Křičím na své osmiměsíční dítě, když pláče

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
26.6.22 19:45

Křičím na své osmiměsíční dítě, když pláče

Mám hodné dítě. Dobře spí, dobře jí, miluju ji, jen prostě prochází obdobím, kdy nejde odložit, jinak začne řvát. Když jdu na záchod, vím, že musím být rychlá, že prořve celou dobu. Uklidní se, jen když si sednu na zem vedle ní, nemůžu ani vstát, aniž by nezačala plakat, takže se cítím jak ve vězení.

Dřív jsem z toho byla úplně nepříčetná, nikdy jsem ji neuhodila, ale třásla jsem s ní. Taky jsem se strašně hádala s manželem, když přišel domů. Začala jsem brát antidepresiva a
hodně se to zlepšilo, s manželem už se nehádám, už se mi nestává, že bych ji chtěla uhodit, ale pořád jsem zoufalá z toho, že ji musím pořád nosit, je dost těžká, nebo s ní sedět na zemi.

Mám podporu, manžel mi pomáhá, není to tak, že bych neměla ani chvíli pro sebe.

Ale prostě když dlouho brečí, zvedám na ni hlas, křičím „Co je zase?“ nebo „Už to stačí!“. Manžel by chtěl, abych to nedělala, je na mě hodný, ale říká mi, že máme hodné dítě a že prostě všechny děti brečí. Chodím na terapii a beru ty AD, je to trochu lepší, ale úplně jsem se toho nezbavila, nesnáším ten hluk.

Vím, že jako matka v tomhle stojím za houby, cítím se mizerně. Máte to taky tak? Bude to časem lepší? Mám strach, že to bude horší, že to bude trvat ještě dlouho. Možná jsem vůbec neměla mít děti. Každou noc se modlím, aby byla holčička zdravá a nic jí nechybělo, ale dost možná jsem jediná, kdo jí ubližuje.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
716
26.6.22 20:01

Dětský pláč je hodně iritující. O tom žádná. A období, kdy na tobě to dítě pořád visí, je také náročné. Ale je to jak to je. Je to tak, jak má být. A já třeba na mimina a batolata nikdy neřvala, protože se mám ráda. Po tom křiku by ten jejich pláč a můj pocit selhání byl ještě horší. Když se ovládnu, ta nekomfortní situace mnohem rychleji zmizí než kdybych se neovládla. Ale mezi zuby jsem mnohdy drtila peprná slova s mnoha er :-), abych upustila páru a přitom nezmařila svoji šanci to dítě rychle uklidnit :-).
Toto období, kdy tě to dítě vedle sebe pořád potřebuje, přejde. Opravdu ano, neboj se.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3993
26.6.22 20:07

No, vim, ze jsem byla v koncich, kdyz dcera hodne plakala..,ale tak myslim jen behem sestinedeli..to jsem taky na ni houkla, ze proste nevim co chce, nebo jsem bulela taky…,ale pozdeji uz ne..chapu, ze je to vycerpavajici, ale musi se to prezit, ted ti pomuzou tak spunty do usi a nositko.., ale urcite to musis resit, jinak se z toho zblaznis, az se zacne vztekat, odmlouvat, provokovat.. zkus si precist neco o vychove, doporucuju treba skupinu dovychovat na fb, treba ti to pomuze se do budoucna pripravit, at to zvladas bez kriku. Drzim palce

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
63
26.6.22 20:09

Jak jako třásla? To si děláš srandu? Proč řveš na svoje dítě, který prochází separačkou? Jak by bylo tobě, kdybys měla třeba hroznej panickej záchvat a tvoje nejbližší osoba na tebe začla řvát? Chápeš, že timhle chováním to dítě můžeš narušit do konce života? Je mi úplně zle z tý představy, co si to dítě prožívá :pocitac:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
784
26.6.22 20:09

Máš možnost, aby ti někdo pomohl?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1665
26.6.22 20:15

U nás to bylo to samý, ale tak ten 9. snad 10. měsíc. Dnes jde dceři pátý rok a celkově hodnotím tohle miminovské období za nejhorší vůbec. Zlatý třetí rok. V těch jejích deseti měsících jsem opravdu nemohla ani na záchod. Řev, řev a řev. Mně pomohlo odejít do jiné místnosti, sednout si na postel, vzít hlavu do dlaní a počítat, nadávat, někdy brečet. Občas jsem se tam jen tak kývala dopředu a dozadu jak to dělají nekterí autíci. Malá se neuklidnila, naopak řvala ještě víc. Ale uklidnila jsem se já, protože mi za těch pár minut došlo, jak mě to dítě potřebuje, miluje a že jsem celý jeho svět. Někdy se chudák doplazila přes celou halu až ke mně a mně jí v tu chvíli bylo tak líto.
Nekřič po ní, netřep s ní,… vydrž. Opravdu to přejde.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1645
26.6.22 20:15

Dcera má asi separační úzkost. Je to jen období, které stoprocentně přejde. S dítětem neuděláš nic, spíš dál pracuj na svém sebeovládání. Třesení miminem je tabu. A souhlasím s tím, že křik ničemu nepomáhá, dítě pak jen brečí ještě víc. Já jsem v nejkritičtějších chvílích dala dítě do postýlky a šla vypustit páru do vedlejší místnosti. Pak jsem se vrátila a všechno bylo zas relativně v klidu.

Je to těžké, ale jako všechno v kojeneckém a batolecím věku to přejde. Teď je doba, kdy tu máš být pro ni. Tak to prostě je, je to nevyhnutelná součást mateřství a budování vašeho vztahu do budoucna. Za pár let bude lítat venku s kámoškama a všechno bude zas jinak. Takže vydržet, jiná rada není.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
800
26.6.22 20:20

Neboj se, zlepší se to. Za par měsíců už bude chodit, bude lépe spát a bude z ni partacka. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
27502
26.6.22 20:32

Pokud to takhle nezvládáš, tak jdi do práce a na rodičák ať jde otec. Chápu, že je to náročný, ale pokud musíš brát kvůli normálnímu pláči antidepresiva, není to v pořádku a dítě to odnáší. Ono teď potřebuje vedle sebe laskavýho člověka, co ho při pláči obejme a ne na něj začně řvát. Aspoň na půl roku si to doma prohoďte.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
11190
26.6.22 20:38

Už jsi někdy četla tohle? Když si chvíli pobřeci a dojdes si na záchod, svět se nezboří. Netres s tím dítětem! https://sancedetem.cz/…eneho-ditete

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1411
26.6.22 20:39

Typická separační úzkost, je to normální a projde si tím asi každé dítě (moje skóre 3 ze 3). Každopádně křičet na miminko a dokonce s ním třást, to je fakt špatně.. tak holt budeš mít dítě furt na ruce, já si je brala i na wc s sebou :nevim: Je to jen období, dítě potřebuje ujištění, že tam s ním jsi.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
343
26.6.22 20:48

Ma separacku asi. Já ti rozumím, zakládala jsem tu kdysi diskuzi s podobným obsahem, ale to byla mala úplně mini. Teď ma 10 měsíců a je to lepší, ale taky jsem ji měla porad na ruce v tom 8. mesíci. Teď je zlata, hraje si sama klidně i několik minut, a i na ten záchod si zajdu. A když zrovna brečí, no boooze, tak přestane až se z wc vratim.
Já nekricela na malou, ale s manželem jsme se dost hádali. porad na sebe sem tam stekame, ale lepší se to.
Já mám teda s placem problem v noci, a ze mi mala skoro vůbec nespí. Takže v noci jsem fakt nepříjemná, ale zase, ne na malou. Spis placu s ni, zoufalstvim a únavou, nebo ji dam manželovi na chvilku a jdu se jinam uklidnit. Ale přejde to
Rozhodne na ni ale prestan křičet a třást ji. Tím ji jen ublizis

Příspěvek upraven 26.06.22 v 20:56

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
26.6.22 20:50

Hele, prošla jsem si něčím podobným a také užívám AD. Na dítko jsem zvyšovala hlas, bylo mi mizerně a nechtěla jsem se o ní starat a přitom byla a je zlatý dítě. Strašně si to zpětně vyčítám, že jsem to nezačala řešit dřív.
Pokud máš takové stavy, tak to řeš s tím, kdo ti ty antidepresiva napsal a určitě navrhne nějaké řešení - schůzky s psychologem, změna nebo navýšení meditace. Mně řekli, že kdyby cokoli zhoršilo nebo začaly vtíravé myšlenky, tak není nic jednoduššího než zvednout telefon. I v tomhle jen to pro mě úleva, že vím, že kdyby toho bylo moc, tak to řeším a odborníkem.
Jediné, co mě dohnalo na psychiatrii bylo, že jsem se bála, že bych jednou svému dítěti třeba ublížila…

Takže zítra hned ráno zavolej a řeš to. Promiň, ale svým chováním tomu dítěti ubližuješ…

  • Citovat
  • Nahlásit
1935
26.6.22 20:56

Měli by tě zavřít do blázince. Třesení může dítěti vážně ublížit a řevem z ní uděláš neurotika. Každá matka je na prášky ze separační úzkosti dítěte, ale normální matka netřese s takto malým dítětem a ani na něj neřve. Když je vyřízená, hlídá manžel nebo babička, najme si přechodně chůvu atd., ale nechová se nepříčetně.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2497
26.6.22 20:56

Asi bude mít separačku, je pro ni teď hodně důležité, aby byla s tebou v neustálém kontaktu. Co třeba nositko, neuvazovala jsi nad nim? Nebo nepoužíváte? Možná by to pro tebe bylo příjemnější, ze nemusíš dceru nosit na rukou nebo s ni jen sedět/ležet na zemi, ale budeš moct třeba dělat i nějaké domácí práce nebo si dojít na to WC bez křiku :D a malé by se tam mohlo taky líbit, bude se koukat okolo sebe a zároveň bude u tebe :).

Já když chytam nerva na dceru, tak se snažím si zvedomit, jaká je - jak má malinký nos, veliké oči, krere na mě s upřímnou láskou a bezmeznou důvěrou koukají, černé vlasky na hlavě, malinké prstíky, kteryma se mě snaží držet atd. A on ten vztek a naštvaní většinou vystřídá veliká láska, lítost, pochopení… no a když to nepomůže, tak raději ji řvoucí polozim do postýlky na chvíli samotnou a jdu se za zavřenými dveřmi někam vyvztekat, vyrvat, vyskakat, proste dostat ze sebe tu negativní emoci. Ona za to nemůže, ale ani ty nemůžeš za to, že ten její pláč v tobě vyvolává takové silne negativní emoce. Často to muze být způsobeno tím, že samy jsme jako děti musely naše emoce potlačovat, nesměly jsme se zlobit, plakat, být naštvaný apod. Ale věřím, že když odchazis na terapie a beres léky, ze to bude lepší :) a dcera taky poroste a stane se samostatnejsi jednotkou, začne chodit, bude chtít poznávat, začne mluvit, bude schopna ti říct, co chce a nechce :). Neboj, bude dobře :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat