Jak se dokopat k psychologovi?

Anonymní
25.5.18 09:11

jak se dokopat k psychologovi

Od porodu jsme uplně na nic, nešlo o poporodní depresi, asi, spíše šlo o hodne silné poporodní blues, doktorka též to podcenila a ještě se mnou mluvila ve stylu, co jako čekát, musíte spát, když spí dítě, na otázku, že to nejde a malá se budí po hodině mi řekla ale nepovídejte..

no..nějak jsme v tom žila, řvala na muže že malou nechci, že je opustím, řvala na malou, ař sklane nebo s ní třísknu už o zem a přišlo mi to normální, bohužel, partner to taky neřešil, jednou jsme na nej vzala nůž a on na mě řval, že jsme magor, já se sesypala, nespala, ale k doktorovi nešla, rodina to brala, že jsme vyčerpaná, pak se to zlepšilo, začala jsme spát a to udělalo hodně, i tak 2 roky jsme nespala v kuse, to až ted ve 2 a 4 m malá spí už, ale ty vzpomínky na naprostou bezmocnost, na to, že sjem řvala sprostě po miminku, že sjem uvažovala, že odejdu, že jsme partnera prosila at nechodí do práce, že doma to sama nedám, že mám strach, že ji ublížím a on odešel!! byt mi poslal tchýni, ale i tak, dost to narušilo náš vztah..ak se to srovnalo, ale doted nejsem dobrá, uzlíček nervů, občas vypěnim, malá je moc živá a furt se vztekáa já to nedávám, mám dny, kdy hýřim energii, byt jsme unavená, vymýšlím zábavu, jsme pořád venku, hrajeme si, vyvářim ji, dny, kdy jsme apatycká a nechci, aby mě otravovala a dny, kdy to nedávám a malá zlobí a já se hroutím, hádáme se s manželem, jelikož já jsme ko a mám pocit, že to nekončí, neužívám si mateřství, malou miluju a mám pak hrozné vyčitky, nebiji ji, občas když zlobí na zadek, ale co občas vyoustim v amoku z pusy, brečim tu před ní a říkám, že se nemělanarodit, že mi zničila život, jsou to stavy, ve kterých se nepoznávám, chci se dokopat k psychologovi, manžel vždy spusí, že tam chodí jen blázni a že sjem přetažená, ale aby mi ulevil, tone, vim, že má naročnou práci, ale..hlídání nemám..nemám kdy vypnout, jsme naštvaná na muže, že v době, kdy jsme nebyla schopna to řešit, to neřešil on, co kdyby mi fakt přeskočilo a něco se stalo?? nemůžu mu odpustit a cítím, že potřebuji pomoc a chci k psychologovi, ale nedokážu se dokopat tam jít :((

stále kojim, byl to boj, jenže nedokážu přestat, další problém, malá je zavisláček, kojim jen ráno a večer a občas před odpo spánkem, když ji nejde usnout, řekla bych, že i tady je problém, mám pocit, že sjem špatná máma a snažim se to takto vyrovnat, ale kojená mě už fyzicky ničí..bývala jsme veselá a klidná, byt jsme byla vždy nervák, ale ne takový, uměla jsme veco řešit v klidu, ted se hroutím, že vysypubalíček rýže na zem, jsem uzkostná u dcery, když se ji neco stane, panikařím, asi newjsem v pořádku, začínám si to uvedomovat, ale podpora v rodině žádná, co mám dělat? dcera je pro me vše, nechci, aby kvůli nervní matce z ní vyrostla uzkostná nervní holčička, ona je jinak šikovná, hodně hravá, bystrá a veselá, jen má ted období vzdoru a já to nedávám, jsme na ni skoro sama a mám co dělat se sebou, jak se zapře a dělá scény, že umí řvát kvůli blbosti i hodinu a třeba nechce někam jít a já tam potřebuji, bouchnou mi nervy, dostane na zadek a íkám ošklivé veci, neumím to řešit v klidu, hroutím se.. už to trvá dlouho..prosím, neodsuzujte mě, ty stavy, to se nedá ovládnout, uplné zatmění, někdy ležím v posteli, koukám jakspinká, hladim ji, chce se mi brečet a utect, zasloužila by lepší maminku :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
24996
25.5.18 09:18

Já bych to viděla možná spíš na psychiatra

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
431
25.5.18 09:20
@Anonymní píše:
Od porodu jsme uplně na nic, nešlo o poporodní depresi, asi, spíše šlo o hodne silné poporodní blues, doktorka též to podcenila a ještě se mnou mluvila ve stylu, co jako čekát, musíte spát, když spí dítě, na otázku, že to nejde a malá se budí po hodině mi řekla ale nepovídejte..

no..nějak jsme v tom žila, řvala na muže že malou nechci, že je opustím, řvala na malou, ař sklane nebo s ní třísknu už o zem a přišlo mi to normální, bohužel, partner to taky neřešil, jednou jsme na nej vzala nůž a on na mě řval, že jsme magor, já se sesypala, nespala, ale k doktorovi nešla, rodina to brala, že jsme vyčerpaná, pak se to zlepšilo, začala jsme spát a to udělalo hodně, i tak 2 roky jsme nespala v kuse, to až ted ve 2 a 4 m malá spí už, ale ty vzpomínky na naprostou bezmocnost, na to, že sjem řvala sprostě po miminku, že sjem uvažovala, že odejdu, že jsme partnera prosila at nechodí do práce, že doma to sama nedám, že mám strach, že ji ublížím a on odešel!! byt mi poslal tchýni, ale i tak, dost to narušilo náš vztah..ak se to srovnalo, ale doted nejsem dobrá, uzlíček nervů, občas vypěnim, malá je moc živá a furt se vztekáa já to nedávám, mám dny, kdy hýřim energii, byt jsme unavená, vymýšlím zábavu, jsme pořád venku, hrajeme si, vyvářim ji, dny, kdy jsme apatycká a nechci, aby mě otravovala a dny, kdy to nedávám a malá zlobí a já se hroutím, hádáme se s manželem, jelikož já jsme ko a mám pocit, že to nekončí, neužívám si mateřství, malou miluju a mám pak hrozné vyčitky, nebiji ji, občas když zlobí na zadek, ale co občas vyoustim v amoku z pusy, brečim tu před ní a říkám, že se nemělanarodit, že mi zničila život, jsou to stavy, ve kterých se nepoznávám, chci se dokopat k psychologovi, manžel vždy spusí, že tam chodí jen blázni a že sjem přetažená, ale aby mi ulevil, tone, vim, že má naročnou práci, ale..hlídání nemám..nemám kdy vypnout, jsme naštvaná na muže, že v době, kdy jsme nebyla schopna to řešit, to neřešil on, co kdyby mi fakt přeskočilo a něco se stalo?? nemůžu mu odpustit a cítím, že potřebuji pomoc a chci k psychologovi, ale nedokážu se dokopat tam jít :((

stále kojim, byl to boj, jenže nedokážu přestat, další problém, malá je zavisláček, kojim jen ráno a večer a občas před odpo spánkem, když ji nejde usnout, řekla bych, že i tady je problém, mám pocit, že sjem špatná máma a snažim se to takto vyrovnat, ale kojená mě už fyzicky ničí..bývala jsme veselá a klidná, byt jsme byla vždy nervák, ale ne takový, uměla jsme veco řešit v klidu, ted se hroutím, že vysypubalíček rýže na zem, jsem uzkostná u dcery, když se ji neco stane, panikařím, asi newjsem v pořádku, začínám si to uvedomovat, ale podpora v rodině žádná, co mám dělat? dcera je pro me vše, nechci, aby kvůli nervní matce z ní vyrostla uzkostná nervní holčička, ona je jinak šikovná, hodně hravá, bystrá a veselá, jen má ted období vzdoru a já to nedávám, jsme na ni skoro sama a mám co dělat se sebou, jak se zapře a dělá scény, že umí řvát kvůli blbosti i hodinu a třeba nechce někam jít a já tam potřebuji, bouchnou mi nervy, dostane na zadek a íkám ošklivé veci, neumím to řešit v klidu, hroutím se.. už to trvá dlouho..prosím, neodsuzujte mě, ty stavy, to se nedá ovládnout, uplné zatmění, někdy ležím v posteli, koukám jakspinká, hladim ji, chce se mi brečet a utect, zasloužila by lepší maminku :,(

hlavní je, že s tím chcceš něco dělat, upřímně nechápu manžela, vzalas na něj nůž, viděl tvé stavy a odejde do práce :zed:
nemáš kamarádku, které se můžeš svěřit, klidně ne se vším, ale že zvažuješ psychologa, že toho máš nad hlavu, třeba by ti pomohla nějakého vyhledat a objednat, nebo i šla s tebou?
neboj, malá je ještě prcek, hlavní je, at jsi v klidu a bude to dobrý :kytka: :srdce: z popisu je vidět, že ji máš ráda, ona ještě nerozumí co říkáš, ale musíš to dostat pod kontrolu než začne, ted rozumí jen tomu vzteká, proto i ona se může víc vztekat, vidí to jako normální chování, psycholog pomůže

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
703
25.5.18 09:21

Manžel je s prominutím vůl, k psychologovi rozhodně nechodí jen blázni. Na tvém místě bych nemeškala, zašla za obvodním a ten tě tam pošle. Rozhodně se není za co stydět. Evidentně jsi na tom špatně, sama si nepomůžeš.. :nevim: Určitě to dobře dopadne, ale musíš to řešit. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
431
25.5.18 09:22

Jinak to období kolem 2 a půl let je náročné samo o sobě, natož pokud jsi „labilnější“ nemyslim ve zlém..nervy bouchnou každému, ty s nimi ale neumíš pracovat a kdo ví, stále kojíš, laktace může hrát roli, poporodní deprese v různé míře může trvat i takto dlouho nebo se i objvit později

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
25.5.18 09:42

Mám to podobně, jen já mám děti 2 a starší. Většinou to dávám sama, jsou to takové vlny - chvilku je lépe, myslím si, že už je to dobré a pak zas přijde náročnější období a jsem v tom zpátky. Teď mám zrovna z těch horších, ale většinou se z toho už umím vydrápat sama. Máme to v blízké rodině a tam to bohužel dopadlo špatně. Takže se snažím to spíše zvládat sama, nechci tím okolí zatěžovat a připomínat jim tím tu druhou osobu. Zjistila jsem, že trochu pomáhá, když beru pravidelně hořčík. Lépe se mi ty situace potom zvládají, déle vydržím v klidu. Kdy půjde dcera do školky? Že by sis trochu oddychla?

  • Citovat
  • Nahlásit
36011
25.5.18 09:49

Určitě na psychiatra, klidně nějakou krizovou intervenci, Riaps a pod. Dávno ses měla léčit.
Jak se dokopat - někdo tě tam musí objednat a někdo tě tam musí dovézt. POpros někoho, když sama chceš, tak pak už necouvneš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6103
25.5.18 10:00

Taky mi to přijde spíš na psychiatra. Jinak jak jinak se tam dokopat, než si to po sobě přečíšt. Radši bych tisíckrát nekojila, než dceři vyčítat, že se narodila. Chápu, že bez podpory manžela je to těžký, ale tak holt to musíš dělat ty pro dceru. Vim o čem mluvim, i když já tu podporu manžela měla naštěstí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
25.5.18 10:18

K psychologovi můžeš bez doporučení od obvodního, zavoláš si přímo do ordinace a pokud mají plno, doporučí ti někoho jiného poblíž - jinak psycholog je spíš o pokecu, ale taky může napsat antidepresiva - znám hodně lidí co má psychologa, občas tam zajdou když se sypou a fakt to nejsou blázni.. Doba je holt krutá a psychika lidí se sype jako domečky z karet, takže mít psychologa bude za pár let pro každého standard. Jestli si manžel myslí, že je to pro blázny, tak si plete psychologa s psychiatrem a k psychiatrům dochází lidi na doporučení od obvodního a to z důvodu, že léčí poruchy osobnosti, zbavuje svéprávnosti, řeší násilnické skloy - agrese, drogové a další závislosti - předepisuje tvrdší léčbu, alias dělá z lidí „salát“ a to ty podle mého úplně nepotřebuješ, potřebuješ si odfrknout, vypovídat se, naučit se relaxační techniky a poznat, kdy už toho na tebe začíná být moc a v tu chvíli umět vypnout. Objednej se ještě dnes k psychologovi - mají celkem dlouhé čekací termíny od objednání a do té doby si můžeš promyslet, jakým způsobem řekneš manželovi že tam jdeš. Můžeš mu to říct až po první návštěvě - říct mu že ti to pomáhá a nabídnout mu, aby šel s tebou? Ale třeba kámošky přítel je stejný jako ten tvůj - dokonce jí i slíbil že tam s ní zajde a nikdy nešel.. Ale už je s tím smířený že tam občas zajde a bere to tak, že je lepší když si jde jednou za čas pokecat, než když dělá doma scény a hroutí se.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
638
25.5.18 10:28

Já se k tomu psychologovi dokopávala celé měsíce. První krok je ten nejtěžší.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
25.5.18 10:30

@Boudová Máte veliké štěstí, že jste měla podporu v manželovi - paní, která tu otevřela diskuzi ji ale evidentně nemá. Přijde mi, že možná paní nebude úplně na 100% češka a nejspíš tu nemá moc kamarádek podle toho co píše. Když nevíte jak se ta paní teď musí cítit a co prožívá, tak nechápu proč sem vůbec přispíváte :think: Takhle na mě působíte jen jako ženská, co má všechno a za každou cenu si musí rejpnout do slabšího :roll:
@Pudloslava A když paní nemá nikoho na hlídání a manžel nechce pomoci? Rady k nezaplacení, fakt :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6103
25.5.18 10:40

@Podještědí to vůbec nebylo z mojí strany rýpnutí. Já šla na psychiatrii po měsíci problému. Protože jsem právě nechtěla ublížit dceri. Už tím že třeba místo usměvavý maminky má doma ubrecenou trosku. Chápu že nez pomocí manžela je to horší, ale i tak chcem to nejlepší pro děti. Neodsuzuji. Jen si myslím, že tady může napsat kdokoli cokoli, ale nepomůže to ani z daleká tak jako tem odborník.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
25.5.18 11:52

@Podještědí jsem napůl češka, dlouho jsme tu nežila, skoro nikoho tu nemám, kamarádek taky moc ne, většinu mám v zahraničí a komunikujeme přes Fb, maily apod..ta izolace s malou taky dělá své, z rodiny mé mám jenom tátu a ten je se zdravím na štíru..před narozením dcerky mi umřela máma, možná to k tomu taky nepřidalo, mám v plánu někam jít ale vubec nevim jak začít, co říkat, na soukromého nemám, do riapsu se mi nechce, nevim, nejaký blok asi že si nepřipadam akutni, napadla me prakticka ale nevim co a jak ji řict proč chci nekam zadanku, vim ze ten krok musim udelat ja, kez by me mutz nebo nekdo z rodiny podporil a trochu i prinutil..

ten nuz, to bylo v sestinedeli, ted zpetne jsme spis chtela jenukazat ze je mi fakt zle a ze to je vazne, tchyne na to rekla ze ona v sestinedeli pod hormonami hazela po muzi talire kdyz byla x dni nevyspala, ze je to spankova deprivace a tim to skoncilo a ja ja nevim od te doby to v sobe dusim a trapim s etim a posloucham manzela jak rika ze jsme hysterka a ze se furt nervuju, no jsme a nervuju, problem je ze to hle nejsme ja a ze to neumim ovladat..

  • Citovat
  • Nahlásit
6103
25.5.18 11:58

Já se fakt omlouvám, že to vyznělo blbě. Já jen že pro mě to není nic těžkého se objednat. Prostě někam zavolej a zkus to :) i ten psychiatr tě poslechne. A když nic aspoň. Ti řekne že nejsi blázen. S tím manželem mě to mrzí.. Ale opravdu je třeba to dělat pro ty děti. Zatím jsme jediný koho mají. Ps zas tak snadný sem to taky neměla. Manžel na kamionu takže ty noci sama s mimcem byli taky strašný.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
17658
25.5.18 12:03

Ty se sama neposuzuj prosím. Nech to na odbornících. A to okamžitě. Holky, neznáte nějaké linky první pomoci při těchto stavech? Zakladatelka je úplně v háji a ničí život sobě i dítěti. Ta holčička poroste a nenávist její matky (za kterou v podstatě nemůže) taky. Není ostuda říci si o pomoc. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama