Jsem nervózní matka? Jak na to

Anonymní
4.5.13 19:42

Jsem nervózní matka? Jak na to...

Ahoj, raději anonymně, není moc čím se chlubit.

Chtěl abych se poradit. Mám velmi hodného 8m kloučka. Nikdy nebyl plačtivý a to je dobře, protože pro mě to byl vždy hrozný stresor. A teď k věci. Malý se teď občas vzteká, nebo občas zapláče jako každé mimčo, když má hlad, nebo je přetažený. V noci vstává 2× aby si cucnul a zase usne, nepláče. Nicméně spánek mi celkem chybí, domácnost je celá jen na mně. A JÁ JSEM ÚPLNĚ NEPŘÍČETNÁ A HNED NERVÓZNÍ A VŮBEC HROZNÁ. Jak kníkne, už se mi zvedá tlak. Ne jednou jsem na něj zařvala ať sklapne, ať se uklidní (je asi jasný že řval hned víc) dokonce sem mu i šoupla pár přes plínu :oops: No pyšná na to nejsem, jde mi o to : JAK MAMINY UDRŽÍTE NERVY NA UZDĚ A NEBOUCHNETE??.MÁTE NĚJAKÝ RECEPT, POSTUP, VENTIL…COKOLI? Je to trošku vyšší dívčí, mám první dítě a ještě dodám že nejsem nervák i když pod stresem jsem pravda v jednom kuse. :think:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Anonymní
4.5.13 19:44
@Anonymní píše:
Ahoj, raději anonymně, není moc čím se chlubit.Chtěl abych se poradit. Mám velmi hodného 8m kloučka. Nikdy nebyl plačtivý a to je dobře, protože pro mě to byl vždy hrozný stresor. A teď k věci. Malý se teď občas vzteká, nebo občas zapláče jako každé mimčo, když má hlad, nebo je přetažený. V noci vstává 2× aby si cucnul a zase usne, nepláče. Nicméně spánek mi celkem chybí, domácnost je celá jen na mně. A JÁ JSEM ÚPLNĚ NEPŘÍČETNÁ A HNED NERVÓZNÍ A VŮBEC HROZNÁ. Jak kníkne, už se mi zvedá tlak. Ne jednou jsem na něj zařvala ať sklapne, ať se uklidní (je asi jasný že řval hned víc) dokonce sem mu i šoupla pár přes plínu :oops: No pyšná na to nejsem, jde mi o to : JAK MAMINY UDRŽÍTE NERVY NA UZDĚ A NEBOUCHNETE??.MÁTE NĚJAKÝ RECEPT, POSTUP, VENTIL…COKOLI? Je to trošku vyšší dívčí, mám první dítě a ještě dodám že nejsem nervák i když pod stresem jsem pravda v jednom kuse. :think:
mam to sami :oops: :oops: ale naucila sem se to ovladat kdyz mam vztek dam ji do postylky nebo ohradky a jdu si zakourit ven tam se uklidnim…
  • Citovat
  • Nahlásit
16846
4.5.13 19:47

No promiň, na to snad není třeba žádná rada. Mlátit takhle malé dítě je úplně zbytečný, to fakt nepochopí, že ho trestáš :pocitac: :zed: A matku která „plácá“ takhle malé dítě, i když ví, že něco potřebuje bych fakt :pocitac: :pocitac: :pocitac: No na spoustě matek je celá domácnost a mají i více dětí a nemají potřebu je bít. Takže stačí si říct, že dítě není píšťalka, netřeba ho otloukat :roll:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
29489
4.5.13 19:51
@Anonymní píše:
Ahoj, raději anonymně, není moc čím se chlubit.Chtěl abych se poradit. Mám velmi hodného 8m kloučka. Nikdy nebyl plačtivý a to je dobře, protože pro mě to byl vždy hrozný stresor. A teď k věci. Malý se teď občas vzteká, nebo občas zapláče jako každé mimčo, když má hlad, nebo je přetažený. V noci vstává 2× aby si cucnul a zase usne, nepláče. Nicméně spánek mi celkem chybí, domácnost je celá jen na mně. A JÁ JSEM ÚPLNĚ NEPŘÍČETNÁ A HNED NERVÓZNÍ A VŮBEC HROZNÁ. Jak kníkne, už se mi zvedá tlak. Ne jednou jsem na něj zařvala ať sklapne, ať se uklidní (je asi jasný že řval hned víc) dokonce sem mu i šoupla pár přes plínu :oops: No pyšná na to nejsem, jde mi o to : JAK MAMINY UDRŽÍTE NERVY NA UZDĚ A NEBOUCHNETE??.MÁTE NĚJAKÝ RECEPT, POSTUP, VENTIL…COKOLI? Je to trošku vyšší dívčí, mám první dítě a ještě dodám že nejsem nervák i když pod stresem jsem pravda v jednom kuse. :think:

Asi jsi mladá mamina, předpokládám. Je to smutné. Jednou si to uvědomíš, jak jsi se k němu chovala a budeš mít chutˇto celé vrátit a změnit.
Jeslti si to uvědomuješ už tedˇ, víš, kde je chyba, snaž se držet svoje nervy na uzdě. To mimi si neporučilo, že k vám přijde, má své potřeby, jinak, než pláčem je zatím neumí dát najevo, tak ho netrestej za své zbytečné nervy. Nestoj za to. Ovládnout to jde :mavam:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23394
4.5.13 19:52

Nezlob se, ale za každou po plíně bys ty zasloužila jednu z každé strany…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Run
20725
4.5.13 19:53

No tak dětský pláč a kňourání je jedním z nejvíc stresujících zvuků na světě.. No já to řeším tak, že jí vrazím prso, teď už spíš pochováním..
Teď už je jí rok a půl, tak jí občas nechám ječet a jdu se vydýchat.. Ona pak přilítne s opravdovým pláčem a to už pak zabere náruč.. Ale to už je jiná kategorie - ona se vzteká, nepláče..
Jinak radu nemám, já to mám jinak, to co píšeš moc nechápu.. Možná ti opravdu jen chybí odpočinek.. Co tatínek, babičky?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3684
4.5.13 19:54

Každá matka je nervózní. Já mam doma 3 holky a někdy jsem z nich vážně na prášky, ale plácáním nic nevyřešíš, hlavně u tak malého dítěte, stejně to nepochopí proč dostalo na zadek i když jen přes plínku, jen bude ještě víc nervózní on i ty :nevim:
Chce to věci řešit v klidu, on si neumí ještě říct že chce pochovat nebo že má hlad, tak to řeší pláčem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
61601
4.5.13 19:57

Hoď se do klidu, začni chodit třeba na bojové sporty nebo jógu. Mi nervy ujeli u mladého 2× v životě - po týdnu řvaní v kuse jsem ho šupla do postýlky a nechala půl hodiny.. A to já jsem extra cholerik, vylítnu kvůli každé kravině, ale rozhodně nee na dítě.. A trestáš ho zbytečně, je ve věku, kdy to ještě nechápe.. dej si studenou sprchu nebo tak něco.. Dítko do postýlky - ohrádky a Ty si fakt udělej nějaký relax… co budeš dělat, až začne období vzdoru, e? :think:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
12505
4.5.13 19:58

Když to na tebe přijde jdi do jiné místnosti a zhluboka se nadechni a vydechni několikrát, taky je dobré jít na balkon nebo vykouknout z okna, taky si bouchnut do zdi..
Ventilovat to jinak než před dítětem

Příspěvek upraven 04.05.13 v 19:59

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2183
4.5.13 19:58

Tak s tímto bojuji denně. mám staršího který toho mladšího nenechá napokoji. mládě je uplně v pohodě zlaté mimino. na něj jsem ještě nevylítla, ale zato ten starší to je děs. ale říkám si neřvy na něj, nemlat ho ale věnuj se mu on přestane. je to těžké, ale jdeto. například ted starší stojí u postýlky cloumá s ní. mě to vadí, ale jelikož jsem ted tu tak na něj neřvu. když bych vstala a šla za ním tak přestane. tak já jdu než začnu řvát :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
13643
4.5.13 20:01

Antidepresiva dobre pusobi na nervozitu :-D je to blba rada, vim ale funguje to

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
_Kaczenkaa_
4.5.13 20:02
:mavam:

Taky toho mám občas plné zuby, mám první a jsem mladá maminka a též jsem strašnej nervák, ale NIKDY bych malou neplácla přes zadek, občas když je hodně vzteklá jen zvýším hlas, ale ne nijak nepříjemně, jen abych jí jakoby „překřičela“ a ona se uklidní, protože mě začne vnímat… :nevim:
Zajímalo by mě, co bys dělala, kdyby nebyl tak hodnej? :think: :zed:
Neuvažovala si např. na nějakým psychologem/psychiatrem vzhledem k tomu že se nedokážeš ovládat? :nevim:

  • Citovat
  • Nahlásit
4737
4.5.13 20:04

Jeden moc hezký článek z facebooku ze stránek Kontatkní rodičovství.
Ikdyž nevím, zda kojíš… Hlavně, že si uvědomuješ, že jsi udělala něco špatného, příště se tomu už snad vyvaruješ…

Proč africké děti nepláčou.

Narodila jsem se a vyrůstala v Keni a na Pobřeží Slonoviny.
Od patnácti let jsem žila v Británii. Vždycky jsem však věděla, že chci své děti (až je budu mít) vychovávat doma v Keni. A ano, předpokládala jsem, že děti mít budu. Jsem moderní Afričanka, se dvěma
univerzitními diplomy, v rodině čtvrtá generace zaměstnaných žen – ale pokud jde o děti, jsem typická Afričanka. Stále v nás zůstává
přesvědčení, že bez nich nejsme celé; děti jsou požehnáním, které by bylo bláznovstvím odmítnout. To prostě vůbec nikoho nenapadne.
Otěhotněla jsem v Británii. Touha porodit doma byla ale tak silná, že jsem během 5 měsíců prodala svou praxi, založila nový podnik a přestěhovala se. Jako většina těhotných matek v Británii jsem hltavě četla knihy o dětech a výchově. (Později mi babička řekla, že miminka nečtou knihy a jen co mám dělat je „číst“ svoje děťátko.) Opakovaně jsem četla, že africké děti pláčou méně
než evropské. Byla jsem zvědavá proč.
Když jsem se vrátila do Afriky, pozorovala jsem matky a děti. Byly všude až na ty nejmenší do šesti týdnů, ty byly většinou doma. První, čeho jsem si všimla bylo, že navzdory jejich všudypřítomnosti, je vlastně velmi těžké opravdu „vidět“ keňské děťátko. Obvykle jsou neuvěřitelně dobře zabalena než si je matka (někdy otec) na sebe připoutají. I větší batolata připoutaná na záda jsou chráněna před počasím velkou pokrývkou. Máte štěstí, když zahlednete ruku nebo nohu, o nosu
nebo oku vůbec nemluvě. Obal je jakousi napodobeninou lůna. Kojenci jsou doslova zakuklení před stresy okolního světa, do kterého vstupují.
To druhé, co jsem pozorovala, byla kulturní záležitost. V Británii se předpokládalo, že miminka pláčou. V Keni to bylo úplně naopak. Předpokládá se, že děti nepláčou. Když pláčou, musí být něco hrozně v nepořádku; je nutno to okamžitě řešit. Moje anglická švagrová to trefně
shrnula takto: „Tady lidi opravdu neradi slyší dětský pláč, že?“
Všechno to dávalo větší smysl, když jsem konečně porodila a přišla na návštěvu babička z
vesnice. Po pravdě řečeno moje děťátko plakalo poměrně hodně. Rozčílená a unavená jsem někdy
zapomněla všechno, co jsem četla a plakala s ním. Ale pro mou babičko bylo řešení jen: „Nyonyo“ (koj ji). To byla její odpověď na každé pípnutí.
Někdy šlo o mokrou plenku, nebo jsem ji položila, nebo potřebovala říhnout, ale hlavně prostě chtěla být u prsu – ať už se krmila, nebo jen hledala potěšení. Už jsem ji většinu času nosila na sobě a spaly jsme spolu, tak že šlo jen o přirozené rozšíření toho, co jsme už dělaly.
Konečně jsem pochopila nepříliš těžké tajemství radostného pokoje afrických dětí. Byla to souhra uspokojených potřeb, která vyžadovala naprosté zapomenutí na to, co by mělo být a soustředění na to, co se v daném okamžiku děje. Výsledek byl, že se moje děťátko hodně krmilo; mnohem častěji, než jsem kdy vyčetla z knížek a nejméně pětkrát častěji než doporučovaly některé přísnější programy.
Asi ve čtvrtém měsíci, když většina městských matek začala zavádět pevnou stravu, jak nám
bylo doporučeno, vrátila se moje dcera k novorozeneckému přístupu a dožadovala se kojení každou
hodinu, což mne naprosto šokovalo. Během předcházejících měsíců se totiž čas mezi krmením
pomalu prodlužoval, dokonce jsem začala přijímat občas pacienty, aniž by mi ukapávalo mléko nebo
mě přerušovala dcerčina chůva, aby mě upozornila, že chce malá pít.
Většina matek ve skupince, do které jsem chodila, už pilně přikrmovala své děti rýží a všichni
odborníci, kteří měli co dělat s našimi dětmi – lékaři a dokonce i duly, říkali, že je to tak v pořádku. I
matky si potřebují odpočinout. Chválili nás, že jsme už podaly obdivuhodný výkon, když jsme
výhradně kojily 4 měsíce a ujišťovali nás, že budou děti v pořádku. Něco mi nesedělo a i když
jsem váhavě zkusila namíchat pawpaw (ovoce tradičně používané v Keni při odstavování) s odsátým
mlékem a nabídla směs své dceři, odmítla ji.
Tak jsem zavolala babičku. Se smíchem se mě zeptala, jestli jsem zase četla knihy. Pak mi
vysvětlila, že kojení je všechno jen ne přímočaré. „Ona ti poví, až bude připravená jíst jídlo a její
tělo také.“ „Co mám do té doby dělat?“ zeptala jsem se dychtivě. „Dělej to co dosud, pořádně koj.“ Tak se můj život zase zpomalil. Zatím co se mnohé mé
současnice těšily jak od té doby co přikrmují rýži a postupně zavádějí další jídla, jejich děti déle spí,
budila jsem se se svou dcerou v noci každou hodinu nebo dvě a vysvětlovala ve dne pacientům, že to
s mým návratem do práce nevychází tak úplně podle plánu.
Brzy jsem se bezděčně stala neformální poradnou pro jiné městské matky. Předávaly si mé
telefonní číslo a často jsem během kojení slyšela sama sebe jak odpovídám do telefonu: „Ano, jen
ho/jí dál kojte.“ Ano, i když jste je právě nakrmila. Ano, možná se dnes nestihnete ani převléknout z
pyžama. Ano, stále ještě potřebujete jíst a pít jako kůň. Ne, teď asi nebude vhodná doba k návratu do
zaměstnání, pokud si můžete dovolit nejít.“ A nakonec jsem matky ujišťovala: „Postupně to bude
snazší.“ To poslední tvrzení byl z mé strany výraz naděje, protože pro mne to v té chvíli ještě nijak
lehčí nebylo.
Asi týden před tím, než bylo mé dcerce 5 měsíců, jsme jeli do Británie na svatbu a také,
abychom ji představili příbuzným a přátelům. Protože jsem měla málo jiných povinností, nedělalo mi
potíže dodržet její plán krmení. Přes všechny rozpačité pohledy mnoha cizích lidí, když jsem kojila
svou dceru na různých veřejných místech, nedokázala jsem používat veřejné místnosti určené pro
kojení, protože byly většinou spojeny s toaletami.
Lidé, s kterými jsem na svatbě seděla u stolu poznamenali: „Máte spokojené
miminko – ovšem hodně často pije.“ Mlčela jsem. A jiná dáma dodala: „Však jsem někde četla, že
africké děti moc nepláčou.“ Neudržela jsem smích.
Moudré rady mé babičky:

  1. Nabídni prs pokaždé, když je dítě neklidné, i kdybys je před tím právě nakrmila.
  2. Spi s ním. Často můžeš nabídnout prs dříve, než se dítě naplno probudí a to mu umožní rychleji


znovu usnout, a ty budeš víc odpočinutá.

  1. Vždy měj v noci při ruce láhev s vodou, abys mohla pít a měla dost mléka.
  2. Kojení chápej jako svůj prvořadý úkol (zvláště v obdobích náhlého zrychlení růstu) a dovol


lidem kolem sebe, aby pro tebe dělali co nejvíce mohou. Je málo věcí, které nemohou počkat.

  1. Čti své miminko, ne knihy. Kojení není přímočaré – jde nahoru a dolů a někdy v kruzích. Na


potřeby tvého dítěte jsi ty ta největší odbornice.
J. Claire K. Niala

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
301
4.5.13 20:06

Nooo, já to taky dělam blbě protože já sem pak vzteklá na přítele… :think: protože kolikrát už fakt nemůžu, náš malý ráno vstává prostě napřed asi zadkem, takže s řevem, celou dobu oblékání, prostě totál řev…pak hned do kuchyně, a volá kaši kaši, řev…musí člověk prostě hned dělat jídlo, celou dobu heká, nají se, sleze ze židle, já se jdu mejt, jde se mnou, heká, brečí, vzteká se a říká: máma ne, máma ne, jdu čůrat, řve…jdu mimo místnost, řve…prostě řve skoro furt, když má lepší den, je to samozřejmě lepší :palec: ale i tak, řev je jeho druhé já..a to sem pak fakt na palici, jo ale třeba přítelovi to nevadí vůbec-nechápu…já kolikrát když vím že fakt nemůžu a mohla bych vylítnout tak deleguju povinnosti na přitele jak je doma, využívám toho, jinak sem taky nerváček

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4737
4.5.13 20:12

http://zena007.cz/…za-24-hodin/ třeba něco pomůže

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat