Jsem pejskařka - život s chlapem, co psy nemusí
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Podle predposledni vety hadam, ze uz ses s nim o tom bavila. Vysvetlil ti, co mu na tech psech vlastne tak vadi?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Najít si někoho, kdo bude na stejné vlně i v tomto. Někde tady je
sahodlouha diskuze partner nebo kočka, tak nějak, kde se řešilo něco
obdobného. Třeba někdo hodí odkaz. Jo a myslím, že ten partner tam už
není partner. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Ahoj, chci se zeptat na vše zkušenosti - prosím anonymně, osobní info.
Situace se má tak, že jsem člověk, co má hodně rád zvířata a posledních 8 let mám psy - nejdřív jednoho, později k němu přibyl druhý. Nemyslím si, že jsem typ, co by měl psy jako děti, neoblékám je do nesmyslných oblečků, nespí se mnou v posteli ani v místnosti, nedostávají jídlo od stolu… ale mám je ráda a primárně jsem si je pořídila jako parťáky na výlety a proto, že jsem zkrátka celý život měla ke zvířatům vztah. Psi jsou menší a střední velikosti a mám je v bytě.
A teď - poslední rok a půl mám přítele a čím dál víc se ukazuje, že on ke zvířatům prostě moc vztah nemá, i když tvrdí, že ano. Péči o psy na něj nijak nedeleguju, i tak mu leze na nervy, že psi jdou ven s námi a je potřeba na ně zkrátka dávat pozor… v podstatě mi přijde, že ho obtěžuje jakákoliv jejich činnost, pokud neleží tiše a nehnutě v pelechu - což 90% času doma dělají, ale po našem příchodu se chtějí přivítat, když se krájí maso, tak se třeba zvednou a zavětří atd.. Vzniká kvůli tomu samozřejmě mezi námi napětí, přítel na mě často tlačí, ať dám psy hlídat k rodičům nebo bratrovi, teď dokonce přišel s tím, jestli bych nechtěla rodiče přemluvit, abych staršího psa dala k rodičům natrvalo, že bychom si nechali jen jednoho.
A mně se čím dál víc honí hlavou, jestli spolu s touhle neshodou dokážeme do budoucna vyjítsamozřejmě mě to trápí, nechci se pejska, který je už starší, zbavovat a způsobovat mu zmatek v hlavně, i když u rodičů je šťastný a starají se o něj dobře.. ani nechci zatížit rodiče, kteří je teda mají rádi a sami o tom jednu dobu polemizovali, ale sami nikdy zvíře nechtěli a žádné si nepořídili právě kvůli té každodenní starosti. Na druhou stranu s přítelem si jinak rozumíme v mnoha věcech, v životním stylu, náhledu na budoucnost, oba bychom chtěli už brzy i rodinu. Ale strašně mě tohle mrzí, mám vždy pak pocit, že je strašně neempatický ke psům i ke mně - dost je okřikuje, skoro nepohladí, je protivný… a mám i obavy, jak by třeba nesl příchod potomka, když ho obtěžují i poměrně nenároční psi - doma spí a jsou ticho, zvádnou být poměrně dlouho sami doma, v noci nás nijak nebudí apod… což s dítětem jaksi je úplně něco jiného…
Hodně se mi to teď zkrátka honí v hlavě - na jednu stranu zní hrozně, dát psovi přednost před někým, kdo mě má rád, chce se mnou chce žít, založit rodinu.. ale na druhou stranu mám hrozný pocit zrady vůči těm psům, že jim domů vodím někoho, kdo je na ně protivný, a i vůči sobě, že bych se kvůli chlapovi měla vzdát kusu sebe a naučit se tuhle jeho odměřenost k nim nějak tolerovat…
Máte s tím někdo zkušenost, zda takové soužití může fungovat? Ještě napíšu, že v začátku vztahu už jsem samozřejmě oba psy měla, upozorňovala jsem ho na to, že je mám a mít budu a možnosti hlídání jsou jen omezené.. prý si to neuměl představit, že mu to bude tak vadit. Tak já prostě nevím…
Podle mne nemůže, budeš nešťastná
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
No ja jsem spis tabor tveho muze, ktery by doma dva psy nesnesl. Ja bych do
domácnosti ke dvou psum nikdy nesla a tvůj partner si to mel taky rozmyslet
predem.. Co ted s tim, to tedy nevim 
Zahradu nemate, ze by byli vic venku, nez
vevnitr? A az současní psi doziji, budes toužit po dalsich, nebo jsi ochotna
se toho vzdat?
A nestavela bych na stejnou uroven dite a psa.. To se vazne neda srovnavat. Me by taky brani ohledu na psa prudilo, ale pro vlastni dite vsechno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ahoj… já tě 100% chápu.. jsem pejskařka..
partnera jsem si vybírala i dle jeho vztahu ke zvířatům obecně a i dle
vztahu k mému psovi (40kg zlatý retrívr)..
měla jsem v té době doma i kocoura.. byla jsem bezdětná.. partner (nyní
manžel) kocoura nesnesl, hrozně mu vadil, v zamilovanosti jsem kocoura
předala milujícím lidem do domácnosti, kde ho rozmazlovali..
co k tomu říct..mrzelo mne to…
ale je to o prioritách… těžko radit… někdo tvůj dotaz třeba
odsoudí.. někdo bude nekompromisní ať tím či druhým směrem.. ale ON
prostě věděl, že máš dva psy a šel do toho s tebou. měl by to
akceptovat… osobně bych už ve svém věku dnes nedala pryč ani toho kocoura
prostě ber, nebo nech být…
ale na druhou stranu, ještě nemáš děti, ve všem ostatním ti sedí… nech
si to v klidu projít hlavou, prober to třeba i s rodiči.. s malým
dítkem už pak navíc ani na dva psy nebudeš mít tolik času a energie (ale
já zas říkám, že už je jedno, zda jdu ven s jedním, nebo dvěma -
aktuálně mám doma k jorce ještě bezva malého voříška z útulku ).. neřeš to v afektu, držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Vadí mu 
Tohle nezměníš a ve výsledku bude
na tebe tlačit at se psů zbavíš. Já při seznámení s manželem jsme se
ho ptala co on a pes 
je to jedna z důležitých věcí. Manžel
řekl že doma psa nikdy neměl ale psy rád má, ale doma by chtěl něco
menšího což já taky byla spíš pro menší plemeno. Pokud by řekl že doma
psa nikdy tak vím že by to nešlo. Já bez psa moc dlouho nevydržím, ted
máme tři a do třetího mne ukecával manžel . na mne bylo vše zařídit, manžel tomu tolik
nerozumí a přinesl by kde co domů Já hledala chovku a manžel pak zařizoval
odvoz. A dcera je strašný psomil
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Nebyla bych s takovym clovekem z jednoho prosteho duvodu - ten clovek te
nebere takovou, jaka jsi. Bere si z tebe jen to, co mu vyhovuje. A takhle se
podle me nechova clovek, ktery opravdu miluje. Prijde mi to sobecke a dost bych
se obavala toho, ze se takovy jeho postoj muze do budoucna projevit i v jinych
situacich.
Muj partner ma treba celozivotniho konicka (drive hrani, ted trenovani jednoho
sportu), ktery me svym zpusobem omezuje a mohla bych si najit duvody, proc by mi
mohl vadit (casova narocnost, zadna financni kompenzace, naopak nas to i neco
z nasich rodinnych financi stoji…), ale prijde mi opravdu sprosta predstava,
ze bych prisla a rekla „hele, ted jsem tady ja a tohle delat nebudes, protoze
mi to nevoni“. Naopak ho podporuju, i kdyz me to v urcitem smyslu omezuje.
Ale je to soucast jeho a ja ho mam rada se vsim vsudy.
Příspěvek upraven 20.10.19 v 22:26
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Taky bych nemohla dva psy mít nikdy. Máme psa, menšího, a i tak často
nadávám 
samozřejmě ho mám ráda, je to
člen rodiny, ale až jednou nebude, nechci o psovi ani slyšet:) ale zas
miluju kočky, které nesnáší manžel Je to těžký, jeden z vás bude muset
ustoupit a musíte najít společný kompromis. U nás je to ten, že pes ano,
ale nesmí do ložnice a do pojicku. On sám. to ví a nechodí tam. Všichni
jsou spoko.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Podle mě jsi ještě hodně umírněná pejskařka a pokud mu vadí
v podstatě i to, že pes dýchá stejný vzduch a vadí mu to tak bytostně,
pak bude prostě v tom vztahu stálé napětí, které se časem může začít
(a asi i začne) přenášet i do dalších oblastí. Já nevím, kam bys ty
ještě měla ustupovat, podle mě je to teď na něm, aby si uvědomil, že si
tě takovou našel a není moc fér co po tobě chce. Psi ještě nejsou takoví
důchodci, aby se mu asi chtělo „zatnout zuby“, i ten starší tu může
být klidně dalších pět let a to je pro něj asi nesnesitelná představa,
bude kvůli tomu prudit čím dál víc, si myslím. A ty by ses do budoucna
asi taky musela vzdát psa u sebe v bytě, až tito dožijí. No, zvaž to,
vlastně ani nevím, co bych ti poradila, když je jinak fajn
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Lucy75 píše:
Ahoj… já tě 100% chápu.. jsem pejskařka..
partnera jsem si vybírala i dle jeho vztahu ke zvířatům obecně a i dle vztahu k mému psovi (40kg zlatý retrívr)..
měla jsem v té době doma i kocoura.. byla jsem bezdětná.. partner (nyní manžel) kocoura nesnesl, hrozně mu vadil, v zamilovanosti jsem kocoura předala milujícím lidem do domácnosti, kde ho rozmazlovali..
co k tomu říct..mrzelo mne to…
ale je to o prioritách… těžko radit… někdo tvůj dotaz třeba odsoudí.. někdo bude nekompromisní ať tím či druhým směrem.. ale ON prostě věděl, že máš dva psy a šel do toho s tebou. měl by to akceptovat… osobně bych už ve svém věku dnes nedala pryč ani toho kocoura
U nás bylo období na RD nejlepší co se týče starání o psa. Tak časté a dlouhé procházky už jen tak nebudou. Navíc pes šťastný, že je s ním panička skoro furt doma.
K zakladatelce, já bych to asi nedala a hledala jiný vztah. Neumím si život bez zvířat přestavit a dát fenku pryč jen protože se chlapovi nezamlouvá to ne. My máme výhodu, že naši nemají problém hlídat a feně se tam líbí, ale i tak děláme program s ohledem na ní a kde to jde jede s námi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Afrikana ano, už jsme
na to narazili cca po půl roce vztahu, ale nějak jsme se zařídili, zavedli
nějaká doplňující pravidla, staršího pejska dostali do formy, aby nám
stíhal na výletech, jeli jsme i na delší dovolenou úplně bez psů atd..
vše vypadalo dobře, ale týden zpět přítel to téma bohužel právě znovu
otevřel. Prý si kvůli nim po práci neodpočine otravuje ho právě třeba vítání mezi
dveřmi, nebo že když jdeme v parku, tak je po očku pořád sleduju, a
občas zavolám, aby se nehrnuli na cizí psy nebo děti… že nevěnujeme
pozornost sobě navzájem, ale psům. Pravda je, že starší pes je právě
trochu línější/pomalejší a mladší naopak svižný, takže mezi lidmi
musí mít člověk oči tak trochu všude, ale když jdeme mimo civilizaci,
drží se u nás sami a nemusíme si jich skoro všimat. Navíc máme skoro
každý den i společné aktivity bez nich, třeba hodinku, ale přítel má
asi pocit, že to nestačí :/
Já mám i trochu pocit, že je má za nevychované, občas mi dává za
příklad babičku, že měla perfektně vycepovanou boxerku, co uměla pomalu
vyplivnout i klobásu, když nedostala povolení jí sežrat. Ale měla jí,
když mu bylo tak šest. Takže si myslím, že spíš má trochu zkreslené
představy. Moji psi dokonale vycepovaní nejsou - nejsou to služební plemena,
ale provozní poslušnost podle mě mají slušnou… nic neničí,
neštěkají, zvládají cestovat, spát kdekoliv, vyjdou prakticky
s každým… Není už kam to moc dál posouvat, aby „neobtěžovali“.
Jsou to psi, chtějí pohlazení, chvilku pozornosti od svého člověka. Mně
to dělá radost, jsem šťastná, když mě vítají, první přítelova věta
po příchodu směrem k nim je „vypadni na místo“
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Musí to být těžké no. Ale záleží, jak to máš potom. Jestli budeš chtít mít i další psy až jednou tihle nebudou. A chápu, taky bych se psa nevzdala.
Jinak bych asi šla od toho. Ale člověk asi nikdy neví, koho potká.
Známí si po vzájemné dohodě pořídili pejska a teď se jen hádají.
Protože chlap, co ho hrozně chtěl, na něj prostě nemá čas, stejně tak
děti. Takže to zbylo na ženě, kterou nakonec umluvili. Takže nikdy nevíš,
i ten který ti bude říkat, jak má psy rád, ve finále bude na nic. Což je
případ i tvého přítele. Ono většina lidí má ráda zvířata, ale jak
přijde na péči a starosti, tak se vybarví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Aspera jasně, máš
pravdu, já to spíš myslela tak, že i když zvířata miluješ, tak až
máš dítě/děti, tak se ta posloupnost a hierarchie prostě úplně
přeskládá a budeš vždy v první řadě řešit děti, až pak zvířata..
navíc při nemoci dětí - problémech s nimi
nemusí být na dva psy až tolik energie… ale jinak ohledně procházek a
radosti psů, že je člověk na mateřské 100% souhlas 
PS : první věta přítele mezi dveřmi na tvé psy, když ho vítají :
Vypadni na místo!!!???!!!??? 
tak pro mne brutus… tím se jasně ukazuje, že je fakt nemá rád..
tak sakra proč lezl do vztahu s tebou, když oni prostě k tobě
patří???
Příspěvek upraven 20.10.19 v 22:33
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Já se kvůli manželově alergii vzdala koček, které jsem zbožňovala. Ale vím, že jsou v dobrých rukách, naštěstí byli ještě oba mladí a zvykli si rychle. Je to strašně těžké, on si na psy nezvykne a budeš to mít na talíři pořád. Já osobně ho chápu, nejsem pejskař a doma je mít nemusím. Určitě nesrovnávej lásku ke psům s láskou k vlastnímu dítěti, to se fakt nedá. Měli jsme psa, když jsem byla malá a na jednu stranu má tvůj přítel pravdu je to opravdu omezující, kamkoliv chce člověk jít, něco podniknout. Jen z toho důvodu vím, že si psa už nikdy nepořídím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Přiznávám se, si nedokážu být celý život věrná
- Krok za lepším životem
- Práce smyslem života?
- 10 let vztahu, rozchod a konec života?
- Jak psychicky zvládnout život v době kovidové?
- Co vám přijde asexuální na chlapech?
- Změnil se váš život po skupinovém sexu
- Rovnátka do konce života?
Ahoj, chci se zeptat na vše zkušenosti - prosím anonymně, osobní info.
samozřejmě mě to trápí, nechci se pejska,
který je už starší, zbavovat a způsobovat mu zmatek v hlavně, i když
u rodičů je šťastný a starají se o něj dobře.. ani nechci zatížit
rodiče, kteří je teda mají rádi a sami o tom jednu dobu polemizovali, ale
sami nikdy zvíře nechtěli a žádné si nepořídili právě kvůli té
každodenní starosti. Na druhou stranu s přítelem si jinak rozumíme
v mnoha věcech, v životním stylu, náhledu na budoucnost, oba bychom
chtěli už brzy i rodinu. Ale strašně mě tohle mrzí, mám vždy pak pocit,
že je strašně neempatický ke psům i ke mně - dost je okřikuje, skoro
nepohladí, je protivný… a mám i obavy, jak by třeba nesl příchod
potomka, když ho obtěžují i poměrně nenároční psi - doma spí a jsou
ticho, zvádnou být poměrně dlouho sami doma, v noci nás nijak nebudí
apod… což s dítětem jaksi je úplně něco jiného…
Situace se má tak, že jsem člověk, co má hodně rád zvířata a posledních 8 let mám psy - nejdřív jednoho, později k němu přibyl druhý. Nemyslím si, že jsem typ, co by měl psy jako děti, neoblékám je do nesmyslných oblečků, nespí se mnou v posteli ani v místnosti, nedostávají jídlo od stolu… ale mám je ráda a primárně jsem si je pořídila jako parťáky na výlety a proto, že jsem zkrátka celý život měla ke zvířatům vztah. Psi jsou menší a střední velikosti a mám je v bytě.
A teď - poslední rok a půl mám přítele a čím dál víc se ukazuje, že on ke zvířatům prostě moc vztah nemá, i když tvrdí, že ano. Péči o psy na něj nijak nedeleguju, i tak mu leze na nervy, že psi jdou ven s námi a je potřeba na ně zkrátka dávat pozor… v podstatě mi přijde, že ho obtěžuje jakákoliv jejich činnost, pokud neleží tiše a nehnutě v pelechu - což 90% času doma dělají, ale po našem příchodu se chtějí přivítat, když se krájí maso, tak se třeba zvednou a zavětří atd.. Vzniká kvůli tomu samozřejmě mezi námi napětí, přítel na mě často tlačí, ať dám psy hlídat k rodičům nebo bratrovi, teď dokonce přišel s tím, jestli bych nechtěla rodiče přemluvit, abych staršího psa dala k rodičům natrvalo, že bychom si nechali jen jednoho.
A mně se čím dál víc honí hlavou, jestli spolu s touhle neshodou dokážeme do budoucna vyjít
Hodně se mi to teď zkrátka honí v hlavě - na jednu stranu zní hrozně, dát psovi přednost před někým, kdo mě má rád, chce se mnou chce žít, založit rodinu.. ale na druhou stranu mám hrozný pocit zrady vůči těm psům, že jim domů vodím někoho, kdo je na ně protivný, a i vůči sobě, že bych se kvůli chlapovi měla vzdát kusu sebe a naučit se tuhle jeho odměřenost k nim nějak tolerovat…
Máte s tím někdo zkušenost, zda takové soužití může fungovat? Ještě napíšu, že v začátku vztahu už jsem samozřejmě oba psy měla, upozorňovala jsem ho na to, že je mám a mít budu a možnosti hlídání jsou jen omezené.. prý si to neuměl představit, že mu to bude tak vadit. Tak já prostě nevím…