Má cenu se snažit budovat společnou budoucnost?

No, vzala sis spindiru, ktery na poradek neni. Nevim, zda v takove rodine vyrostl nebo ne. Asi ti nezbyva nic jineho, nez se obrnit trpelivosti a ucit ho udrzovat poradek a uklizet po sobe. Urcite byl takovy i pred svatbou, a jak pises, pred narozenim ditete jsi to neresila. To je skoda.
Rozvest se jen kvuli tomu mi prijde zbytecne. Krome bordelarstvi si na nic nestezujes. Tak ho budes muset poradku naucit, kdyz ho to nenaucili jeho rodice. Bude to drina. Preji pevne nervy 

Ahojky s tim uklidem jsme to meli uplne stejne. Co jsem doma s malou, tak uklizim jen a pouze ja- a vlastbe vsechno delam ja. Ale beru to tak, ze sem stejne doma a nemuzu po muzi chtit, aby po celym dni v praci jeste slapal doma. Ale teda to, co pises, tak to uz je fakt lempl a dobytek- promin ten vyraz, ale neumyty a plesnivy talire? A po par dnech v porodnici? Bezlob se na me, ale jak by to vypadalo, kdyby se ti nedejboze neco stalo a tys byla mimo na dyl? Ja byla v porodce 12 dni a pak dalsi necely mesic v nemocnici a nedokazu si ani predstavit, jak by to tady vypadalo, kdyby byl muj muz stejnej lenoch, jako ten tvuj asi bych se snazila si s nim nejak promluvit a kdyz by to prislo v nivec, asi bych sla svoji cestou. Drzim palce

@tasa Tak on nejspíš na plný pracuje, ale dělá třeba dvanáctky 

Mam doma chlapa kteremu domaci prace take nic nerikaji kazdopadne aspon o maleho se obcas stara a donutila sem i prebalovat proste jsem schvalne zaspala kdyz sem sla k doktoroj a bylo domluveno ze pohlida( mela sem elektrorehabilitaci a s prckem bych se tam nedostala) a pri odchodu mu proste rekla ze nestiham a proste ho musi prebalit a od te doby funguje muzu je nechat samotne dojit vklidu nakoupit nebo k lekari a on pohlida prebali i nakrmi dokonce me kolikrat i posila pryc aby mohl s prckem byt sam doma a starat se
Rozhodne bych se kuli tomu nerozvadela proste ho to musis naucit a to chce cas a trpelivost
Doufam ze nak pomuze

@Anonymní píše:
Ahoj, z pochopitelných důvodů vkládám anonymně, nechci, aby mě v tomto příběhu poznala rodina či přátelé. Je to dlouhé, nedá se to zkrátit, a samozřejmě nenutím nikoho to číst.

Jak začít- po porodu prvního dítěte jsem nadobro ztratila růžové brýle a zjistila, jaká je realita našeho manželství.
Rozhodně nemůžu říct že je vina jen na jeho straně, i on to se mnou má asi občas těžké, snadno se vytočím, jsem na něj občas dost hnusná, nicméně k tomu občas mám důvod.
Dřív jsme oba pracovali, přes týden jsem bordel doma nějak snášela, o víkendu uklidila, a nanovo. Teď jsem na mateřské, a samozřejmě nechci čekat, až se jemu laskavě bude chtít „pomoci“ mi s úklidem, což se mu nechce nikdy. Jeho pomoc spočívá v tom, že pohlídá chvíli dítě, abych já mohla uklidit, uvařit a dát si sprchu bez neustálého odbíhání k dítěti, bez dítěte v šátku nebo na ruce, a to jindy, než v noci .
Jeho veškerá péče o domácnost spočívá v tom, že cca jednou za dní vyčistí filtr v akváriu (10 minut práce) a zaleje kytky (20 minut).
Já dělám zbytek činností: peru, žehlím, vařím, peču, vysávám a vytírám 120 m2, starám se o dítě (občas si ho vezme na hodinu ven do kočárku, ale to spíš výjimečně), starám se o zvířata, udržuju pořádek v domě. Potud ještě v pořádku, jenže když k tomu přidám, že on po sobě ani neodnese nádobí, ani nezasune židli u stolu, ani se neohlédne na wc, ani nesebere papírek který mu upadne z ruky a když mu ho podám, odloží ho na nejbližší komodu kde ho nechá, dokud ho neuklidím, už je toho prostě moc. Připadám si jako služka.
Definitivní procitnutí přišlo ve chvíli, kdy jsem se vrátila domů z porodnice, a doma to vypadalo jako v chlívě. Všude nádobí se zbytky jídla (které mu navařila moje maminka), na něm plíseň, všude chlupy, prach, záchod hnusnej, umyvadlo neumytý, ve sprcháči špína první den po návratu z porodnice, oteklé nohy že se na nich téměř nedalo stát, sešitá, a uklízela jsem do tří hodin ráno. Prý neměl čas, tři dny volna než nás pustili totiž trávil hraním PC her a koukáním na TV.
Samozřejmě jsem se to snažila řešit po dobrém, po zlém, domluvou, přednesením faktů, nic nepomáhá. On prostě doma nemusel nic dělat, a tak si myslí, že to tak funguje všude. Ovšem rozdíly mezi domácností jeho rodičů a naší jsou obrovské.
Ani naše finanční situace není nejrůžovější, při přechodu na RD klesl můj příjem o cca 20 tisíc, pořádný chlap by si k práci vzal třeba ještě brigádu ve volných dnech (15 dní v měsíci). Můj chlap je moc unavený. Nabídla jsem, že tedy na brigádu budu chodit já, nemám s tím problém, jenže on má problém pohlídat naše dítě, protože by ho musel přebalit.

Snažím se to zkrátit, leč se to příliš nedá. V současné chvíli denně uvažuju nad tím, zda má náš vztah budoucnost, zda by nám nebylo s dítětem lépe samotným. Muže miluju, ale přijde mi, že mojí lásky zneužívá ve svůj prospěch a jednoduše to, co dávám, se mi nevrací. Ikdyž bych to nikdy neudělala, moje myšlenky občas směřují i k sebevraždě. On by se o dítě nepostaral, starala by se o něj moje matka, mělo by se skvěle, a pro mě by- naprosto sobecky- bylo vše vyřešeno. Jen na to pomyslím, brečím, protože naše dítě strašně miluju a je mi jasné, že vzít mu mámu je to nejhorší, ale prostě to neovlivním a i tyto myšlenky mě napadají, byť bych to prostě nikdy neudělala. Nenávidím se za to, že nejsem schopná dítě vychovávat v ideální rodině, že nejsem schopná donutit manžela mi pomáhat, že nechal na stole talíř- tak hloupá jsem, že sama sebe nenávidím za to, že mi doma dělá on bordel, když já měla uklizeno. Denně brečím a je mi jasné, že pro dítě není dobré, když má mámu trosku. Jenže co s tím, když manžel to nevidí? Slibuje, že pomůže, a skutek utek? Na druhou stranu nechodí do hospody, nekouří, nepije, nechodí za ženskýma- vždyť bych za něj měla být ráda, ne? Stydím se za to, jaký je, a před okolím to co nejvíc tajím, vytvářím iluzi dokonalé rodiny, ale stojí mě to moc času, málo spánku, hromadu nervů, a prostě už dál nemůžu.
Neuvěřitelně se ve mě mísí všechny tyhle pocity, a nevím, jak z toho ven Chvíli jsem skálopevně přesvědčená, že mám toho nejhoršího manžela na světě, chvíli si říkám, že jsem asi nevděčná a líná a proto máme doma takový bordel a nezvládám to. Na náš vztah absolutně nemám objektivní pohled, a proto prosím o takový pohled aspoň vás, ikdyž je mi jasné, že máte minimum informací k nějakému zhodnocení budoucnosti našeho vztahu.
Pokud někdo dočetl až sem, moc si toho vážím. I kdyby nezazněla jediná rada, strašně moc mi pomohlo se vypsat, shrnout si své pocity, a dát nějak jasný obrys tomu, co mě vlastně trápí, ale za případné rady budu samozřejmě moc ráda.

O tom, že manžel není moc na pořádek jsi jistě věděla od začátku. S příchodem dítěte se vždy život otočí o 180 stupňů. Prostě si spolu sedněte, a v klidu si promluvte, jak to bude dál. Řekni mu o svých pocitech, i jak tě to všechno deptá. Doporučuji vám návštěvu mnaželské poradny. Každá situace má svoje řešení.
O sebevraždě bych kvůli úklidu ani neuvažovala. Věř, že jsou daleko horší věci na světě, a život musí jít dál. Teď je tvojí prioritou dítě. Na nějakou dobu prostě nebudeš mít sterilně naklizenou domácnost. Z toho se nestřílí. Manžela vždy popros o konkrétní pomoc, a udělej si čas i pro sebe. Třeba dvakrát týdně na hodinu-dvě si dojdi zaplavat, nebo zaběhat, nebo jen tak s kamarádkou do cukrárny na pokec. Dítě přetím nakrm, a přebal, a svěř ho manželovi na hlídání.
Neřeš tolik každý talíř na stole. Nechoď pořád za ním, neodnášej, nesbírej, co mu kde upadlo.Nech to tam, a za čas, až si nebude mít kam odložit ovladač na televizi, si to odnese sám. Za každou, i sebemneší snahu ho pochval. Poděkuj, že ti udělal radost. Dosáhneš tím daleko více, než nějakým direktivním jednáním.
A máš pravdu, co by za to daly jiné, když by měly manžela, který nepije, nekouří, nechodí do hospody…Chce to trochu doladit u vás doma tu logistiku, a bude to o. k. 

Jedna věc je nepořádek a fakt, že bordeláři ho prostě nevnímají, budiž. Druhá věc je ovšem jeho egoismus v tom, že odmítá přebalit i dítě nebo prostě uklízet s tebou (když to neumí sám, tak měl po tom příjezdu z porodnice říct „hele sorry, podělal jsem to, tak mi teď konkrétně řekni, co mám udělat, protože já na ten bordel jen bezradně zírám a nevím, co dřív“ a ty bys alespoň řídila úklid a měla jeho ruce k dispozici).
Asi málokterý chlap zvládá péči o dítě naprosto kompletně (včetně např. zavedení rektální rourky nebo čípku proti horečce) a je přirozené, že se jim do něčeho nechce, ale přebalit nebo vykoupat dítě je fakt základ a umět by to měl. Nebo mi chceš říct, že když skončíš na dva dny v nemocnici, tak se on jako táta dítěte nepostará a zavolá tvojí mamce? V tom případě nechápu, proč sis ho jako otce dítěte vybrala
Takže za mě bych neviděla jako problém nepořádek, ale jeho přístup k rodičovství.