Jsem těhotná s kamarádem

295
12.12.19 12:37

Jsem těhotná s kamarádem

Dobré dopoledne,
jsem před velmi vážným rozhodnutím. Hodně mě to trápí a potřebuji poradit. Vím, že se nakonec budu muset rozhodnout sama, ale třeba mi v tom někdo může pomoci. Asi před 5 lety jsem se seznámila s jedním mužem. Nejdřív jsme se vídali jen o víkendech. Jezdili jsme spolu na různé výlety, do kavárny nebo jsme spolu jen tak koukali na film a bylo to fajn. Já jsem se do něj zamilovala, ale on mě bral jako kamarádku. Po roce a půl takového setkávání na jednom výletě řekl, že neví, jestli to s ním pro mě nakonec nebude ztráta času. Řekla jsem mu, že to tak necítím, že jsem tak hezké období jako s ním ještě nezažila. Scházeli jsme se dál a vše pokračovalo. Myslím si, že jsme se hodně sblížili a když některý z nás měl nějaký problém, byli jsme tu jeden pro druhého. Roky plynuly, jezdili jsme spolu i na dovolenou a on mě párkrát vzal i na víkend k jeho rodičům. Pro ně, moje rodiče a celé naše okolí to muselo vytvářet dojem, že spolu chodíme. Když kamarádovi jeho mamka řekla něco, co se týkalo toho, že spolu chodíme, vždy ji řekl, že jsme jen kamarádi. Já jsem to nijak nekomentovala. Mrzelo mě to a věřila jsem tomu, že se ten náš vztah ještě může změnit. Měla jsem pocit, že se máme vzájemně opravdu rádi a že je nám spolu dobře. Že jen kamarád třeba potřebuje více času. Pak došlo k tomu, že jsme se oba potřebovali přestěhovat. Já kvůli práci a kamarád z podobných důvodů. Začali jsme hledat podnájem, ale zjistili jsme, že jsou hrozně drahé. Nějak jsme začali uvažovat o tom, že bychom tedy mohli bydlet spolu. Začali jsme dokonce uvažovat i o tom, že si nějaký byt nebo domek společně koupíme. Zjišťovali jsme, jestli by nám dali hypotéku a měli jsme podporu i v rodině. Moje rodiče se mě nikdy nezeptali, jestli s kamarádem chodím, prostě to z toho všeho nějak vyplynulo a já jsem je v tom nechala. Pořád jsem si říkala, že to všechno k tomu směřuje a že se z nás partneři opravdu brzy stanou. Věřila jsem tomu. Možná ze zamilovanosti a ze strachu připustit si i jinou variantu. Já nevím. Ale on byl a je tak dobrý a hodný člověk, že jsem tomu věřila. Společné bydlení jsme si nakonec nekoupili, ale našli jsme si společný podnájem. V tom spolu bydlíme skoro rok a půl. Po celou dobu spolu jezdíme na výlety, dovolené, společně se staráme o domácnost a vzájemně se podporujeme. Oba nás už několikrát zaskočily různé problémy v zaměstnání, rodině, ale i se zdravím a zatím vždy jsme si vzájemně nějak pomohli a podpořili se. Je mi už skoro 35 let a kamarád je ještě starší. A já asi před 2,5 roky začala mít i gynekologické problémy (cysty, nefunkčnost vaječníku, bolesti břicha) a doktorka mi oznámila, že je nejvyšší čas na dítě, že už to třeba dlouho nepůjde. A tou dobou už jsem po dítěti dávno toužila. A poprosila jsem tedy kamaráda. Ten mi dítě přál a chtěl, abych ho měla. Ví, že děti mám moc ráda a že už asi na to nemám moc času. Mluvila jsem o tom několik měsíců, možná i rok, až loni o Vánocích za mnou kamarád přišel a řekl mi, že to uděláme. Půl roku jsem tedy vždy při ovulaci za ním chodila a prosila ho, že už je ten vhodný okamžik, kdy se můžeme snažit. Povedlo se, měla jsem pozitivní těhotenský testy, ale po několika dnech jsem potratila. Byla jsem z toho zoufalá, ale kamarád mě uklidnil a řekl mi, že to příští měsíc zkusíme zase. Asi po tom půl roce si to nějak rozmyslel a začal to odmítat. Asi dva měsíce, když jsem ho v době ovulace poprosila, mě odmítl. Mě to bylo líto, plakala jsem, ale on říkal, že to není správné. Zdálo se mi, že to není fér, když mi to slíbil a teď nechce. Po dvouměsíční pauze se ale zase nechal přemluvit. Opět jsem otěhotněla a potratila. Doktor nás poslal na genetické vyšetření. Tam se kamarádovi nechtělo, ale nakonec tam se mnou šel, protože si řekl, že tím nic nezkazí. Budeme vědět, jestli nemáme nějakou nemoc třeba. Na tom vyšetření jsme museli přijít jako partneři, kteří se snaží o dítě. Bylo to pro něj nepříjemné, ale udělal to. Vyšetření ukázalo, že já jsem zdravá. Kamarád si pro výsledky už nešel. Vše pokračovalo dál. Bydleli jsme spolu, jezdili jsme spolu na výlety, pomáhali jsme si, jezdila jsem k jeho rodičům, on měl občas pocit, že už jsme pořád spolu, ale mně se to zdálo přirozené, když spolu bydlíme. Některý den o víkendu jsme tedy byli každý sám. On jel na výlet i se svou kamarádkou nebo já jsem jela ke svým rodičům. A vždy v období ovulace jsem ho poprosila, že už je zase ten správný okamžik, abychom se snažili o miminko. Poslední měsíce se mu do toho už moc nechtělo. Mě to bylo strašně líto. Po miminku jsem moc toužila a kamarád je tak skvělý člověk a moc jsem si přála to miminko mít právě s ním. Už jsem tedy uvažovala i o jiných možnostech, jak mít dítě, jenže na umělé oplodnění může jen pár. Svěřila jsem se mu s tím, že kdybych mohla, tak budu mít miminko i touto cestou. Ta situace pro mě byla hodně těžká a vždy jsem u toho hodně plakala a kamarád to na mě začal nesnášet. Já jsem ale plakala ještě víc, když mi říkal, ať nebrečím, že to mi nepomůže, že pořád jen brečím. Když jsem před třemi měsíci opět potratila, zase mi byl velkou oporou. Uplynulo pár dní po potratu a byla tu další ovulace a já jsem opět šla za kamarádem, že už je zase čas, kdy je možné mít miminko. Odmítl mě. Asi dvakrát. Tak jsem si šla lehnout a plakala jsem. Bylo mu to nepříjemné. Cítila jsem to a snažila jsem se nějak uklidnit. Pak si šel lehnout za mnou a já jsem ho poprosila ještě jednou. Nechtěl. Tak jsem jen tiše plakala a přemýšlela o tom, že už je toho moc. Že cítím, jak ho nutím. A po několika minutách ticha jsem mu řekla, že už to tedy necháme teď být a že se ho zeptám zase za měsíc. Bylo ticho. Pak mi řekl, že to tedy zase zkusíme. Já jsem mu ale hned řekla, že ne. Že cítím, že ho nutím, že to nechci. V tu chvíli jsem to opravdu cítila hodně. Pak bylo zase chvilku ticho a kamarád mi řekl, že to uděláme. V tu chvíli jsem cítila, že to chce. Že přece když jsem ho dvakrát za sebou odmítla a myslela jsem to opravdu vážně a dokonce jsem už neplakala, že to už není nucení. Měla jsem pocit, že si to rozmyslel a chce to. Uplynul měsíc a já jsem zjistila, že jsem těhotná. Později mi to potvrdil i doktor. Poté jsem to oznámila kamarádovi a ukázala mu obrázek z ultrazvuku. Jeho reakce byla hodně nepříjemná. Byl z toho nešťastný. Řekl mi, že jsem ho zmanipulovala. Plakala jsem. Bylo mi to moc líto. Viděla jsem naše dítě, viděla jsem, jak mu bije srdíčko. Ale viděla jsem nešťastného kamaráda, člověka, který je mi ze všech nejblíž a měla jsem pocit, že jsem mu zkazila život. A musela jsem mu hned říct, že mi na něm záleží ze všech nejvíc. I víc než na tom dítěti. A myslela jsem to v ten okamžik vážně. Začaly dny velkého trápení pro nás pro oba. A já jsem si každý den začala uvědomovat to, jak velkou chybu jsem udělala. A teď v sobě nosím naše miminko a ono za nic nemůže. Ubližuji kamarádovi i miminku. Doktor mě nepustil do práce. Jsem na neschopence. Musím mít klidový režim. Kontrolu mám až v lednu. Kamarád je nešťastný. Já taky. Mám oba moc ráda, kamaráda i miminko. On mi včera zase řekl, že to nechce. Že jít na potrat je smutné, ale že asi není správné v tom pokračovat. Že je lepší dle jeho slov ten zárodek teď dát pryč, než aby pak vyrůstal v neúplné rodině. Ptal se mě, jak jsem si to představovala. Jestli jsem si jako myslela, že budeme spolu žít dál jako partneři. Říkal mi, že potrat není jako vytrhnout zub, že to chápe, ale jestli to není lepší než v tom pokračovat. Řekl mi, že to dělal jen z lítosti, že jsem brečela a on to nemohl vydržet a že si říkal, že nechce, abych byla jednou nešťastná, že už třeba pak nebudu moci mít děti. Dnes jsem 7+6tt. To miminko bych si chtěla moc nechat, ale mám pocit, že tím mému nejbližšímu člověku zkazím život. Už tak jsem mu ho asi kazila a trápil se kvůli mě. Asi se mnou byl z lítosti. Ví, že ho miluji a neměl to srdce odejít. Cítím se hodně zle. Vím, že jsem to všechno způsobila já a že jsem si žila nějakým svým velkým snem o rodině s tím pro mě nejlepším mužem, ale je to jen sen a všechno jsem zkazila. Řeším teď, jestli jít na umělé přerušení těhotenství nebo ne. Vím, že to, co se stalo není správné. Dítě si moc přeji a nechci ho zabít. Ale nechci ještě víc ublížit kamarádovi. Když s dítětem zůstanu sama, bude on ten špatný pro celé naše okolí. Nechci mu ublížit, moc si ho vážím. Už nemám moc času na rozmyšlenou. Řekla jsem si, že se zkusím aspoň tady vypovídat a přečíst si, co si o tom myslí někdo cizí, kdo nás nezná a je nezaujatý. Napsala jsem toho strašně hodně. A děkuji, pokud jste si to přečetli až sem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
20699
12.12.19 12:39

Nešlo by to zkrátit??

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
12.12.19 12:47

Tohle nikdo číst nebude, zkrať to :palec:

  • Citovat
  • Nahlásit
9092
12.12.19 12:48

Taky sem to tak ve čtvrtce vzdala, soráč :think:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2814
12.12.19 12:49

@emii12
Sorry, ale tohle není normální…
Najdi si poradnyho chlapa. Tohle nikam nevede.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2901
12.12.19 12:51

Precetla jsem to v rychlosti vely. Ten tvuj kamos je gay? Nic jinyho me nenapada, proc to takhle vedete.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
9927
12.12.19 12:51

Jsi už stará, dítě si nech. S ním moc nepočítej. Budeš na to nejspíš sama.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
255
12.12.19 12:52

Pokud ses tak dlouho snažila, tak bych si to dítě nechala… a vůbec po tolika potratech a v takovém věku. On musel vědět, jaké to bude mít důsledky, když se Vám zadaří… Hodně štěstí v rozhodování :andel:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
19858
12.12.19 12:52
@emii12 píše:
Dobré dopoledne,
jsem před velmi vážným rozhodnutím. Hodně mě to trápí a potřebuji poradit. Vím, že se nakonec budu muset rozhodnout sama, ale třeba mi v tom někdo může pomoci. Asi před 5 lety jsem se seznámila s jedním mužem. Nejdřív jsme se vídali jen o víkendech. Jezdili jsme spolu na různé výlety, do kavárny nebo jsme spolu jen tak koukali na film a bylo to fajn. Já jsem se do něj zamilovala, ale on mě bral jako kamarádku. Po roce a půl takového setkávání na jednom výletě řekl, že neví, jestli to s ním pro mě nakonec nebude ztráta času. Řekla jsem mu, že to tak necítím, že jsem tak hezké období jako s ním ještě nezažila. Scházeli jsme se dál a vše pokračovalo. Myslím si, že jsme se hodně sblížili a když některý z nás měl nějaký problém, byli jsme tu jeden pro druhého. Roky plynuly, jezdili jsme spolu i na dovolenou a on mě párkrát vzal i na víkend k jeho rodičům. Pro ně, moje rodiče a celé naše okolí to muselo vytvářet dojem, že spolu chodíme. Když kamarádovi jeho mamka řekla něco, co se týkalo toho, že spolu chodíme, vždy ji řekl, že jsme jen kamarádi. Já jsem to nijak nekomentovala. Mrzelo mě to a věřila jsem tomu, že se ten náš vztah ještě může změnit. Měla jsem pocit, že se máme vzájemně opravdu rádi a že je nám spolu dobře. Že jen kamarád třeba potřebuje více času. Pak došlo k tomu, že jsme se oba potřebovali přestěhovat. Já kvůli práci a kamarád z podobných důvodů. Začali jsme hledat podnájem, ale zjistili jsme, že jsou hrozně drahé. Nějak jsme začali uvažovat o tom, že bychom tedy mohli bydlet spolu. Začali jsme dokonce uvažovat i o tom, že si nějaký byt nebo domek společně koupíme. Zjišťovali jsme, jestli by nám dali hypotéku a měli jsme podporu i v rodině. Moje rodiče se mě nikdy nezeptali, jestli s kamarádem chodím, prostě to z toho všeho nějak vyplynulo a já jsem je v tom nechala. Pořád jsem si říkala, že to všechno k tomu směřuje a že se z nás partneři opravdu brzy stanou. Věřila jsem tomu. Možná ze zamilovanosti a ze strachu připustit si i jinou variantu. Já nevím. Ale on byl a je tak dobrý a hodný člověk, že jsem tomu věřila. Společné bydlení jsme si nakonec nekoupili, ale našli jsme si společný podnájem. V tom spolu bydlíme skoro rok a půl. Po celou dobu spolu jezdíme na výlety, dovolené, společně se staráme o domácnost a vzájemně se podporujeme. Oba nás už několikrát zaskočily různé problémy v zaměstnání, rodině, ale i se zdravím a zatím vždy jsme si vzájemně nějak pomohli a podpořili se. Je mi už skoro 35 let a kamarád je ještě starší. A já asi před 2,5 roky začala mít i gynekologické problémy (cysty, nefunkčnost vaječníku, bolesti břicha) a doktorka mi oznámila, že je nejvyšší čas na dítě, že už to třeba dlouho nepůjde. A tou dobou už jsem po dítěti dávno toužila. A poprosila jsem tedy kamaráda. Ten mi dítě přál a chtěl, abych ho měla. Ví, že děti mám moc ráda a že už asi na to nemám moc času. Mluvila jsem o tom několik měsíců, možná i rok, až loni o Vánocích za mnou kamarád přišel a řekl mi, že to uděláme. Půl roku jsem tedy vždy při ovulaci za ním chodila a prosila ho, že už je ten vhodný okamžik, kdy se můžeme snažit. Povedlo se, měla jsem pozitivní těhotenský testy, ale po několika dnech jsem potratila. Byla jsem z toho zoufalá, ale kamarád mě uklidnil a řekl mi, že to příští měsíc zkusíme zase. Asi po tom půl roce si to nějak rozmyslel a začal to odmítat. Asi dva měsíce, když jsem ho v době ovulace poprosila, mě odmítl. Mě to bylo líto, plakala jsem, ale on říkal, že to není správné. Zdálo se mi, že to není fér, když mi to slíbil a teď nechce. Po dvouměsíční pauze se ale zase nechal přemluvit. Opět jsem otěhotněla a potratila. Doktor nás poslal na genetické vyšetření. Tam se kamarádovi nechtělo, ale nakonec tam se mnou šel, protože si řekl, že tím nic nezkazí. Budeme vědět, jestli nemáme nějakou nemoc třeba. Na tom vyšetření jsme museli přijít jako partneři, kteří se snaží o dítě. Bylo to pro něj nepříjemné, ale udělal to. Vyšetření ukázalo, že já jsem zdravá. Kamarád si pro výsledky už nešel. Vše pokračovalo dál. Bydleli jsme spolu, jezdili jsme spolu na výlety, pomáhali jsme si, jezdila jsem k jeho rodičům, on měl občas pocit, že už jsme pořád spolu, ale mně se to zdálo přirozené, když spolu bydlíme. Některý den o víkendu jsme tedy byli každý sám. On jel na výlet i se svou kamarádkou nebo já jsem jela ke svým rodičům. A vždy v období ovulace jsem ho poprosila, že už je zase ten správný okamžik, abychom se snažili o miminko. Poslední měsíce se mu do toho už moc nechtělo. Mě to bylo strašně líto. Po miminku jsem moc toužila a kamarád je tak skvělý člověk a moc jsem si přála to miminko mít právě s ním. Už jsem tedy uvažovala i o jiných možnostech, jak mít dítě, jenže na umělé oplodnění může jen pár. Svěřila jsem se mu s tím, že kdybych mohla, tak budu mít miminko i touto cestou. Ta situace pro mě byla hodně těžká a vždy jsem u toho hodně plakala a kamarád to na mě začal nesnášet. Já jsem ale plakala ještě víc, když mi říkal, ať nebrečím, že to mi nepomůže, že pořád jen brečím. Když jsem před třemi měsíci opět potratila, zase mi byl velkou oporou. Uplynulo pár dní po potratu a byla tu další ovulace a já jsem opět šla za kamarádem, že už je zase čas, kdy je možné mít miminko. Odmítl mě. Asi dvakrát. Tak jsem si šla lehnout a plakala jsem. Bylo mu to nepříjemné. Cítila jsem to a snažila jsem se nějak uklidnit. Pak si šel lehnout za mnou a já jsem ho poprosila ještě jednou. Nechtěl. Tak jsem jen tiše plakala a přemýšlela o tom, že už je toho moc. Že cítím, jak ho nutím. A po několika minutách ticha jsem mu řekla, že už to tedy necháme teď být a že se ho zeptám zase za měsíc. Bylo ticho. Pak mi řekl, že to tedy zase zkusíme. Já jsem mu ale hned řekla, že ne. Že cítím, že ho nutím, že to nechci. V tu chvíli jsem to opravdu cítila hodně. Pak bylo zase chvilku ticho a kamarád mi řekl, že to uděláme. V tu chvíli jsem cítila, že to chce. Že přece když jsem ho dvakrát za sebou odmítla a myslela jsem to opravdu vážně a dokonce jsem už neplakala, že to už není nucení. Měla jsem pocit, že si to rozmyslel a chce to. Uplynul měsíc a já jsem zjistila, že jsem těhotná. Později mi to potvrdil i doktor. Poté jsem to oznámila kamarádovi a ukázala mu obrázek z ultrazvuku. Jeho reakce byla hodně nepříjemná. Byl z toho nešťastný. Řekl mi, že jsem ho zmanipulovala. Plakala jsem. Bylo mi to moc líto. Viděla jsem naše dítě, viděla jsem, jak mu bije srdíčko. Ale viděla jsem nešťastného kamaráda, člověka, který je mi ze všech nejblíž a měla jsem pocit, že jsem mu zkazila život. A musela jsem mu hned říct, že mi na něm záleží ze všech nejvíc. I víc než na tom dítěti. A myslela jsem to v ten okamžik vážně. Začaly dny velkého trápení pro nás pro oba. A já jsem si každý den začala uvědomovat to, jak velkou chybu jsem udělala. A teď v sobě nosím naše miminko a ono za nic nemůže. Ubližuji kamarádovi i miminku. Doktor mě nepustil do práce. Jsem na neschopence. Musím mít klidový režim. Kontrolu mám až v lednu. Kamarád je nešťastný. Já taky. Mám oba moc ráda, kamaráda i miminko. On mi včera zase řekl, že to nechce. Že jít na potrat je smutné, ale že asi není správné v tom pokračovat. Že je lepší dle jeho slov ten zárodek teď dát pryč, než aby pak vyrůstal v neúplné rodině. Ptal se mě, jak jsem si to představovala. Jestli jsem si jako myslela, že budeme spolu žít dál jako partneři. Říkal mi, že potrat není jako vytrhnout zub, že to chápe, ale jestli to není lepší než v tom pokračovat. Řekl mi, že to dělal jen z lítosti, že jsem brečela a on to nemohl vydržet a že si říkal, že nechce, abych byla jednou nešťastná, že už třeba pak nebudu moci mít děti. Dnes jsem 7+6tt. To miminko bych si chtěla moc nechat, ale mám pocit, že tím mému nejbližšímu člověku zkazím život. Už tak jsem mu ho asi kazila a trápil se kvůli mě. Asi se mnou byl z lítosti. Ví, že ho miluji a neměl to srdce odejít. Cítím se hodně zle. Vím, že jsem to všechno způsobila já a že jsem si žila nějakým svým velkým snem o rodině s tím pro mě nejlepším mužem, ale je to jen sen a všechno jsem zkazila. Řeším teď, jestli jít na umělé přerušení těhotenství nebo ne. Vím, že to, co se stalo není správné. Dítě si moc přeji a nechci ho zabít. Ale nechci ještě víc ublížit kamarádovi. Když s dítětem zůstanu sama, bude on ten špatný pro celé naše okolí. Nechci mu ublížit, moc si ho vážím. Už nemám moc času na rozmyšlenou. Řekla jsem si, že se zkusím aspoň tady vypovídat a přečíst si, co si o tom myslí někdo cizí, kdo nás nezná a je nezaujatý. Napsala jsem toho strašně hodně. A děkuji, pokud jste si to přečetli až sem.

máš tedy laťku hodně nízko :think:
takže jsi zahodila svoji sebeúctu a pláčem jsi si chodila mámit styk a to opakovaně. Teď když jsi těhotná, by jsi šla kvůli němu na potrat? Ale tak hlavně jezdit po výletech, po rodině, ptát se na hypo a bydlet spolu, dokonce pracovat na dítku, být společně na vyšetřeních, ale vše JEN jako kamarádi!! promiň, ale jste střelení oba.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
158
12.12.19 12:52

A co si jako myslel? Dělal to snad vědomě ne, tak teď ať se stará. Je strašně jednoduchý někoho poslat na potrat, ale já bych teda nešla. Každopádně ten váš příběh mě přijde hodně zvláštní.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3165
12.12.19 12:52

Mě prijde, ze uplne zbytečně v tobe zivil nejake nadeje. Tohle rozhodne nebyl ksmaradsky vttah a dite bych rozhodne pryc nedala. Odstehovala bych se od nej a dite vychovala sama

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10352
12.12.19 12:52

Já si neumím představit, že ten tvůj kamarád žije takový polovičatý život - ani na plno ani naprázdno, asi jsi byla výplň pro samotu, ale ne to, co chce pro život. Je však na pováženou, že to nechal plynout tolik let. To je z jeho strany chyba, za chyby se platí.
Takže - dítě si nech. Chtěla jsi ho, budeš ho mít. Předpokládám, že máš ve svém věku úspory. Dítě samozřejmě tvoje příjmení, nemůžeš mu vnucovat až tolik otcovství, když je tak nešťastný. Nezvyšovala bych to jeho neštěstí tím, že se po něm něco tak nechtěného jmenuje.
Já bych sice takto asi nežila, ale kdybych si pořizovala dítě kvůli bio hodinám s mužem, který dítě nechce, tak bych ho jako otce neuváděla. Předpokládám, že alimenty by platit nechtěl, že plánuje rozchod. Nechala bych ho odejít. Jeho věc. Akorát nevím, jak budeš platit nájem a co je on za holou řiť, když sám za sebe dříve taky moc platit nechtěl a byl s tebou kvůli úspoře peněz.
Dítě je více než chlap. Když si ditě nenecháš, stejně to skončí tak, že nakonec nebudeš mít nic. On po této zkušenosti odejde hned jak bude mít příležitost. Teď už se k tomu dokope ze strachu, aby po tvém potratu jsi nebyla náhodou těhotná znovu. Měl by strach s tebou mít sex. Potřebuješ takový kus hadru ve své domácnosti?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
11093
12.12.19 12:53

@emii12 Tak jsem to jakž takž přečetla. Být tebou, tak na potrat nejdu, tohle je možná poslední šance to dítě mít :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14441
12.12.19 12:54

Přečetla jsem si to celé, ale vůbec nechápu. Nechápu, proč spolu bydlíte, nechápu, proč spolu spíte, nechápu, jak to, že jak pro tebe, tak pro něj bylo únosné si každý „pokus“ vybrečet, nechápu, že lžete svým rodinám, ale hlavně nechápu, že teď řešíte, co a jak??? Kdybych si pořizovala dítě s kamarádem, tak na budoucím uspořádán se přece domluvím hned…?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Waterfall
12.12.19 12:55

Nesnáším prokrastinaci, mno skrze ni jsem ti dočetla.

Upřímně, zařval bych na něj, že je de*il. Že se chová jako by budoval vztah, žije v iluzi, že to vztah není ale žádný jiný celou dobu nedal. Že jste už snad oba dost staří na to se schovávat za slova a co si asi myslí, že to bylo. Tak buď vezme rozum do hrsti a bude žít s tebou a dítětem, to že tomu začne říkat partnerství v reálu vůbec nic nezmění a nebo umře sám, konec smitec.

Ty se seber, nejspíše v životě neděláš nic jiného, než že brečíš. Jsi stará a pokud půjdeš na potrat, jaká je šance, že bude další dítě?
Utapis se v tom jak nicis někomu koho miluješ život, on je dospělý a svepravny! Podívej se na to opačně, v podstatě tě chtěl, bylas pohodlná varianta, alibisticky jednou řekl, že máš jít, ale nic pro to neudělal… A najednou má zničeny život, chudaaaaak.

Dítě si nechej, začni jednat jako dospělá a dospejte, oba.

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat