Jak se smířit s životem bez dítěte (aneb dítě žádné nebo autista)

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.06.19 07:11
Jak se smířit s životem bez dítěte (aneb dítě žádné nebo autista)

Všechny zdravím a díky citlivým osobním údajům zakládám raději anonymně.

Je tu někdo, kdo si prošel složitým obdobím a na jeho konci došel k tomu, že dítě nebude nebo nemůže mít dítě? Jak jste se s tím vyrovnávali? Jak se s tím vyrovnáváte? JAK?

Pro mě je to téma už 3 roky… Měla jsem takový zdánlivě normální život, plna odhodlání, naděje, radosti… Jen jsem měla pořád pocit, že své vrstevníky musím dohánět a že to nějak jde všechno hůře než jim… Na střední bylo období, kdy se mi dařilo a všechno bylo jak jsem si představovala… Ale po maturitě se mezi mnou a mými vrstevníky rozevíraly postupně nůžky, nezvládala jsem dostatečně další životní milníky a nechápala proč… Nedokázala jsem vystudovat VŠ, měla dost komplikované partnerské vztahy, v práci jsem taky pokulhávala, až jsem začala hledat příčinu… Dlouhá cesta začala v partnerské poradně a skončila v Nautis s diagnózou Aspergerův syndrom, porucha autistického spektra. Přečetla jsem si o tom dvě knížky a najednou to všechno zapadalo do sebe a vysvětlovalo všechna proč…

A tímto skončilo moje období nadějí a iluzí. Dostala jsem takovouto diagnózu v období, kdy se kamarádky vdávají a rodí děti. Směs úlevy že chápu se mísila s bolestí, že teda je opravdu všechno hodně jinak.
Bývalý partner toužil mít miminko a nezvládal přijmout tento fakt a tuto diagnózu, bál se mít autistické dítě. Ale nedokázal mi to říct a vyplavalo to až po odhalené opakované nevěře. Byla to poslední kapka pro konec vztahu, který stejně asi nebyl dostatečně funkční. Zpětně se mu nedivím, jen by mi bylo lehčeji, kdyby mi to dokázal říct do očí a vztah ukončit. Tenkrát jsem najednou přišla o práci, o vztah i o bydlení a psychicky to nezvládala. Dlouho jsem se dávala do kupy, hledala práci…

A teď? Mám práci a našla jsem partnera, kde snad konečně funguje vzájemné přijetí a pochopení. Jenže taky má Aspergerův syndrom a je o pár let starší. Neplánovala jsem to, vyplynulo to a je to hezké.
Dlouho jsem si kladla otázku, jestli je horší nemít dítě žádné nebo dítě autistické. Dodnes nemám jasnou odpověď. Zdá se mi těžké obojí. Ale najednou po období zamilovanosti mi došlo, že to není jen o této otázce. Že je to i o celkových okolnostech, o nás dvou. O tom, co jsme schopni a neschopni zvládat… A výsledkem je, že všechny okolnosti směřují k tomu dítě nemít. Zabývala jsem se tím už tři roky, stále měla naději, ale teď mi dochází a výsledkem začíná být, že dítě raději ne. Nemáme dostatečné zázemí, já nemám dostatečný příjem. Potácíme se oba s tím, co vyplývá z našich diagnóz, něco zvládáme dobře, v něčem jsme (jak by řeklo kritické okolí) na běžná měřítka neschopní. Všechny změny nám trvají dlouho, každý den je tak trochu boj, někdy veselý a jindy méně.

Už jsem se vzdala hodně věcí ale rodina pro mě vždy byla motivací proč se snažit dál a k čemu směřovat. Teď se tohle pomalu rozpouští a já se snažím to nějak ustát, ale moc mi to nejde. Je hezky, všude se vyrojily kočárky a těhotný… Já se tak moc snažím, ale když se na mě usměje páté dítě a potkám desátou těhotnou, tak už to moc nedávám a kutálí se mi po tvářích slzy.

Někdo by radil výměnu partnera, další kamarádka, že mohu mít dítě ale s jinými vajíčky. Ale nevidím toto jako cestu pro sebe, ani umělé oplodnění, ani adopce. Přijde mi to jako něco příliš přes sílu. Jiný partner neznamená, že není riziko PAS a za mých okolností se vzdát hezkého láskyplného vztahu kvůli případnému dítěti s někým jiným se mi zdá jako blbost. Není to o tom, že bych partnera viděla jako někoho s kým nejde mít rodinu. Spíš je to o tom, že je to na hranici našich možností. Než bychom se vůbec k miminku dokopali, je to práce na několik let… A s našimi okolnostmi a riziky rodit dítě ve čtyřiceti nechci. Kdyby to byl „jenom“ Aspergerův syndrom, tak třeba ještě ano. Ale nějak nezvládnu snést to riziko, že to dítě na tom může být ještě o dost hůř než my dva.

Zvládla jsem zpracovat, že nemám na dokončení VŠ. Rozloučila jsem se s možností vlastního bydlení. Přijala jsem, že musím šetřit a že nemám na cestování a zahraniční dovolený. A teď se musím smiřovat i s tím, že nebudu mít rodinu a zatím mi to vůbec nejde. Vím, že to je ta správnější a rozumnější varianta, když oba dostatečně nezvládáme dospělý život. Ale je to varianta bolestivá pro nás oba.

Kritické komentáře si prosím nechte pro sebe. Potřebovala bych spíš kapku porozumění a jestli tu není někdo, kdo si prošel nebo prochází něčím podobným. A jak to zvládnout.
Ty okolnosti jsem popsala k dokreslení situace. Základní otázka je, jak se smířit s životem bez dítěte. A jak zvládnout ty děti a těhotný všude kolem dokud se s tím člověk aspoň trochu nesmíří. Potřebuju to nějak zpracovat, ten smutek je na mě vidět a nechci být chodíci depka. Už jsem zvládla tolik bolestivého, zvládnu i tohle. Jen by se mi hodilo nebýt na tohle sama a vidět, že si tím někdo taky prochází nebo prošel a zvládnul to. Nechci být smutnou zahořklou protivnou ženskou. Ale stojí to tak hodně sil a někdy už nevím kde je brát a takové období mám zrovna teď. :think:

Zakladatelka S.

Stránka:  1 2 3 4 5 6 Další »
Reakce:
Margery
Extra třída :D 11575 příspěvků 01.06.19 07:24

Já bych do vlastního dítěte šla. To, že jste vy dva aspergeři, bude znamenat, že máte posunuté hranice „normálnosti“ a tím pádem vám výchova nestandardního dítěte nebude připadat složitější ;-) mám staršího syna s partnerem, který vykazuje známky autismu a to, co vám píšu, mi řekl on sám. Že mu rozumí, protože jsou oba podobní chováním.

Pro mě to bylo těžké, ale spíš šlo o to, změnit úhel pohledu na syna. Pak už to tak hrozné nebylo a rozhodně bych ho nedala ;-)

elena.78
Zasloužilá kecalka 915 příspěvků 01.06.19 07:43

Pokud vím, tak PAS (kromě Rettova syndromu) není dědičný :think: tak proč přemýšlíš o tom, že nebudeš mít děti?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.06.19 08:00

Dle me ma muj partner Aspergera taky nebo jiny PAS, nikdy s tim nikam nesel. Dite vykazuje znamky podobne, nikam se s nim nechystam jit, pokud nebude mit pozdeji problemy ve skole. Dle me v nasi spolecnosti je tolik podobnych diagnoz. Bych se tim vubec netrapila a dite si poridila. Navic ani ty vase autisticke znaky podedit nemusi, i kdyz muze. Ale to pak hlavne ovlivni vychova. Moc se v tom placas. Treba by mi nasli nejaky syndrom taky, nedivila bych se.

Akve
Kecalka 120 příspěvků 01.06.19 08:02

Co mám zkušenost z rodiny, tak psychiatrička dědičnost u AS zmiňovala a já v té rodinné linii pár adeptů vidím…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.06.19 08:05

Přečetla jsem si to a následně co je Aspergerův syndrom a v klidu můžu konstatovat, že ho mám asi taky :nevim:. Teda rozhodně by to hodně věcí vysvětlovalo. Po diagnóze pátrat nebudu a snažím se své slabší stránky mírnit a pracovat na nich. Do dítěte bych šla a pokud to jde podstoupila bych v těhotenství všechny gen testy i kdybych měla zaplatit xy tisíc.
Já dítě už chvíli mám a nedovedu si představit, že bych ho nikdy neměla. Nemám žádné jiné životní poslání.

Mám okolo sebe dost holek které dítě nemají a vzhledem k věku už asi ani mít nebudou. Bohužel většina je zapšklá, logicky vyhledávají jiné bezdětné a pořizují si psi nebo hromady koček.

Rozhodně dítě!

Uživatel je onlineKralikcek
Ukecaná baba ;) 2146 příspěvků 01.06.19 08:05
@Anonymní píše:
Dle me ma muj partner Aspergera taky nebo jiny PAS, nikdy s tim nikam nesel. Dite vykazuje znamky podobne, nikam se s nim nechystam jit, pokud nebude mit pozdeji problemy ve skole. Dle me v nasi spolecnosti je tolik podobnych diagnoz. Bych se tim vubec netrapila a dite si poridila. Navic ani ty vase autisticke znaky podedit nemusi, i kdyz muze. Ale to pak hlavne ovlivni vychova. Moc se v tom placas. Treba by mi nasli nejaky syndrom taky, nedivila bych se.

Taky jsem uz slysela, ze je to jakp rakovina…ze to ma v sobe kazdy a bud to propukne, nebo ne :nevim:
Co je na tom pravdy, nevim, ale rozhodne verim, ze tak obri narust techto diagnoz v poslednich letech neznamena, ze predtim tato nemoc nebyla..ci tyto nemoci

Russet
Neúnavná pisatelka 16576 příspěvků 01.06.19 08:07
@Anonymní píše:
Všechny zdravím a díky citlivým osobním údajům zakládám raději anonymně.

Je tu někdo, kdo si prošel složitým obdobím a na jeho konci došel k tomu, že dítě nebude nebo nemůže mít dítě? Jak jste se s tím vyrovnávali? Jak se s tím vyrovnáváte? JAK?

Pro mě je to téma už 3 roky… Měla jsem takový zdánlivě normální život, plna odhodlání, naděje, radosti… Jen jsem měla pořád pocit, že své vrstevníky musím dohánět a že to nějak jde všechno hůře než jim… Na střední bylo období, kdy se mi dařilo a všechno bylo jak jsem si představovala… Ale po maturitě se mezi mnou a mými vrstevníky rozevíraly postupně nůžky, nezvládala jsem dostatečně další životní milníky a nechápala proč… Nedokázala jsem vystudovat VŠ, měla dost komplikované partnerské vztahy, v práci jsem taky pokulhávala, až jsem začala hledat příčinu… Dlouhá cesta začala v partnerské poradně a skončila v Nautis s diagnózou Aspergerův syndrom, porucha autistického spektra. Přečetla jsem si o tom dvě knížky a najednou to všechno zapadalo do sebe a vysvětlovalo všechna proč…

A tímto skončilo moje období nadějí a iluzí. Dostala jsem takovouto diagnózu v období, kdy se kamarádky vdávají a rodí děti. Směs úlevy že chápu se mísila s bolestí, že teda je opravdu všechno hodně jinak.
Bývalý partner toužil mít miminko a nezvládal přijmout tento fakt a tuto diagnózu, bál se mít autistické dítě. Ale nedokázal mi to říct a vyplavalo to až po odhalené opakované nevěře. Byla to poslední kapka pro konec vztahu, který stejně asi nebyl dostatečně funkční. Zpětně se mu nedivím, jen by mi bylo lehčeji, kdyby mi to dokázal říct do očí a vztah ukončit. Tenkrát jsem najednou přišla o práci, o vztah i o bydlení a psychicky to nezvládala. Dlouho jsem se dávala do kupy, hledala práci…

A teď? Mám práci a našla jsem partnera, kde snad konečně funguje vzájemné přijetí a pochopení. Jenže taky má Aspergerův syndrom a je o pár let starší. Neplánovala jsem to, vyplynulo to a je to hezké.
Dlouho jsem si kladla otázku, jestli je horší nemít dítě žádné nebo dítě autistické. Dodnes nemám jasnou odpověď. Zdá se mi těžké obojí. Ale najednou po období zamilovanosti mi došlo, že to není jen o této otázce. Že je to i o celkových okolnostech, o nás dvou. O tom, co jsme schopni a neschopni zvládat… A výsledkem je, že všechny okolnosti směřují k tomu dítě nemít. Zabývala jsem se tím už tři roky, stále měla naději, ale teď mi dochází a výsledkem začíná být, že dítě raději ne. Nemáme dostatečné zázemí, já nemám dostatečný příjem. Potácíme se oba s tím, co vyplývá z našich diagnóz, něco zvládáme dobře, v něčem jsme (jak by řeklo kritické okolí) na běžná měřítka neschopní. Všechny změny nám trvají dlouho, každý den je tak trochu boj, někdy veselý a jindy méně.

Už jsem se vzdala hodně věcí ale rodina pro mě vždy byla motivací proč se snažit dál a k čemu směřovat. Teď se tohle pomalu rozpouští a já se snažím to nějak ustát, ale moc mi to nejde. Je hezky, všude se vyrojily kočárky a těhotný… Já se tak moc snažím, ale když se na mě usměje páté dítě a potkám desátou těhotnou, tak už to moc nedávám a kutálí se mi po tvářích slzy.

Někdo by radil výměnu partnera, další kamarádka, že mohu mít dítě ale s jinými vajíčky. Ale nevidím toto jako cestu pro sebe, ani umělé oplodnění, ani adopce. Přijde mi to jako něco příliš přes sílu. Jiný partner neznamená, že není riziko PAS a za mých okolností se vzdát hezkého láskyplného vztahu kvůli případnému dítěti s někým jiným se mi zdá jako blbost. Není to o tom, že bych partnera viděla jako někoho s kým nejde mít rodinu. Spíš je to o tom, že je to na hranici našich možností. Než bychom se vůbec k miminku dokopali, je to práce na několik let… A s našimi okolnostmi a riziky rodit dítě ve čtyřiceti nechci. Kdyby to byl „jenom“ Aspergerův syndrom, tak třeba ještě ano. Ale nějak nezvládnu snést to riziko, že to dítě na tom může být ještě o dost hůř než my dva.

Zvládla jsem zpracovat, že nemám na dokončení VŠ. Rozloučila jsem se s možností vlastního bydlení. Přijala jsem, že musím šetřit a že nemám na cestování a zahraniční dovolený. A teď se musím smiřovat i s tím, že nebudu mít rodinu a zatím mi to vůbec nejde. Vím, že to je ta správnější a rozumnější varianta, když oba dostatečně nezvládáme dospělý život. Ale je to varianta bolestivá pro nás oba.

Kritické komentáře si prosím nechte pro sebe. Potřebovala bych spíš kapku porozumění a jestli tu není někdo, kdo si prošel nebo prochází něčím podobným. A jak to zvládnout.
Ty okolnosti jsem popsala k dokreslení situace. Základní otázka je, jak se smířit s životem bez dítěte. A jak zvládnout ty děti a těhotný všude kolem dokud se s tím člověk aspoň trochu nesmíří. Potřebuju to nějak zpracovat, ten smutek je na mě vidět a nechci být chodíci depka. Už jsem zvládla tolik bolestivého, zvládnu i tohle. Jen by se mi hodilo nebýt na tohle sama a vidět, že si tím někdo taky prochází nebo prošel a zvládnul to. Nechci být smutnou zahořklou protivnou ženskou. Ale stojí to tak hodně sil a někdy už nevím kde je brát a takové období mám zrovna teď. :think:

Zakladatelka S.

Riskla bych to. Oba o svých problémech víte, budete s tím případně počítat i u dítěte. Taky bych nechtěla nosit „cizí“ vajíčko. Spíš bych adoptovala dítě starší než miminko, aby bylo třeba už jasné, že není autista.

Online
Kecalka 333 příspěvků 01.06.19 08:08

Je to trochu risk, ale já bych do vlastního dítěte šla.. PAS není ještě moc prozkoumaný, nikdo neví na jakém základě vzniká, děti s pas se rodí i zdánlivě zdravým lidem. Je to buď a nebo. Vím, jaké autisti dokáží být, zažila jsem v práci těžký případy… A víš co, my se snažíme už rok o dítě a i kdyby to nemělo jít jinak než darovanými vajíčky nebo adopcí, prostě to dítě chci, rodič je hlavně ten co dítě vychová a bude tu pro něj, když bude potřeba ;)

andelka83
Generální žvanilka 20941 příspěvků 01.06.19 08:10

Kdo se bojí nesmí do lesa. Můj ex sice DG nemá, ale na Aspergera to tipuju. Starší syn má Adhd a dysfazii, mladší nic. V poradnách, u psychologa i v SPC se vždy na rodinu vyptávali. Ale nemusí to být. Já bych dítě měla. Tím že oba jste jiní, tak jiné dítě přijmete a zvládnete.

Rachelkaaa
Stálice 76 příspěvků 01.06.19 08:11

Na mě tvůj příspěvek působí tak, že by ses lépe poprala s tím, kdyby dítě nebylo úplně zdravé než s tím, dítě nemít. Jak píšou holky výše, miminko může být úplně zdravé, ne?

Nedávno jsme se setkali s jednou maminkou, která měla staršího kluka s autismem a tak nějak jsme se s manželem shodli, že nám lidé s nějakou poruchou připadají opravdu šťastní - jasně, mají svůj svět a pro okolí to musí být hodně těžké… Ale řekla bych, že radostnější než být bez dítěte a celý život se tím trápit :nevim: Drž se a rozhodněte to správně :hug:

BaMaK
Závislačka 3035 příspěvků 18 inzerátů 01.06.19 08:12
@Anonymní píše:
Všechny zdravím a díky citlivým osobním údajům zakládám raději anonymně.

Je tu někdo, kdo si prošel složitým obdobím a na jeho konci došel k tomu, že dítě nebude nebo nemůže mít dítě? Jak jste se s tím vyrovnávali? Jak se s tím vyrovnáváte? JAK?

Pro mě je to téma už 3 roky… Měla jsem takový zdánlivě normální život, plna odhodlání, naděje, radosti… Jen jsem měla pořád pocit, že své vrstevníky musím dohánět a že to nějak jde všechno hůře než jim… Na střední bylo období, kdy se mi dařilo a všechno bylo jak jsem si představovala… Ale po maturitě se mezi mnou a mými vrstevníky rozevíraly postupně nůžky, nezvládala jsem dostatečně další životní milníky a nechápala proč… Nedokázala jsem vystudovat VŠ, měla dost komplikované partnerské vztahy, v práci jsem taky pokulhávala, až jsem začala hledat příčinu… Dlouhá cesta začala v partnerské poradně a skončila v Nautis s diagnózou Aspergerův syndrom, porucha autistického spektra. Přečetla jsem si o tom dvě knížky a najednou to všechno zapadalo do sebe a vysvětlovalo všechna proč…

A tímto skončilo moje období nadějí a iluzí. Dostala jsem takovouto diagnózu v období, kdy se kamarádky vdávají a rodí děti. Směs úlevy že chápu se mísila s bolestí, že teda je opravdu všechno hodně jinak.
Bývalý partner toužil mít miminko a nezvládal přijmout tento fakt a tuto diagnózu, bál se mít autistické dítě. Ale nedokázal mi to říct a vyplavalo to až po odhalené opakované nevěře. Byla to poslední kapka pro konec vztahu, který stejně asi nebyl dostatečně funkční. Zpětně se mu nedivím, jen by mi bylo lehčeji, kdyby mi to dokázal říct do očí a vztah ukončit. Tenkrát jsem najednou přišla o práci, o vztah i o bydlení a psychicky to nezvládala. Dlouho jsem se dávala do kupy, hledala práci…

A teď? Mám práci a našla jsem partnera, kde snad konečně funguje vzájemné přijetí a pochopení. Jenže taky má Aspergerův syndrom a je o pár let starší. Neplánovala jsem to, vyplynulo to a je to hezké.
Dlouho jsem si kladla otázku, jestli je horší nemít dítě žádné nebo dítě autistické. Dodnes nemám jasnou odpověď. Zdá se mi těžké obojí. Ale najednou po období zamilovanosti mi došlo, že to není jen o této otázce. Že je to i o celkových okolnostech, o nás dvou. O tom, co jsme schopni a neschopni zvládat… A výsledkem je, že všechny okolnosti směřují k tomu dítě nemít. Zabývala jsem se tím už tři roky, stále měla naději, ale teď mi dochází a výsledkem začíná být, že dítě raději ne. Nemáme dostatečné zázemí, já nemám dostatečný příjem. Potácíme se oba s tím, co vyplývá z našich diagnóz, něco zvládáme dobře, v něčem jsme (jak by řeklo kritické okolí) na běžná měřítka neschopní. Všechny změny nám trvají dlouho, každý den je tak trochu boj, někdy veselý a jindy méně.

Už jsem se vzdala hodně věcí ale rodina pro mě vždy byla motivací proč se snažit dál a k čemu směřovat. Teď se tohle pomalu rozpouští a já se snažím to nějak ustát, ale moc mi to nejde. Je hezky, všude se vyrojily kočárky a těhotný… Já se tak moc snažím, ale když se na mě usměje páté dítě a potkám desátou těhotnou, tak už to moc nedávám a kutálí se mi po tvářích slzy.

Někdo by radil výměnu partnera, další kamarádka, že mohu mít dítě ale s jinými vajíčky. Ale nevidím toto jako cestu pro sebe, ani umělé oplodnění, ani adopce. Přijde mi to jako něco příliš přes sílu. Jiný partner neznamená, že není riziko PAS a za mých okolností se vzdát hezkého láskyplného vztahu kvůli případnému dítěti s někým jiným se mi zdá jako blbost. Není to o tom, že bych partnera viděla jako někoho s kým nejde mít rodinu. Spíš je to o tom, že je to na hranici našich možností. Než bychom se vůbec k miminku dokopali, je to práce na několik let… A s našimi okolnostmi a riziky rodit dítě ve čtyřiceti nechci. Kdyby to byl „jenom“ Aspergerův syndrom, tak třeba ještě ano. Ale nějak nezvládnu snést to riziko, že to dítě na tom může být ještě o dost hůř než my dva.

Zvládla jsem zpracovat, že nemám na dokončení VŠ. Rozloučila jsem se s možností vlastního bydlení. Přijala jsem, že musím šetřit a že nemám na cestování a zahraniční dovolený. A teď se musím smiřovat i s tím, že nebudu mít rodinu a zatím mi to vůbec nejde. Vím, že to je ta správnější a rozumnější varianta, když oba dostatečně nezvládáme dospělý život. Ale je to varianta bolestivá pro nás oba.

Kritické komentáře si prosím nechte pro sebe. Potřebovala bych spíš kapku porozumění a jestli tu není někdo, kdo si prošel nebo prochází něčím podobným. A jak to zvládnout.
Ty okolnosti jsem popsala k dokreslení situace. Základní otázka je, jak se smířit s životem bez dítěte. A jak zvládnout ty děti a těhotný všude kolem dokud se s tím člověk aspoň trochu nesmíří. Potřebuju to nějak zpracovat, ten smutek je na mě vidět a nechci být chodíci depka. Už jsem zvládla tolik bolestivého, zvládnu i tohle. Jen by se mi hodilo nebýt na tohle sama a vidět, že si tím někdo taky prochází nebo prošel a zvládnul to. Nechci být smutnou zahořklou protivnou ženskou. Ale stojí to tak hodně sil a někdy už nevím kde je brát a takové období mám zrovna teď. :think:

Zakladatelka S.

A proč? Ty si snad připadá méněcenna? Nebo tvůj partner? Nemáš hezky život? Práci, partnera… To, že to byla cesta těžší než u ostatních bylo z velké části dane tím, že jsi nevěděla co se děje, ani tvoje rodina ne. Ty můžeš svému dítěti dát jistotu, pomoc, pochopení… Obrovke rmnozstvi lidi bez PAS svůj život nezvládá. Ty jsi ho zvládla, tvůj partner taky… Proč by ne vaše dítě? Na druhou stranu jsou i jiné nemoci ztezuhici život. Co lidé ochrnutí? Měnila bys s nima? Slepí, hlusi…děti z decaku, týrání… Nemyslim si, že by na to byli lépe než ty. Taky bojují, taky žijí… Skoro se mi chce rict- kazdy má něco, co mu život komplikuje, jen ostatní to nemusí vidět.

Bábrdl
Generální žvanilka 23903 příspěvků 01.06.19 08:24
@elena.78 píše:
Pokud vím, tak PAS (kromě Rettova syndromu) není dědičný :think: tak proč přemýšlíš o tom, že nebudeš mít děti?

AS dědičnou souvislost rozhodně má, jen nevime jakou.

Bábrdl
Generální žvanilka 23903 příspěvků 01.06.19 08:27

A nonymko @BaMaK trefila hřebíček na hlavičku. Ty máš as a život zvládáš, tvůj partner má as a život zvládá. Spousta neurotypickych ho nedává. As mezi námi byli jsou a budou, i my je máme v rodině. Já bych se toho tolik nebála.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.06.19 08:28

Hodně zblízka znám pár, který to vyhodnotil podobně jako Ty. Šlo o jiný problém, oba partneři mají psychózu schizofrenního okruhu. Oba jsou v invalidníím důchodu, léčí se, ale příznaky přetrvávají. Nemoc se v obou rodinách vyskytuje víc než hojně v každé generaci. Tohle hrálo velkou roli při rozhodování mít/nemít dítě, genetika. Největší problém je, že v obdobích zhoršení oba fungují jen s podporou okolí, natož tak se starat a vychovávat dítě. Takže nakonec možnost mít dítě padla. Hlavně mladá žena z páru se s tím vyrovnávala těžce, byla hodně smutná, ona děti miluje. Bylo to u ní na delší dobu i byla v psychoterapii. Říkala mi, že sílu čerpá z toho, že má hezký vztah s partnerem, hodně si rozumí i díky zkušenostem s nemocí. Hodně se realizuje jako teta a je pravda že její neteře i synovec k ní mají nadstandardní vztah. Snaží se užívat si to hezké, co v životě má. Nakonec došla k tomu, že má spokojený život, jen bez dítěte.

Stránka:  1 2 3 4 5 6 Další »
Váš příspěvek
Reklama