Kdy jste otěhotněly po potratu a jak probíhalo těhotenství?

17
12.4.17 09:43

Kdy jste otěhotněly po potratu a jak probíhalo těhotenství?

Dobrý den, maminky,

připravujeme nový článek pro OnaDnes.cz, tentokrát na téma duhové děti (děti, které se narodily ženám po prodělaném potratu). Rádi bychom znali vaše osobní zkušenosti. Zajímalo by nás, v kolikátém týdnu jste o miminko přišly a jestli se vysvětlily příčiny potratu. Za jak dlouho potom jste znovu otěhotněly a v čem bylo toto těhotenství jiné.

Znáte termín duhové děti? Mluvily jste se svými dětmi o předchozím těhotenství?

Protože jde o citlivé téma, nebojte se odpovídat anonymně.

Těšíme se na vaše odpovědi,

eMimino.cz ve spolupráci s OnaDnes.cz

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

12.4.17 09:52

Před 13 lety jsem potratila cca v 10. týdnu, přišlo se na to na kontrole ve 12. tt. Znovu jsem otěhotněla 4 měsíce poté, vše probíhalo bez problémů, ale byla jsem hodně úzkostná - UZ mi dělali na každé kontrole a byla jsem za to ráda, protože to byla vždycky velká úleva vědět, že mimčo žije. Když už jsem začala cítit pohyby, bylo to lepší. Termín „duhové děti“ slyším prvně.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
12.4.17 10:17

Určitě hodně záleží na tom, jak daleko to první nepovedené těhotenství zašlo a jak se s tím žena vyrovnala…

Třeba já o první přišla opravdu hned na začátku, plod se nevyvíjel, nebylo srdíčko a nic.. Anembryomola. Z histologie mi nezjistili nic.
Byl to velký šok, protože jsem se samozřejmě moc těšila, hledala jsem si info na netu atd. Doktorka tomu dala ještě týden šanci a pořád nic, tak mě objednali na zákrok, to bylo posunutí ještě o skoro další týden. I těsně před zákrokem (operovala mě moje doktorka) ještě projistotu kontrolovala, jestli se nemýlí, ale bylo to jasné.
problém zjistili cca v 9 tt, revize cca v 11 tt.
Smutné to bylo dost, samozřejmě, že jsem si po operaci poplakala a tak. Člověk je nabitý hormonama, tak to s ním lomcuje.
Ještě se mnou na pooperačním pokoji byla mladá holčina, co vypadala, že šla na potrat, tak to jsem byla dost naštvaná. Že já o své dítě takto přijdu a ona jde dobrovolně :cert: Byl to ambulantní zákrok, takže jsem šla hned pár hodin po domů.

Ale jsem silný člověk, tak jsem se s tím docela rychle smířila a zaměřila jsem se na rychlou rekonvalescenci, cpala do sebe doktorkou doporučené vitamíny (kyselina listová + inositol) a měla jsem nařízeno 3 měsíce neotěhotnět, aby se tělo stačilo zregenerovat.

Snažila jsem se to nemyslet a zbytečně se neubíjet psychicky.
No a co se nestalo, otěhotněla jsem ke konci své tříměsíční lhůty, úplně neplánovaně :mrgreen:
Další těhotenství bylo naprosto vzorové. Samozřejmě, že jsem se bála, tak jsem to o to víc prožívala, když jsem se z ultrazvuku dozvěděla, že je miminko v pořádku. NT screening, že dopadl dobře atd atd. až se dítě v pořádku a zdravé narodilo.

Kdybych potratila třeba ve 20tt, tak se s tím srovnávám určitě hůř. Nebo nedejbože třeba narozené mrtvé dítě :,( :,( :,( Ale jsem zastánce toho, že příroda moc dobře ví, co dělá. A lepší je projít si x potratů, než pak mít postižené dítě.

Člověk musí být silný a vyrovnat se s tím, co nám osud nadělí. Dřív to bývalo daleko horší, třeba moje prababička měla 5 narozených dětí, z nichž se jen 3 dožily dospělosti. A žena se s tím prostě srovnat musela. Nemohla si dovolit psychicky se zhroutit a nestarat se o rodinu.
Takže asi tak.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.4.17 10:33

@OnaDnes Zmlklé těhotenství v 7. týdnu, otěhotněla jsem po 4 měsících na první pokus. Těhotenství bylo jiné v tom, že jsem měla nízko placentu a v od 9. měsíce jsem měl rizikové těhotenství s klidovým režimem. Porod vyvolávaný, proběhl hladce a bez komplikací. Odměnou je dokonalá holčička, která je celý den jako sluníčko, usměvavá, spokojená, hodná a nesmírně šikovná. O potratu jsem s dětmi nemluvila a ani nebudu, nevidím důvod.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.4.17 11:12

Mám čtyři zdravé děti po bezproblémových těhotenstvích a porodech. První spontánní potrat v září 2016,příčina pravděpodobně hormonální nerovnováha při kojení, krátká luteální fáze, kterou jsem nikdy před tím nemívala. Potratila jsem spontánně na začátku 6. týdne, na revizi jsem nemusela. Znovu jsem otěhotněla po 6 cyklech, paradoxně ten potrat dal moje tělo zase dohromady, luteální fáze se vyrovnala, ovulace zase začala přicházet dřív. Stále jsem v té době kojila, ale už ne tak intenzivně jako v tom září. Teď jsem ve 13.týdnu, dítěti přestalo MM chutnat, pije tak jednou za dva dny, aby mi ulevilo od pocitů plných prsou. Mám strach, protože mám negativní rh faktor, po potratu jsem nedostala injekci, prý se do ukončeného 8.týdne při potratu nedává a nemělo by se nic stát. Mám za sebou prvotrimestrální screening včetně UTZ, kde je plod ještě o týden větší oproti termínu podle MS a vše se zdá v pořádku. V rámci tohoto screeningu mi dělali i testy krevní srážlivosti, rizika preeklapsie a růstové restrikce, vše mám negativní, což je uklidňující.
Souběhu těhotenství a kojení jsem se na začátku nebála, protože už jsem jednou při kojení normálně otěhotněla, donosila a porodila, kojila jsem tři měsíce obě děti společně. Na jednu stranu jsem si ještě jednou chtěla zopakovat tandem, na druhou stranu jsem ráda, že se dcera odstavila sama.

Upřímně, trochu na mě dolehl smutek v období Vánoc, ale nikdy před tím ani potom jsem se tím nějak nezabývala, netrpěla. Doufala jsem, že když jsem čtyřikrát otěhotněla a porodila, že až přijde čas, otěhotním znovu. Říkala jsem si, že jsou daleko horší tragédie týkající se těhotenství a porodu. Teď mám hlavně strach k vůli tomu negativnímu rh faktoru a že jsem nedostala injekci. Jinak nemám pocit, že by toto těhotenství po potratu bylo jiné, než ty ostatní předchozí. Jako pozitivum beru to, že lépe dovedu pochopit ženy, které se nějakou dobu marně snaží o dítě a nevyjde jim to úplně na poprvé.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.4.17 12:30

Otěhotněla jsem nečekaně v lednu 2014. Zjistila jsem to pomocí domácího těh. testu v únoru. Abych pravdu řekla, měla jsem trošku strach, protože jsem na dítě ještě nebyla připravená. Byla jsem sice vdaná, ale dělala jsem dálkově VŠ, práci jsem měla jen 3 měsíce… Manželovi jsme to chtěla říct na Valentýna. ALE. Samovolně jsem potratila, než jsem mu to stačila oznámit. Bylo to asi stresem a fyzickou námahou v práci, dojíždění do školy, absolutně žádný volný čas. Nakonec jsem mu to ani neřekla, nechtěla jsem ho vyděsit, že nebudeme mít nikdy děti atd. A hlavně jsem nechtěla, aby se to dozvěděla rodina, protože by to neustále řešili a posílali mě ke všem možným doktorům. Nechala jsem to plavat, věnovala jsem se práci a studiu. Začali jsme se o dítěti čím dál víc bavit a nechali jsme TOMU volný průběh od dubna. První měsíc se to nepovedlo a dost jsem brečela. Myslela jsem, že jsem neplodná atd. Ale další měsíc jsem měla pozitivní test. :-) V práci jsem to musela říct ve 3.měsíci, protože jsem tam tahala těžké krabice atd. Neustále jsem zvracela, nic jsem nedokázala sníst ani vypít. Týden jsem ležela na kapačkách. Rodině bych to nejradši řekla až s dítětem v náručí, protože jsem měla strach, abych ho donosila. Musela jsem pořád ležet, všechno mě bolelo. Ale vše dopadlo dobře, máme krásného syna, který se narodil přesně rok po potratu. Porod jsem měla hodně těžký, pro mě se zdrav. následky psych. i fyzickými. V tu nejhorší chvíli porodu jsem si na potrat vzpomněla, a v hlavě jsem si pořád opakovala tlač, tlač, musíš, ať o něj zase nepřijdeš. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem měla sílu podržet ho v náručí až následující den. O potratu nechci nikdy nikomu říct. Je to pro mě strašně citlivá věc. Možná i kvůli tomu jsem na syna hrozně upnutá.. Rok a půl jsem hrozně trpěla, když jsem ho musela dát na hlídání třeba babičce, abych šla k lékaři atp. Teď je to trochu lepší, ale pořád jsem neklidná, když nevím, jestli se mu něco nestalo, jestli je teple oblečený, najezený.. :-/ Chceme ještě jedno dítě, abych se od něj dokázala trošku odpoutat. Do budoucna by to nedělalo dobrotu.
Moje mamka přede mnou čekala holčičku, přišla o ni v 7. měsíci. Ve vesnici si na ni každý ukazoval, to je ta! Vše co by připomínalo dítě musela babička schovat na hůru, než mamka přijela z porodnice s prázdnou náručí. Měla velké problémy zastavit laktaci. Do práce šla po 8-mi týdnech. Nesla to těžce, ale zvládla to. Za rok jsem se narodila já, za další 3 roky bratr. O dítěti přede mnou jsem se dozvěděla až v pubertě, když bylo něco podobného v seriálu, na který jsme se zrovna dívali. Mamka na ni někdy vzpomíná, když by měla narozeniny, jaká by byla, jak by vypadala. Ale vždycky dodá, že kdyby žila ona, nebyla bych já, protože by se na 2 děti blízko po sobě nedala. Tak je to pro ni trošku lehčí, že na nás nečekala moc dlouho. Příčinou potratu byla asi závadná voda ze studny a ozáření Černobylem.
Kvůli mamce musím vložit anonymně.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
12.4.17 15:09

Podstoupila jsem ukončení těhotenství v 21tt pro malformaci Down. Přes to, že toto těhotenství vzniklo na první pokus, vlastně neplánovaně, a oba jsme byli zdraví, nemohla jsem další tři roky otěhotnět. Měla jsem v sobě obrovskou vinu za to, že dítě bylo nemocné. Prošla jsem kineziologii a teprve po ní se mi ulevilo. Po třech letech jsme podstoupili IVF s genetickou diagnostikou a na první pokus jsme počali dcerku. Samozřejmě jsem se v těhotenství bála i kýchnout, abych o miminko nepřišla… I když pro nás byla tragedie přijít o první miminko, dostali jsme s partnerem velký dar. Zjistili jsme, že opravdu patříme k sobě. Kdyby nám to první dítě zůstalo, asi bych celý život přemýšlela o tom, že je se mnou možná jen kvůli tomu dítěti. Takto jsme si spolu vyzkoušeli to dobré i zlé. Po potratu jsem o tom potřebovala mluvit, ale okolí dělalo jako by žádné těhotenství ani dítě nikdy nebylo. Měli strach, že mi tím budou ubližovat, ale já se naopak cítila jako máma, jen moje dítě nebylo se mnou, ale v nebi. Jednou svým dětem povím, že mají ještě bratříčka.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama