Jak se přinutit fungovat s depresí?

Anonymní
3.4.17 17:31

Jak se přinutit fungovat s depresí?

Dobrý den, maminky,
prosím nejdříve moc o ponechání anonymity, je to pro mě hodně osobní a citlvé téma, díky.
Mám už nějakou dobu nejspíše deprese, už to bude od tich nejhorších stavů asi 10 let. (kdy jsem nebyla schopná ničeho, ubližovala si, přála si jen neexistovat, všeho se bála a nechtěla chodit ani ven) Hodně mi „pomohlo“ narození dětí, ale poslední dobou se to opět velmi zhoršilo. Kdysi jsem kvůli psych. problémům tedy nedodělala školu, nyní tedy chodím opět do školy, ale nezvládám to, že mám pocit že kvůli mým chybám přicházím o čas s dětmi, o jejich dětství, mám ze školy nervy a na děti jsem protivná, nyní mě samotná myšlenka na školu přivádí zase už do hrozných depresí, hrozných stavů, jsem schopná celé dny probrečet, chtěla bych jen spát, mám pocit že nic nechci dělat, nejsem schopná udělat, ani doma uklidit, už ani dětem uvařit, nic. Všechno mě neskutečně unavuje a chtěla bych jen spát (a v nejhorších stavech si přeji se hlavně už nikdy neprobudit, což si pak zase kvůli dětem vyčítám).
Uvědomuji si, že takhle žít nejde, ničí to mě, i rodinu a vím, že normální to není. Celé dnešní dopoledne jsem strávila obvoláváním doktorek-psychiatr, kam jsem nikdy nechodila, nebo jednou kdysi v té nejhorší době, ale jen mi napsala léky a po tich mi bylo ještě mnohem hůř, tak jsem se z toho jakž takž tenkrát vyhrabala sama, ale celkově se v tom vždy nějak jen plácala. Ale všude mi bylo řečeno že už nepřibírají nové pacienty, tak moc dr. jsem snad ještě kvůli ničemu nikdy neobvolala, ale rozhodla jsem se že kvůli sobě i dětem musím. Ale nic no. Mám ještě pár kontaktů ale po poledni už to nikde nikdo nebral tak snad zítra. Ale prosím nemáte někdo radu co teď? Zatím jak fungovat? Jak se „nakopnout“? Chce se mi jen hrozně spát, připadám si tak moc unavená, bolí mě břicho, jako když se něčeho moc bojím, každou chvíli brečím a jsem hrozně neschopná, nevím už co se sebou. Přitom bych se tak moc měla učit a nebo si říkám že když už se neučím měla bych se věnovat aspoň dětem, ale jakoby nic nešlo :-(.

  • Nahlásit
  • Citovat

Reakce:

28853
3.4.17 17:51

Měla jsi to řešit už dávno, ne to nechat zajít tak daleko. Pravděpodobně to bude nějaká forma uzkostne poruchy s právě probíhající panickou atakou. Řešením je na psychiatrickou pohotovost do nemocnice, kde tě neodmitnou, vyšetří, namedikuji a budeš čekat měsíc, dva, nez tě přijme nějaký ambulantní psychiatr. Určitě se najde nekdo, kdo pribira pacienty.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
10764
3.4.17 17:51

Klidně si můžete nechat napsat nemocenskou. To že je potřeba se smířit s tím, že je člověk nemocný a bejt na sebe hodnej, říct si o pomoc s tí, co zrovna nezvládá a tak je dost podstatná součást návratu do běžného stavu.

Zajít k lékaři, nechat si napsat prášky a počkat až zaberou. Je potřeba počítat s tím, že to nepůjde hned a instatně. Léky zabírají až po měsíci a ne vždy se napoprvé podaří trefit dávku a nebo vhodný přípravek. To není chyba doktora, mozek je holt složit a individuální.

No a to že léky obrousí nejhorší stavy ještě neznamná, že bude člověk hned plně funkční, návrat je potřeba řešit pomalu a něžně, aby se čerstvě srostlé rány zase nepotrhaly.

Mezi tím najít psychoterapeuta či psychoterapeutku a kromě léků taky vstoupit do terapie, kde budete mít možnost lépe porozumět těm vzorcům, co vás do současného stavu a především si pořádně poromyslet a vyzkoušet jak to zkusit jinak a méně bolestně. A taky to dost pomáhá s tím - naučit se mít rád. Takovej jakej je, ne až bude dobrej. To se o samotě dělá těžko.

Pro základní informace je výtečná třeba tahle kniha http://obchod.portal.cz/…-ji-zvladat/

V případě, že ambulantní léčba nebude zabírat, tak je tu možnost stacionáře - kam se chodí přes den na terapie a člověk spí doma a nebo velmi účinné jsou léčby poruch nálady a úzkosných poruch v některých lázních.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1097
3.4.17 17:57

:hug: Moc bych tobe chtela pomoct, podporit. Nevim jak. Nejsem psycholog a takove stav jsme mivala take. Hodne casto v takych pripadech proste pomyslim na sve deti a na ty lide, ktere maji ted problemy se zdravim, na hrani smrti.Pak si otrepu a v duchu reknu, ze jsem na tom jeste dobre a diki Bohu, ze mam zdrave deti, ja jsem zdrava a snad to tak vydrzi nam.
Ja zacala delat VOS, kdyz male bylo 2 roky. Musela jsem ji nechavat cizim lidem, a mela jsem hrozne vycitky.Pak jsem otehotnela opet a rizikove tehu, musela jsem skolu prerusit na 2 roky. Nenastoupila jsem pak, bo maly mel 1,5 roky a uz jsem hlidani nemela a neslo to niejak vyresit.
Ted zas mam vycitky, ze kdyby skoncila skolu, tak ted jsemna tom financne mnohem lip a muzu si doprat detem toho vic.Vzdy neco za neco.Je veda najit zlaty stred. :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.4.17 18:01
@Jana206 píše:
Měla jsi to řešit už dávno, ne to nechat zajít tak daleko. Pravděpodobně to bude nějaká forma uzkostne poruchy s právě probíhající panickou atakou. Řešením je na psychiatrickou pohotovost do nemocnice, kde tě neodmitnou, vyšetří, namedikuji a budeš čekat měsíc, dva, nez tě přijme nějaký ambulantní psychiatr. Určitě se najde nekdo, kdo pribira pacienty.

Tak do nedávna mi nepřipadalo že by to zacházelo někam „daleko“. Naopak, za několik let co mám děti jsem si prošla i opravdu hrozným obdobím, kdy první dítko bylo velmi nemocné a já s ním několik měsíců v nemocnici bojovala o jeho život, a všechno jsme to spolu zvládli, nesesypala jsem se. Nemohla jsem když mě potřebovalo. A od té doby jsem žila nějak s tím, že když jsem zvládla tohle, zvládnu už všechno. Občas přišla nějaká „depka“ ale přišlo mi že je to i hodně řízené asi hormonálně, nejčastěji to bylo v době před menstruací. Hodně se to zhoršilo jen v poslední docela krátké době, a způsobuje to hlavně škola. A to že tam prostě nechci chodit, vadí mi ten pocit že mě to obírá o dětství dětí, které tak moc rychle utíká, ale zároveň vím, že nemám jinou možnost, právě i kvůli dětem, abych pak měla nějakou ucházející práci školu dodělat musím. A nevidím z toho žádnou cestu ven :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
3.4.17 18:09
@toooja píše: :hug: Moc bych tobe chtela pomoct, podporit. Nevim jak. Nejsem psycholog a takove stav jsme mivala take. Hodne casto v takych pripadech proste pomyslim na sve deti a na ty lide, ktere maji ted problemy se zdravim, na hrani smrti.Pak si otrepu a v duchu reknu, ze jsem na tom jeste dobre a diki Bohu, ze mam zdrave deti, ja jsem zdrava a snad to tak vydrzi nam.
Ja zacala delat VOS, kdyz male bylo 2 roky. Musela jsem ji nechavat cizim lidem, a mela jsem hrozne vycitky.Pak jsem otehotnela opet a rizikove tehu, musela jsem skolu prerusit na 2 roky. Nenastoupila jsem pak, bo maly mel 1,5 roky a uz jsem hlidani nemela a neslo to niejak vyresit.
Ted zas mam vycitky, ze kdyby skoncila skolu, tak ted jsemna tom financne mnohem lip a muzu si doprat detem toho vic.Vzdy neco za neco.Je veda najit zlaty stred. :hug:

Díky za odpověď, já právě mám taky takové výčitky že děti opouštím, že se jim nevěnuji, a ne jen v době kdy přímo ve škole jsem, ale já to už dnes neumím brát na lehkou váhu, takže mám v podstatě pořád pocit že do školy musím něco dělat, musím se učit a že na děti nemám čas nikdy a jsem se všeho hrozně nervózní a na ně hrozně moc protivná a zlá, pořád jim jen říkám ať mě nechají, křičím. Pak mám výčitky, vadí mi to, brečím, vadí mi ta škola, vadí mi moje neschopnost, nesnáším se že jsem to udělala v tak špatným pořadí, vím, že jsem měla nejdřív dodělat školu a pak až mít děti, ale na tom dnes už nic nezměním, a chtěla jsem to napravit aspoň tím že jí dodělám teď. Musím to napravit. U mě nejde o vyšší, ale o střední s maturitou. Kdysi jsem došla do čtvrťáku a sesypala se právě před maturitou a tu už neudělala, ani další rok kdy jsem zkusila nastoupit znovu do čtvrťáku. Teď dělám jinou školu zase od znova. Zase má 4 roky, já jedu druhý, už loni to ke konci školního roku bylo hodně náročné, ale nějak jsem to nakonec dala, teď mám pocit že už nemůžu, a nechci, nechci už nic, nechci takhle žít :,( přicházet o děti :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
31329
3.4.17 18:10
@Ou píše:
Klidně si můžete nechat napsat nemocenskou. To že je potřeba se smířit s tím, že je člověk nemocný a bejt na sebe hodnej, říct si o pomoc s tí, co zrovna nezvládá a tak je dost podstatná součást návratu do běžného stavu.

Zajít k lékaři, nechat si napsat prášky a počkat až zaberou. Je potřeba počítat s tím, že to nepůjde hned a instatně. Léky zabírají až po měsíci a ne vždy se napoprvé podaří trefit dávku a nebo vhodný přípravek. To není chyba doktora, mozek je holt složit a individuální.

No a to že léky obrousí nejhorší stavy ještě neznamná, že bude člověk hned plně funkční, návrat je potřeba řešit pomalu a něžně, aby se čerstvě srostlé rány zase nepotrhaly.

Mezi tím najít psychoterapeuta či psychoterapeutku a kromě léků taky vstoupit do terapie, kde budete mít možnost lépe porozumět těm vzorcům, co vás do současného stavu a především si pořádně poromyslet a vyzkoušet jak to zkusit jinak a méně bolestně. A taky to dost pomáhá s tím - naučit se mít rád. Takovej jakej je, ne až bude dobrej. To se o samotě dělá těžko.

Pro základní informace je výtečná třeba tahle kniha http://obchod.portal.cz/…-ji-zvladat/

V případě, že ambulantní léčba nebude zabírat, tak je tu možnost stacionáře - kam se chodí přes den na terapie a člověk spí doma a nebo velmi účinné jsou léčby poruch nálady a úzkosných poruch v některých lázních.

Krásně a moudře řečeno. Mít se rád i se svými chybami. Patří k nám a proto se nehroutit, když nám nějaká zůstane věrná.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.4.17 18:17
@Ou píše:
Klidně si můžete nechat napsat nemocenskou. To že je potřeba se smířit s tím, že je člověk nemocný a bejt na sebe hodnej, říct si o pomoc s tí, co zrovna nezvládá a tak je dost podstatná součást návratu do běžného stavu.

Zajít k lékaři, nechat si napsat prášky a počkat až zaberou. Je potřeba počítat s tím, že to nepůjde hned a instatně. Léky zabírají až po měsíci a ne vždy se napoprvé podaří trefit dávku a nebo vhodný přípravek. To není chyba doktora, mozek je holt složit a individuální.

No a to že léky obrousí nejhorší stavy ještě neznamná, že bude člověk hned plně funkční, návrat je potřeba řešit pomalu a něžně, aby se čerstvě srostlé rány zase nepotrhaly.

Mezi tím najít psychoterapeuta či psychoterapeutku a kromě léků taky vstoupit do terapie, kde budete mít možnost lépe porozumět těm vzorcům, co vás do současného stavu a především si pořádně poromyslet a vyzkoušet jak to zkusit jinak a méně bolestně. A taky to dost pomáhá s tím - naučit se mít rád. Takovej jakej je, ne až bude dobrej. To se o samotě dělá těžko.

Pro základní informace je výtečná třeba tahle kniha http://obchod.portal.cz/…-ji-zvladat/

V případě, že ambulantní léčba nebude zabírat, tak je tu možnost stacionáře - kam se chodí přes den na terapie a člověk spí doma a nebo velmi účinné jsou léčby poruch nálady a úzkosných poruch v některých lázních.

Nemusím být na nemocenské, jsem na rodičáku. Mladšímu je dva a půl. Nemůžu si ani dovolit být celý den někde pryč, mám malé děti a nikdo jiný se mi o ně nepostará. Babička je taky ještě pracující a manžel prostě pracovat musí, máme hypotéku a další náklady na bydlení a život :(. Mám pocit že nemám ani čas čekat a někam se „schovat“ až léky zaberou, ta škola a školní rok a čas a dětství dětí…to prostě nepočká. A je mi jasné že tenhle pohled na věc je asi právě špatně :(. Ale neumím se podívat jinak, nevím jak jinak bych to měla všechno udělat :(. A asi se opravdu nemám ráda, mám pocit že jsem v životě udělala špatně skoro vše :(. Kniha vypadá zajímavě, děkuji za tip :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
2194
3.4.17 18:24

Psychiatrická nemocnice Bohnice má krizovou linku, myslím, že funguje nonstop. Zavolej tam, řekni jim, co jsi napsala nám a oni ti řeknou co dál, jestli bude stačit zajít k psychologovi a nasadit ambulantni lecbu, nebo jestli bude nutná hospitalizace. Nechci vůbec malovat čerta na zeď, ale troufám si tvrdit, že to není tak nevážný stav, jak si možná myslíš :(
http://www.bohnice.cz/krizova-pomoc/

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2194
3.4.17 18:30

@Ou @Burj Chalifa :potlesk: :potlesk: :potlesk: Ještě mě napadla kniha Miluj svůj život, učí vidět všechno jinak :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
10764
3.4.17 18:30
@Anonymní píše:
A asi se opravdu nemám ráda, mám pocit že jsem v životě udělala špatně skoro vše

ten pocit není pravdivý, to je jeden ze symptomů deprese. Jedna z cest, jak vám nemoc mění myšlení, jak chce převzít váš život a mít nad vámi moc
Léčba s tím pomůže.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
10764
3.4.17 18:31

@Lada84 ezokecy a autosugesce jsou dobré pokud je člověk zrovna trošku neurotický, na klinickou depresi vážně nepomáhají, jedině člověku přidají pocit viny za to že fakt není schopen myslet pozitivně.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1097
3.4.17 18:35

Je uz dana vec, ze mas deti drive, nez jsi dodelala skolu.Tak se proste stalo ve tvem zivote a nezmenis to. Nastala situace, ze to musis v hlave vyresit sama pro sebe, co je ted dulezite a do budoucna. Mozna…prave ze skola tezka a nezvladas to, tak se schovavas za city k detem. Pochop, verim, ze dite mas rada, ale pocitove proste zavrhujes myslenku, ze skolu nezvladas a snazis se vymluvit na dite, ze neco ti urtika.ano,utika, a detstvi je kratke. A prave ten zlaty stred mezi skolou a vychovou ditete-je to jen na tobe. Nacase rozhodnout, zda das sily dokupy a skolu zuby nehty dokoncis a za 1-2 rok, nebo kolik ti zbyva-budes se venovat vice diteti.Neco ti utece, ale ne zas tolik.ale budes v zivote mit vice moznosti a tim padem detem das vic. Jestli rozumis, co jsem chtela rici…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
31329
3.4.17 18:52

Život má mnoho odstínů a zákrut a to, že je složitý, tím je krásný. Kdo jiný nás zná lépe a důvěrně, než mi sami. Mějme se rádi i s chybami a omyly, které k nám patří, přijali jsme je a odpustili si, netlačíme na pilu, abychom nad nimi zvítězili. Místo „musím“ nahraďte můžu, až budu chtít. Buďme sami sobě nejlepšími chápavými přáteli, berme se s určitý humorem a nadhledem. Příklad z mnoha - trpíte trémou se všemi proklatými příznaky? Tak si řekněte - to jsem tedy zvědavá, za kolik minut to na mě přijde, za jak dlouho se začnu potit a červenat jako minule. A ano, na Tebe, můj milovaný vegetativní systéme je spolehnutí, dneska máš zpoždění 2 minuty :lol:.Nečiňte na sobě násilí, pochopte se.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.4.17 22:50

Už jak jsem přečetla název příspěvku, tak jsem si okamžitě vzpomněla na 13. komnatu Kláry Trojanové, která prožila depresi. A psychiatr tam říkal, že snaha rozchodit depresi je asi tak stejná jako snažit se rozchodit zlomenou nohu. A s tou nohou by byla ještě větší pravděpodobnost, že se to podaří. Vůbec bych se tedy nepokoušela řešit situaci sama, aby nebylo ještě hůř… Takže se nejprve musíte dostat někam k psychiatrovi, jak tady již bylo psáno, kvůli medikaci. Ale pak bych doporučila nějakého vhodného psychologa, kde bude možno se vypovídat. Psycholog Vám navíc může pomoci přijít na podstatu problému a „přenastavit“ hlavu do správných kolejí. A co rodina? (manžel, maminka…) Kamarádky? Máte nějakou spřízněnou duši?

Přeji Vám ať se brzy zase usmíváte a je Vám lépe :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama