Kdo ví,jak vyřešit somatizační poruchu?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 13:26
Kdo ví,jak vyřešit somatizační poruchu?

Dobry den. U mého syna diagnostikovali somatizační poruchu, i když spíš proto, že si s ním nevěděli rady. Dalsi psychiatricka tvrdí, že ji nema. A já už taky nevím, co mám dělat. Syna sužují různé bolesti a potíže, ať už hlavy, oči, moc. mechyre, krku, únava, trvá to už přes rok. Vysetreni u lékařů nic neprokázala, absolvoval i psychology a psychiatry. Nikam to nevedlo.Asi je něco špatně. Kdyz má viditelné zranění, např. zlomená ruka, necítí bolest, ale když na něm nic vidět není, bolest cítí. Nechapu to.Je v důsledku toho mrzutý, nemůže se soustředit ve škole, očekává pomoc ode mě jako od matky, ale já už netuším, co dělat. Když ho vezmu k pediatrii, ten už dopředu ví, že mu nic není. Chápu i lékaře, ale co mám tedy dělat? Syn brečí bolesti, říká, že v tomto stavu tady nechce být. Nekdo, kdo může poradit co mám tedy dělat? Děkuji za anonym, příliš osobní problém.

Stránka:  1 2 Další »
Reakce:
Kralikcek
Ukecaná baba ;) 1982 příspěvků 28.04.19 13:52

A kolik let je synovi?
A dalsi deti v rodine jsou ok?
Nemate nejake rodinne zatizeni, nemoci?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 14:09

Dobrý den :) píšu z vlastní zkušenosti, zažila jsem něco podobného :roll: kolik je synovi? :) začalo to zánětem močového měchýře a pak už to jelo, neustále mě to bolelo, furt mi skrundalo v břiše, věčně jsem byla u doktorů nakonec to skončilo operaci slepaku (dnes jsem si téměř jistá, že to nebylo potřebné), po operaci neustálá bolest na hrudi, v zebrech, nohy, ruce, hlava, špatně se mi dýchalo, bolest průdušek, motani hlavy, stavy na omdleni, bolesti zad, ledvin… Asi každých 14 dní jsem byla někde u lékařů, na vyšetření,… Jediný závěr vždy byl zablokována hrudní pater a zebra, nízký tlak, takže spousty rehabilitaci, které téměř nepomohly, nikdo mi nedokázal pomoct, už jsem byla zoufalá a začala jsem pátrat sama. Zjistila jsem, že se jedná o nějakou formu úzkosti. Vyzkoušela jsem spoustu alternativ, psychologů, dala do toho spoustu peněz, když jsem přišla k doktorce s tím, že mám asi tohle, první co mi nabídla tak antidepresiva, to jediné jsem celou dobu odmítala. No a co mi pomohlo? Jen a pouze já sama a zjištění spoustu informací o tom, co to je, přečtení spousty knížek,… Ale fakt jediné co, tak uvědomění si, že mi opravdu fyzicky nic není, a že ikdyz mě něco bolí, tak můžu fungovat, protože mě to nezabije, hodně se zaměstnávat, práci, pohybem, čímkoliv a hlavně zpomalit, zklidnit se, věnovat čas i sama sobě, mít se ráda,… Když to zase přijde, tak se zastavim, zasmeju se tomu, že už je to zase tady, ale že už to znám a nikdy se nic hrozného nestalo, takže to teď bude taky v pohodě, je to spousta práce na sobě,… :nevim:

Ou
Kelišová 7386 příspěvků 28.04.19 14:17

Pokud skutečně nejsou reální fyziologické obtíže a synovi je pod 15 let, tak je na místě rodinná psychoterapie - pokud se pracuje s celou rodinou - respektive se všemi členy domácnosti, ve které syn žije, bývají výsledky výrazně snáze dosažitelné a udržitelné.

Není to tak, že by se hledal „pachatel“, ale řeší se celková dynamika vztahů a hledá se takové soužití, aby všichni byli spokojení.

Adresář terapeutů co umí pracovat s celou rodinou zde:

http://www.soft-zs.cz/…ce/terapeuti

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 17:01

Synovi je 16 let. V rodině žádné zatížení neni, druhé dítě prozatím podobné projevy nemá. Jsme normální fungující rodina. Zminene terapie probíhaly, nikam to nevedlo, pokaždé nám radili něco jiného a výsledek žádný. Prozkoumali vztahy v rodině, prostě všechno a přišli na to, že nepřišli na nic. Jediny výsledek toho všeho byl, že jsem ten tlak a stres neustála, prodělala jsem si záchvat panické úzkosti z toho, že si syn něco udělá a že nám nikdo už nepomůže a skončila jsem na antidepresivech.Ted už jsem bez nich.7 měsíců byl klid a opět vše začalo znovu.Syn je nešťastný, my také. Nevime, co to spouští, syn nepřipouští žádné problémy ani stres. V ničem na něj netlačíme, takže vůbec nechápeme, co se děje a hlavně proč se děje. Nase rady, že jediný, kdo mu pomůže, je on sám, že se s tím musí naučit žít a pracovat na tom, aby se to zlepsilo, syn nechce slyšet. Vážně nevíme, co dál. Nikdo si neumí představit, jakou cítím jako matka bezmoc, že mu nedokážu pomocí.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 17:10
@Anonymní píše:
Dobrý den :) píšu z vlastní zkušenosti, zažila jsem něco podobného :roll: kolik je synovi? :) začalo to zánětem močového měchýře a pak už to jelo, neustále mě to bolelo, furt mi skrundalo v břiše, věčně jsem byla u doktorů nakonec to skončilo operaci slepaku (dnes jsem si téměř jistá, že to nebylo potřebné), po operaci neustálá bolest na hrudi, v zebrech, nohy, ruce, hlava, špatně se mi dýchalo, bolest průdušek, motani hlavy, stavy na omdleni, bolesti zad, ledvin… Asi každých 14 dní jsem byla někde u lékařů, na vyšetření,… Jediný závěr vždy byl zablokována hrudní pater a zebra, nízký tlak, takže spousty rehabilitaci, které téměř nepomohly, nikdo mi nedokázal pomoct, už jsem byla zoufalá a začala jsem pátrat sama. Zjistila jsem, že se jedná o nějakou formu úzkosti. Vyzkoušela jsem spoustu alternativ, psychologů, dala do toho spoustu peněz, když jsem přišla k doktorce s tím, že mám asi tohle, první co mi nabídla tak antidepresiva, to jediné jsem celou dobu odmítala. No a co mi pomohlo? Jen a pouze já sama a zjištění spoustu informací o tom, co to je, přečtení spousty knížek,… Ale fakt jediné co, tak uvědomění si, že mi opravdu fyzicky nic není, a že ikdyz mě něco bolí, tak můžu fungovat, protože mě to nezabije, hodně se zaměstnávat, práci, pohybem, čímkoliv a hlavně zpomalit, zklidnit se, věnovat čas i sama sobě, mít se ráda,… Když to zase přijde, tak se zastavim, zasmeju se tomu, že už je to zase tady, ale že už to znám a nikdy se nic hrozného nestalo, takže to teď bude taky v pohodě, je to spousta práce na sobě,… :nevim:

Tohle zní velmi rozumné, akorát, že syn ve svém věku zřejmě nedokáže mít takový nadhled.Je to inteligentní kluk, ale asi to chce čas. Ja myslím, že si toho syn naložil hodně, nová škola a ne zrovna lehká, začal podnikat, přestal se věnovat sportu, nechodí ven s kamarády. Radi bychom viděli jak se baví, což si myslíme, že přísluší k jeho věku, že na starosti s vyděláváním peněz má času dost. Nechce to slyset a odmítá, že by toto mohlo být důvodem stresu, potažmo působícího jeho problémy. Už jsem v zoufalství vypustila z úst i větu, že bych byla raději, kdyby se šel bavit a pořádně se opil, že z toho by se aspoň vyspal než tohle. Hrozne se za to stydím. Bojim se, nevím si rady.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 18:09
@Anonymní píše:
Tohle zní velmi rozumné, akorát, že syn ve svém věku zřejmě nedokáže mít takový nadhled.Je to inteligentní kluk, ale asi to chce čas. Ja myslím, že si toho syn naložil hodně, nová škola a ne zrovna lehká, začal podnikat, přestal se věnovat sportu, nechodí ven s kamarády. Radi bychom viděli jak se baví, což si myslíme, že přísluší k jeho věku, že na starosti s vyděláváním peněz má času dost. Nechce to slyset a odmítá, že by toto mohlo být důvodem stresu, potažmo působícího jeho problémy. Už jsem v zoufalství vypustila z úst i větu, že bych byla raději, kdyby se šel bavit a pořádně se opil, že z toho by se aspoň vyspal než tohle. Hrozne se za to stydím. Bojim se, nevím si rady.

Chápu vše, co píšete. U mě to bylo asi také tím, že jsem měla hodně naloženo, státnice, nová práce, osamostatnění se, tři operace, autonehoda, strašný zaprah v práci a já furt jela tak na 200 %, vše jsem předcházela, nic nedolecila a dnes si říkám, že tohle pro mě asi měla být taková stopka. Fakt to potřebovalo spoustu času, je to už rok a pu co to propuklo na plno, nyní mi je 26 a stejně nemám pořád vyhráno, vraci se to, jde to na mě docela často, ale už to dokážu přejít a nehroutit se z toho :nevim: také jsem nechtěla vůbec slyšet, že je to jen v me hlave, že to není fyzické,… Ale pak jsem se dostala na takové rozcestí, buďto začnu jist léky a třeba se toho nikdy nezbavím, anebo se seberu, začnu se sebou něco dělat, začnu na sobě makat a prostě se tomu vzepru a nedám se :roll: :mrgreen: vybrala jsem si tu druhou cestu a pracuji na ni dodnes, pokroky jsou, ale ideální to není. Jak píšete, chce to fakt spoustu času a klukovi to zkusit třeba vysvětlit fakt i takhle, že má dvě možnosti, pokud je takhle ctizadostivy, třeba by mu to mohlo pomoci. Nebo mu zkusit třeba dát precist nějakou knížku o tom, rotoze já také až z těch knih dokázala připustit to, že si to fakt můžu způsobovat sama jen hlavou :nevim: Já také fakt ani nikam nechodila, byla jsem furt jen doma, nechtěla jsem mezi přátele, takže naprosto chápu i to, že byste byla radši kdyby se šel někam zliskat :) kdyby vás cokoliv zajímalo, klidně se ptejte, moc ráda odpovím, protože vím, jak je tohle omezující :roll: :poblion:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 18:44
@Anonymní píše:
Chápu vše, co píšete. U mě to bylo asi také tím, že jsem měla hodně naloženo, státnice, nová práce, osamostatnění se, tři operace, autonehoda, strašný zaprah v práci a já furt jela tak na 200 %, vše jsem předcházela, nic nedolecila a dnes si říkám, že tohle pro mě asi měla být taková stopka. Fakt to potřebovalo spoustu času, je to už rok a pu co to propuklo na plno, nyní mi je 26 a stejně nemám pořád vyhráno, vraci se to, jde to na mě docela často, ale už to dokážu přejít a nehroutit se z toho :nevim: také jsem nechtěla vůbec slyšet, že je to jen v me hlave, že to není fyzické,… Ale pak jsem se dostala na takové rozcestí, buďto začnu jist léky a třeba se toho nikdy nezbavím, anebo se seberu, začnu se sebou něco dělat, začnu na sobě makat a prostě se tomu vzepru a nedám se :roll: :mrgreen: vybrala jsem si tu druhou cestu a pracuji na ni dodnes, pokroky jsou, ale ideální to není. Jak píšete, chce to fakt spoustu času a klukovi to zkusit třeba vysvětlit fakt i takhle, že má dvě možnosti, pokud je takhle ctizadostivy, třeba by mu to mohlo pomoci. Nebo mu zkusit třeba dát precist nějakou knížku o tom, rotoze já také až z těch knih dokázala připustit to, že si to fakt můžu způsobovat sama jen hlavou :nevim: Já také fakt ani nikam nechodila, byla jsem furt jen doma, nechtěla jsem mezi přátele, takže naprosto chápu i to, že byste byla radši kdyby se šel někam zliskat :) kdyby vás cokoliv zajímalo, klidně se ptejte, moc ráda odpovím, protože vím, jak je tohle omezující :roll: :poblion:

Super, jsem moc ráda, že je tu někdo, kdo přesně ví, čím si syn prochází. Stale totiž cítí nějaké bolesti.Mam trochu strach, jak zvládne školu. On je ctižádostivý, možná až moc, ale když mu není dobře, odráží se to na výsledcích. A to je teprve na střední škole, jak jste toto zvládala Vy? Navíc maturita, zkoušky, to vše je velký stres, jak jste to snášela Vy? Zvládala jste se učit? Navíc mám pocit, že to, co se mu děje, narušuje vztah mezi námi. Považuje mě za matku, která mu nechce pomoct, nezajímá jí to a on nebere na vědomí, že běhání po lékařích nic nevyřeší. Ma za sebou MR mozku, RTG mozku, plic, dutin, návštěvy na ORL, neurologii, urologii, očním, krevní odběry na vše možné, psychologové, psychiatři, hospitalizace. A výsledek nula.Kdyz se ho snažíme rozptýlit a jedeme na bazén, jede s námi, ale sedí tam, tváři se nestastne a řekne, že se nemůže bavit, když mu je tak jak mu je. A přitom ho čekají příjemné věci, prázdniny, dovolená u moře, studijní pobyt v zahraničí, ale on se neraduje.Co s tím? Bylo třeba něco, co Vám pomohlo více než ostatní věci? Snažíme se ho podporovat, ale přiznávám, že já to špatně nesu, protože jsem myslela, že už je vše za námi a bac a je to tu znovu. Nespim, v práci se nesoustředím, dělám chyby, protože pořád přemýšlím, jak mu pomoct.Nebo jestli máte typ na konkrétní knižní tituly, které by bylo fajn mu pořídit, budu moc ráda. Dekuji Vám moc, že jste se ozvala.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 19:18
@Anonymní píše:
Super, jsem moc ráda, že je tu někdo, kdo přesně ví, čím si syn prochází. Stale totiž cítí nějaké bolesti.Mam trochu strach, jak zvládne školu. On je ctižádostivý, možná až moc, ale když mu není dobře, odráží se to na výsledcích. A to je teprve na střední škole, jak jste toto zvládala Vy? Navíc maturita, zkoušky, to vše je velký stres, jak jste to snášela Vy? Zvládala jste se učit? Navíc mám pocit, že to, co se mu děje, narušuje vztah mezi námi. Považuje mě za matku, která mu nechce pomoct, nezajímá jí to a on nebere na vědomí, že běhání po lékařích nic nevyřeší. Ma za sebou MR mozku, RTG mozku, plic, dutin, návštěvy na ORL, neurologii, urologii, očním, krevní odběry na vše možné, psychologové, psychiatři, hospitalizace. A výsledek nula.Kdyz se ho snažíme rozptýlit a jedeme na bazén, jede s námi, ale sedí tam, tváři se nestastne a řekne, že se nemůže bavit, když mu je tak jak mu je. A přitom ho čekají příjemné věci, prázdniny, dovolená u moře, studijní pobyt v zahraničí, ale on se neraduje.Co s tím? Bylo třeba něco, co Vám pomohlo více než ostatní věci? Snažíme se ho podporovat, ale přiznávám, že já to špatně nesu, protože jsem myslela, že už je vše za námi a bac a je to tu znovu. Nespim, v práci se nesoustředím, dělám chyby, protože pořád přemýšlím, jak mu pomoct.Nebo jestli máte typ na konkrétní knižní tituly, které by bylo fajn mu pořídit, budu moc ráda. Dekuji Vám moc, že jste se ozvala.

Jakobyste psala o mě :mrgreen: všechna ta vyšetření mám také za sebou :roll: :mrgreen: i jsem měla stejně to, že jsem se nedokázala bavit ani když jsem někde byla, protože moje hlava furt jen přemýšlela o tom, že mi je zle, že mě tohle bolí a co by to mohlo být,… :roll: jak jsem to zvládala, nic moc :roll: sice jsem celou dobu normálně chodila do práce, ale upřímně, někdy to byl ocistec :roll: kolikrát jsem myslela, že už ani nedojedu domu a musela jsem si zastavovat :roll: za celou dobu se mi dvakrát stalo, že už jsem prostě nemohla a vzala si na týden neschopenku, to jsem ale furt jeste nevěděla o co jde, asi každý měsíc jsem končila na pohotovosti, no masakr :roll: ale já prostě nechtěla jít tou cestou léků :nevim: nejvíc mi pomohlo fakt to uvědomění, nic jiného :nevim: být si jistá tím, že fyzicky jsem ok a není mi nic vážného :nevim: ale to je to nejtěžší rozhodnutí no :roll: a k tomu mi hodne dopomohlo najít si někoho, kdo měl stejně problémy jako já a dostal se z toho, to byla moje kolegyně, do které bych to v životě neřekla, a až díky ní jsem uvěřila, že to fakt může být psychické, měla úplně přesně to samé co já, vždycky mi říkala vydrž, ono to přejde, ona Teda také nechtěla žádné léky, vždycky mi říkala mě ty největší hovna trvaly rok, než se z toho začala dostávat. A přesně vždycky říkala, jedine co mi pomohlo byl čas a běhání :nevim: já kolikrát měla takový strach jít někam ven, sama, že to tam se mnou sekne, že se mi něco stane, teď už to docela zvládám :roll: hrozně mě drželo nad vodou to, že ona měla to samé a že se z toho dostala i bez léků a já si furt říkala, když to zvládla ona, tak já taky :mrgreen: dodnes mám špatné stavy, třeba i dnes, strašně mě bolí na hrudníku, zebra, špatně se mi dýchá, ale už prostě vím, že to nic není a vždycky si to třeba oduvodnim tak, že jsem si jen prelezela ty moje pochroumany zebra a pater a nechám to plout :nevim: a co se těch léků týká, mám kamaráda, který Teda skončil s něčím podobným na psychiatrii, tam ho začali dopovat šíleným množstvím léků, je to rok, bere jich pořád víc a je mu furt zle, je z něj úplně jiný člověk, i jsem často četla a slyšela, že na tyhle problémy prostě ty ad nezabírají, takže i proto jsem je proste nechtela :nevim: knížky si teď nevybavim, nejsem doma, ale určitě Vám večer napíšu co mám doma, co mi pomohlo :) me třeba i pomohlo, když na mě chlap uhodil tak jako ve zlém, ve smyslu oukej, jestli se chceš takhle uzirat a trápit, tak se trap, a třeba sám odešel ven s pesanem. A to mě taky hodně pohanelo jakože tady pro něj prostě chci být funkční, spokojená a schopna :nevim: a i vím, protože pracuji s pubertakama a řeším s nima všelijaké problémy, tak že to na ně taky působí občas dobře to zkusit tímhle stylem :nevim: vy si to hlavně nedávejte za vinu, já vím, že se mi to lehce říká, ale on Vas teď potřebuje silnou a potřebuje trochu vyhecovat a Vy za to přeci nemůžete, že se tohle děje, nemá třeba rád zvířata? :)

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 19:31

Jo a taky ještě to, že jak jsem jela pořád na plno, tak jsem fakt úplně zapomněla na sebe, užívat si taky sama, jít se jen tak projít, nebo si pustit film, mít prostě jen tak radost z maličkosti, ze sluníčka, z deště, prostě z běžných věci. Na to jsem úplně zapomněla a to je taky strašně špatně, taková ta ztráta zájmu o běžný život, nic moc mě nebavilo, netesilo, to bylo prostě špatně, a to asi tak má Teda i Vas syn, z toho co píšete :nevim:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 20:13
@Anonymní píše:
Jakobyste psala o mě :mrgreen: všechna ta vyšetření mám také za sebou :roll: :mrgreen: i jsem měla stejně to, že jsem se nedokázala bavit ani když jsem někde byla, protože moje hlava furt jen přemýšlela o tom, že mi je zle, že mě tohle bolí a co by to mohlo být,… :roll: jak jsem to zvládala, nic moc :roll: sice jsem celou dobu normálně chodila do práce, ale upřímně, někdy to byl ocistec :roll: kolikrát jsem myslela, že už ani nedojedu domu a musela jsem si zastavovat :roll: za celou dobu se mi dvakrát stalo, že už jsem prostě nemohla a vzala si na týden neschopenku, to jsem ale furt jeste nevěděla o co jde, asi každý měsíc jsem končila na pohotovosti, no masakr :roll: ale já prostě nechtěla jít tou cestou léků :nevim: nejvíc mi pomohlo fakt to uvědomění, nic jiného :nevim: být si jistá tím, že fyzicky jsem ok a není mi nic vážného :nevim: ale to je to nejtěžší rozhodnutí no :roll: a k tomu mi hodne dopomohlo najít si někoho, kdo měl stejně problémy jako já a dostal se z toho, to byla moje kolegyně, do které bych to v životě neřekla, a až díky ní jsem uvěřila, že to fakt může být psychické, měla úplně přesně to samé co já, vždycky mi říkala vydrž, ono to přejde, ona Teda také nechtěla žádné léky, vždycky mi říkala mě ty největší hovna trvaly rok, než se z toho začala dostávat. A přesně vždycky říkala, jedine co mi pomohlo byl čas a běhání :nevim: já kolikrát měla takový strach jít někam ven, sama, že to tam se mnou sekne, že se mi něco stane, teď už to docela zvládám :roll: hrozně mě drželo nad vodou to, že ona měla to samé a že se z toho dostala i bez léků a já si furt říkala, když to zvládla ona, tak já taky :mrgreen: dodnes mám špatné stavy, třeba i dnes, strašně mě bolí na hrudníku, zebra, špatně se mi dýchá, ale už prostě vím, že to nic není a vždycky si to třeba oduvodnim tak, že jsem si jen prelezela ty moje pochroumany zebra a pater a nechám to plout :nevim: a co se těch léků týká, mám kamaráda, který Teda skončil s něčím podobným na psychiatrii, tam ho začali dopovat šíleným množstvím léků, je to rok, bere jich pořád víc a je mu furt zle, je z něj úplně jiný člověk, i jsem často četla a slyšela, že na tyhle problémy prostě ty ad nezabírají, takže i proto jsem je proste nechtela :nevim: knížky si teď nevybavim, nejsem doma, ale určitě Vám večer napíšu co mám doma, co mi pomohlo :) me třeba i pomohlo, když na mě chlap uhodil tak jako ve zlém, ve smyslu oukej, jestli se chceš takhle uzirat a trápit, tak se trap, a třeba sám odešel ven s pesanem. A to mě taky hodně pohanelo jakože tady pro něj prostě chci být funkční, spokojená a schopna :nevim: a i vím, protože pracuji s pubertakama a řeším s nima všelijaké problémy, tak že to na ně taky působí občas dobře to zkusit tímhle stylem :nevim: vy si to hlavně nedávejte za vinu, já vím, že se mi to lehce říká, ale on Vas teď potřebuje silnou a potřebuje trochu vyhecovat a Vy za to přeci nemůžete, že se tohle děje, nemá třeba rád zvířata? :)

Třeba synovi pomůže, když mu toto dám přečíst, tedy až bude ochotný se mnou opět mluvit a on uvidí, že v tom není sám, že i jiní mají problémy jako on a ví, čím si prochází. Vim, že tvrdý přístup může být přínosný, ale určitě bych ho neuhodila, to mi v jeho věku přijde nedůstojné, hlas jsem na něj zvedla několikrát a musím přiznat, že jsem vyloženě ječela. Zvirata má rád, máme domácího mazlíčka, kocoura, takový trdlo tulivy, mame ho 8 měsíců a syn vyrůstal se psem a prvním kocourem.Psa už nemáme a nový nebude, nemáme hlídání a starost by byla jen na mě. Nebydlime ve městě, trochu tady chcípl pes, ale syn si vždy dojel na kole, kam chtěl, teď už nejezdí nikam. Holky ho uz taky nezajímají, i když předtím ho zajímaly, teď nic, prý, když mu není dobře, tak by mě taky nic nezajímalo. Obcas i prohodí, že on tady takhle nebude, takže mám strach, aby neudělal nějakou blbost, je mladý a vždy, i když potíže neměl, jednal impulsivně. Pozornost vyžadoval odmalička, rád byl středem pozornosti, rád se předváděl. Ve všem chce být nejlepší. Prisel na jinou školu, začal střední a není nejlepší ve třídě. Asi ho to štve, i když mu stále říkáme, že nemusí být ve všem něj, že záleží na tom, jak se k lidem chová a že známky nejsou vše. Tak nevím, zda se tu nesešla jeho povaha a stres a taky to, že neumí své emoce ventilovat, normální dítě brečí, on nikdy, tedy jen jako mimino neustále, proto jsem tak vyvalena, že teď brečí kvůli bolestem. Rikali jsme mu, že musí umět ventilovat radost i stres, třeba si zařvat nebo tak něco, mám dojem že teď něco zničil v pokoji u sebe, ale nevím, jak jsem řekla, nemluví s námi a my mu do pokoje nechodime, abychom nenarušovali jeho soukromí. Ale co bude dál? Není šance, že by z toho vyrostl?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 20:36

To jsem určitě nemyslela tak, abyste ho mlátili, to určitě ne, to by nic nevyresilo. Prave mě napadlo to zvířátko, že by ho to mohlo zaujmout :nevim: fakt je mi to vše strašně podobné, o vše jsem ztratila zájem a i s tou jeho osobnosti, já také vždycky potřebovala být středem pozornosti, byť nejlepší,… Pak v práci se to hodně zvrtlo, prostě mi tam nešlo být nejlepší, ale jelikož jsem začínala tak to bylo normální zejo, ale to jsem v tu dobu nechápala a strašně mě to semlelo :roll: emoce jsem neuměla ventilovat vůbec, taky jsem nebrecela nikdy nic, maximálně sama zavřená hlavně aby to nikdo neviděl, protože přece jsem silná a nikdo mě nedokáže rozbrecet,… Já nevím no, třeba to také může být jen k pubertě, vím že třeba o ženských se říká, že je z tohohle dokáže hodně dostat mimčo :nevim: protože prostě dostane ta ženská nový smysl života :nevim: ale co s klukem v 16? :nevim: je to fakt těžké :nevim: můžete ho maximálně směřovat, ale stejně asi bude muset sám se rozhodnout, jak na tom bude dál :nevim: třeba přijde nějaký podmět, který ho nakopne :)

mrazik6
Zasloužilá kecalka 920 příspěvků 1 inzerát 28.04.19 20:54

Ahoj, bývalý spolužák trpěl něčím podobným. Vím, že si také zoufala celá rodina. A pomohl mu b-komplex vitamíny ( hlavně B12 B5 ). Vím, že je to dost individuální, v jeho věku může být spouštěčem i puberta - hormony. Na EEG byl také? Neměl na záznamu výraznější vlny théta?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 28.04.19 21:01
@mrazik6 píše:
Ahoj, bývalý spolužák trpěl něčím podobným. Vím, že si také zoufala celá rodina. A pomohl mu b-komplex vitamíny ( hlavně B12 B5 ). Vím, že je to dost individuální, v jeho věku může být spouštěčem i puberta - hormony. Na EEG byl také? Neměl na záznamu výraznější vlny théta?

Na EEG nebyl a ten název vln, nevím co to je.Ale to, že je zoufalá celá rodina je přesně. Vitaminy můžeme zkusit, uškodit nemohou, zkusili jsme už ledacos, tak proč ne tohle. A jak spolužák dopadl nevíte?

mrazik6
Zasloužilá kecalka 920 příspěvků 1 inzerát 28.04.19 21:05

Vím jen, že funguje - je řidič v MHD. Dřív nevyšel z domu, zhubl a měl i silné kožní problémy, absolutně bez energie a ve splínu. Netuším, jestli se léčil i jinak, ale jeho tatínek tvrdil, že po vyzkoušení kdečeho, zabralo až to béčko v silných dávkách - předávkovat se nemůže, nadbytek vymočí.

Stránka:  1 2 Další »
Váš příspěvek
Reklama