/4 roku a žádná změna, spíš čím dál horší…Její přítel se snaží jak může, ale ve výsledku mu akorát vynadá, ať se nestará. V severských zemích místo antidepresiv předepisují doktoři dlouhé procházky přírodou, jenže když ani o to už nemá zájem…Slíbila jsem ji, že po rehabce půjdem spolu někam na wellnes, jenže se nezajímá ani o tu rehabku, která je důležitá, aby mohla jít na operaci s tou stomií, takže ani na to wellnes nemůžem.

  • Nahlásit
  • Citovat
3.12.19 14:18

Ahoj zakladatelko,
ale ono i těch deset minut stačí. Pokud ji takhle dostanete ven, tak bez nějakého domlouvání říct ok, a jít zpět k autu.
Ale je moc dobře, že vy v okolí to nevzdáváte. Pokud byste to vzdali vy, tak ona ztratí poslední důvody tu být…
Btw. trochu se divím přístupu jejího partnera…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
287
3.12.19 14:23

Moc mě to mrzí. Tyhle životní kotrmelce jsou někdy opravdu těžké a když člověk takhle onemocní, může se mu v hlavě dít cokoliv.
V květnu jsem přišla o miminko těsně před porodem a začala jsem se chovat podobně, také díky porodníkovi, který mě obvinil, že jsem ho zabila. Pomohla až kvalitní pomoc lékařů, psychoterapie a nutnost se o někoho starat. Ač to bylo ze začátku kruté, tak mi pomohlo, když mě rodina přestala litovat, ulevovat mi a prostě na mě hodila nějakou zodpovědnost za něco živého, konkrétně psi a kocour. Umřelo mi dítě a v tu chvíli bych nepřenesla přes srdce, aby mi umřel ještě někdo další - v mé hlavě také mou vinou. Prostě jsem se musela postarat. Za tři měsíce jsem se dostala do funkčního stavu, kdy jsem se nepokoušela se zabít a přestala se obviňovat z toho, že jsem malou zabila, protože to bylo jen krytí chyby toho porodníka, zvládala jsem sama domácnost i starost o všechna zvířata v hospodářství. V tu dobu se mi podařilo znovu otěhotnět a v květnu přesně ve stejné datum čekáme příchod dalšího potomka. Na psychoterapie chodím a budu chodit stále, deprese jen tak neodezní, ale mírní se díky tomu.
Vybírejte opravdu kvalitní lékařskou pomoc, je to to nejdůležitější. I pro hospitalizaci vybírejte dobrou nemocnici nebo léčebnu, také jsem byla chvíli hospitalizovaná a moc na tom záleží, někde kde jí jen nenacpou antidepresivy, ale kde s ní budou pracovat i třeba individuálně. Sami asi moc jiného nezmůžete.
Přeji hodně štěstí a úspěch.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
10308
3.12.19 14:27
@Anonymní píše:
To jsme právě udělali. Léčí se na psychiatrii a dostává propustky domů a aby mohla k nám, ale většinou ani k nám nechce, zaleze domů a spí. Léky na deprese prý nezabírají, čemuž věřím, protože se mi zdá čím dál horší, zpomalená, třese se, nemluví… Už se léčí nejméně 3/4 roku a žádná změna, spíš čím dál horší…Její přítel se snaží jak může, ale ve výsledku mu akorát vynadá, ať se nestará. V severských zemích místo antidepresiv předepisují doktoři dlouhé procházky přírodou, jenže když ani o to už nemá zájem…Slíbila jsem ji, že po rehabce půjdem spolu někam na wellnes, jenže se nezajímá ani o tu rehabku, která je důležitá, aby mohla jít na operaci s tou stomií, takže ani na to wellnes nemůžem.

Ne - v severskýcch zemích předepisují procházmy možná na neurotické problémy s depresivní symptomatikou, nikoliv na těžké depresivní stavy. Na to prostě procházky přírodou nefungují.

Pokud jí nezabírají ty prášky které má a nedaří se najít vhodnou kombinaci, ať ji její ošetřující lékař zkusí dostat do NUDZu, kde se právě na podobné situace specializují a pracují s nejmodernějšími přístupy.

Do léčebných lázní samozřejmě může i se stomií.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.12.19 14:30
@Premek_Orac píše:
Ahoj zakladatelko,
ale ono i těch deset minut stačí. Pokud ji takhle dostanete ven, tak bez nějakého domlouvání říct ok, a jít zpět k autu.
Ale je moc dobře, že vy v okolí to nevzdáváte. Pokud byste to vzdali vy, tak ona ztratí poslední důvody tu být…
Btw. trochu se divím přístupu jejího partnera…

Nevzdávám se nikdy, v životě jsou různé výzvy, ale bojím se, že mamka už to nezvládá, že už je toho na nic moc. Mátě vlastně pravdu, deset minut stačí. připomíná mi to metodu Kaizen, jestli vám to něco říká…metoda malých kroků…aby byl člověk motivovaný pokračovat v cíli dál, tak si stanovit jen malých krůčků k dosažení cíle. Její táta je v Praze ( máme každá jiného, ten můj už nežije), také si prý nedávno prožil dost těžké období, taktéž rakovina, ten se s tím popasoval o něco lépe, ale vzhledem k jeho planoucí povaze, když měl sestru v Praze u něj, tak to co tam (ne)dělala přestal taky nějak psychicky zvládat a na nějakou dobu se odmlčel. Taktéž si tam pokaždé volala záchranku s výsledkem, že lékaři sdělili, že vše v pořádku. Nevím, jestli je to nějaký únik, jestli se v nemocnici cítí bezpečně nebo chce mít pozornost, ale tu od nás přeci má…

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
3.12.19 14:41
@Ou píše:
Jako domlouvat depresivnímu člověku, že se má snažit je podobné jako motivovat člověka se zlomenou nohou, že má jít běhat. Natož když je tam přežití rakoviny a riziko, že se to kdykoliv vrátí.

Není líná a neschopná, je těžce nemocná. Projděte s příbuznými alepson tenhle článek a trošku upravt způsob, jak se snažíte pomáhat.

https://blog.rachelbicova.cz/…u-s-depresi/ - lepší by ovšem byla tahle kniha

https://www.kosmas.cz/…dat-depresi/

Potřebuje vaši podporu, ne nucení do aktivit, vhodnou medikaci a až bude trošku srovnaná, tak psychoterapii. Měla by mít nárok na lázeňskou péči po onkologické léčbě, tak to by mohlo pomoci - hlasuju najít lázně kde mají i indikace právě pro psychické problémy - oboje indikace (onko i deprese) umí zvládat třeba v Priessnitzu v Jeseníku.

Díky moc za tipy. Zkouším všechno. Zatím asi špatně. Podíváme se doma s rodinou na ty odkazy, co mi tu dáváte a probereme to, přeci musí existovat něco co mi sestru vrátí zpět…

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
3.12.19 14:49
@Ou píše:
Ne - v severskýcch zemích předepisují procházmy možná na neurotické problémy s depresivní symptomatikou, nikoliv na těžké depresivní stavy. Na to prostě procházky přírodou nefungují.

Pokud jí nezabírají ty prášky které má a nedaří se najít vhodnou kombinaci, ať ji její ošetřující lékař zkusí dostat do NUDZu, kde se právě na podobné situace specializují a pracují s nejmodernějšími přístupy.

Do léčebných lázní samozřejmě může i se stomií.

To já vím, že může, akorát sestře se nechce se stomíí ani do kina a wellnes tím pádem zatím neprošel. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že s tím může ledasco, mám pár známých se stomií, jeden chodí na vandry, druhý jezdí na kole. Sestra se bojí vlakem, ale minule jsme to na ni zkusili oklikou a i ten vlak nakonec zvládla.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama