Je možné nemít s dítětem "chemii"?

Anonymní
31.12.20 09:53

je možné nemít s dítětem "chemii"?

Tuhle jsem přemýšlela nad takovou otázkou…

Je možné, že (protože každé dítě je jiné a jiná osobnost) že s některými dětmi si matka nedokáže vytvořit „spojení“? Jakože chemii, nebo TO, nebo jak už to nazveme…

Sama děti nemám, ale manžel má z předchozího manželství syna, vídáme ho cca 1× za 14 dní na víkend. Znám ho už spoustu let, od jeho roku a půl! Člověk by řekl, že za tu dobu se nějak sblížíme. Je hodný, zlatoučký, ted už je mu deset, máme se rádi ve všech ohledech a vše funguje, což je skvělé… (proto následující řádky jsou jen teoretická úvaha)

Přesto je mi nějak"líto", že k němu nemám úplně blízko. Když je u nás, tak se bavíme, hrajemem si, ale fungujeme dost vedle sebe. Dotýkáme se minimálně. (což je v pořádku, já ze své pozice nejsem povinna) ale třeba mi ani nevoní povlečení, kde spí, musím to pak vždycky vyprat (a mrzí mě to). Vůbec se neobjímáme, ne že by mi to bylo nepříjemné, to ne, ale extra příjemné mi to taky není. Přitom kamarádčina syna ňuchám a mazlím od malička. Nedávno jsem byla u kamarádky na víně, povídaly jsme si a její 5 letá dcera mi nakonec skončila na klíně, houpala jsem ji. To se s manželovým synem nikdy nestalo.

Opět připomínám, že se máme moc rádi, já ve všem podpořím, pomůžu, jsem laskavá, hrajeme si, všechno. Jen tam kontakt radši spíš nevyhledávám. A mrzí mě to o to víc, že klučík je velmi hodný.

Nutit se nebudu, nejsem matka, takže nemusím… vztahy máme taky super, jen to prostě není na mazlivé bázi. Sem tam jsem si ho snažila představit si ho ve škole se spolužáky, a pravda je, že by mě asi zajímaly v jeho věku jiní kluci a jiné děti…ale těžko říct. Za to jaký doma používají prací prášek taky nemůže, že:)

Já to prostě zhodnotila jako absenci „chemie“. Jinak je zlatý, ale taky dost jiný povahově a já ho příliš nechápu, nedokážu se vžít do jeho pocitů, když jsem byla malá…

Ale co jsem se chtěla zeptat - může se tohle stát i u vlastního dítěte? To si člověk také nevybírá…

Díky:) :kytka:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1358
31.12.20 09:59

Vlastní dítě odnosíš, porodíš, odkojíš a fyzický kontakt je tudíž od začátku. Vůbec se ničeho takového neboj. Je fajn, že máš hezký vztah se synem tvého partnera. Já sama za sebe říkám, že cizí děti nemusím. Starala jsem se o synovce a jeho pokaděné pleny mi smrděly víc, než od mé dcery. Taky jsem neměla potřebu ho pusinkovat což u obou svých dětí mám.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1004
31.12.20 10:03

To je příroda. Naše děti jsou nám prostě blíž. Navíc syn asi nebude ani normální mazlivý typ.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23993
31.12.20 10:03

Řekla bych, že u vlastního fungují hormony, společné geny a hlavně neustálý kontakt, takže tam se ta „nechemie“ vytvoří jen u patologických vztahů.
Jinak to, že nemáš tak vřelý vztah s cizím dítětem, ktere vlastně potkáš desetkrát do roka, není nic úplně neobvyklého. Na to vytvoření vztahu k „cizímu“ je asi potřeba se vídat a žít spolu víc.
Je to i i vzájemnosti. Možná kdyby on chtěl, nebo k tomu byl odmala vychován, že ti skočí do klína tak jako to třeba udělá ksmaradcina holčička, tak tam to navázání bude taky jiné.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
20126
31.12.20 10:10

Tak vlastní je vlastní, ale myslím, že stát se to může. Kdyby nemohlo, nejsou narvané kojeňáky a děcáky.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
31.12.20 10:11

Ja to tak mam taky, taky hezky vztah a bohuzel syn meho partnera je dost kontaktni a porad me objima, chce se pusinkovat (bude mu 10), a me je o celkem neprijemne, ale nechci mu ublizit, tak to vzdy nejak pretrpim. Zezacatku s nami spal i v posteli, to jsem uz odbourala. Ale je fakt, ze ja celkove nikdy nejak nemusela cizi deti. Vlastni je neco uplne jineho

  • Citovat
  • Nahlásit
6368
31.12.20 10:12
@Anonymní píše:
Tuhle jsem přemýšlela nad takovou otázkou…

Je možné, že (protože každé dítě je jiné a jiná osobnost) že s některými dětmi si matka nedokáže vytvořit „spojení“? Jakože chemii, nebo TO, nebo jak už to nazveme…

Sama děti nemám, ale manžel má z předchozího manželství syna, vídáme ho cca 1× za 14 dní na víkend. Znám ho už spoustu let, od jeho roku a půl! Člověk by řekl, že za tu dobu se nějak sblížíme. Je hodný, zlatoučký, ted už je mu deset, máme se rádi ve všech ohledech a vše funguje, což je skvělé… (proto následující řádky jsou jen teoretická úvaha)

Přesto je mi nějak"líto", že k němu nemám úplně blízko. Když je u nás, tak se bavíme, hrajemem si, ale fungujeme dost vedle sebe. Dotýkáme se minimálně. (což je v pořádku, já ze své pozice nejsem povinna) ale třeba mi ani nevoní povlečení, kde spí, musím to pak vždycky vyprat (a mrzí mě to). Vůbec se neobjímáme, ne že by mi to bylo nepříjemné, to ne, ale extra příjemné mi to taky není. Přitom kamarádčina syna ňuchám a mazlím od malička. Nedávno jsem byla u kamarádky na víně, povídaly jsme si a její 5 letá dcera mi nakonec skončila na klíně, houpala jsem ji. To se s manželovým synem nikdy nestalo.

Opět připomínám, že se máme moc rádi, já ve všem podpořím, pomůžu, jsem laskavá, hrajeme si, všechno. Jen tam kontakt radši spíš nevyhledávám. A mrzí mě to o to víc, že klučík je velmi hodný.

Nutit se nebudu, nejsem matka, takže nemusím… vztahy máme taky super, jen to prostě není na mazlivé bázi. Sem tam jsem si ho snažila představit si ho ve škole se spolužáky, a pravda je, že by mě asi zajímaly v jeho věku jiní kluci a jiné děti…ale těžko říct. Za to jaký doma používají prací prášek taky nemůže, že:)

Já to prostě zhodnotila jako absenci „chemie“. Jinak je zlatý, ale taky dost jiný povahově a já ho příliš nechápu, nedokážu se vžít do jeho pocitů, když jsem byla malá…

Ale co jsem se chtěla zeptat - může se tohle stát i u vlastního dítěte? To si člověk také nevybírá…

Díky:) :kytka:

Nečetla jsem celou tvoji úvahu, ale je logické, že k dítěti, tvého muže necítíš TO, to co bys cítila ke svému dítěti. Určitě jsou matky, které mají problém přijmout o své dítě, ale to jsou často anomálie. Může to vzniknout treba nějakým náročným porodem, poporodní depresí, znásilněním apod. Ale doufám, že případů, kdy matky odmítají sve deti, jsou ojedinělé. To už mi přijde lepší dát dítěti šanci na „novou“ mámu treba formou babyboxu…
A hlavně prosím podle tohoto neposuzuj, jaká budeš máma apod. Rozhodně tohle není důvod nemít děti. Naopak, když o tom takhle přemýšlíš, budeš pravděpodobně skvělá máma a své dítě budeš milovat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
300
31.12.20 10:20

K vlastnim detem zena vetsinou ma blizsi, uplne jiny vztah. Ale jsou samozrejme i vyjimky (plne kojenaky a decaky, deti ktere v sospelosti pochopi, ze s matkou nikdy nemely blizky vztah atd. Ono ani na materska laska neni vzdy automaticka, nekdy i zene trva nez zacne milovat sve dite a obcas si cestu k nemu proste nenajde. Vsechno to je mozne jenom se o tom nemluvi protoze podle pravidel spolecnosti, kazda zenska musi mit poblaznena z miminek a deti.
Ale pokud se s partnerem milujete a chces jeho dite, pravdepodobne ho milovat budes

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5771
31.12.20 10:43
@Anonymní píše:
Tuhle jsem přemýšlela nad takovou otázkou…

Je možné, že (protože každé dítě je jiné a jiná osobnost) že s některými dětmi si matka nedokáže vytvořit „spojení“? Jakože chemii, nebo TO, nebo jak už to nazveme…

Sama děti nemám, ale manžel má z předchozího manželství syna, vídáme ho cca 1× za 14 dní na víkend. Znám ho už spoustu let, od jeho roku a půl! Člověk by řekl, že za tu dobu se nějak sblížíme. Je hodný, zlatoučký, ted už je mu deset, máme se rádi ve všech ohledech a vše funguje, což je skvělé… (proto následující řádky jsou jen teoretická úvaha)

Přesto je mi nějak"líto", že k němu nemám úplně blízko. Když je u nás, tak se bavíme, hrajemem si, ale fungujeme dost vedle sebe. Dotýkáme se minimálně. (což je v pořádku, já ze své pozice nejsem povinna) ale třeba mi ani nevoní povlečení, kde spí, musím to pak vždycky vyprat (a mrzí mě to). Vůbec se neobjímáme, ne že by mi to bylo nepříjemné, to ne, ale extra příjemné mi to taky není. Přitom kamarádčina syna ňuchám a mazlím od malička. Nedávno jsem byla u kamarádky na víně, povídaly jsme si a její 5 letá dcera mi nakonec skončila na klíně, houpala jsem ji. To se s manželovým synem nikdy nestalo.

Opět připomínám, že se máme moc rádi, já ve všem podpořím, pomůžu, jsem laskavá, hrajeme si, všechno. Jen tam kontakt radši spíš nevyhledávám. A mrzí mě to o to víc, že klučík je velmi hodný.

Nutit se nebudu, nejsem matka, takže nemusím… vztahy máme taky super, jen to prostě není na mazlivé bázi. Sem tam jsem si ho snažila představit si ho ve škole se spolužáky, a pravda je, že by mě asi zajímaly v jeho věku jiní kluci a jiné děti…ale těžko říct. Za to jaký doma používají prací prášek taky nemůže, že:)

Já to prostě zhodnotila jako absenci „chemie“. Jinak je zlatý, ale taky dost jiný povahově a já ho příliš nechápu, nedokážu se vžít do jeho pocitů, když jsem byla malá…

Ale co jsem se chtěla zeptat - může se tohle stát i u vlastního dítěte? To si člověk také nevybírá…

Díky:) :kytka:

U vlastního dítěte je to jinak, tam to všechno naskočí automaticky, prostě láska nekonečna.. S dětmi ostatními to mám jako ty, prostě jako s dospělýma někdo mi sedne, někdo ne.. A s nevlastním synem, úplně přesně co popisuješ, znám ho od 6let, hodný kluk, mám ho ráda, ale jaksi mi nevoní, fyzicky kontakt žádný..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4002
31.12.20 11:27

Z naší vlastní párové zkušenosti: je klíčové ani ne tak to, kdo to dítě odnosil pod srdcem, ale ke komu to dítě patří, vedle koho vyrůstá, kým voní. Kdyby klučík od toho roka žil u vás, velmi pravděpodobně by tam ta „chemie“ naskočila, není důvod předpokládat, že by ti tvoje vlastní dítě „nevonělo“. Spousta žen necítí po porodu obrovské záplavy neskutečné lásky. Já sama cítila bezprostředně po porodu, ačkoliv u dítěte vytouženého, které samozřejmě miluju neskutečně, spíše úlevu, že je konečně venku, splnění povinnosti a záplavu strachu, že teď to neskončilo, ale teprve začalo. Bezprostředně po porodu to nebyla „láska nekonečná“ (to píšu jen proto, aby ses někdy nelekla, když to bezprostředně po porodu nenaskočí). Zatímco partnerka, která syna pod srdcem neměla, po porodu čichala k jeho hlavičce celé od mázku, brečela, ňuchňala ho, tulila a tak nějak bylo hodně poznat, že se právě zamilovala.

Strašně moc v té chemii k většímu dítěti dělají běžné věci jako to, jestli se stravuje stejně jako vy, jestli se mydlí něčím, co ti voní, v čem se pere jeho prádlo, taky samozřejmě ta zkušenost přibližně dvouletého hrabání se v jeho plenkách, likvidace jeho vyflusnutého jídla a jeho blitíčka, mytí jeho zadečku a prstů v krku, když si tam narve suchou fazoli; prostě nutnosti intenzivního fyzického kontaktu s jeho vlastním tělem.

Je jinak krásný, jak o nevlastním synovi mluvíš :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
29227
31.12.20 11:35
@Anonymní píše:
Tuhle jsem přemýšlela nad takovou otázkou…

Je možné, že (protože každé dítě je jiné a jiná osobnost) že s některými dětmi si matka nedokáže vytvořit „spojení“? Jakože chemii, nebo TO, nebo jak už to nazveme…

Sama děti nemám, ale manžel má z předchozího manželství syna, vídáme ho cca 1× za 14 dní na víkend. Znám ho už spoustu let, od jeho roku a půl! Člověk by řekl, že za tu dobu se nějak sblížíme. Je hodný, zlatoučký, ted už je mu deset, máme se rádi ve všech ohledech a vše funguje, což je skvělé… (proto následující řádky jsou jen teoretická úvaha)

Přesto je mi nějak"líto", že k němu nemám úplně blízko. Když je u nás, tak se bavíme, hrajemem si, ale fungujeme dost vedle sebe. Dotýkáme se minimálně. (což je v pořádku, já ze své pozice nejsem povinna) ale třeba mi ani nevoní povlečení, kde spí, musím to pak vždycky vyprat (a mrzí mě to). Vůbec se neobjímáme, ne že by mi to bylo nepříjemné, to ne, ale extra příjemné mi to taky není. Přitom kamarádčina syna ňuchám a mazlím od malička. Nedávno jsem byla u kamarádky na víně, povídaly jsme si a její 5 letá dcera mi nakonec skončila na klíně, houpala jsem ji. To se s manželovým synem nikdy nestalo.

Opět připomínám, že se máme moc rádi, já ve všem podpořím, pomůžu, jsem laskavá, hrajeme si, všechno. Jen tam kontakt radši spíš nevyhledávám. A mrzí mě to o to víc, že klučík je velmi hodný.

Nutit se nebudu, nejsem matka, takže nemusím… vztahy máme taky super, jen to prostě není na mazlivé bázi. Sem tam jsem si ho snažila představit si ho ve škole se spolužáky, a pravda je, že by mě asi zajímaly v jeho věku jiní kluci a jiné děti…ale těžko říct. Za to jaký doma používají prací prášek taky nemůže, že:)

Já to prostě zhodnotila jako absenci „chemie“. Jinak je zlatý, ale taky dost jiný povahově a já ho příliš nechápu, nedokážu se vžít do jeho pocitů, když jsem byla malá…

Ale co jsem se chtěla zeptat - může se tohle stát i u vlastního dítěte? To si člověk také nevybírá…

Díky:) :kytka:
Řekla bych, že mezi příbuznými by chemie fungovat neměla. Cizí děti mi nevadí, ale nevím, jestli bych dokázala přijmout dítě partnera. Proto jsem si našla nedětného. Jinak mi syn voní, není mi nepříjemné být v jeho přítomnosti. Ale jsem s ním od jeho narození. Hned jsem ho měla ráda.
  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2687
31.12.20 11:50

Je spousta matek, co se k vlastnímu dítěti chovají jako krkavčí matky, týrají ho osychicky i fyzicky, zanedbávají, dají do děcáku nebo dokonce zabijí. Takže ano, samozřejmě se to může stát i u vlastního dítěte. A není to jen o vztahu k partnerovi a dobrém rodinném zázemí, prostě i ženy můžou být sociopatky, mít poruchu osobnosti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
31.12.20 13:10

Nevím jak s vlastním dítětem, protože zatím žádné vlastní nemám. Ale byla jsem au pair a na holčičku o kterou jsem se starala (v té době měla 6-7 let) vzpomínám dodnes a chybí mi. A to už to budou dva roky za chvilku. Také mám neteř a s tou to mám stejně. Obě je mám prostě v srdci a navždy budu mít :srdce: naštěstí neteř vídám a budu vídat. To u té starší (mého au pair dítěte :mrgreen: ) to je horší, tu jsem kvůli pandemii od svého odjezdu zpět domů neviděla :,( ještěže existuje internet, posílají mi fotky a jsme v kontaktu :mavam:
Na druhou stranu, dělala jsem au pair ještě v jedné rodině a tam byli tři děti. Vztah jsme měli dobrý, ale nebylo to takové jako u zmíněné holčičky. Ale oni mě brali opravdu jen jako hlídačku, s dětma jsem si hrála a tak. Ale rodina, kde jsem byla poté (u zmíněné holčičky co mi chybí) mě brala opravdu jako součástí rodiny. Jako starší ségru pro jejich dceru, jako velkou dceru. Bylo to prostě jiné a to se tam samozřejmě také odráží.

Neměla bych strach, že bys vlastní dítě neměla ráda. Budeš ho milovat. Neboj.

  • Citovat
  • Nahlásit
2019
31.12.20 13:59
@Anonymní píše:
Nevím jak s vlastním dítětem, protože zatím žádné vlastní nemám. Ale byla jsem au pair a na holčičku o kterou jsem se starala (v té době měla 6-7 let) vzpomínám dodnes a chybí mi. A to už to budou dva roky za chvilku. Také mám neteř a s tou to mám stejně. Obě je mám prostě v srdci a navždy budu mít :srdce: naštěstí neteř vídám a budu vídat. To u té starší (mého au pair dítěte :mrgreen: ) to je horší, tu jsem kvůli pandemii od svého odjezdu zpět domů neviděla :,( ještěže existuje internet, posílají mi fotky a jsme v kontaktu :mavam:
Na druhou stranu, dělala jsem au pair ještě v jedné rodině a tam byli tři děti. Vztah jsme měli dobrý, ale nebylo to takové jako u zmíněné holčičky. Ale oni mě brali opravdu jen jako hlídačku, s dětma jsem si hrála a tak. Ale rodina, kde jsem byla poté (u zmíněné holčičky co mi chybí) mě brala opravdu jako součástí rodiny. Jako starší ségru pro jejich dceru, jako velkou dceru. Bylo to prostě jiné a to se tam samozřejmě také odráží.Neměla bych strach, že bys vlastní dítě neměla ráda. Budeš ho milovat. Neboj.

Ja na nektere ze svych au-pair deti vzpominam rada i po 13 letech, a to uz mam vlastni deti :) Byla jsem u nekolika rodin, nektere deti prirostly k srdci hodne, nektere min ci vubec… nektere mam i na fb, uz to jsou vsichni pubertaci nebo uz dospeli.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
17956
31.12.20 14:22

A tys nikdy nečetla o babyboxu, dětském domově nebo týrání dítěte např v Kuřimi? :nevim: jak myslíš, že to tam je s chemii, hmm? :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat