Jak se rozejít, přesto že ho miluji

@Anonymní píše:
Ahoj,
ráda bych si přečetla rady, zkušenosti a zda jste toho konečného rozhodnutí litovaly? Co bylo poslední kapkou a co nejste ochotné tolerovat?
Jsme s přítelem přes tři roky, milujeme se ale spíše se v tom plácáme. On nesnese mou povahu a já jeho. Pořád tam je ale láska a určité vlastnosti, které nás spojují. Ale…být bez něho mě děsí, ale už toho mám všeho i dost. Dlouho jsme spolu bydleli, ted bydlíme každý sám. Když jsme spolu za dobře, je to jako být v ráji. Pak stačí nějaká jeho věta nebo reakce na mou větu a už si říkám, že to nedám.
Začarovaný kruh

mne nejvice v minulosti pomohlo sepsat si (ve chvili kdy chces sama sebe ujistit ze rozchod je spravna vec) co delal spatne nebo je na nem spatneho (ne podle tvych predstav) a pak co hezke jste spolu delali a prozili a vinou jeho chovani uz prozivat nebudete…asi to zni hnusne, ale pomohlo mi to hodne rychle prekonat rozchod kvuli nevere i po 7 letech super vztahu kdy jsem si nedokazala predstavit jak budu sama 

Moje mamka má takového manžela. Oba jsou odlišné povahy, dost se hádají (on je i dost sprostý, i pije, je agresivní,…), ale chvílemi se mají strašně rádi. Takhle spolu byli 7 let, pak se vzali. Mamka čekala, že až ji bude mít „jistou“, bude mít větší klid. Omyl… Rozvádět se chtěli týden po svatbě. Teď je to rok a půl od svatby a „Itálii“ mají pořád stejnou. Mamka je psychicky vyčerpaná, ale on ji už tak zdeptal, že nemůže žít bez něj. My už jsme naštěstí dospělí, ale mít děti a být pro ně takovým vzorem, aby pak sami měli pokřivené vnímání úcty k partnerovi i sami k sobě… Nikdy.

Láska je ve společném životě k ničemu, pokud nejde ruku v ruce s úctou, společnými hodnotami a schopností spolu vycházet.
Toť můj názor, ale jsou jiní lidé, kteří k životu potřebují to vzrušení z hádek, ti pak celý život trápí společné děti.

@Anonymní píše:
Ahoj,
ráda bych si přečetla rady, zkušenosti a zda jste toho konečného rozhodnutí litovaly? Co bylo poslední kapkou a co nejste ochotné tolerovat?
Jsme s přítelem přes tři roky, milujeme se ale spíše se v tom plácáme. On nesnese mou povahu a já jeho. Pořád tam je ale láska a určité vlastnosti, které nás spojují. Ale…být bez něho mě děsí, ale už toho mám všeho i dost. Dlouho jsme spolu bydleli, ted bydlíme každý sám. Když jsme spolu za dobře, je to jako být v ráji. Pak stačí nějaká jeho věta nebo reakce na mou větu a už si říkám, že to nedám.
Začarovaný kruh

Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala, poslední kapkou bylo, když na mě dělal pěsti před mým tátou, který se mě zastal a vyhodil ho z baráku Taky jsem ho v té době měla dost ráda, jestli to byla ještě láska, nevím 

Položila jsem si otázku: Vzala bych si ho za muže? Umím si představit, mít s ním dítě a prožít s ním CELÝ ŽIVOT?

Odpověď bylo BOHUDÍK ne. Odpověz si ty a možná ti to ulehčí rozhodování a následně i život 

Asi je to těžký, ale já bych si zkusila najít nějakou jinou činnost. Taky jsem se dříve rozcházela protože to nešlo. Láska jako trám, ale fakt to nemělo smysl. Rozešla jsem se, týden jsem probrečela a pak mi došlo, že nemám čas to tak prožívat, a hodila to za hlavu. Proč bych se měla trápit? On už o tom ani neví a pravděpodobně je mu to jedno. A sebepoškozováním fakt netrpím. Měla jsem ale hodně práce, brigádu 8h/denně a studovala vysokou. Hodně mi to ulehčilo.. proto říkám, asi najít činnost. Držím palce, ať to dopadne jakkoliv, hlavně dobře 

@radkka Jj to na me fungovalo take