Anorexie začíná úplně nevinným posměškem nebo urážkou…např.teda, ty už jsi pěkný kus baby, nenarostl ti trochu zadek, z tebe baletka už nebude… 

Pokud to mas do skoly chtělo by to odbornou publikaci,jinak asi striktní kontrola kalorií,oskliveni si jídla kalorickeho,pak omezovani jídla i zdravého,nakonec jedinec není temer nic a porad si prijde tak tlustý…

nejsem na to odborník,nebo tak něco ale sama za sebe bych řekla,že tím že prostě se člověk přestane sám sobě líbit a hlavaně si řekne že je tlusté a že trochu zhubne,no a ono se to třeba začne dařit zjistí,že když přestane jíst, že to pujde dolu,sice bude trpět,ale co by pro tu postavu neudělal že,takže omezí jídlo postupně od trochu až k téměř uplnýmu přestání,začne cvičit na stejným principu, napřed tak trochu,pak přidává intenzity až přejde k tomu, že cvičí každej den téměř do umření,a takle to pokračuje,s tím že čas plyne on nejí cvičí dře a trpí ale furt nemá co by chtěl,začnou se mu líbit kostry,a pak zjistí,že se mu dělá zle z jídla a tak,pak už bych řekla, že se to táhne dokud budto si to neuvědomí a začne bojovat a uzdraví se někdo rychleji někdo později,nebo bohužel umře

Dá se říci posedlostí. Jako bys držela dietu, chtěla vypadat dobře, hubeně, ale přeháněla to do extrému, byla tím posedlá a pomalu nemyslela na nic jiného. Také až panickým strachem z přibírání.

Z okolí nevím - bylo to dávno a nedokážu určit ten moment. Ale u mě to byl vnitřní hlas - najednou se mi ruka zastavila a někde nad pravým uchem jsem slyšela sebe - ale namluvila mi, že je to ta lepší já. A od té doby jsem ji prostě poslouchala. Dohnala mě k 43 kilum na 177cm - diky bohu, že mě moje psycholožka naučila ji ignorovat. Ale vím, že tam pořád je. I s nadváhou mi občas přišla a pokusila se srazit sebevědomí, teď ve 22. týdnu tehotenství do mě rype, jak budu vypadat. Naštěstí jsem se s ní naučila žít, prostě je to kritička, kterou nemusím vnímat. V těhotenství jsem ji chtěla vnímat, naštěstí mě přítel zná a ví kdy zakročit, takže to chce pořádného chlapa před kterým nic netajis 

Anorexie neboli mentální anorexie (anorexia nervosa) je duševní nemoc, kdy jedinec odmítá potravu a má zkreslené představy o svém těle. Spolu s bulimií se řadí mezi tzv. poruchy příjmu potravy.

Mentální anorexie začíná nejčastěji ve věku mezi 14-18 lety života, ale může se objevit dříve i později. Často začíná jako reakce na nějakou novou životní situaci či událost, se kterou se daný jedinec nedokáže vypořádat (přechod na střední či vysokou školu, rozvod rodičů, úmrtí v rodině, nespokojenost s vlastním tělem apod.). Anorektici se snaží úmyslně snižovat svou hmotnost. Jedinec toto úmyslně vyvolává snižováním příjmu tekutin a potravy, zvyšováním energetického výdeje (cvičí). K dalším využívaným prostředkům patří jimi vyprovokované zvracení, průjmy, projímadla.

Mentální anorexie je závažné duševní onemocnění ohrožující život a řadí se mezi poruchy příjmu potravy. Začátek onemocnění může být dlouho nenápadný. Člověk začne z jídelníčku postupně vylučovat tučná, sladká, zkrátka tzv. nezdravá jídla, až se jeho příjem potravy omezí do extrému. Anorexii provází i psychické (depresivita, úzkostnost, atd.), fyzické (hubnutí, padání vlasů, lámání nehtů, kožní potíže, amenorea, a mnoho dalšího) a sociální změny (sociální izolace atd.). Důležité je, že nemocný má zkreslenou představu o svém těle a i při velmi nízké hmotnosti má strach z tloušťky. Obvykle začíná v období dospívání, tedy když tělo prochází přirozenými proměnami. Může ale propuknout dříve i později. Pokud se chceš v tomhle problému zorientovat lépe, doporučuji prostudovat nějakou odbornou publikaci, nebo se podívat na stránky Anabell.cz, kde jsou ke stažení i krátké, stručné a výstižné letáky a brožurky.

Teda řeknu vám, že jsem si tím sama prošla a tady ty odpovedi jsou jak vysate z teoretickych stranek Anabell doporucuji, dost mi tam pomohli, poradili, doporucili, kam jit dal.
Jinak sama za sebe nesouhlasim, ze jde jen o to, ze nekdo ma nemistnou poznamku. U me to byla treba vec zakotvena z detstvi cca 11 let a dal… a pritom jsem do nemoci MA spadla az v 18nacti, kdy by člověk řekl, ze budu mit rozum a vse v sobe vyresene. Dnes sice jim normalne, vsechno…, ale vim, ze ta mrcha se mnou je a snazi se do meho zivota cela leta zpatky propasovat. Vetsinou jsou ty reci jen jakymsi spoustecem, nikoli duvodem. Alespon tak to vidim ja, ktera si tim prosla