Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem tak hloupá nebo jen pohodlná?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Nicolink
22.3.14 20:39
Vím jen, že chlapi se nemění takže pokud ti to jeho pití stojí za to tak s ním klidně bud…ovšem já bych s někým nemohla žít jen kvůli dítěti asi 
říká se, že když je štastná máma je štastné i dítě…a pokud ty s ním budeš jen z " povinnosti " nemůže to podle mě fungovat…potkáš někoho skvělýho a třeba mu zahneš, protože ten někdo skvělý bude k tobě slušný a bude tě přitahovat 
těžko radit…ty sama musíš vědět co chceš
- Citovat
- Upravit
22.3.14 20:45
Ahoj. Mám to podobně, jenže přítel kouří trávu, nepije. Princip je stejný. Taky máme dítě, nedokážu říct dost, pořád to „nějak“ táhneme. Takže si uvědomuju, že já ti vlastně neporadím, sama si to neumím uspořádat 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.3.14 20:53
Já už několikrát odešla, většinou dost rychle a impulzivně, nebylo to snadný ( hlavně finančně ), ale nějak jsme to vždycky zvládli. Nástupem do práce bylo líp, ale zase jsme se rozhodla vyřešit pro jednou svoje dluhy, takže… No, ještě chvíli musím vydržet, než na těch svých nohách budu stát opravdu pevně… 
Je pravda, že nejsem asi úplně rozhodná. Chvíli myslím na sebe, pak na malého, hledám, co je nejlepší… Svým způsobem šťastná jsem, mám vysněnou práci, plním si sen v podobě školy… takže si nemám v tomhle na co stěžovat. I proto jsem si řekla, že je asi spíš chyba na mojí straně, že jsem si jednou myslela, že můžu milovat i někoho jiného ( a on mě ) a dopadlo to víc než fiaskem. S tatínkem toho máme za sebou víc než dost, o to víc mě mrzí, že se teď takhle chová. Ale možná mi jen vrací to, že jsem se v době našeho rozchodu zamilovala do někoho jiného. Rozbité věci ( vztahy ) by se asi neměly slepovat… Věřím, že by se mi dařilo se tím řídit, kdyby tu tatínek pořád nebyl…, pořád a pořád…, pořád. Asi ví, jak na mě… Nejsem žádná hloupá ženská, ale sebevědomím zrovna neoplývám, dost často se trápím tím, jak nemůžu tomu a tomu pomoct, nesnáším nespravedlnost a nejradši bych vymazala všechny hádky a se všemi vycházela… A nejhorší je, že asi nevím, jak správně vychovat syna… 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
22.3.14 21:06
@Mešuge píše:
Ahoj. Mám to podobně, jenže přítel kouří trávu, nepije. Princip je stejný. Taky máme dítě, nedokážu říct dost, pořád to „nějak“ táhneme. Takže si uvědomuju, že já ti vlastně neporadím, sama si to neumím uspořádat
To mě mrzí… 
Já svým způsobem vím, co můžu udělat - počkat, až zabere výplatu ( příští měsíc nastupuje do lépe placené práce ), ze které mi bude moct dát výživné a opět ho poslat bydlet k babičce… Pokud mi bude pravidelně na malého platit, zvládnu to. Jenže… fakt jsem si teď myslela, že jsme se posunuli, že už tak nějak oba víme, co chceme, že nejdůležitější je malej, že jsme sice spíš kamarádi, ale pokud nám to nevadí ( asi to nějak neřeší a já nad tím ani nemám moc čas přemýšlet… ), že to můžeme zvládnout… Vypadá to na omyl. Samozřejmě si zítra promluvíme…, bude se omlouvat, bude dělat, jak nic nevím, co všechno se děje atd. A já to prostě skousnu, protože… jsem si to takhle navařila.
On prostě není jako jiní chlapi, co jim řeknete, že takhle to prostě nejde, že to přece vidí sám, že takhle se nedá žít ( a jiné důvody ), a oni se seberou, odejdou ( třeba jen na čas ) a tak nějak se postaví ( i když jen na chvíli ). Anebo to řeší jako chlapi, dospěle. To mi asi chybí… Ale na dospěláka já asi nárok nemám… 
Když jsem teda tak špatná, že pije ( možná mě i nesnáší… ) proč mi pořád říká, jak nás miluje a chce s námi být? Tohle nechápu. Jako jsem ráda, že si dá spíš s kamarády u babičky než to řešit tady s ním, ale nevím, proč je na mě hnusnej… Možná jsem už od poslechu nabroušená, možná už prostě to pití nesnáším…
- Citovat
- Upravit
22.3.14 22:08
No ja jsem v tomhle tak trochu „sobec“, prestoze mame s ex male dite, ja s nim neziju a nehodlam na tom nic menit, i kdyz on by chtel, stalo se hodne veci, ktere nas rozdelily, asi ta nejvetsi bylo jeho „prozreni“, kdyz jsem otehotnela, ze dite vlastne nechce a zacal se podle toho chovat, nikdy na me nebyl nikdo tak sprosty a zly a on mi to jakoby neodpustil (neni co samozrejme, dite chtel puvodne i on) a lepeni po porodu nedopadlo dobre. Ja hadky nesnasim a dost si pamatuji z detstvi svoje rodice, me to celkem poznamenalo, proto jsem se rozhodla odejit a neopakovat stejnou chybu jako moji rodice, zustat spolu jen kvuli diteti a pritom nemit mezi sebou normalni laskyplny vztah… Radeji budu s malou sama a treba potkam muze, se kterym muzeme vytvorit skutecne fungujici rodinu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.3.14 23:20
@CokeLady píše:
Nejvíc z celého příběhu mě na tom šokuje, že jsi učitelka. Pedagog, který má v životě takový bordel a takové „jednoduché“ vztahy, nahoru dolu, to většinou bývá u lidí s nižším IQ, kteří nemají rozhled, možnost srovnání a nějaké životní vize, než u člověka, který má nějakým způsobem svým zaměstnáním přispět k výchově další generace…
Je to sice trochu off-topic, ale za ty prachy bych další generaci vychovávat taky nešel. Nehledě na pracovní podmínky
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.3.14 23:29
Zakladatelko, jestli máš pocit, že tomu cheš dát šanci a zároveň nerozumíš tomu, co seto ve vztahu děje, je jediná rada- zajít do manželské poradny. Jsou i bezplatné a jedině tam Ti dokážou vysvětlit, co že se to děje zrovna u vás a co se s tím dá dělat. Často jsou to nevědomé věci, spojené s dětstvím obou partnerů, takže těžko na to přijít sama..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
káťa
23.3.14 06:41
No, jsem přesvědčená, že chlapa, který chlastá, nepředěláš…
A co s tím, musíš už vyřešit ty sama.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.3.14 11:36
Děkuji za názory. Čekala jsem spršku, přeci jen je to celé tak trochu postavené na hlavu a hlavně možná nepochopitelné, ale… Nemyslím si, že bych měla nižší IQ nebo i přesto, že nemám tak úplně vyřešenou situaci „doma“, byla špatný pedagog. Okolo mě se toho děje spousta ( rodina, sourozenci ), což mnohdy ani neovlivním, kdybych to „tahala“ do práce, neřeknu… Práci od soukromí odděluji a ve chvíli, kdy jsem s dětmi, nemyslím na svoje problémy. A možná o to víc se do práce ponořím… Přiznávám, že jsem měla slabou chvilku a chtěla se tak trochu vypovídat, slyšet názory…, ale jinak jsem víceméně vyrovnaná a vím, co by bylo nejlepší udělat. Klidně mě ukamenujte, že jsem se chtěla zamyslet nad svým chováním, dát vztahu šanci, nebýt další rozpadlá rodina… a že nechápu, co se teď s pánem děje. Ale pravda je, že na to si musím přijít sama a hlavně si to vyřešit sama…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.3.14 11:38
I učitel je jen člověk a neznamená to, že i když je neustále „pod záběrem kamery“, nemůže mít také své problémy…
- Citovat
- Upravit
23.3.14 12:02
Přesně. I učitel je člověk. Spousta lidí (klidně řeknu i doktorů, psychologů, učitelů, spisovatelů…) může mít doma tak postavený život na hlavu (jen o tom nemluví), že by jsme se možná i divili 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.3.14 20:59
Přesně tak. Vím o psychiatrovi, který například terorizuje svou ženu.. člověk by řek, že je to na hlavu postavený.. přitom psychiatr je dobrej.
Kamarád doktor vždycky když přijde řeč na to, že doktoři někdy kážou vodu a pijou víno (např. doporučujou zhubnout a sami mají velkou nadváhu): Nevadí, že je rozcestník shnilý, hlavně že ukazuje správným směrem. 
Příspěvek upraven 23.03.14 v 20:59
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.8.14 12:06
Situace vyřešena. Týden po tom, co jsem otevřela tuhle diskuzi, přetekl pohár mé trpělivosti a já se rozhodla, že neustálému pití nebudu přihlížet. Nejvíc mi ale pomohla situace, kdy mě syn prosil, ať už se nehádáme a zacpával si uši. Pak už to šlo ráz naráz. Otec se s tím dodnes odmítá smířit, ale už to neřeším. Není pro mě sice lehké si přiznat, že jsem s ním byla víceméně z rozumu, že jsem byla slaboch, bála se rozbít rodinu, že když už jsem dala x tou šanci, tak proč to vzdát, ale… Takhle je to lepší. Sice teď nastává fáze „bojů“, protože už asi pochopil, že se vážně nevrátím, ale co se týká malého - zatím vše ok.
Takže děkuji všem za názory 
Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj všem,
) nebyl nikdy důvodem k rozchodu. Většinou to byly peníze, později alkohol, jednou nevěra. Dnes s odstupem vidím, kolik chyb jsme OBA udělali, kam jsme se posunuli a i když jsem to byla vždycky já, kdo se chtěl rozejít ( averze, nulová komunikace ), on se nikdy nevzdal. Chvíli jsem si žili každý po svém, prožili krušné chvíle, ale pak nás to zase dalo nějak dohromady… Nejdřív jsem si myslela, že ho přece musím milovat za všechno, co pro mě udělal ( pomoc s bytem, podpora v nemoci, „překonání“ faktu, že jsem měla vztah s někým jiným ), chvíli to klapalo, ale pak přišel zase den, kdy díky pití povídal nesmysly a kvůli hlouposti přišel o práci, a ve mně se všechno vařilo vzteky. Občas jsem horká hlava, takže jsem to vyřešila po svém a dokázala ho „odstěhovat“, místo něj nastoupil brácha a chvíli se nám žilo celkem fajn. Neměla jsem strach o výživné, brácha mi dával část na nájem. Jenže i ten přestal fungovat… Hned následující měsíc neměl za jedinou noc po výplatě ani korunu a já ho tedy živila. Rozloučili jsme se. Co je s ním momentálně nevím a snad ani radši nechci vědět. Ani nevím jak, ale najednou je u nás zase tatínek… Tolik pořád bojoval, táta je prostě skvělej, malý ho zbožňuje… Můj táta nefunguje, „přítel“ tátu nemá, dědu už taky ne, moji dědové… nezájem, bráchové… špatný…, prostě se bojím, že bez mužského vzoru nedokážu syna vychovat a jelikož je jeho tatínek vůči němu tak bezva, je to asi tak správné… Naučím se vedle něj žít, ráda ho mám, že bych ho milovala se říct nedá ( on to ví )… Není typ, co přijde z práce a sedne k PC, věnuje se malému, jdou ven, dělá večeři… Někdy spíš poučuje, protože v něčem je i lepší než já, ale to klidně uznám. Se mnou jako s účou, která studuje VŠ, to taky nemá lehký…
pokud nepočítám několik rozchodů a soudních svěření našeho téměř pětiletého dítka do péče, zanedlouho bychom s „přítelem“ oslavili 7 let vztahu. Oba jsme celkem mladí ( 27, 28 ), rodinné situace na obou stranách nejsou úplně v pořádku, kdysi jsme bývali hodně „Itálie“… Přikládám vše tomu, že jsme se zamilovali, velmi brzy jsme spolu bydleli a než se stačili poznat, bylo na cestě miminko. Ale paradoxně zrovna ten malý uzlíček ( dnes už pěkný rarach
Prostě si myslím, že by se náš vztah nemusel zahodit, že můžeme zabojovat, že se to asi teprve učíme… Ale pak jsou chvíle, kdy mi přijde, že mě vlastně jen balamutí… Napije se, je u příbuzných, ale když si voláme ( neustále on ), je na mě hnusnej, že nic nechápu a nevím… Po těch letech jsem se už naučila to neřešit, počkat, až vystřízliví, ale mrzí mě to. Zvlášť teď, když jsem měla pocit, že tak nějak fungujeme. Se synem to není snadný, takže mi moc pomáhá, že jsme na to dva, ale nevím… Tak trochu si připadám, že to všechno byla jen hezká slůvka a že prostě nechce přijít o „dobré bydlo“. Ačkoliv tomu nechci uvěřit, protože se nikdy nevzdal a nikoho si nenašel ( což by taky asi hodně vyřešilo ).
Samozřejmě i já se někdy chovám jako fúrie…
Celé jádro je asi v tom, že vlastně nechápu, co se zase děje, proč pije a že už poněkolikáté poznávám, že se asi nezmění. Ačkoliv jsem v to věřila, protože oba jsme museli v něčem ustoupit…
Vím, co mi zbývá, v podstatě mám dvě možnosti..
Třeba je tu někdo, kdo zažívá nebo zažil něco podobného, kdo se trápí…, kdo má nějakou radu…
Děkuji za přečtení.