Jak se chovat k psychicky nemocnému dítěti?

Anonymní
4.4.21 10:09

Jak se chovat k psychicky nemocnému dítěti?

Potřebovala bych poradit.Jak být oporou a nehroutit se. Příbuzný-dítě(nebudu z důvodu dohledatelnosti psát konkrétně, ale můj potomek to není).Nesmírně mi na tomto ”človíčku”záleží…dýchala bych pro něj, ale než se přišlo, co “človíčkovi” je, tak veškeré jeho problémy(doma, vztahy, škola) padalo na mou hlavu. Rodič dítka-nikdy nebyl dobrý, nepostaral se tak jak by si dítko zasloužilo, neřešil problémy a tak jsem zastupovala roli rodiče,”nákupčího” a vrbu já celé roky. Dokonce, když je problém, tak rodič si automaticky myslí, že já to vyřešim…já přijedu…já zařídím..já dítěti domluvím… a přitom pravomoce žádné nemám a když si myslím, že by mělo být něco jinak, tak je s rodičem těžká domluva(je to nepříjemný, negativní člověk)Takže mi nakládají břemeno zodpovědnosti aniž bych mohla něco měnit. Bylo těžké vypozorovat, že to co dělá “dítko” vybočuje až tak, že to normální není a až se sebepoškováním a paranoidním chováním se odhalili problémy. Došlo to do opravdových extrémů. Nyní je v léčebně. Rodič dítka spíš podezíral způsoby chování za manipulaci a pubertu.Ale tak to není..dítko má hraniční poruchu psobnosti. A teď k věci mého osobního problému..než se přišlo na to v čem je problém, tak denní problémy, řešení věcí za rodiče a telefonáty od dítka byly pro mě tak náročné, že já sama nebyla schopna žít normálně…bylo to tak těžké, že z jednoho takového telefonátu jsem se dostávala týden a tak to šlo pořád..a později se na mě projevily psychosomatické problémy…sama jsem pak měla z problémů dítka psychické problémy a sama uvažovala proč bych měla žít. Teď se děje to, že jen mi zvoní telefon a už se klepu(buď volá rodič nebo dítko)Dítko, když volá(denně)..je tak špatně nalazené a nepříjemné a mluví jen o myšlenkách na smrt, že se pak sesypu a manžel mě dává zase pár dní do kupy. Velmi mě to omezuje denně už několik let nejen v osobním životě, ale i pracovním. Někdy je dítko, tak nepříjemné, že mám chuť položit telefon. A já se ptám..jak se k dítku chovat, když mi volá a přitom na mě mluví ošklivým tónem, bezdůvodně se uráží..vždy se chovám k dítku mile, nic nevyčítám, povznesu se nad to, projevím lásku, přihodím vtípek, motivaci…pořád dokola…už na to nemám a po telefonu se zhroutim. Také vím, že kdybych se vyjádřila dítku, že mi způsobije problémy, tak bude mít pocit, že už ho nemá nikdo na světe rád(dle toho, co říká, tak jen u mě ví, že já ho ráda mám)Jenže snažím se o mimčo..a takhle se bojím, že neotěhotním a nebo ten stres, co zažívám a všechna ta negativita uškodí třeba vyvýjejícímu se miminku a to co se mnou tyhle problémy udělali se drsně podepsali na mém těle i psychice a já chci už začít žít vlastní život…a vlastně mě nebaví si denně telefonovat…ráda bych šla spát nebo se dívala na film, pracovala, byla na návštěve nebo milovala s manželem aniž by mě někdo rušil a pak hodinu telefonoval, ale já se snažím být vždy po ruce, abych mohla pomoci, ale ubíjí mě to..a manžela také…tak jak se chovat, abych já byla naprosto v klidu a přitom nemusela s dítkem přerušit kontakt a byla mu oporou? Jak mírně vytyčit nějake hranice pro volání? Případně co poradit dítku, aby se z nejhoršího vymanilo? Jak žít svůj život, ale nenechat v tom dítko samotné? Jak vlastně pomoci? Prosím poraďte.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
5305
4.4.21 10:16

Zachraň hlavně sebe sama a utni to. Co z toho máš, že se tak ničíš? S nemocným, duševně nemocným člověkem nemáš šanci se na pravidlech domluvit. Sama si najdi odbornou pomoc.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
30172
4.4.21 10:21
@Anonymní píše:
Potřebovala bych poradit.Jak být oporou a nehroutit se. Příbuzný-dítě(nebudu z důvodu dohledatelnosti psát konkrétně, ale můj potomek to není).Nesmírně mi na tomto ”človíčku”záleží…dýchala bych pro něj, ale než se přišlo, co “človíčkovi” je, tak veškeré jeho problémy(doma, vztahy, škola) padalo na mou hlavu. Rodič dítka-nikdy nebyl dobrý, nepostaral se tak jak by si dítko zasloužilo, neřešil problémy a tak jsem zastupovala roli rodiče,”nákupčího” a vrbu já celé roky. Dokonce, když je problém, tak rodič si automaticky myslí, že já to vyřešim…já přijedu…já zařídím..já dítěti domluvím… a přitom pravomoce žádné nemám a když si myslím, že by mělo být něco jinak, tak je s rodičem těžká domluva(je to nepříjemný, negativní člověk)Takže mi nakládají břemeno zodpovědnosti aniž bych mohla něco měnit. Bylo těžké vypozorovat, že to co dělá “dítko” vybočuje až tak, že to normální není a až se sebepoškováním a paranoidním chováním se odhalili problémy. Došlo to do opravdových extrémů. Nyní je v léčebně. Rodič dítka spíš podezíral způsoby chování za manipulaci a pubertu.Ale tak to není..dítko má hraniční poruchu psobnosti. A teď k věci mého osobního problému..než se přišlo na to v čem je problém, tak denní problémy, řešení věcí za rodiče a telefonáty od dítka byly pro mě tak náročné, že já sama nebyla schopna žít normálně…bylo to tak těžké, že z jednoho takového telefonátu jsem se dostávala týden a tak to šlo pořád..a později se na mě projevily psychosomatické problémy…sama jsem pak měla z problémů dítka psychické problémy a sama uvažovala proč bych měla žít. Teď se děje to, že jen mi zvoní telefon a už se klepu(buď volá rodič nebo dítko)Dítko, když volá(denně)..je tak špatně nalazené a nepříjemné a mluví jen o myšlenkách na smrt, že se pak sesypu a manžel mě dává zase pár dní do kupy. Velmi mě to omezuje denně už několik let nejen v osobním životě, ale i pracovním. Někdy je dítko, tak nepříjemné, že mám chuť položit telefon. A já se ptám..jak se k dítku chovat, když mi volá a přitom na mě mluví ošklivým tónem, bezdůvodně se uráží..vždy se chovám k dítku mile, nic nevyčítám, povznesu se nad to, projevím lásku, přihodím vtípek, motivaci…pořád dokola…už na to nemám a po telefonu se zhroutim. Také vím, že kdybych se vyjádřila dítku, že mi způsobije problémy, tak bude mít pocit, že už ho nemá nikdo na světe rád(dle toho, co říká, tak jen u mě ví, že já ho ráda mám)Jenže snažím se o mimčo..a takhle se bojím, že neotěhotním a nebo ten stres, co zažívám a všechna ta negativita uškodí třeba vyvýjejícímu se miminku a to co se mnou tyhle problémy udělali se drsně podepsali na mém těle i psychice a já chci už začít žít vlastní život…a vlastně mě nebaví si denně telefonovat…ráda bych šla spát nebo se dívala na film, pracovala, byla na návštěve nebo milovala s manželem aniž by mě někdo rušil a pak hodinu telefonoval, ale já se snažím být vždy po ruce, abych mohla pomoci, ale ubíjí mě to..a manžela také…tak jak se chovat, abych já byla naprosto v klidu a přitom nemusela s dítkem přerušit kontakt a byla mu oporou? Jak mírně vytyčit nějake hranice pro volání? Případně co poradit dítku, aby se z nejhoršího vymanilo? Jak žít svůj život, ale nenechat v tom dítko samotné? Jak vlastně pomoci? Prosím poraďte.

S dítětem bych omezila kontakt třeba na jednou týdně, ty si musíš zachovat duševní zdraví. Oporou by měli být hlavně rodiče a třeba prarodiče. Předpokládám, že léčeno pod odborným dohledem. Snažila bych se dítěti vysvětlit, že všichni si přejí, aby mu bylo lépe, že má lékaři věřit a pozornost dítěte bych směřovala i na jiné členy rodiny. Nebo se opravdu z toho zhroutíš. Sama bys měla nějak upouštět páru příjemnou činností, která není spojena s rodinou, abys prostě občas vypnula.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2708
4.4.21 10:22

Já bych to utla, pokud se nechceš dostat sama do srač… Pokud v nich už nejsi, což poměrně myslím že jo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2689
4.4.21 10:29

Poradila bych se s lékařem nebo terapeutem dítka. Pokud terapeuta nemá, rychle bych mu nějakého zařídila. Nebo se aspon poraď na telefonické krizové lince pro rodiče, které vlastně asi nahrazuješ oba. Není to v lidských silách, tohle zvládnout dlouhodobě, tělo Ti to dává jasně najevo, že je čas na změnu. Držím palce.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2423
4.4.21 10:32

Rychle zatáhni za záchrannou brzdu a pokud to nemůžeš utnout, aspoň to radikálně omez. Jinak přijdeš o práci, o manžela a asi i o rozum.
Nemůžeš spasit svět, nic si nevyčítej, udělala jsi, co bylo v tvých silách :hug:.
P. S: Tvůj muž musí být světec :andel:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
57
4.4.21 10:45

Já jako holky prede mnou Ti radím - omez to. Vím, že se bojíš, zda se nezhorsi stav dítka, ale taky by sis měla uvědomit, že za chvíli byste mohli být v té léčebně oba(ě). A jak mu pomužeš pak? Jak jsi správně řekla, ty nemáš žádné pravomoce a vlastně ani povinnosti vůči tomu dítěti. A hlavně si uvědom, že ty mu nic nedlužíš, to rodiče a ti by se měli starat. Spoj se s jejím terapeutem a poté si najdi i svýho! Chceš miminko a miminko bude potřeboval vyrovnanou maminu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4.4.21 10:57

Potřebuješ psychoterapii jako sůl. Potřebuješ si uvědomit, že za to dítě neneseš vůbec žádnou odpovědnost. Zodpovědnost máš jen sama za sebe a teď samu sebe ničíš a ztrácíš. Mnoho terapeutů funguje online.

Držím palce. Já to měla stejné se svou mámou a jediné co fakt pomohlo byla právě terapie. Teď máme konečně zdravý vztah. Buď tetou, ale nenahrazuj rodiče. Nebo si dítě osvoj. Ale tenhle stav ubližuje nejen tobě, ale i dítěti, protože nemůžeš být jeho mámou a tátou a jednou bude zklamané. Nastav hranice teď, dokud to ještě jde.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1549
4.4.21 11:11

Podle me je nutno toto resit komplexne-poradit se s terapeutem ditka, jak probuha lecba, jak je uspesna lecba, co se da delat dal…,byt tebou, tak si bajdu terapeuta i pro sebe. Myslim si, ze ditko te takzo vydira i proti, ze z tebe uz citi ti vycerpanist a mozna apatii a chce te vyburcovat, abys mu stale neco dokazovala. Je to samozrejme manipulace. Ditko he ale nemocne, proziva zmatek…od toho ma ale terapii, aby zvladlo byt samo se sebou, orientovalo se na sebe. Svuj vlastni psychicky stav musis mit na prvnim miste, protoze jibak vlastne ani ditku nebudes efektivne pomahat.
Jako prvni, co bych udelala ja, tak byvh si domluvila konzultaci v lecebne ditka a tohle bych tam konzultovala. Pak bych si hned sjednala vlastniho terapeuta.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.4.21 11:13

