Jak si začít věřit a nebýt otloukánkem

Anonymní
5.6.21 15:52

Jak si začít věřit a nebýt otloukánkem

Ahoj všem :) téma se netýká mateřství, ale viděla jsem tady už témata, kde mi přišlo, že se lidi dočkají rozumných názorů k lecčemu. Nejspíš není východiskem napsat na zdejší fórum, ale vyhledat odborníka, nicméně říkala jsem si, že se tu zkusím svěřit, třeba se najdou nějaké postřehy a získám jiný pohled na věc.
Celý můj život, dodnes, kdy je mi 32 se všude - dříve škola, teď práce, ale i v okruhu kamarádek, setkávám s tím, že si na mě někdo dovoluje, dává mi najevo, že nejsem až tak žádoucí nebo mi ukazuje, že já nemám tolik co on.
Naivně jsem byla přesvědčená, že to po maturitě skončí, že pak mají lidi jiné starosti. Samozřejmě je to teď v mnohem menší míře, na základce mě vyloženě šikanovali, protože jsem byla tiché stydlivé dítě. Dodnes si pamatuju ty nejjedovatější věty, které mi dotyční řekli, ať mi bylo 10,15 nebo 20. Ještě ve 23 letech na vysoké škole ke mě přišla spolužačka a řekla mi, že mi doporučuje sednout na přednášce úplně dopředu, že se mnou ve stejné řadě nikdo chtít sedět nebude (ne, to nebyl vtip). No zkrátka, bezpochyby mě to poznamenalo a asi automaticky u lidí očekávám, že jim k ničemu nejsem.
Poslední roky to probíhá jakoby podle stejného vzorce - skupina lidí, kam nějak patřím (dříve třída, pak kolegové a kolegyně na stejné pozici, kamarádky se kterými nás spojuje stejná věc) se prostě nějak rozhodne, že mě asi poškádlí nebo co, když přede mnou třeba zmíní, že to nevím o co jde, protože to bylo na návštěvě u té a té a tam já jsem nebyla (na což obvykle nereaguji, protože nevím, co na to říct). Na to jsem už celkem zvyklá, že po práci mají domluveno, že si jdou někam sednout a mě se nezmíní. Ale nejsem si jistá proč. Normálně si máme co říct, už roky nejsem tak tichá, aby se mnou nešlo mluvit.
I u pár kamarádek, které považuju za opravdu dobré, mám pocit, že si na mě dovolí to, co k ostatním ne. Tím myšleno, že na mě něco třeba vyštěknou, nedávno jsem byla na kafi s kamarádkou, která mi suvereně řekla, že mám dost velký chodidla, o pár hodin později, že jsem plochá (realita je taková, že já vůbec nejsem plochá ale ona váží 85 kg na 170 cm, ale to bych já jí nikdy neřekla), nebo že se nediví mému příteli, že jestli má o mě pochyby (aniž by nějaké měl :mrgreen: ). To jsem považovala celkem za bizardní a brala to už trochu s humorem, ale nedovedu si představit, že by to řekla komukoliv kromě mě.

Moje teorie je, že oni cítí, že já se někdy bojím projevit, že by mě někdo „setřel“, že prostě nejsem tak sebevědomá a výřečná. A tím jim nezapadám. Jenže problém je, že já jsem taková právě a jen proto, že mě odjakživa někdo takhle odstrkuje.
Vím, že musím zapracovat já, ale zároveň jsem v dospělosti doufala v trochu tolerance.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
208
5.6.21 15:59

Neboj se jim rict..ze maji blbe kecy..jsou to kozy..zadne kamaradky..dokud se neprojevis a nedas jim najevo.ze te to stve..bude to porad stejne! :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
757
5.6.21 16:21

Nepises, jak vypadas, jak se oblekas, a zda o sebe dbas?

Kdyz nekdo na VS nechtel s nekym sedet v rade, kvuli srdicku a jeho nitru to uplne nebylo…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 16:31

@Sardelka
No, to mě ani nenapadlo, že by to někoho mohlo napadnout :mrgreen: žádné problémy s oblékáním nebo hygienou opravdu nemám, ne, že by povolání samo o sobě něco zaručovalo, ale vzhledem k tomu jak pracuju ( jako lékařka na jedné klinice, kde se každý den potkám s lidmi co si tam za výkony dost a sami platí, tudíž někdo odporný by tam asi neprošel) bych si to ani nemohla dovolit.

Příspěvek upraven 05.06.21 v 16:37

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 16:34

.

Příspěvek upraven 05.06.21 v 16:35

  • Citovat
  • Nahlásit
8475
5.6.21 16:35

Většina lidi to dělá, aby byli zajímaví v kolektivu.. Něco řeknou, na učet druhého, všichni se zasmějou a on působí jak velký vtipálek..
Jednou, podruhé, ty neodpovíš a prostě to zkouší.. Já jsem měla problém s jedním člověkem z rodiny, něco plácl, a kolektiv, ha, ha, ha.. Jednou jsem se orpavdu ohradila a odpověděla mu a ztrapnila ho, h, ha, ha, bylo na jeho učet, a už ted blbé řeči nemá

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4509
5.6.21 16:38

Třeba já byla na základní škole taky významně šikanovaná a odstrkovaná. Tak jsem si řekla, že tohle už nikdy. Na střední jsem nastoupila s velmi předstíraným sebevědomím, které jsem hrála tak dlouho, až jsem ho získala. Že se to s tebou táhne od dětství až do dospělosti, to není problém kolektivu. Zkus si o tom popovídat s odborníkem. Asi na sebe nabaluješ špatný lidi, ale dělá to prostě tvůj přístup ke vztahům a životu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 16:42

@Čičorečka Tohle se mi vlastně taky na velmi krátkou přechodnou dobu podařilo. Ale prostě se to vrací, strašně snadno.
Já si ani nemyslím, že je to jen problém kolektivu, ale trochu drzosti v tom vidím no.

  • Citovat
  • Nahlásit
208
5.6.21 16:58

A k pacientum pristupujes jak? Jako lekarka musis mit urcite sebevedomi prece..tak se ho drz i mimo praci:)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2179
5.6.21 17:00

Tak to presne vim o cem mluvis, v rodine, mezi blizkymi, v praci, proste vsude mam stejny problem. Nekdy si rikam ale ze si asi beru moc osobne veci co ostatni tak nemysli a proste jen blbe kecaj. Osobne me to zranuje, sama bych se tak k nikomu nechovala a takove veci nerikam, chovam se k lidem, aby se citili dobre ale nejak mi to nikdo neoplaci. Takze neporadim, ale nejsi v tom sama😁

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 17:24

@Tykaja
Já bych řekla, že s pacienty-klienty, je to jiné. Ti se ke mě totiž chovají slušně, jelikož teda i když jak říkám, oni vědí, že u nás platí, tak prostě jdou za mnou protože po mě něco potřebují. Takže tam vůbec nevnímám tu pozici, do které mě občas staví to moje okolí.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 17:28

@tini Jo, nad tímhle jsem se zamyslela tolikrát. Jestli si to jen moc beru, ale opravdu málokdy bych jen vzdáleně ostatním dělala/řekla to, co oni mě.
Měla jsem už v okolí třeba nové, nervózní lidi a než abych jim to dávala „sežrat“ měla jsem potřebu je ochránit a pomoct jim.

  • Citovat
  • Nahlásit
5216
5.6.21 18:04

Podle mě máš smůlu na lidi kolem sebe

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.6.21 18:09

Ja mam podobnou zkusenost, i kdyz s beznymi lidmi vychazim relativne dobre, o to horsi to mam ale s rodinou.
Zacalo to, kdyz jsem byla dite. Rodice me dma neustale shazovali a neprimerene me trestali za kazdou malickost. Kdyz jsem v predskolnim veku spatne slozila svetr, kdyz jsem dostala jakoukoli jinou znamku nez jednicku, kdyz jsem si vybrala jine povolani, nez pro me chteli rodice - neustale neco. Jedna z oblibenych vychovnych metod u nas doma bylo verejne ponizovani.
Bohuzel se ke mne i partneri nechovaji pekne. S tim poslednim to fungovalo tak, ze jsem ho z casti zivila, na domacich pracech se prakticky nepodilel, podvedl me, nepomohl mi, kdyz jsem byla nemocna a nekolikrat me uhodil.
Tak nejak se placam mezi tim, zda je pro me horsi nefunkcni vztah, nebo samota.

  • Citovat
  • Nahlásit
556
5.6.21 19:34

Pro anonymní růži: horší je pro tebe nefunkční vztah. Samota se dá po nějakou dobu vydržet.

Pro tulipán: Mám to samé, s někým se v práci bavím, přijde někdo jiný skočí mi do řeči a ten, se kterým jsem se bavila mi přestane věnovat pozornost. Ale už jsem si všimla, že to ty kolegyně dělají i sobě navzájem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat