Jak teď dál? Práce zdravotní sestry.

Anonymní
17.2.20 22:57

Jak teď dál?

:mavam: ahoj, asi potrebuju podporu, nebo možná spíš slyšet vaše zkušenosti, zda jste něco takového zažily a jak jste to vyřešily. Již několik let pracuji jako zdravotní sestra.. na oddělení kde je bohužel častým udělem koukat na umírající pacienty, doprovázet je v posledních chvílích. Práce je to neuvěřitelně těžká fyzicky, ale hlavně psychicky. Nikdo v mém okolí nechápe, jak to můžu dělat. Já ale vždy cítila, že mám alespoň dobrý pocit z toho, ze jsem někomu pomohla odejít alespoň v trochu milujicim prostředí i když ve špitále. No, abych se dostala k tomu co chci říct, stalo se, že mi na oddělení převezli dědu, poznala jsem že umírá a tak jsem zmobilizivala celou nemicnici a vyjednala místo na mem oddělení na samostatném pokoji. Netušila jsem ale, jak velké sousto jsem si ukousla, následující den zemřel, když jsem měla službu, nějak se s tím nedokážu vyrovnat, byla jsem u toho i s babičkou která se mi při tom psychicky zhroutila. A ač jsem vždycky byla strašně silná, tohle nějak nemůžu vymazat a od té doby nemůžu přestat přemýšlet, jestli jsem nemohla něco udělat jinak, jestli jsem nezklamala.. nevíte někdo jak se s takovou situaci vyrovnat? Jinak, měsíc na to jsem otěhotněla a hned šla na nemocenskou kvůli náročnosti povolání.. teď jsem v pátém měsíci ale tohle mě nezuvěřitrlně trápí, prosím zachovat anonym

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

17.2.20 23:02

A za co se vlastne obvinujes? Co jsi chtela udelat jinak?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1671
17.2.20 23:04

Hormony+smutek=šílené myšlenky. Nic se nedalo dělat, bohužel. Musíš jít dál.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
207
17.2.20 23:05

Také nerozumím. Co Tě trápí konkrétně?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
17.2.20 23:05

Taky tomu moc nerozumím, cos mohla udělat jinak. Jakože máš pocit, že jsi tím přeložením tu smrt urychlila?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
17.2.20 23:06

Spíš to byla poslední kapka a tuhle práci už nedělat

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
17.2.20 23:09

Ja vůbec nevím, co bych měla udělat jinak, trápí mě ten jeho pohled, vždycky mi věřil. když jsem si ho k nám vzala, už nekomunikoval, jen z jeho očí sem poznala ze mi 100% věří že mu pomůžu, já už v tu chvíli ale vědělala, že to je nemožné, i v dnešní moderní době jsou proste určité mantinely, přes které se nedá dostat.. tak si vycitam, ze to muselo zklamat právě jeho :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
1267
17.2.20 23:12

Myslím si, že děda umřel šťastný, že jsi mu byla na blízku :hug: Když někdo umírá, tak to nejde zvrátit, ale můžeme mu ten odchod ulehčit, a to jsi udělala. Máš můj velký obdiv :kytka: Užívej si těhotenství a těš se na miminko :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
207
17.2.20 23:15
@Anonymní píše:
Ja vůbec nevím, co bych měla udělat jinak, trápí mě ten jeho pohled, vždycky mi věřil. když jsem si ho k nám vzala, už nekomunikoval, jen z jeho očí sem poznala ze mi 100% věří že mu pomůžu, já už v tu chvíli ale vědělala, že to je nemožné, i v dnešní moderní době jsou proste určité mantinely, přes které se nedá dostat.. tak si vycitam, ze to muselo zklamat právě jeho :,(

Ty se ale trápíš něčím co nebylo v tvé kompetenci vůbec. Takové věci se prostě děj. Jsi těhotná, nevyhledáváš jen něco, čím byses zabývala? Píšeš že jsi už v 5. měs, tak to už je nějaká doba co se to stalo.. Trápíš se úplně zbytečně myslím, Tvoje vina to nebyla a nejspíš nebylo, jak pomoct :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
8883
17.2.20 23:15

Udělala jsi to nejlepsi, co jsi mohla, byla jsi mu nablízku. :srdce: máš můj obdiv, za dědu i za ostatní pacienty :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14994
17.2.20 23:15
@Anonymní píše:
Ja vůbec nevím, co bych měla udělat jinak, trápí mě ten jeho pohled, vždycky mi věřil. když jsem si ho k nám vzala, už nekomunikoval, jen z jeho očí sem poznala ze mi 100% věří že mu pomůžu, já už v tu chvíli ale vědělala, že to je nemožné, i v dnešní moderní době jsou proste určité mantinely, přes které se nedá dostat.. tak si vycitam, ze to muselo zklamat právě jeho :,(

Nikdo nezije vecne. Sama si rikala, ze to byl uz dedecek, zadne male dite, ktere ma zivot pred sebou.

Pokud te prace takto psychicky nici, tak by sis po navratu z materske mela najit nejakou jinou, kde treba neprichazis do styku s umirajicimi. Tuto praci muzou dlouhodobe vykonavat jenom lidi, co se od toho zvladnou distancovat.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14
17.2.20 23:26

Řekla bych, že při tom čekání na narození dítěte na nemocenské (tj. bez každodenního chození do kolektivu a nových podnětů) a při očekávání té velké změny může být to vypořádání se s krizovou situací ještě těžší. Snad by pomohl psycholog, ale ten stojí poměrně velké peníze. Nešlo by to nějak zařídit přes zaměstnavatele? V podstatě se jedná o pracovní „úraz“… Nebo třeba navštěvovat nějaké supervize (máte-li je k dispozici), do kterých by bylo možné se zapojit i na nemocenské tohoto typu…?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2238
17.2.20 23:34

@warita Já to pochopila tak, že to byl její dědeček, kterého si nechala přeložit na své oddělení :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5239
17.2.20 23:44
@Anonymní píše:
Ja vůbec nevím, co bych měla udělat jinak, trápí mě ten jeho pohled, vždycky mi věřil. když jsem si ho k nám vzala, už nekomunikoval, jen z jeho očí sem poznala ze mi 100% věří že mu pomůžu, já už v tu chvíli ale vědělala, že to je nemožné, i v dnešní moderní době jsou proste určité mantinely, přes které se nedá dostat.. tak si vycitam, ze to muselo zklamat právě jeho :,(

Ale vždyť jsi mu pomohla! Nezklamala jsi. On chtěl být v rukou člověka, kterému věří, který ho v tom nenechá, a ty jsi ho nenechala. Měl samostatný pokoj, měl tam babičku, měl klidné a chápající prostředí, co jiného by si mohl v poslední chvíli přát. Přesně tohle. A přesně tohle i dostal.
V dnešní době, kdy toto zdaleka není v nemocnicích či LDNkách samozřejmé, spíš bych řekla, že je to světlá výjimka, jsi ho opravdu nezklamala. Neboj.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14994
17.2.20 23:47
@Tee34 píše:
@warita Já to pochopila tak, že to byl její dědeček, kterého si nechala přeložit na své oddělení :nevim:

aha, tak to jsem pro zmenu nepochopila ja… mas pravdu, ted kdyz si to ctu jeste jednou, tak to tam vidim taky. To je pak tezky… ale i tak plati, ze proste nikdo nezije vecne. A i kdyz je to moc smutne, na onen svet musime odejit vsichni.

Treba moje babi zila do 90let a poslednich par let to uz pro ni nebyla zadna hitparada. Videla jsem na babicce, ze toho uz ma dost a ze vlastne by uz rada odesla. A tak, kdyz se tak stalo, tak to bylo sice velmi smutne, ale brala jsem to jako soucast zivota.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama