Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ano, mám takové dítě, ale mladšího věku. Ale on byl extrémně kontaktní už od mimina.
Ale má tedy několik diagnóz a poslední měsíce je kontaktní k manželovi (toho tedy nenechá vydechnout jen co se objeví doma). Ale on je zároveň i úzkostný, atd… Není úplně jednoduché dítě celkově.
My ho tedy učíme být sám, protože si myslím je fajn trénovat samo fungování a dostávat dítě do bezpečného diskomfortu. Vymezujeme se oba (jako rodiče i jednotlivci). Ale jde to pomalu.
Aktuálně je maximum kdy já sedím na zahradě a pracuji (jako nyní) a on si hraje se sousedem na zahradě (máme branku mezi ploty). Ale i tak mě kontroluje, zda tady sedím.
Jo a tréninky zvládá sám, tam se fixoval na trenéra a asistenta. ![]()
V 10 letech jsou to porad jeste relativně male deti. Synovi bude za chvili 12 a ta proměna, kterou od tech 10 let prošel, je neuvěřitelná. Od mimina k dospelemu. S rezervou samozřejmě, ale je to fakt propastny rozdil. Je cim dal casteji rad sám, zacina uz vyhánet i sourozence, ale to doufam jeste chvili vydrzi. Aktuálně si uz vic jak hodinu vsichni společně vyrabi z korálků… to je svaty klid. Mit jedinacka, je mi jasny, ze je nalepeny na me. Děti potřebují byt s někým, ne samy. To přichází prave az s tou pubertou a i pak chteji byt ve společnosti, akorát uz ne ve společnosti rodicu.
Dceři je také 10 (v říjnu 11). Z postele jsem jí vykýblovala mezi 9-10 rokem. Když je manžel na noční, tak pořád spí se mnou. Teď je o prázdninách sama doma a konečně tráví čas v pokojíku, ale když jsme doma, tak většinu času tráví s námi v obýváku. Na záchod se mnou tedy nechodí, ale hodně času tráví v naší blízkosti.
@Dahlia0409 píše: Více
Noo přesně.. dcera jako malá měla tendence mi lézt na záchod.. ale já ji to nedovolila ani v roce ani ve dvou
. Nyní ji je deset.. a stane se že mi vleze do koupelny ale řvu.. zda se můžu osprchovat aspoň ![]()
@KKK85 píše: Více
Přesně tak, jako malinké dítě, pokud jsem doma s ním sama, tak jo, už skrz přehled, že někde něco nevyvede. Ale později? To už chápe, že si jen odskocime a přijdeme. Nebo syn třeba čeká u dveří, zkusí se zeptat, jestli může jít za mnou, ale když řeknu, že má počkat, tak prostě čeká ![]()
@Anonymní píše: Více
Ne, to není normální. Prober to s ní, případně kontaktuj psychologa.
Dceři bude deset, máme ještě štěně labradora a často na ně ječím, jestli musí obě se mnou na téhle planetě obývat stejný metr čtvereční. ![]()
Mám 2 kamaráky, jedna má 3 deti, a dělá to ta nejmladší. Druhá má 2 děti dělá to mladší syn.
@KKK85 píše: Více
Tak já v roce i ve dvou naopak chtěla, ať se mnou jde. Protože jinak hrozilo že ve vteřině, kdy na něj neuvidím, se přizabije nebo něco provede, potřebovala jsem nad ním mít ještě neustálý dohled. Byl torpédo bez pudu sebezáchovy a odhadu co způsobí. To teď už samozřejmě není, ale tím hůř se to vysvětluje, když předtím mi utíkat chtěl a já ho furt vláčela s sebou, že z dohledu nesmí, nesmí, nesmí, a teď říkám že má jít pryč.
Dcera je taky strašně kontaktní. Podle mě je to povahou. Na záchod mi taky kolikrát vleze, protože mi potřebuje nutně něco říct. Taky neustále mluví a mluví. Jedináček není, kamarádek má dost. Už jí je dvanáct, tak už to začíná být lepší v tom, že si třeba v pokoji hodinu telefonuje s kamarádkou a já mám oddych ![]()
@Anonymní píše: Více
Já si to přesně nepamatuji, ale vím že když jsem šla pro balík dolů, tak jsem ji třeba flákla v roce do postýlky. Tak možná i na to wc… ale ona byla takové klidné dítě poměrně.
Já mám doma taky 10 letou dceru ( celkem dětí 3 ), když se nedávno jelo k vodě a já nemohla jet ( menstruace), tak právě ta 10 letá zůstala se mnou doma a pomáhala mi na zadhrádce, využila příležitosti, že mne bude mít jen pro sebe, i když vodu jinak miluje. I když jim je 10, stále jsou malé a řekla bych, že je to i právě takový ten citlivý věk, kdy odkládají hračky a samy možná už vnitřně cítí nějakou změnu. Nech jí, jednou jí bude 13 a bude třeba pravý opak ( budeš ta nejhorší máma, která nic nechápe atp. )
![]()