Roky jsem žila s psychicky nemocným manželem, po příchodu dítěte jsem si uvědomila, že naše dítě nechci omezovat v životě a odešla jsem od něj. I když to byl fajn chlap a nemohl za to, tak za mě nikdy nebude normální. Našla jsme si druhého muže a ten má psychicky nemocnou dceru. Vidím jak ona ničí svou matku, likviduje ji mnohaletý vztah ( je jí 20) problémy řešíme cca 5-6?let. Jako jediná z rodiny mám jiný pohled, vím, snažím se ji poradit, pomoct, ale nelitovat a neustupovat. Vím, že je nemocná, ale manipulace a citové vydírání z její strany tam je. Můj muž se už naučil říkat ji NE. Spolu máme 2,5 leté a další dítě na cestě. I když mě to mrzí já se snažím nezabývat jejími problémy neboť to “vyřešit” nejde. Ta holka si pomůže sama emočně dozraje. Což kdoví kdy bude. Moje rada je snaž se z vlivu toho dítěte vymanit. Uděláš sama pro sebe a své manželství a případné těhotenství to nejlepší. Kdo tohle nezažil neví o čem to je. Petra

  • Citovat
  • Nahlásit
4.4.21 11:22

@kalie otázkou je, jestli se s ní lékaři budou vůbec bavit, když není zákonný zástupce

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1549
4.4.21 11:26
@Anonymní píše:
Roky jsem žila s psychicky nemocným manželem, po příchodu dítěte jsem si uvědomila, že naše dítě nechci omezovat v životě a odešla jsem od něj. I když to byl fajn chlap a nemohl za to, tak za mě nikdy nebude normální. Našla jsme si druhého muže a ten má psychicky nemocnou dceru. Vidím jak ona ničí svou matku, likviduje ji mnohaletý vztah ( je jí 20) problémy řešíme cca 5-6?let. Jako jediná z rodiny mám jiný pohled, vím, snažím se ji poradit, pomoct, ale nelitovat a neustupovat. Vím, že je nemocná, ale manipulace a citové vydírání z její strany tam je. Můj muž se už naučil říkat ji NE. Spolu máme 2,5 leté a další dítě na cestě. I když mě to mrzí já se snažím nezabývat jejími problémy neboť to “vyřešit” nejde. Ta holka si pomůže sama emočně dozraje. Což kdoví kdy bude. Moje rada je snaž se z vlivu toho dítěte vymanit. Uděláš sama pro sebe a své manželství a případné těhotenství to nejlepší. Kdo tohle nezažil neví o čem to je. Petra

Souhlasim a z dlouhodobeho pohledu mam pocit (jelikoz mam taky osobni zkusenost s psychicky nemocnym), ze prave takove to vytyceni hranic a ukazani, ze se nenecham manipulovat a vydirat hodne dokaze prispet k nasmerovani nemocnejo spravnym smerem. Samozrejme ten krok je tezky, protoze mas pocit, ze se naopak psychicky stav jeste zhorsi, coz i docasne byt muze. Prave k ucineni tohoto kroku si myslim, ze je dobra pro zakladatelku individualni terapie, protoze ten krok s sebou nese i pocity viny atd..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.4.21 11:28

@Kazimíra Olejovka
Otec dítka řekl, že v léčebně komunikují jen s rodiči a s nikým jiným.“dítku” jsem řekla, že až bude mluvit s psychiatričkou nebo psychoterapeutkou, aby vyřídila, že se ráda zapojím pokud to bude vítané.

  • Citovat
  • Nahlásit
1549
4.4.21 11:29

@Kazimíra Olejovka to je pravda, nejlepsi by bylo, kdyby tam sla spolecne s rodicem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.4.21 11:38

Děkuji za názory všech a budu ráda za další názory nebo zkušenosti.
Vím, že je nutné i pro dobro dítka udělat kroky o kterých tu všechny píšete a těžké je to právě v tom, že nikoho jiného blízkého nemá zdá se.
V kolektivu dítko neoblíbené, bez kamarádů, šikanované..matka dítěte si vzala život(psychická nemoc), otec negativní, nepříjemný, uřvaný až někdy agresivní…i když už se velmi zlepšil..prarodiče již nežijí…jeden sourozenec je ustrašený z takové nemoci a brání sám sebe, aby do toho nebyl zatáhnut a druhý nezajém a vlastní život…takže ano…vím, co je správné…ale ten pocit viny tam prostě bude..

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat