Kdy poprvé k psychologovi?

Moje dcera zase měla fobii ze sněhu. Nešlápla na něj ani omylem. Jednou jsme byli na návštěvě bez kočáru, to už jí byly 2 roky a napadl sníh. Nezvládla jsem jí nést celou cestu domů, vřískala na celé kolo, úplně poskakovala když na něj musela šlápnout. Přešlo jí to až ten další rok, naštěstí. To jí byly 3. Nastupovala do školky a netuším, co by se dělo, kdyby se pořád toho sněhu bála. Taky měla hrůzu ze strejdy. Ječela, jen ho uviděla. Manželův bratr jí nikdy nic neudělal, nikdy s ním nebyla sama. Na nikoho jiného takhle nereagovala. Ani na cizí lidi. Stačilo, aby jí řekl ahoj a dcera ječela, běžela do jiné místnosti. V mém náručí pak zvládla být s ním v jedné místnosti. Víc ani nápad. Přešlo jí to tak ve 4 letech. Tchýně kroutila hlavou, říkala, jaká je hlupačka, že strejda je hodnější než její táta. U žádného psychologa jsem nebyla, nepřišlo mi, že by se to muselo hned řešit u psychologa. Tím chci říct, že bych to řešila až bude trochu starší, třeba ve školce. Do té doby se může všechno změnit.