Jsem opravdu tak neschopná?
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Ne, nejsi neschopná, žiješ si svůj život, jsi spokojená, tak co 
Fakt je tvoje rodina tak povrchní? Chápu že
to zamrzí ale s tím nic neuděláš. Příště bych tam nešla a jela radši
s přítelem na výlet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Pokud se jako nula cítíš, tak nefňukej a začni s tím něco dělat. Ruku na srdce, máš zaměstnavateli co nabídnout? Umíš účetnictví, jazyky, něco navíc? Ona obchodní škola není žádný terno a většina lidí, co ji opustí neumí vůbec nic. Dávno jsi mohla mít dálkově vystudovanou vysokou školu, chodit na jazykový kurzy, znát nazpaměť obchodní zákoník… Prací ve fabrice a výletama se opravdu nikam neposuneš a sama vidíš, že se za to stydíš. Tak zvedni zadek a začni s tím něco dělat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Hezký den přeji, doufám, že Vás neuvedu do deprese, potřebuji to ze sebe dostat.Na začátek nějaké osobní info : Je mi 29 let, mám vystudovanou Obchodní akademii, praxi mám jenom ve výrobě, mám super kluka a bohatý osobní život (hodně zážitků, výletů, hezkých chvil).
Dalo by se říct, že i přes to všechno co jsem výše napsala, se necítím moc šťastná. Jsem ráda, za všechno co mám, uvědomuji si, že jsou lidé, kteří nemají kde bydlet, co jíst, nemají teplou vodu, elektřinu. Já to všechno mám a ještě víc. Začala jsem hodně přemýšlet o mém profesním životě, je to bohužel bída. Po střední jsem začala pracovat hned v továrně a jsem tam doteď. Žádný výhled na profesní postup nemám, jsem tam jenom číslo. Ráda bych zkusila něco jiného, řeknete si žádný problém vždyť v dnešní době téměř nulové nezaměstnanosti nemá práci jen ten, kdo pracovat nechce. No není to docela pravda. Zkoušela jsem posílat životopisy opravdu všude, ale většinou se vůbec neozvou a když se ozvou, tak je to zase jenom agentura s nabídkou práce do továrně. Jako bych neměla možnost práci změnit a mým osudem byla jen tato jedna práce.
Začala jsem o práci intenzivněji přemýšlet po rodinném srazu, byli jsme na návštěvě u máminy sestry a byla tam celá rodina i vzdálení příbuzní. Cítila jsem se tam jako odpad. A taky mi to dali pocítit. Všichni tam mluvili o svém vzdělání, jak je naše Martinka šikovná a Jiříček úspěšný, studuje teď druhou vysokou, Dáda je doktorka a Simonka studovala humantní směr, Zuzka žije v Anglii a má tam úžasnou práci a rodiče jí koupili v Anglii dům a Bentley. Měla jsem pocit, jako bych byla ve filmu, kde hrála Nicol Kidman, ten film se jmenuje „Stepfordské paničky“. Všichni tak úžasní, tak dokonalí, vzdělaní. Když přišla rada na mě a já řekla, že už pracuji a kde, vůbec se neobtěžovali se mnou mluvit, cítila jsem ty jejich pohledy, prostě pro ně nezajímavá a naprostá nula co nic nedokázala. Vůbec nikdo se mnou nemluvil, já tam jenom seděla jako tele. Bylo mi do breku. Měla jsem pocit, že jsou všichni hezčí, lepší, úspěšnější než já. Doma jsem pak brečela. Bylo mi hrozně.Přitom mám opravdu hezký osobní život, přítele kterého miluji a on mě, udělal by pro mě první a poslední, chodíme na výlety, dovolené, je nám opravdu dobře a vůbec nic nám nechybí. Nejsme milionáři, vyděláváme tak průměrně.
Jak se zbavit toho pocitu, že jsem nula co opravdu nic neodkázala?
Neohlížet se na cizí Bentley a žít život taj, abych byla spokojená. Samozřejmě mám víc vydělávající známé, vystudované a úspěšné. Přesto se jako looser necítím. Ve 41 letech už mám nadhled a úspěch je pro mě zdravé a veselé dítě a momentálně žádný strašák v rodině.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Tak s obchodní akademií a letitou praxí v továrně nejste zrovna zaměstnanec snů. Co takhle místo výletů zapracovat trochu na osobním rozvoji. Nemusí to být hned VŠ, ale co třeba dotáhnout 2 - 3 jazyky na úroveň aspoň C1, naučit se pořádně Excel (včetně makro programování), nebo programovat webové stránky. Možností je spousta jen vytáhnout hlavu ze zajetých kolejí a trochu se snažit.
Taky je možné že třeba pro příbuzné nejste nula, jen z jejich pohledu nemáte co zajímavého říct. Znám i pár veleúspěšných lidí, kteří takhle ve společnosti působí, jsou to kapacity oboru, jen jsou zoufale nudní v projevu dokud se tam neobjeví někdo kdo se o jejich obor zajímá a rozumí mu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@arinecka Nevím, jestli povrchní, ale udělali si tam ze mě ještě i služku. Babička mě honila abych pomohla umývat nádobí a tak podobně.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Asi se vyhnout rodinným setkáním 😁
Máš OA, tzn. máš maturitu, umíš psát všemi deseti… Zkus
popřemýšlet, co by tě bavilo, pak, co by ještě bylo akceptovatelné…
Nech si zkontrolovat životopis od někoho, kdo tomu rozumí a až ho budeš
někam posílat, vysvětli v motivacnim dopise, proč ses rozhodla pro jinou
práci…
A zkus zabrousit i do státní správy…
Možná by bylo fajn udělat si dálkově dis. nebo Bc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Podle mě být na nejvyšší úrovni v praci, strávit několik let na
studiu a vůbec mít něco na vyšším levlu není prostě všechno, záleží
jaký máš ty cíle. Já třeba zastávám názor, že základ je mít práci,
která tě uživí, do které nechodíš a obavou nemáš z ní deprese. Ale
jako úspěch vidím nejvíc v rodinným životě, mít šťastný vztah,
manželství, zdravé děti. Každý ty priority životní má jiné. Nejsi
vůbec na tom zle, jsi v praví dloho, zo značí že jsi spolehlivá, nejsi
flink a bereš to vážně. Že je někdo MUDr a má sto škol a ředitelskou
pozici ještě neznaci, že jsou šťastní atd. Vůbec si s tím nedělej
hlavu, pracuj klidně v továrně dal však co jako, práce jako každá jiná,
vsimej si svyho vztahu, života na ostatní prd. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Přestaň řešit co si o tobě myslí ostatní. Já mám bratrance, je
policajt a dělá k tomu vysokou školu. Neustále mi ho cpou za vzor a
bla bla.. já jsem obyčejná chůva(v jazyce mé rodiny
posluhovačka)momentálně na mateřské. Ty kecy jsem začala už dávno
vypouštět. Jsem šťastná daleko víc než oni. Nikdy jsem si netahala práci
domů narozdíl od 90% mojí rodiny, nemusela jsem makat do úmoru abych se
někomu zalíbila a přes to si slušně vydělala. Přítel pracuje jako
dělník ve výrobě, má taky hezký plat co nám stačí a co si kdo myslí
máme u zadele 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Možná jsi to špatně podala, nepůsobila jsi tam sebevědomě a
dostatečně jsi se neocenila. Někdo je nula, ale dokáže ze sebe udělat
hvězdu.
Jinak opravdu pro mne není symbol úspěchu, že nekdo studoval humanitní
směr nebo studuje druhou vysokou. Teprve se ukáže, co z těchto lidí bude.
Ale všeobecně, některé humanitní obory opravdu náročné vůbec
nejsou 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Heivka Tak zaměstnavateli opravdu zatím nemám co nabídnout, právě jsem se ale dala na kurz SAP. Co se jazyků týče, s angličtinou problém nemám, ale certifikát jsem si neudělala. Německy se bez problémů domluvím, ale obchodní jednání bych vést nemohla.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@Heivka Tak zaměstnavateli opravdu zatím nemám co nabídnout, právě jsem se ale dala na kurz SAP. Co se jazyků týče, s angličtinou problém nemám, ale certifikát jsem si neudělala. Německy se bez problémů domluvím, ale obchodní jednání bych vést nemohla.
To je právě problém bez certifikátu jaksi nemáte zaměstnavateli jak dokázat že ty jazyky opravdu ovládáte. Kurz SAP je super cesta, to moc lidí pořádně neumí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@arinecka Nevím, jestli povrchní, ale udělali si tam ze mě ještě i služku. Babička mě honila abych pomohla umývat nádobí a tak podobně.
A víš o tom, že ostatní se k tobě chovají podle toho, co vyzařuješ? Ty sama máš se sebou problém a ostatní jsou jen tvoje zrcadlo. Kdyby jsi byla sama se sebou spokojená, tak to vypadá úplně jinak. Nekoukej na druhé, nemůžou být všichni vědátoři, ale dělej to, co ti dovolí být spokojená sama se sebou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@arinecka Nevím, jestli povrchní, ale udělali si tam ze mě ještě i služku. Babička mě honila abych pomohla umývat nádobí a tak podobně.
tak si měla říct ještě Zuzance, Martince a já nevím které, aby vám s babi šli pomoc.
Hele nejsi neschopná. Já si tak občas taky přijdu. Teď jsem si tedy
zvedla sebevědomí tím, že jsem prošla přijímacím pohovorem. Práci jsem
sice nakonec nevzala, ale radost mi to udělalo. Žiješ jak žiješ a vyhovuje
ti to.
Občas na mě padne podobný stín, jak támhleta udělala takovou a makovou
vysokou a támhle ten žije v zahraničí, ale například nemají pevný
partnerský vztah nebo děti/rodinu a já to mám. Jsem pyšná, že jsem
15 let s jedním chlapem, že máme 2 zdravé a krásné děti(ano jsou na
zabití, občas bych nejradši utekla a nechala je ať vybere příroda, kdo
přežije), ale jsem šťastná. No a že si támhle nějaká tetička myslí,
že žijeme špatně…ať si. Ona můj život nežije a já bych její taky
nechtěla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Pokud ti to vadí, zkus se ve svém volnu vzdělávat. Najdi si třeba
nějaký rekvalifikační kurz, abys měla co nabídnout.
Tvoji příbuzní jsou bohužel asi krapet povrchní.
Mě teď čeká třídní sraz spolužáků z gymplu. Jen namátkou - zubař,
doktorka na JIPu, veterinářka, vysoce postavený manažer, … A mezi nimi
já - holka, která dělá mizerně placené práce a přelítává od jednoho
oboru ke druhému. Jenže já chtěla rodinu, to byla priorita, a teď, když
mám děti, tak chci mít na děti čas. Takže beru práce, které nejsou
společensky „vau“, ale vyvažuje to více volného času pro děti. Třeba
jsem takhle pracovala u jednoho postiženého jako asistentka, bylo to jen na
dopoledne, peníze ubohé, ale chodila jsem s čistou hlavou domů už kolem
poledne. Když se mě spolužáci zeptají, je mi jasné, že se na mě mohou
dívat podobně, jako se na tebe dívali tví příbuzní. Na rozdíl od
většiny spolužáků nemám super kariéru, neprocestovala jsem svět (já
kojila a přebalovala, oni cestovali). Jenže mám jiné hodnoty a priority a
případné blbé poznámky mě nerozhodí.
I ty se můžeš obrnit a podat „blbou“ práci v továrně tak, aby ti
ostatní „záviděli“. Můžeš říct, že máš super práci, díky které
máš dostatek volna (předpokládám, že máš některé dny v týdnu volné)
na své aktivity. Že máš super práci, ze které chodíš domů s čistou
hlavou a bez stresů, a kdo to v dnešní době může říct! Nebo něco
takového. Je to jen na tobě, jak si to v hlavě srovnáš a jak to ostatním
podáš. Když se budeš tvářit, že práce je podřadná, budou i reakce
okolí odpovídat tvým pocitům. Takže hlavu vzhůru a přeskládat si své
myšlení! 
prosím anonymně, hodně osobních informací
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Utrogestan - je opravdu potřeba?
- Opravdu teď není práce?
- Jsem opravdu vděčná za to, že mám střechu nad hlavou
- Je opravdu tak snadné sbalit chlapa?
- Druhý porod bývá opravdu snazší?
- Jsme opravdu nevděční?
- Poraďte opravdu dobrý recept na kuskus
- Mýdlo, které opravdu nevysušuje a zároveň opravdu hydratuje?
Hezký den přeji, doufám, že Vás neuvedu do deprese, potřebuji to ze sebe dostat.
Na začátek nějaké osobní info : Je mi 29 let, mám vystudovanou Obchodní akademii, praxi mám jenom ve výrobě, mám super kluka a bohatý osobní život (hodně zážitků, výletů, hezkých chvil).
Dalo by se říct, že i přes to všechno co jsem výše napsala, se necítím moc šťastná. Jsem ráda, za všechno co mám, uvědomuji si, že jsou lidé, kteří nemají kde bydlet, co jíst, nemají teplou vodu, elektřinu. Já to všechno mám a ještě víc. Začala jsem hodně přemýšlet o mém profesním životě, je to bohužel bída. Po střední jsem začala pracovat hned v továrně a jsem tam doteď. Žádný výhled na profesní postup nemám, jsem tam jenom číslo. Ráda bych zkusila něco jiného, řeknete si žádný problém vždyť v dnešní době téměř nulové nezaměstnanosti nemá práci jen ten, kdo pracovat nechce. No není to docela pravda. Zkoušela jsem posílat životopisy opravdu všude, ale většinou se vůbec neozvou a když se ozvou, tak je to zase jenom agentura s nabídkou práce do továrně. Jako bych neměla možnost práci změnit a mým osudem byla jen tato jedna práce.
Začala jsem o práci intenzivněji přemýšlet po rodinném srazu, byli jsme na návštěvě u máminy sestry a byla tam celá rodina i vzdálení příbuzní. Cítila jsem se tam jako odpad. A taky mi to dali pocítit. Všichni tam mluvili o svém vzdělání, jak je naše Martinka šikovná a Jiříček úspěšný, studuje teď druhou vysokou, Dáda je doktorka a Simonka studovala humantní směr, Zuzka žije v Anglii a má tam úžasnou práci a rodiče jí koupili v Anglii dům a Bentley. Měla jsem pocit, jako bych byla ve filmu, kde hrála Nicol Kidman, ten film se jmenuje „Stepfordské paničky“. Všichni tak úžasní, tak dokonalí, vzdělaní. Když přišla rada na mě a já řekla, že už pracuji a kde, vůbec se neobtěžovali se mnou mluvit, cítila jsem ty jejich pohledy, prostě pro ně nezajímavá a naprostá nula co nic nedokázala. Vůbec nikdo se mnou nemluvil, já tam jenom seděla jako tele. Bylo mi do breku. Měla jsem pocit, že jsou všichni hezčí, lepší, úspěšnější než já. Doma jsem pak brečela. Bylo mi hrozně.
Přitom mám opravdu hezký osobní život, přítele kterého miluji a on mě, udělal by pro mě první a poslední, chodíme na výlety, dovolené, je nám opravdu dobře a vůbec nic nám nechybí. Nejsme milionáři, vyděláváme tak průměrně.
Jak se zbavit toho pocitu, že jsem nula co opravdu nic neodkázala?