Kdy jste otěhotněly po potratu a jak probíhalo těhotenství?

Určitě hodně záleží na tom, jak daleko to první nepovedené těhotenství zašlo a jak se s tím žena vyrovnala…

Třeba já o první přišla opravdu hned na začátku, plod se nevyvíjel, nebylo srdíčko a nic.. Anembryomola. Z histologie mi nezjistili nic.
Byl to velký šok, protože jsem se samozřejmě moc těšila, hledala jsem si info na netu atd. Doktorka tomu dala ještě týden šanci a pořád nic, tak mě objednali na zákrok, to bylo posunutí ještě o skoro další týden. I těsně před zákrokem (operovala mě moje doktorka) ještě projistotu kontrolovala, jestli se nemýlí, ale bylo to jasné.
problém zjistili cca v 9 tt, revize cca v 11 tt.
Smutné to bylo dost, samozřejmě, že jsem si po operaci poplakala a tak. Člověk je nabitý hormonama, tak to s ním lomcuje.
Ještě se mnou na pooperačním pokoji byla mladá holčina, co vypadala, že šla na potrat, tak to jsem byla dost naštvaná. Že já o své dítě takto přijdu a ona jde dobrovolně Byl to ambulantní zákrok, takže jsem šla hned pár hodin po domů.

Ale jsem silný člověk, tak jsem se s tím docela rychle smířila a zaměřila jsem se na rychlou rekonvalescenci, cpala do sebe doktorkou doporučené vitamíny (kyselina listová + inositol) a měla jsem nařízeno 3 měsíce neotěhotnět, aby se tělo stačilo zregenerovat.

Snažila jsem se to nemyslet a zbytečně se neubíjet psychicky.
No a co se nestalo, otěhotněla jsem ke konci své tříměsíční lhůty, úplně neplánovaně
Další těhotenství bylo naprosto vzorové. Samozřejmě, že jsem se bála, tak jsem to o to víc prožívala, když jsem se z ultrazvuku dozvěděla, že je miminko v pořádku. NT screening, že dopadl dobře atd atd. až se dítě v pořádku a zdravé narodilo.

Kdybych potratila třeba ve 20tt, tak se s tím srovnávám určitě hůř. Nebo nedejbože třeba narozené mrtvé dítě Ale jsem zastánce toho, že příroda moc dobře ví, co dělá. A lepší je projít si x potratů, než pak mít postižené dítě.

Člověk musí být silný a vyrovnat se s tím, co nám osud nadělí. Dřív to bývalo daleko horší, třeba moje prababička měla 5 narozených dětí, z nichž se jen 3 dožily dospělosti. A žena se s tím prostě srovnat musela. Nemohla si dovolit psychicky se zhroutit a nestarat se o rodinu.
Takže asi tak.

Mám čtyři zdravé děti po bezproblémových těhotenstvích a porodech. První spontánní potrat v září 2016,příčina pravděpodobně hormonální nerovnováha při kojení, krátká luteální fáze, kterou jsem nikdy před tím nemívala. Potratila jsem spontánně na začátku 6. týdne, na revizi jsem nemusela. Znovu jsem otěhotněla po 6 cyklech, paradoxně ten potrat dal moje tělo zase dohromady, luteální fáze se vyrovnala, ovulace zase začala přicházet dřív. Stále jsem v té době kojila, ale už ne tak intenzivně jako v tom září. Teď jsem ve 13.týdnu, dítěti přestalo MM chutnat, pije tak jednou za dva dny, aby mi ulevilo od pocitů plných prsou. Mám strach, protože mám negativní rh faktor, po potratu jsem nedostala injekci, prý se do ukončeného 8.týdne při potratu nedává a nemělo by se nic stát. Mám za sebou prvotrimestrální screening včetně UTZ, kde je plod ještě o týden větší oproti termínu podle MS a vše se zdá v pořádku. V rámci tohoto screeningu mi dělali i testy krevní srážlivosti, rizika preeklapsie a růstové restrikce, vše mám negativní, což je uklidňující.
Souběhu těhotenství a kojení jsem se na začátku nebála, protože už jsem jednou při kojení normálně otěhotněla, donosila a porodila, kojila jsem tři měsíce obě děti společně. Na jednu stranu jsem si ještě jednou chtěla zopakovat tandem, na druhou stranu jsem ráda, že se dcera odstavila sama.

Upřímně, trochu na mě dolehl smutek v období Vánoc, ale nikdy před tím ani potom jsem se tím nějak nezabývala, netrpěla. Doufala jsem, že když jsem čtyřikrát otěhotněla a porodila, že až přijde čas, otěhotním znovu. Říkala jsem si, že jsou daleko horší tragédie týkající se těhotenství a porodu. Teď mám hlavně strach k vůli tomu negativnímu rh faktoru a že jsem nedostala injekci. Jinak nemám pocit, že by toto těhotenství po potratu bylo jiné, než ty ostatní předchozí. Jako pozitivum beru to, že lépe dovedu pochopit ženy, které se nějakou dobu marně snaží o dítě a nevyjde jim to úplně na poprvé.