Jsem pejskařka - život s chlapem, co psy nemusí

@Anonymní píše:
Ahoj, chci se zeptat na vše zkušenosti - prosím anonymně, osobní info.
Situace se má tak, že jsem člověk, co má hodně rád zvířata a posledních 8 let mám psy - nejdřív jednoho, později k němu přibyl druhý. Nemyslím si, že jsem typ, co by měl psy jako děti, neoblékám je do nesmyslných oblečků, nespí se mnou v posteli ani v místnosti, nedostávají jídlo od stolu… ale mám je ráda a primárně jsem si je pořídila jako parťáky na výlety a proto, že jsem zkrátka celý život měla ke zvířatům vztah. Psi jsou menší a střední velikosti a mám je v bytě.
A teď - poslední rok a půl mám přítele a čím dál víc se ukazuje, že on ke zvířatům prostě moc vztah nemá, i když tvrdí, že ano. Péči o psy na něj nijak nedeleguju, i tak mu leze na nervy, že psi jdou ven s námi a je potřeba na ně zkrátka dávat pozor… v podstatě mi přijde, že ho obtěžuje jakákoliv jejich činnost, pokud neleží tiše a nehnutě v pelechu - což 90% času doma dělají, ale po našem příchodu se chtějí přivítat, když se krájí maso, tak se třeba zvednou a zavětří atd.. Vzniká kvůli tomu samozřejmě mezi námi napětí, přítel na mě často tlačí, ať dám psy hlídat k rodičům nebo bratrovi, teď dokonce přišel s tím, jestli bych nechtěla rodiče přemluvit, abych staršího psa dala k rodičům natrvalo, že bychom si nechali jen jednoho.
A mně se čím dál víc honí hlavou, jestli spolu s touhle neshodou dokážeme do budoucna vyjít samozřejmě mě to trápí, nechci se pejska, který je už starší, zbavovat a způsobovat mu zmatek v hlavně, i když u rodičů je šťastný a starají se o něj dobře.. ani nechci zatížit rodiče, kteří je teda mají rádi a sami o tom jednu dobu polemizovali, ale sami nikdy zvíře nechtěli a žádné si nepořídili právě kvůli té každodenní starosti. Na druhou stranu s přítelem si jinak rozumíme v mnoha věcech, v životním stylu, náhledu na budoucnost, oba bychom chtěli už brzy i rodinu. Ale strašně mě tohle mrzí, mám vždy pak pocit, že je strašně neempatický ke psům i ke mně - dost je okřikuje, skoro nepohladí, je protivný… a mám i obavy, jak by třeba nesl příchod potomka, když ho obtěžují i poměrně nenároční psi - doma spí a jsou ticho, zvádnou být poměrně dlouho sami doma, v noci nás nijak nebudí apod… což s dítětem jaksi je úplně něco jiného…
Hodně se mi to teď zkrátka honí v hlavě - na jednu stranu zní hrozně, dát psovi přednost před někým, kdo mě má rád, chce se mnou chce žít, založit rodinu.. ale na druhou stranu mám hrozný pocit zrady vůči těm psům, že jim domů vodím někoho, kdo je na ně protivný, a i vůči sobě, že bych se kvůli chlapovi měla vzdát kusu sebe a naučit se tuhle jeho odměřenost k nim nějak tolerovat…
Máte s tím někdo zkušenost, zda takové soužití může fungovat? Ještě napíšu, že v začátku vztahu už jsem samozřejmě oba psy měla, upozorňovala jsem ho na to, že je mám a mít budu a možnosti hlídání jsou jen omezené.. prý si to neuměl představit, že mu to bude tak vadit. Tak já prostě nevím…

Podle mne nemůže, budeš nešťastná

Ahoj… já tě 100% chápu.. jsem pejskařka..
partnera jsem si vybírala i dle jeho vztahu ke zvířatům obecně a i dle vztahu k mému psovi (40kg zlatý retrívr)..
měla jsem v té době doma i kocoura.. byla jsem bezdětná.. partner (nyní manžel) kocoura nesnesl, hrozně mu vadil, v zamilovanosti jsem kocoura předala milujícím lidem do domácnosti, kde ho rozmazlovali..
co k tomu říct..mrzelo mne to…
ale je to o prioritách… těžko radit… někdo tvůj dotaz třeba odsoudí.. někdo bude nekompromisní ať tím či druhým směrem.. ale ON prostě věděl, že máš dva psy a šel do toho s tebou. měl by to akceptovat… osobně bych už ve svém věku dnes nedala pryč ani toho kocoura prostě ber, nebo nech být… ale na druhou stranu, ještě nemáš děti, ve všem ostatním ti sedí… nech si to v klidu projít hlavou, prober to třeba i s rodiči.. s malým dítkem už pak navíc ani na dva psy nebudeš mít tolik času a energie (ale já zas říkám, že už je jedno, zda jdu ven s jedním, nebo dvěma - aktuálně mám doma k jorce ještě bezva malého voříška z útulku ).. neřeš to v afektu, držím palce 

Nebyla bych s takovym clovekem z jednoho prosteho duvodu - ten clovek te nebere takovou, jaka jsi. Bere si z tebe jen to, co mu vyhovuje. A takhle se podle me nechova clovek, ktery opravdu miluje. Prijde mi to sobecke a dost bych se obavala toho, ze se takovy jeho postoj muze do budoucna projevit i v jinych situacich.
Muj partner ma treba celozivotniho konicka (drive hrani, ted trenovani jednoho sportu), ktery me svym zpusobem omezuje a mohla bych si najit duvody, proc by mi mohl vadit (casova narocnost, zadna financni kompenzace, naopak nas to i neco z nasich rodinnych financi stoji…), ale prijde mi opravdu sprosta predstava, ze bych prisla a rekla „hele, ted jsem tady ja a tohle delat nebudes, protoze mi to nevoni“. Naopak ho podporuju, i kdyz me to v urcitem smyslu omezuje. Ale je to soucast jeho a ja ho mam rada se vsim vsudy.

Příspěvek upraven 20.10.19 v 22:26

Podle mě jsi ještě hodně umírněná pejskařka a pokud mu vadí v podstatě i to, že pes dýchá stejný vzduch a vadí mu to tak bytostně, pak bude prostě v tom vztahu stálé napětí, které se časem může začít (a asi i začne) přenášet i do dalších oblastí. Já nevím, kam bys ty ještě měla ustupovat, podle mě je to teď na něm, aby si uvědomil, že si tě takovou našel a není moc fér co po tobě chce. Psi ještě nejsou takoví důchodci, aby se mu asi chtělo „zatnout zuby“, i ten starší tu může být klidně dalších pět let a to je pro něj asi nesnesitelná představa, bude kvůli tomu prudit čím dál víc, si myslím. A ty by ses do budoucna asi taky musela vzdát psa u sebe v bytě, až tito dožijí. No, zvaž to, vlastně ani nevím, co bych ti poradila, když je jinak fajn 

@Afrikana ano, už jsme na to narazili cca po půl roce vztahu, ale nějak jsme se zařídili, zavedli nějaká doplňující pravidla, staršího pejska dostali do formy, aby nám stíhal na výletech, jeli jsme i na delší dovolenou úplně bez psů atd.. vše vypadalo dobře, ale týden zpět přítel to téma bohužel právě znovu otevřel. Prý si kvůli nim po práci neodpočine otravuje ho právě třeba vítání mezi dveřmi, nebo že když jdeme v parku, tak je po očku pořád sleduju, a občas zavolám, aby se nehrnuli na cizí psy nebo děti… že nevěnujeme pozornost sobě navzájem, ale psům. Pravda je, že starší pes je právě trochu línější/pomalejší a mladší naopak svižný, takže mezi lidmi musí mít člověk oči tak trochu všude, ale když jdeme mimo civilizaci, drží se u nás sami a nemusíme si jich skoro všimat. Navíc máme skoro každý den i společné aktivity bez nich, třeba hodinku, ale přítel má asi pocit, že to nestačí :/
Já mám i trochu pocit, že je má za nevychované, občas mi dává za příklad babičku, že měla perfektně vycepovanou boxerku, co uměla pomalu vyplivnout i klobásu, když nedostala povolení jí sežrat. Ale měla jí, když mu bylo tak šest. Takže si myslím, že spíš má trochu zkreslené představy. Moji psi dokonale vycepovaní nejsou - nejsou to služební plemena, ale provozní poslušnost podle mě mají slušnou… nic neničí, neštěkají, zvládají cestovat, spát kdekoliv, vyjdou prakticky s každým… Není už kam to moc dál posouvat, aby „neobtěžovali“. Jsou to psi, chtějí pohlazení, chvilku pozornosti od svého člověka. Mně to dělá radost, jsem šťastná, když mě vítají, první přítelova věta po příchodu směrem k nim je „vypadni na místo“ 

@Aspera jasně, máš pravdu, já to spíš myslela tak, že i když zvířata miluješ, tak až máš dítě/děti, tak se ta posloupnost a hierarchie prostě úplně přeskládá a budeš vždy v první řadě řešit děti, až pak zvířata.. navíc při nemoci dětí - problémech s nimi nemusí být na dva psy až tolik energie… ale jinak ohledně procházek a radosti psů, že je člověk na mateřské 100% souhlas 

PS : první věta přítele mezi dveřmi na tvé psy, když ho vítají : Vypadni na místo!!!???!!!??? tak pro mne brutus… tím se jasně ukazuje, že je fakt nemá rád.. tak sakra proč lezl do vztahu s tebou, když oni prostě k tobě patří???

Příspěvek upraven 20.10.19 v 22:33