Křičím na své osmiměsíční dítě, když pláče
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Trápí vás poporodní deprese? Přečtěte si důležité rady eMimina
Poporodní splín? Zeptejte se na vše, co vás zajímá, odborníka
Reakce:
Dětský pláč je hodně iritující. O tom žádná. A období, kdy na
tobě to dítě pořád visí, je také náročné. Ale je to jak to je. Je to
tak, jak má být. A já třeba na mimina a batolata nikdy neřvala, protože
se mám ráda. Po tom křiku by ten jejich pláč a můj pocit selhání byl
ještě horší. Když se ovládnu, ta nekomfortní situace mnohem rychleji
zmizí než kdybych se neovládla. Ale mezi zuby jsem mnohdy drtila peprná
slova s mnoha er 
, abych upustila páru a přitom nezmařila svoji
šanci to dítě rychle uklidnit .
Toto období, kdy tě to dítě vedle sebe pořád potřebuje, přejde. Opravdu
ano, neboj se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
No, vim, ze jsem byla v koncich, kdyz dcera hodne plakala..,ale tak myslim jen behem sestinedeli..to jsem taky na ni houkla, ze proste nevim co chce, nebo jsem bulela taky…,ale pozdeji uz ne..chapu, ze je to vycerpavajici, ale musi se to prezit, ted ti pomuzou tak spunty do usi a nositko.., ale urcite to musis resit, jinak se z toho zblaznis, az se zacne vztekat, odmlouvat, provokovat.. zkus si precist neco o vychove, doporucuju treba skupinu dovychovat na fb, treba ti to pomuze se do budoucna pripravit, at to zvladas bez kriku. Drzim palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Jak jako třásla? To si děláš srandu? Proč řveš na svoje dítě,
který prochází separačkou? Jak by bylo tobě, kdybys měla třeba hroznej
panickej záchvat a tvoje nejbližší osoba na tebe začla řvát? Chápeš,
že timhle chováním to dítě můžeš narušit do konce života? Je mi
úplně zle z tý představy, co si to dítě prožívá 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
U nás to bylo to samý, ale tak ten 9. snad 10. měsíc. Dnes jde dceři
pátý rok a celkově hodnotím tohle miminovské období za nejhorší vůbec.
Zlatý třetí rok. V těch jejích deseti měsících jsem opravdu nemohla ani
na záchod. Řev, řev a řev. Mně pomohlo odejít do jiné místnosti, sednout
si na postel, vzít hlavu do dlaní a počítat, nadávat, někdy brečet.
Občas jsem se tam jen tak kývala dopředu a dozadu jak to dělají nekterí
autíci. Malá se neuklidnila, naopak řvala ještě víc. Ale uklidnila jsem se
já, protože mi za těch pár minut došlo, jak mě to dítě potřebuje,
miluje a že jsem celý jeho svět. Někdy se chudák doplazila přes celou halu
až ke mně a mně jí v tu chvíli bylo tak líto.
Nekřič po ní, netřep s ní,… vydrž. Opravdu to přejde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Dcera má asi separační úzkost. Je to jen období, které stoprocentně přejde. S dítětem neuděláš nic, spíš dál pracuj na svém sebeovládání. Třesení miminem je tabu. A souhlasím s tím, že křik ničemu nepomáhá, dítě pak jen brečí ještě víc. Já jsem v nejkritičtějších chvílích dala dítě do postýlky a šla vypustit páru do vedlejší místnosti. Pak jsem se vrátila a všechno bylo zas relativně v klidu.
Je to těžké, ale jako všechno v kojeneckém a batolecím věku to přejde. Teď je doba, kdy tu máš být pro ni. Tak to prostě je, je to nevyhnutelná součást mateřství a budování vašeho vztahu do budoucna. Za pár let bude lítat venku s kámoškama a všechno bude zas jinak. Takže vydržet, jiná rada není.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Neboj se, zlepší se to. Za par měsíců už bude chodit, bude lépe spát
a bude z ni partacka. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Pokud to takhle nezvládáš, tak jdi do práce a na rodičák ať jde otec. Chápu, že je to náročný, ale pokud musíš brát kvůli normálnímu pláči antidepresiva, není to v pořádku a dítě to odnáší. Ono teď potřebuje vedle sebe laskavýho člověka, co ho při pláči obejme a ne na něj začně řvát. Aspoň na půl roku si to doma prohoďte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Už jsi někdy četla tohle? Když si chvíli pobřeci a dojdes si na záchod, svět se nezboří. Netres s tím dítětem! https://sancedetem.cz/…eneho-ditete
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Typická separační úzkost, je to normální a projde si tím asi každé
dítě (moje skóre 3 ze 3). Každopádně křičet na miminko a dokonce
s ním třást, to je fakt špatně.. tak holt budeš mít dítě furt na ruce,
já si je brala i na wc s sebou 
Je to jen období, dítě potřebuje
ujištění, že tam s ním jsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Ma separacku asi. Já ti rozumím, zakládala jsem tu kdysi diskuzi
s podobným obsahem, ale to byla mala úplně mini. Teď ma 10 měsíců a je
to lepší, ale taky jsem ji měla porad na ruce v tom 8. mesíci. Teď je
zlata, hraje si sama klidně i několik minut, a i na ten záchod si zajdu.
A když zrovna brečí, no boooze, tak přestane až se z wc vratim.
Já nekricela na malou, ale s manželem jsme se dost hádali. porad na sebe sem
tam stekame, ale lepší se to.
Já mám teda s placem problem v noci, a ze mi mala skoro vůbec nespí.
Takže v noci jsem fakt nepříjemná, ale zase, ne na malou. Spis placu s ni,
zoufalstvim a únavou, nebo ji dam manželovi na chvilku a jdu se jinam
uklidnit. Ale přejde to
Rozhodne na ni ale prestan křičet a třást ji. Tím ji jen ublizis
Příspěvek upraven 26.06.22 v 20:56
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Hele, prošla jsem si něčím podobným a také užívám AD. Na dítko jsem
zvyšovala hlas, bylo mi mizerně a nechtěla jsem se o ní starat a přitom
byla a je zlatý dítě. Strašně si to zpětně vyčítám, že jsem to
nezačala řešit dřív.
Pokud máš takové stavy, tak to řeš s tím, kdo ti ty antidepresiva napsal
a určitě navrhne nějaké řešení - schůzky s psychologem, změna nebo
navýšení meditace. Mně řekli, že kdyby cokoli zhoršilo nebo začaly
vtíravé myšlenky, tak není nic jednoduššího než zvednout telefon.
I v tomhle jen to pro mě úleva, že vím, že kdyby toho bylo moc, tak to
řeším a odborníkem.
Jediné, co mě dohnalo na psychiatrii bylo, že jsem se bála, že bych jednou
svému dítěti třeba ublížila…
Takže zítra hned ráno zavolej a řeš to. Promiň, ale svým chováním tomu dítěti ubližuješ…
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Měli by tě zavřít do blázince. Třesení může dítěti vážně ublížit a řevem z ní uděláš neurotika. Každá matka je na prášky ze separační úzkosti dítěte, ale normální matka netřese s takto malým dítětem a ani na něj neřve. Když je vyřízená, hlídá manžel nebo babička, najme si přechodně chůvu atd., ale nechová se nepříčetně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Asi bude mít separačku, je pro ni teď hodně důležité, aby byla
s tebou v neustálém kontaktu. Co třeba nositko, neuvazovala jsi nad nim?
Nebo nepoužíváte? Možná by to pro tebe bylo příjemnější, ze nemusíš
dceru nosit na rukou nebo s ni jen sedět/ležet na zemi, ale budeš moct
třeba dělat i nějaké domácí práce nebo si dojít na to WC bez křiku
a malé by se tam mohlo taky líbit, bude se
koukat okolo sebe a zároveň bude u tebe .
Já když chytam nerva na dceru, tak se snažím si zvedomit, jaká je - jak
má malinký nos, veliké oči, krere na mě s upřímnou láskou a bezmeznou
důvěrou koukají, černé vlasky na hlavě, malinké prstíky, kteryma se mě
snaží držet atd. A on ten vztek a naštvaní většinou vystřídá veliká
láska, lítost, pochopení… no a když to nepomůže, tak raději ji řvoucí
polozim do postýlky na chvíli samotnou a jdu se za zavřenými dveřmi někam
vyvztekat, vyrvat, vyskakat, proste dostat ze sebe tu negativní emoci. Ona za
to nemůže, ale ani ty nemůžeš za to, že ten její pláč v tobě
vyvolává takové silne negativní emoce. Často to muze být způsobeno tím,
že samy jsme jako děti musely naše emoce potlačovat, nesměly jsme se
zlobit, plakat, být naštvaný apod. Ale věřím, že když odchazis na
terapie a beres léky, ze to bude lepší a dcera taky poroste a stane se samostatnejsi
jednotkou, začne chodit, bude chtít poznávat, začne mluvit, bude schopna ti
říct, co chce a nechce . Neboj, bude dobře 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Muže na mateřskou babička dítěte?
- Jednorázový příspěvek na dítě
- Pozitivní testy na hcg i když v krvi žádné není
- Problemovy ex(otec dítěte)
- Svěření dítě do matčiny péče
- Hádáme se neustále kvůli výchově dítěte
- První dítě IVF, druhé přirozeně a třetí se podařilo jak?
- Držíte dietu po jednorázovém průjmu?
Mám hodné dítě. Dobře spí, dobře jí, miluju ji, jen prostě prochází obdobím, kdy nejde odložit, jinak začne řvát. Když jdu na záchod, vím, že musím být rychlá, že prořve celou dobu. Uklidní se, jen když si sednu na zem vedle ní, nemůžu ani vstát, aniž by nezačala plakat, takže se cítím jak ve vězení.
Dřív jsem z toho byla úplně nepříčetná, nikdy jsem ji neuhodila, ale třásla jsem s ní. Taky jsem se strašně hádala s manželem, když přišel domů. Začala jsem brát antidepresiva a
hodně se to zlepšilo, s manželem už se nehádám, už se mi nestává, že bych ji chtěla uhodit, ale pořád jsem zoufalá z toho, že ji musím pořád nosit, je dost těžká, nebo s ní sedět na zemi.
Mám podporu, manžel mi pomáhá, není to tak, že bych neměla ani chvíli pro sebe.
Ale prostě když dlouho brečí, zvedám na ni hlas, křičím „Co je zase?“ nebo „Už to stačí!“. Manžel by chtěl, abych to nedělala, je na mě hodný, ale říká mi, že máme hodné dítě a že prostě všechny děti brečí. Chodím na terapii a beru ty AD, je to trochu lepší, ale úplně jsem se toho nezbavila, nesnáším ten hluk.
Vím, že jako matka v tomhle stojím za houby, cítím se mizerně. Máte to taky tak? Bude to časem lepší? Mám strach, že to bude horší, že to bude trvat ještě dlouho. Možná jsem vůbec neměla mít děti. Každou noc se modlím, aby byla holčička zdravá a nic jí nechybělo, ale dost možná jsem jediná, kdo jí ubližuje.