Jak se vyrovnat se smrtí přítele?

Anonymní
20.3.21 13:01

Jak se vyrovnat se smrtí přítele?

Věříte, že pro každého je někde na světě jeho pravá láska?
Já jsem měla tak neskutečné štěstí a našla jsem ji už ve svých devatenácti.
Byli jsme oba tak trochu zlomení, oba jsme něco prožili a oba jsme ztráceli naději, že najdeme někoho pro sebe, někoho kdo by nás chápal. Pak jsme našli sebe.
Nebyl úplně první, ale byl pro mě první, koho jsem doopravdy milovala. Nebyl dokonalý, měl tolik nedokonalostí, ale myslím že to bylo to první, do čeho jsem se zamilovala - jeho nedokonalosti. Jeho nádherná povaha, jeho způsob jakým vyjadřoval city a jeho slova. Nikdy bych nevěřila, že vůbec budu schopná se tak bezhlavě zamilovat. Slíbili jsme ji, že spolu budeme navždycky, že se nikdy neopustíme, nikdy si neublížíme. Věděla jsem, že k sobě patříme, že my dva jsme něco tak moc výjimečného.
Potom zemřel. Moje životní láska zemřela. Pamatuju si, když mi umřel táta a myslela jsem si, že horší bolest už nikdy nezažiju. Ale pak umřel on a myslela jsem si, že ta bolest a ten nevyslovitelný smutek mě zabije. Myslela jsem si, že umřu žalem.
Teď je to skoro rok a není den, kdy bych na něj nemyslela. Občas se mi stává, že se ráno probudím a moje první myšlenka je, proč kolem sebe necítím jeho ruku. Pak si řeknu, že třeba šel jen do koupelny a za chvíli se vrátí. Pak se vzpamatuju a uvědomím si, že už se mnou není. Že tenhle byt je teď tak prázdný a plný vzpomínek.
Občas mám nutkání mu zavolat, abych mu řekla jak moc ho miluju a že jsem ho už dlouho neviděla, že mi chybí, než mi dojde že mi telefon už nikdy nevezme. Žiju, protože vím že by to tak chtěl. Snažím se normálně fungovat, ale neustále přemýšlím nad tím, jaký má pro mě život smysl, když nevěřím že tohle ještě někdy znovu zažiju. Moje životní láska zemřela a žádná druhá už není.
Milovala jsem ho víc než svůj život a tak moc se mi stýská.
Nikdy už nebudu schopná nikoho milovat tak moc, jako jeho. Vlastně si myslím, že už nikdy nebudu schopná někoho milovat, protože jsem všechno, co jsem v sobě kdy měla, dala jemu. A kdybych jednou, nějakým zázrakem zase byla schopná milovat, chudák chlap. Musel by žít s tím, že vždycky budu víc než jeho milovat svou mrtvou lásku. A kdybych mu o tom neřekla, minimálně bych s tím musela žít já. Vždyť to nemůžu nikomu udělat, nemůžu někoho milovat jen částečně, to si nikdo nezaslouží. Proč by někdo měl být se mnou a dostávat jen částečnou lásku, když pro něj někde je někdo, kdo by mu dal všechno. Tak moc bolí milovat někoho, kdo tu už není a nikdy nebude.
Připadá mi, že v reálném životě už nežiju, protože celý den žiju v minulosti, žiju ze vzpomínek a myšlenek na něj.
Máte někdo, prosím, nějakou radu jak se dostat z tohohle začarovaného kruhu? Cítím se už jako uvězněná, a nevím jak z toho ven.
:oops:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
2109
20.3.21 13:42
@Anonymní píše:
Věříte, že pro každého je někde na světě jeho pravá láska? :oops:
Ne
@Anonymní píše:
Připadá mi, že v reálném životě už nežiju, protože celý den žiju v minulosti, žiju ze vzpomínek a myšlenek na něj.
Máte někdo, prosím, nějakou radu jak se dostat z tohohle začarovaného kruhu? Cítím se už jako uvězněná, a nevím jak z toho ven. :oops:

Nemyslím to zle, ale psychiatrie.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.3.21 14:01

Na pravou lásku v životě věřím. Jednu jedinou. Poznala jsem ji před pár lety a dříve jsem zastávala stejný názor asi jako LubošP.

Ve tvém případě bych doporručila psychologa, sama se z toho nevyhrabeš.
Kdyby by můj přítel umřel, taky bych to sama nedala.
Rozumím tvým pocitům i tomu, jak jsi ho milovala.
To, co jsi napsala:
„Nebyl úplně první, ale byl pro mě první, koho jsem doopravdy milovala. Nebyl dokonalý, měl tolik nedokonalostí, ale myslím že to bylo to p bez pomoci psychologa nejdervní, do čeho jsem se zamilovala - jeho nedokonalosti. Jeho nádherná povaha, jeho způsob jakým vyjadřoval city a jeho slova. Nikdy bych nevěřila, že vůbec budu schopná se tak bezhlavě zamilovat,“
vnímám úplně stejně.
Napsala bych úplně to samé. Brzy to budou 4 roky a miluji ho pořád stejně. Snad od první chvíle, co jsme se poznali, aniž bych o něm věděla cokoliv bližšího.
Proto si myslím, že z takové lásky se nejde bez pomoci psychlologa „dostat“.

  • Citovat
  • Nahlásit
35245
20.3.21 14:16

Odbornici tvrdi, ze to trva 3 roky… Rok mas za sebou… :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
765
20.3.21 14:37

Snaz se nebyt sama, nejak se zabav a zvaz navstevu psychologa.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4229
20.3.21 14:52

Znáš stránky umírání. cz? Myslím že jsem tam četla že když to trvá moc dlouho tak se truchlení může stát nemoci a bez pomoci odborníka se to nepřekoná. Možná bys měla navštívit psychologa a zkusit na tom pracovat abys to zpracovávala. Přece by tvůj přítel tohle nechtěl aby ses už napořád trápila. Kdyby to bylo obráceně tak co by sis přála ty pro něj. Byly jste spřízněné duše tak určitě by si přál to samé.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
494
20.3.21 15:15

Uplně nezapomeneš nikdy, ale časem to přebolí, najdi si nějaké záliby, něco čím zabít volný čas a unavit tělo, pořid si psa, já nevím, cokoli…ted se to tak nezdá, ale zase bude dobře, a já třeba věřím tomu, že dobrýho člověka dobrej člověk potká :-) a že láska je silnější než smrt…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
12715
20.3.21 15:26

Muzes milovat i jineho. Jinak.
I deti milujeme naplno i kdyz jich mame vice.
Muzes truchlit, byt smutna, vzdyt to je smutny pribeh.
Ale zivot nekonci. Ceka te toho v zivote jeste hodne pekneho, tak se tomu pocitu nepoddavej a zij. I pro nej :*

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
180
20.3.21 17:02

Když jsem to četla, tekly mi slzy jak hrachy. Posílám ti aspoň objetí :hug: a přeji hodně sil.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
62830
20.3.21 17:45

Rok je příliš krátká doba. Mě se stalo cosi podobného, dalšího chlapa jsem měla až po 4 letech

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat