Poporodní deprese i u druhého dítěte?

Anonymní
4.2.20 23:28

Jaká je šance že mě potká poporodní deprese i u druhého dítěte?

Zdravím, s manželem se snažíme o druhé dítě. Miminko moc chci, ale mám strach, že zase zažiju poporodní depresi. U syna jsem ty začátky měla neskutečně těžké.. Nedokázala jsem k němu pořádně vstát, nedokázala jsem ho milovat nebo přijmout tu velkou změnu.
Bojím se že to přijde zase. Měla jste některá poporodní depresi dvakrát za sebou?
Já chci zažít jaké to je, mít upřímnou radost z miminka a být zamilovaná hned co mi ho dají do náruče… :(

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

707
4.2.20 23:32

Res s lékařem psychiatrem už nějak preventivně, ať máš léky a je to podchyceno, než se to opět stane.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
11876
4.2.20 23:40

Jako prognozu ti nikdo nedá, ale pokud si tu první poporodní depresi neřešila adekvátně - tedy kombinací psychoterapie a léků, tak je docela dobře možné, že to prostě není úplně v klidu a může se to zvrtnout.

Nejspolehlivější řešení je vstoupit do psyhoterapie, pročistit to a domluvit se, že když ti bude ouvej, tak se zase vrátíš.

Pokud teď jsi v pohodě, spíš jak máš, občas jsi naštvaná, občas smutná, občas spokojená, občas vnímáš chviku štěstí, tak se prostě s psychoterpeutem/kou jen párkrát potkáte, dočistíte co bylo, začnete si věřit a ty budeš vědět, že se máš kam obrátit, když to půjde z tlustejch do tenkejch.

Brát léky preventivně nejde, pokud teď nemáš depresivní ladění, tak by ti léky jen poničily neurochemii. Umí srovnat porouchanou neurochemii, ale v té funkční můžou udělat hodně ošklivou paseku.

Základní orientační škála, jak je na tom člověk s depresivními stavy je třeba tady
http://www.cmhcd.cz/…va-stupnice/

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
207
4.2.20 23:49

Ahoj, já nevím, jestli můj stav po prvním porodu už byla deprese, asi spíš jen poporodní splín.. ale u prvního dítěte jsem první měsíc byla vyřízena a říkala jsem si, co jsme to provedli..a že asi nikdy další dítě chtít nebudu.. (bylo to tedy nejhorší tak tři týdny, pak se to začalo lepšit a po prvním měsíci to jak mávnutím kouzelného proutku přešlo). U druhého dítěte jsem se na to připravovala, popravdě jsem čekala, že to bude stejně hrozný. Ale ne, bylo to o 90% lepší. Byla jsem teda že všeho trochu víc naměkko ( třeba když se starší dcera koukala v tv na Pocahontas, tak mě to rozbrečelo, nebo když jel manžel s dcerou někam na celodenní výlet a já pochopitelně zůstala s novorozencem doma - znamenalo to pro mě totální veget, protože to bylo od začátku zlatý mimčo, ale já to obrečela, že nemůžu jet s nima :D), ale že by se opakovaly ty stavy, že bych byla nešťastná, že jsme si miminko neměli pořizovat, to vůbec. A se třetím to samý- kromě pár plačtivých chvil u strašně dojemnych pohádek, na které se koukala dcery :D to bylo už všechno ok.. je dost možný, že u mne to bylo tím, že první bylo akutním císařem a v celkový anestezii, bylo to hrozný, hrozný nervy, protože jsme měli strach, že mimčo není ok… Druhý i třetí už bylo plánovaným císařem, tak jsem se na všechno dokázala nějak rozumově připravit (i když ono nakonec hormony a emoce působí i když si vše člověk dokáže rozumem vysvětlit… Ale jak jsem psala výše, bylo to podruhé i potřetí nesrovnatelně lepší). Držím pěsti, ať si to podruhé užiješ naplno hned od začátku ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
757
5.2.20 08:32

Po prvním porodu depka jak vyšitá - zabrala mírná dávka antidepresiv, které jsem brala cca do půl roku (už si to přesně nepamatuji). Když jsem čekala druhé, tak mi psychiatr řekl, že každé těhotenství je jiné, a tak budeme čekat co po porodu. Samozřejmě tentokrát depka z nevyspání - cca 10 dnů jsem nemohla zabrat. Ale mohla jsem alespoň relativně normálně fungovat. Opět nasazena mírná dávka antidepresiv a opět si to sedlo. Musím podotknout, že s kojením jsem hodně válčila, takže děti sice odcházely z porodnice na MM, ale s dcerou jsem cca měsíc odstříkávala (mléka ubývalo) a pak jsme zastavili laktaci pomocí léků. Se synem (druhé dítě) po domluvě s pediatrou laktace zastavena přirozenou cestou hned po návratu z porodnice.
Když jsem byla potřetí těhotná, tak do mě manžel s tchyní hučeli, ať laktaci vůbec nerozjíždím. Nedala jsem si říct, chtěla jsem to zkusit (věděla jsem, že je to naposledy). Udělala jsem snad všechna možná opatření, jak se depce vyhnout - aromaterapie, homeopatika, laktační poradkyně, všechny možné pomůcky ke kojení (pro mě bylo kojení neskutečná bolest). Porod v celku šel, ale ihned další den to začalo - měla jsem i laktační poradkyni v porodnici, ale pak jsem se rozhodla v rámci zachování duševního zdraví, že laktaci ukončím a musím říci, že týden po porodu se cítím výborně (i ta laktační poradkyně mi dala za pravdu). Prostě kojení mi není dáno…Trošku jsem obrečela, že jsem třetímu dítěti nedala moc mleziva, ale mám doma ještě dva špunty, takže prostě potřebuji nějak fungovat. Navíc musím říci, že malý je zatím hodný (snad to není ticho před bouří).
Já celkově bojuji s úzkostí ohledně miminkovského řevu vlastního dítěte, ale už si to trošku sedá.
Zase znám případ, kdy matka u prvního dítěte měla poporodní depku a u dalšího to bylo v pohodě.
U mě je zřejmě spouštěčem laktace, každopádně držím palce.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama