To tak nemuzes brat nikdo nevi, jak dlouho tu bude a kdo z partneru umre prvni. Vubec to nemuzes brat tak, ze je starsi a tedy musi odejit prvni. Klidne treba muze zit do 90 i dyl 

Já jsem měla partnera staršího o 21 let a ukončila jsem to právě pro strach z budoucnosti. Co bude až mě bude 50 a jemu 71
Ikdyz byl velmi vytální a fyzičku měl lepší než já! Prostě jsem si to nedokázala představit a chápu tvé obavy.

Babička měla mamku ve 30 a dědovi bylo 50. Brali se zhruba o 3 roky dřív. No babičce tenkrát kamarádky říkaly, jak udělala dobře, že bude brzy vdova. No, samozřejmě, vdovou se stala jako poslední. Děda se dožil 83 let. Ale tedy měla to s ním ke konci těžký, on měl stařeckou sklerozu, babička se ještě starala o stejně starou matku. Ti dva - děda a prababička, jak spolu dřív skvěle vycházeli, tak se ke stáru nesnášeli. Děda napadal i babičku. Užila si s oběma a odnesla to zdravotně, musela na operaci vnitřku. Babička se nakonec dožila taky těch 82 let. Ale od tolik staršího partnera mě odrazovala. Nakonec i mamka, ta si jako dítě moc neužila, děda jí dost hlídal. On měl celkem divoký mládí, tak se asi bál, aby se někde nespustila 

Ber to tak, že jistotu nikdy nemáš. Chlap ti může kdykoliv utéct. 

Já si myslím, že zrovna ty ženské, co se ohánějí tím, že velký věkový rozdíl je pro ně nepřijatelný, jsou kolikrát bez chlapa dřív. Protože člověk muže v každém věku umřít, onemocnět, zdědkovtět a utéct za mladou. Děkuj životu za každý den, kdy můžete být spolu.

Gratuluji ke krásnému vztahu a spokojené rodině.  

Mám také výrazně staršího manžela. O budoucnosti příliš nepřemýšlím, stát se může cokoli. Máme před sebou ještě dlouhou cestu je mu „teprve“ 50. Máme malé děti, žijeme přítomností. Důležité je, že jsme materiálně zajištění do budoucna, takže případná nemoc jednoho z nás nás neohrozí, i časově to půjde, neb nejsme závislí na stálém příjmu.
Jak to bude, až budeme o 20 let starší, nad tím nedumám. Třeba budu já nesnesitelná čůza v přechodu a on čupr stařík . Kolem sebe mám dost příkladů starších mužů, kteří jsou aktivní a rozhodně nejsou „nad hrobem“.
Samoty se nebojím, možná to bude za 20 let jinak, ale jsem zvyklá být sama, vydržím sama se sebou a umím si najít zábavu. Vidím sama sebe jako čupr důchodkyni , ale jak jsem psala, bůh ví, jak nakonec dopadneme. 

Můj táta měl starého otce a odešel mu v jeho 14 letech na nemoc, bylo mu asi jen 65.
Mamku měli rodiče po 40, takže já dědu zažil jen ve školce.
Táta si po padesátce pořídil další dítě s mladou, rozdíl mezi nimi 20 let…
Takže je to opravdu v rodině časté. Nikdy jsem ani náznakem nepocitoval, že by se partnerky trápily tím, že muž asi, statisticky, odejde podstatně dřív…
Nedávno, zcela náhle, odešel kolega z práce vě věku 70. Nikdo to nečekal. Sportovec, den předtím na výletě na kolach…Známý umřel náhle na infarkt v 30.
Známý cestovatel, pan Zikmund, se teď dožil 100 let. Člověk prostě nikdy neví, nemůže vědět a proto, tyhle myšlenky zahodit za hlavu a plánovat budoucnost rozumně, jako s každým jiným.

Rodiče byli o 18let, problémy začaly, když šel taťka do důchodu, máti chodila do práce, každý den se něco dělo, měla hlavu plnou zážitků s kolegy a on se doma nudil, uziral, když přišly nemoci, očekával, že mamka s ním zůstane doma. A to nechtěla ona, být uvazana u starého, nemocného chlapa. Pro mě bylo hrozné, jak má špatné stáří, ale snažila jsem se pochopit ji. Zemřel, mamka je sama, „mladá“, některé vnoučata si ho ani nepamatují. Ale mělo by to být v dobrém i zlém, nemoci i ve stáří. Přeju ať vše zvládnete 

Já 45, manžel 65 a nemůžu si stěžovat, teď je čerstvě v důchodu tak má čas mě opečovávat když přijdu z práce. Zdraví se sice začíná ozývat, ale on se nedá v létě nesleze z kola, v zimě lyže. Jediné co je horší je zrak, když jedem spolu řídím zásadně já. Pro každou by to asi nebylo, ale já jsem spokojená, že mě nemusí strašit nějaké milenky, protože jsem jeho poklad 

Babička byla od dědy asi o 20 let, děda umřel v 93 letech, ale od cca 80 let to neklapalo - demence, zdravotní potíže, nesamostatnost - děda v noci bloudil po domě, rozbíjel, co se dalo, byla potřeba péče, babička chodila do práce, hospodářství, doácnost všechno na ní. pak se musel dát děda do DD, bylo to takové divné, ale prostě fakt to stálo za pytel. Já sama bych do toho nikdy nešla.

Kolegyně v práci rozvedla manželství a vzala si člověka o 25 staršího. Po 5 letech měl infarkt a umřel. Takže v 31 letech vdovou.

Další známá udělala totéž, ona čupr ženská v 50 letech si chtěla užívat, on v 75 letech už ztratil tu svoji moc (byl významným managerem), začaly hádky, ona se odstěhovala, našla si milence, ale přesto se o něj nějak musela starat, vpodstatě ji „obtěžoval“ až do své smrti, protože neměl nikoho.

Mně nejde do hlavy jedna věc. Hodně se u nerovných vztahů akcentuje to stáří, potenciální partnerova demence, nutnost se postarat atd. Je to myšleno tak, že jako ta žena je ještě „mladá“ a partner působí jako zátěž, i když by si ještě mohla „užívat“? Myslíte, že kdyby ta žena byla taky 80letá a lehce dementní, že by ten život byl lepší? Že by se měla líp? Vždyť přece spolu zestárnou i věkově rovnocennější páry, ale přijde mi to skoro horší, protože pokud jsou na tom oba zdravotně a mentálně špatně, tak už je to špatný život.

@Anonymní píše:
Mně nejde do hlavy jedna věc. Hodně se u nerovných vztahů akcentuje to stáří, potenciální partnerova demence, nutnost se postarat atd. Je to myšleno tak, že jako ta žena je ještě „mladá“ a partner působí jako zátěž, i když by si ještě mohla „užívat“? Myslíte, že kdyby ta žena byla taky 80letá a lehce dementní, že by ten život byl lepší? Že by se měla líp? Vždyť přece spolu zestárnou i věkově rovnocennější páry, ale přijde mi to skoro horší, protože pokud jsou na tom oba zdravotně a mentálně špatně, tak už je to špatný život.

Když je partner o hodně starší, tak se mu ta mladá žena musí přizpůsobit, takže zestárne rychleji s ním. A fakt je problém, když ona by ještě chtěla třeba cestovat a bavit se a on už začíná být dementní. jednak to cestování je zátěž, která zhoršuje jeho zdravotní stav a jednak i demence se projevuje navenek. U toho posledního případu, o kterém jsem psala, si ten chlap ponechal návyky plynoucí z jeho původní funkce - vysoce postaveného odborníka - a měl snahu pořád do všeho kafrat a mluvit, ale už bylo vidět, že je hloupý. A všichni se styděli a nejvíc ta žena, protože to viděla, že má vedle sebe ne supr člověka, ale tehdy hloupého a arogantního staříka.
Když stárnou spolu, tak se tak nějak spolu stahují do ústraní a nikomu to nevadí.

Taky bych nechtěla v 50 letech sedět doma v křesle a koukat na TV s 80tiletým dementním chlapem, ale plánuju cestovat, bavit se, užívat si - děti budou velké, bude klid, pohoda…

@Aleš T. píše:
Můj táta měl starého otce a odešel mu v jeho 14 letech na nemoc, bylo mu asi jen 65.
Mamku měli rodiče po 40, takže já dědu zažil jen ve školce.
Táta si po padesátce pořídil další dítě s mladou, rozdíl mezi nimi 20 let…
Takže je to opravdu v rodině časté. Nikdy jsem ani náznakem nepocitoval, že by se partnerky trápily tím, že muž asi, statisticky, odejde podstatně dřív…
Nedávno, zcela náhle, odešel kolega z práce vě věku 70. Nikdo to nečekal. Sportovec, den předtím na výletě na kolach…Známý umřel náhle na infarkt v 30.
Známý cestovatel, pan Zikmund, se teď dožil 100 let. Člověk prostě nikdy neví, nemůže vědět a proto, tyhle myšlenky zahodit za hlavu a plánovat budoucnost rozumně, jako s každým jiným.

@Anonymní píše:
Mně nejde do hlavy jedna věc. Hodně se u nerovných vztahů akcentuje to stáří, potenciální partnerova demence, nutnost se postarat atd. Je to myšleno tak, že jako ta žena je ještě „mladá“ a partner působí jako zátěž, i když by si ještě mohla „užívat“? Myslíte, že kdyby ta žena byla taky 80letá a lehce dementní, že by ten život byl lepší? Že by se měla líp? Vždyť přece spolu zestárnou i věkově rovnocennější páry, ale přijde mi to skoro horší, protože pokud jsou na tom oba zdravotně a mentálně špatně, tak už je to špatný život.

mně to přijde právě lepší,když zestárnou spolu ..než když je pak každý uplně jinde .

Jen jednou jsem měla o 8 let staršího partnera,mě bylo 28 a je mu 36.V tomhle věku se takový pro mě velký rozdíl neřeší.Oba jste ještě plni síly a jste stejně mladí.Postupem času se rozdíl markantně zvětšuje ač je pořád stejný,ale ten starší je ještě daleko starší.Je mi trochu před 50 a nedovedu si představit mít muže teď hodně přes 50…byl by to pro mě už starší pán:-))A to po všech stránkách.Proto bych určitě nešla nikdy do vztahu s mužem víc jak o 10 let starším.

Mně to říkala jedna známá - ona 50, manžel 73, pro něj druhé manželství.

Známí kolem jen staříci - protože se mu přizpůsobila a vstoupila do jeho „společnosti“ (tehdy to byli lákaví muži, dnes všichni baští léky, někteří umřeli, ztratili tu svoji pracovní moc a jsou v důchodu)

Finance - i když vstoupila do zabezpečeného živoa, chlap je už 10 let důchodce s důchodem 12-15 tisíc. Takže ona ho živí, zbytek dofinancovávají z nějakých jeho zdrojů, na které si dělají zálusk i děti z prvního manželství, které jsou +- staří jako ona.

Demence - prý je to fakt znát.

Ona v 50 plná sil, on už nestačí, takže vyhledává poposedávání, sauna, bazén, vysokohorská turistika apod, je mimo jeho schopnosti

Tělo - sesychá se

Stal se z něj dědek prudivý

Známá říká, kdybych s ním neměla to dítě a nebyl barák napsaný na něj, dávno bych byla pryč