Jedná se o úzkost nebo jsem taková?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 19:18
Jedná se o úzkost nebo jsem taková?

Ahoj. Prosím vás o názor. Mám tříletého syna a s jeho otcem jsme spolu 6 let. V dětství mě opustila matka a jako malá i v pubertě jsem byla hodně citlivá. Poslednich deset let jsem ale čelila několika pro mě velmi psychicky náročným situacím. Od těch cca 15ti jsem se změnila v hodně nespolečenskou. Problémy s matkou která má nějaké psychické onemocnění, předčasné opuštění domova u táty. Začala jsem bydlet u přítele. Kolikrát jsem se nedokázala celý den vykopat z postele. Sem tam se mi to dělo až do porodu. Těhotenství náročné. Neustále hádky z přítelem. Nakonec předčasný porod. Jako matka funguju, jako partnerka jsem k ničemu. Sex poslední dva roky hodně nepravidelný s dlouhými pauzami. Je mi to líto ale nemůžu se do toho prostě dokopat. Odkládám to až do noci a pak už musí přítel spát a já jsem unavená. To samé starost o domácnost. Přemlouvam samu sebe abych šla do sprchy. Občas mívám před usnutím dost živé katastrofické představy které jakoby nejdou vypnout a prožívám je emočně jako by se mi to skutečně dělo. Velmi nepříjemné. V poslední době se mi občas stane že úplně pěním vzteky. Netýká se to syna ale všech ostatních ano. Občas to udržím, jindy vybouchnu. Občas cítím že potřebuju brečet ale nejde to. Bojím se že se mi něco stane, že onemocním a kdo by se postaral o malého.. teď otázka.. myslíte že jsem taková, nebo že můžu mít nějaké úzkosti a s tím je spojené to jak se chovám. Vadí mi to jaká jsem. Chtěla bych se umět radovat. Hrát si se synem tak jako třeba přítel. Prostě si hrát. Já to dělám tak nějak jako rozumově a on si opravdu hraje. Nemám z ničeho radost. Občas se pro něco nadchnu a nakonec si najdu důvody proč to nejde a nebo se mi do toho prostě nechce bez důvodu. Objednala jsem se k psycholožce, tak mě zajímají spíš názory vás ostatních.. děkuji kdo dočetl.

Stránka:  1 2 Další »
Reakce:
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 19:22

Ještě doplňuji, Přítel se kterým jsem začala bydlet tehdy není můj nynější přítel. Jen ty problémy se do čehokoliv dokopat trvají už od té doby. Z postele mě teď dostává malej. Do všeho ostatního snad kromě práce se pořád musím nutit. Zakl.

Lalelale
Kelišová 5240 příspěvků 12.08.19 19:27

Mnoho lidí špatné dětství doženě až v dospělosti. Nemyslím si, že jsi taková od přírody, podle mě to bude právě nahromaděná frustrace, která se dost možná přeměnila v deprese. Co popisuješ tak působí. Psycholožka a terapie je dobrý nápad. Pokud bude psycholožka dobrá, určitě ti to pomůže. Pokud nebude, neházej flintu do žita a hledej dál. Do té doby se snaž si trochu ulevit a nebrat si víc, než uneseš. S přítelem bych si o tvých pocitech promluvila, aby neměl pocit, že jsi naštvaná na něj, nebo že už o něj nestojíš. Když na to budete dva, o to dřív ti bude lépe. A neboj, bude líp :kytka:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 19:40

@Lalelale samozřejmě o tom mluvíme. On to co já považuju za psychicky náročné považuje jako že to není tak hrozný. Hodně to srovnává se sebou, během dvou let přišel o otce, matku i sestru. A je na tom líp než já. Vysvětluju mu že každý máme psychiku jinou a snaží se to chápat. Co se toho sexu týče tak tam i když ho to štve se opravdu snaží na mě netlačit. Musíme to řešit. Byla jsem u jednoho psychologa který byl přesvědčený že problém je v našem vztahu ale já cítím že je to něco ve mě. Vztah máme jinak moc hezky.. já jsem se jen začala bát že že mě bude zlá hysterická furie nadosmrti..

Tarjei
Závislačka 4935 příspěvků 12.08.19 19:40

Deprese. Tohle bude chtit medikaci, at se Ti ulevi.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 19:46

Anonymní tulipánku, jsem na tom úplně stejně. Akorát dětství jsem měla krásné a úžasný vztah s rodiči. Bohužel maminka mi nedávno zemřela a od té doby je to ještě horší než předtím. Také jsem celý život velmi citlivá a emotivně založena. Až mě skoro děsí, jak jsi to popsala, je to jako bych to psala já. Nejhorší jsou pro mě z toho ty katastrofické scénáře, co se mi z ničeho nic vyklubou v hlavě. Také se neumím v poslední době neumím z ničeho jakoby radovat a užívat si života. Všechno dělám jen z musu. Do práce tedy chodím ráda, ale jinak co se týče domácnosti katastrofa, musím se do všeho nutit, vše odkládám co to jde. Chci se také objednat k psychologovi, ale i to pořád odkládám… :nevim:

Lalelale
Kelišová 5240 příspěvků 12.08.19 19:54
@Anonymní píše:
@Lalelale samozřejmě o tom mluvíme. On to co já považuju za psychicky náročné považuje jako že to není tak hrozný. Hodně to srovnává se sebou, během dvou let přišel o otce, matku i sestru. A je na tom líp než já. Vysvětluju mu že každý máme psychiku jinou a snaží se to chápat. Co se toho sexu týče tak tam i když ho to štve se opravdu snaží na mě netlačit. Musíme to řešit. Byla jsem u jednoho psychologa který byl přesvědčený že problém je v našem vztahu ale já cítím že je to něco ve mě. Vztah máme jinak moc hezky.. já jsem se jen začala bát že že mě bude zlá hysterická furie nadosmrti..

tak to bohužel často je, zdravý člověk si nedokáže deprese představit. Co se týče psychologů, je jich hodně, ale dobrých je málo. Co občas holky psaly tady, to člověk pomalu nevěřil. Dobrý psycholog by ti neměl dávat rady typu „problém je ve vašem vztahu“ nebo ti dávat návod, co máš v životě dělat. Uvidíš, jestli teď budeš mít větší štěstí.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 20:01

Milí tulipáne a slunečnice,
Mám to podobné. Jsem hodně citlivá, ale i hodně výbušná. Všechno prostě naplno prožívám, trápím se pro věci, kteří ostatní přejdou mávnutím ruky. Naši i manžel mi říkají, že za vším vidím problém. Nicméně se mi podařilo během času transformovat tu svojí citlivost i do pozitivních věcí. Třeba jak jsem citlivá, tak automaticky ráda pomáhám lidem, kteří to potřebují. No a pak mám z toho radost, nálada se zlepší. Anebo jsem začla šít, moc mě to baví a i to mi zlepší náladu. Když mi někdo něco vypráví, dokážu se do druhých vcítit a pochopit je a to je fajn.
Ale prostě, jakmile mě čeká něco náročného nebo se vyskytne problém, jsem uzel nervů. Buď jsem vzteklá anebo jsem psychicky v háji, bolí mě hlava, je mi na zvracení, nejradši bych utekla, zalezla pod zem a brečela.
Nechci se ládovat práškama. Chci na sobě sama pracovat i bez oblbováků. Protože vím, že to jde, jsem na tom psychicky mnohem líp, než to bývalo dřív a to mi dodává odvahu se sama se sebou poprat. Třeba si začnu říkat, když to na mě jde, že to je jenom moje nálada a můj pocit, kterej zase jak přišel, tak sám odejde a fakt to na mě působí dobře. Často to sice nezvládnu a jsem hromádka neštěstí, ale často to taky zvládnu a mám pak z toho hodně dobrej pocit.
Myslím si, že být hodně citlivý člověk je svým způsobem i dar. Necitlivý člověk jde a ani si nevšimne, že šlápl na kytku. Citlivý člověk kytku zahlédne, vyhne se jí s když jde kolem všimne si i malého broučka, který po ní leze a řekne si, jak je to krásné. Teda já to tak mám aspoň.
Na jednu stranu to je v krizových situacích někdy peklo, takováhle povaha, ale přitom na druhou stranu jsem na ní i svým způsobem pyšná, protože si myslím, že dnešní uspěchaná a konzumní doba potřebuje citlivé lidi. Tak se nechci tlumit bobulema. Chci na sobě sama pracovat, abych co nejvíc těžila z té mé povahy plusů a co nejmíň mínusů. Věřím, že se mi to do důchodu povede :mrgreen:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 21:45
@Anonymní píše:
Anonymní tulipánku, jsem na tom úplně stejně. Akorát dětství jsem měla krásné a úžasný vztah s rodiči. Bohužel maminka mi nedávno zemřela a od té doby je to ještě horší než předtím. Také jsem celý život velmi citlivá a emotivně založena. Až mě skoro děsí, jak jsi to popsala, je to jako bych to psala já. Nejhorší jsou pro mě z toho ty katastrofické scénáře, co se mi z ničeho nic vyklubou v hlavě. Také se neumím v poslední době neumím z ničeho jakoby radovat a užívat si života. Všechno dělám jen z musu. Do práce tedy chodím ráda, ale jinak co se týče domácnosti katastrofa, musím se do všeho nutit, vše odkládám co to jde. Chci se také objednat k psychologovi, ale i to pořád odkládám… :nevim:

To je pro mě taky nejhorší ty představy. Právě taky do práce jdu ráda. Ale pracuji v rodinné firmě a jsem si tam sebou a svoji práci jistá. Chodila jsem tam na brigády už na zš a nic se tam nezměnilo. Ale teď mám jít do nové práce a mám z toho strach. Že budu neschopná, že se sesypu když mi někdo něco vytkne (což se určitě v začátcích stane).. Bojím se že tam nevydržím a budu se muset vrátit a rodina si že mě bude dělat akorát srandu. Oni jsou takový.. nemohli by jsme si nějak napsat třeba soukromou zprávu, nevím tedy jak když tady chceme obě být anonymní. Ale třeba když máme podobné problémy mohli by jsme o nich popovídat.. řešení asi nenajdeme ale určitě by to nebylo špatný. Já zase s psychologem problém nemám. Tolik mi vadí jaká jsem a vzhledem k tomu že jsem si tím prošla s mámou která má asi něco na způsob schizofrenie, tak si uvědomuju že se tohle musí řešit včas. Než to přeroste přes hlavu..

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 21:51
@Anonymní píše:
Milí tulipáne a slunečnice,
Mám to podobné. Jsem hodně citlivá, ale i hodně výbušná. Všechno prostě naplno prožívám, trápím se pro věci, kteří ostatní přejdou mávnutím ruky. Naši i manžel mi říkají, že za vším vidím problém. Nicméně se mi podařilo během času transformovat tu svojí citlivost i do pozitivních věcí. Třeba jak jsem citlivá, tak automaticky ráda pomáhám lidem, kteří to potřebují. No a pak mám z toho radost, nálada se zlepší. Anebo jsem začla šít, moc mě to baví a i to mi zlepší náladu. Když mi někdo něco vypráví, dokážu se do druhých vcítit a pochopit je a to je fajn.
Ale prostě, jakmile mě čeká něco náročného nebo se vyskytne problém, jsem uzel nervů. Buď jsem vzteklá anebo jsem psychicky v háji, bolí mě hlava, je mi na zvracení, nejradši bych utekla, zalezla pod zem a brečela.
Nechci se ládovat práškama. Chci na sobě sama pracovat i bez oblbováků. Protože vím, že to jde, jsem na tom psychicky mnohem líp, než to bývalo dřív a to mi dodává odvahu se sama se sebou poprat. Třeba si začnu říkat, když to na mě jde, že to je jenom moje nálada a můj pocit, kterej zase jak přišel, tak sám odejde a fakt to na mě působí dobře. Často to sice nezvládnu a jsem hromádka neštěstí, ale často to taky zvládnu a mám pak z toho hodně dobrej pocit.
Myslím si, že být hodně citlivý člověk je svým způsobem i dar. Necitlivý člověk jde a ani si nevšimne, že šlápl na kytku. Citlivý člověk kytku zahlédne, vyhne se jí s když jde kolem všimne si i malého broučka, který po ní leze a řekne si, jak je to krásné. Teda já to tak mám aspoň.
Na jednu stranu to je v krizových situacích někdy peklo, takováhle povaha, ale přitom na druhou stranu jsem na ní i svým způsobem pyšná, protože si myslím, že dnešní uspěchaná a konzumní doba potřebuje citlivé lidi. Tak se nechci tlumit bobulema. Chci na sobě sama pracovat, abych co nejvíc těžila z té mé povahy plusů a co nejmíň mínusů. Věřím, že se mi to do důchodu povede :mrgreen:

Přijde mi že tvůj problém je trochu jiný.. Já třeba peču dorty. Tedy teď spíš ne. Nemám na to náladu. Úplně stejným způsobem jako třeba na sex… někdy se stane že mám lepší den a něco upeču nebo třeba máme s přítelem alespoň nějaký intimní kontakt. No ale nevydrží mi to ani dva dny ta lepší nálada. Přijde mi že ty to máš jako povahovy rys. Jsi citlivá. Ale já si přijdu spíš naopak jak z kamene. Kromě občasného výbuchu vzteku. Nemůžu si najít nic co mě bude naplňovat protože u ničeho nevydržím. :,(

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 22:01

@Tarjei myslíš že to bude nutné a nezvládne se to třeba jen terapií? Já jen chci být v pohodě a pokud mi lékař řekne ano u vašeho problému je to vhodný řešení tak do toho půjdu. Ale nepřijdu si tak v háji abych to musela brát. Když vidím třeba svou mámu která by se léčit měla a nedělá to… tak takhle se rozhodne nechovam..

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.08.19 23:15
@Anonymní píše:
To je pro mě taky nejhorší ty představy. Právě taky do práce jdu ráda. Ale pracuji v rodinné firmě a jsem si tam sebou a svoji práci jistá. Chodila jsem tam na brigády už na zš a nic se tam nezměnilo. Ale teď mám jít do nové práce a mám z toho strach. Že budu neschopná, že se sesypu když mi někdo něco vytkne (což se určitě v začátcích stane).. Bojím se že tam nevydržím a budu se muset vrátit a rodina si že mě bude dělat akorát srandu. Oni jsou takový.. nemohli by jsme si nějak napsat třeba soukromou zprávu, nevím tedy jak když tady chceme obě být anonymní. Ale třeba když máme podobné problémy mohli by jsme o nich popovídat.. řešení asi nenajdeme ale určitě by to nebylo špatný. Já zase s psychologem problém nemám. Tolik mi vadí jaká jsem a vzhledem k tomu že jsem si tím prošla s mámou která má asi něco na způsob schizofrenie, tak si uvědomuju že se tohle musí řešit včas. Než to přeroste přes hlavu..

Já si jsem v práci taky vcelku jistá, ale uz jen při představě, že bych si měla hledat nějakou novou je mi špatně. Obecně se bojím všeho nového, nemám ráda změny, na vše mi trvá si zvyknout. Co se partnerského života týče, je to taky špatné. Sex je minimálně, mám pocit že nic nestíhám a je to pro mě hodinová ztráta času. Samozřejmě to má dopad na náš vztah s manželem. Vždy si řeknu, že se premuzu, ale večer jsem tak hotová, že jsem ráda, že padnu. My tedy nemáme ani žádnou možnost hlídání, takže ani neni šance udělat si chvilku někdy přes den. Psychologa bych navštívila ráda, ale mám strach, že nebude dobrý a pak taky si nemůžu dovolit dát za sezení 1200, co jsem třeba našla tady u nás v okolí (Praha), takže to odsouvám a čekám na zázrak, že se to třeba zlepší. I když vím, že asi samo ne. Teď poletime na dovolenou a já místo abych se těšila mám v hlavě milion hroznych scénářů, coby kdbyby…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.08.19 11:57
@Anonymní píše:
Já si jsem v práci taky vcelku jistá, ale uz jen při představě, že bych si měla hledat nějakou novou je mi špatně. Obecně se bojím všeho nového, nemám ráda změny, na vše mi trvá si zvyknout. Co se partnerského života týče, je to taky špatné. Sex je minimálně, mám pocit že nic nestíhám a je to pro mě hodinová ztráta času. Samozřejmě to má dopad na náš vztah s manželem. Vždy si řeknu, že se premuzu, ale večer jsem tak hotová, že jsem ráda, že padnu. My tedy nemáme ani žádnou možnost hlídání, takže ani neni šance udělat si chvilku někdy přes den. Psychologa bych navštívila ráda, ale mám strach, že nebude dobrý a pak taky si nemůžu dovolit dát za sezení 1200, co jsem třeba našla tady u nás v okolí (Praha), takže to odsouvám a čekám na zázrak, že se to třeba zlepší. I když vím, že asi samo ne. Teď poletime na dovolenou a já místo abych se těšila mám v hlavě milion hroznych scénářů, coby kdbyby…

Já chodila k psychologovi do benešova. Věřím že pro někoho může být vhodný, mě ale každá druhá návštěva totálně vydeptala. Nevím proč ale 2× jsem odešla s lepší náladou a 2× s horší. Víckrát už jsem našla. Ale návštěva stála jen 600.. za zkousku nic nedas a z prahy je to kousek. Teď jsem tedy objedna do prahy k paní doktorce na kterou jsou skvělé recenze, skoro nemá volné termíny. Tak jsem zvědavá ale jdu až na konci září. Ta uz teda chce tech 1200.. Koukala jsem na net a našla jsem že by to tak sedělo na „dystimii“ je to velmi lehká ale dlouhodobá deprese. Taky jedeme na dovolenou a děsím se že se něco stane. I když si říkám že je to možná blbost. Ale ty obavy vítězí nad rozumem. Zrovna jedu na pohovor a mám strašný pocit že na co se mě budou ptát a tak. Říkám si že jsem s tou prací možná měla počkat až se dám trochu dohromady. Na druhou stranu se snažím bojovat sama se sebou a dam aspoň ten pohovor. U mě je trochu problém že nemám moc pochopení v rodině, kromě přítele který to ale moc chápat nedokáže. Máš někoho kdo tě vyslechne a snaží se ti pomáhat?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.08.19 13:54

Ahoj, já už vlastně z rodiny mám jen tatínka a ten by mě sice vyslechl, ale já se mu moc svěřovat v tomhle nechci. On už je dost starší a má taky povahu, že všechno rozebira, je hodně citlivý a já mu nechci přidělavat ještě starosti. Nedávno mi zemřela maminka, ta byla jediná, té jsem mohla říct všechno. To že tu není je něco strašného pro mě, vůbec se s tím nemůžu smířit, pořád cítím takovou úzkost. Navíc se tím ještě zhoršily ty moje obavy, co všechno by se mohlo stát. Její odchod tatínek nese hodně špatně, vím, že by si moc oba přáli, abych byla šťastná, tak mu nechci dělat navíc starosti se svýma stavama. Pak mám manžela. On není tak citlivý jako já, věřím, že se mě snaží pochopit, ale prostě to není v jeho citovych možnostech. Navíc taky je teď velký problém v tom, že opravdu sex nic moc. Spis nic. Ani se mu nedivím, že jr občas takový, jaký je. A pak mám dcerku, to je moje sluníčko, pro ni já žiju. Troufám si říct, že mojim stavem nijak nestradá. Pořád někde jsme, furt něco podnikame. Často si pro těch chvílích uvědomuji, že bych vlastně měla být maximálně spokojená, ale tak nějak opravdově a bezprostředně se radovat nedokážu. Můžu se zeptat k jaké psycholožce jsi objednaná? Já pořád nějak doufám, jestli bych to nezvládla nějak sama.
A jak dopadl pohovor? U mě paradoxně to bývá tak, že z čeho mám největší obavy, pak velice dobře dopadne.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.08.19 15:10
@Anonymní píše:
Ahoj, já už vlastně z rodiny mám jen tatínka a ten by mě sice vyslechl, ale já se mu moc svěřovat v tomhle nechci. On už je dost starší a má taky povahu, že všechno rozebira, je hodně citlivý a já mu nechci přidělavat ještě starosti. Nedávno mi zemřela maminka, ta byla jediná, té jsem mohla říct všechno. To že tu není je něco strašného pro mě, vůbec se s tím nemůžu smířit, pořád cítím takovou úzkost. Navíc se tím ještě zhoršily ty moje obavy, co všechno by se mohlo stát. Její odchod tatínek nese hodně špatně, vím, že by si moc oba přáli, abych byla šťastná, tak mu nechci dělat navíc starosti se svýma stavama. Pak mám manžela. On není tak citlivý jako já, věřím, že se mě snaží pochopit, ale prostě to není v jeho citovych možnostech. Navíc taky je teď velký problém v tom, že opravdu sex nic moc. Spis nic. Ani se mu nedivím, že jr občas takový, jaký je. A pak mám dcerku, to je moje sluníčko, pro ni já žiju. Troufám si říct, že mojim stavem nijak nestradá. Pořád někde jsme, furt něco podnikame. Často si pro těch chvílích uvědomuji, že bych vlastně měla být maximálně spokojená, ale tak nějak opravdově a bezprostředně se radovat nedokážu. Můžu se zeptat k jaké psycholožce jsi objednaná? Já pořád nějak doufám, jestli bych to nezvládla nějak sama.
A jak dopadl pohovor? U mě paradoxně to bývá tak, že z čeho mám největší obavy, pak velice dobře dopadne.

To s maminkou je mi líto. Musí to být pro tebe strašný, zvlášť když jste měli tak hezky vztah. Muj táta je takovej morous. Moc neuznává autority ale přitom sám ji vyžaduje. Neváží si nikoho jako člověka. Proto že něco dokázal a tak. Vidí jen chyby. My dva si spolu skoro nemáme co říct. A moje máma je zase docela fajn když má dobrý den. Ale to není tak často. Můj přítel udělal včera strašnou scénu jen proto že jsem se odmítla s autem otočit na křižovatce. Takže dnes mám všeobecně náladu pod psa. Do toho ten pohovor. Sice to dopadlo tak nějak v pohodě. Mám přijít na zkušební směnu. Ale asi tu práci nakonec nevezmu kvůli financím. V inzerátu měli psáno o hodně víc než ve skutečnosti dostanu i po zaučení. Teď jsem objednaná k paní doktorce Mullerové. Ordinaci má na andělu. Byla jsem u ní už jednou. Ale řešili jsme jen ten sex a to bych nedoporucovala. Oni to hned svedou na vztah s partnerem. Teď až půjdu příště chci ji právě říct že se necítím dobře všeobecně. Snad bude mít pochopení a nebude to svalovat na problémy ve vztahu.

Stránka:  1 2 Další »
Váš příspěvek
Reklama